Já navečer v zimě projít se chtěl
a nebyl tu, kdo by mě provázel,
měl jsem jen domky z obou stran
s očima světlem dokořán.

Myslil jsem, že znám i lidi v nich,
hlas houslí, všechen padlý sníh,
i pohled záclonou do teplé záře
na mladá těla a veselé tváře.

Ten obraz mě znudil po chvíli
a zašel jsem, kde domky končily.
Pak pozdě se vracel a pozdě se kál,
když lem černých oken mě přivítal.

Sníh vrzal a lepil se na boty,
můj krok plašil vesnici z dřímoty
jak drzá výzva - prosím vás,
v deset, v tak pozdní zimní čas!

Já, který noc, jak dobrou známou znám,
v dešti jsem bloumal ulicemi s ní
k posledním osamnělým svítilnám.

Šlapaje nejsmutnější dláždění,
potkal jsem na obchůzce strážníka
a sklopil oči, bez vysvětlení.

Hrozivě zněly kroky do ticha,
a tu jsem slyšel, když jsem zůstal stát,
výkřik, jak za domy se zalyká.

Mne nevolal, mně sbohem nechtěl dát.
Pak o kus dál, až přeběhl mě mráz,
stín pouličních hodin k nebi čněl

a ukazoval lhostejný čas.
Já s nocí jako s s dobrou známou šel.

Někteří tvrdí, že svět zajde ohněm,
druzí, že zničí ho led.
To co znám z vášně, přinutilo mě,
k ohni se přiklánět.
Však jestli se ohněm svět nezmrzačí,
znám natolik i nenávist,
abych si docela byl jist,
že led by to sved,
že na to stačí.

Někdo snad bude rád, že jsem dal, co jsem dal,
a svět mě neodsoudí za mé dílo,
že jsem si hledal, nač nikdo nečekal,
co k následování se ani nehodilo.

Zač byste také přísně trestali?
Za to, že jsem vám podal důkaz znovu,
že městské zdi přes svou výšku se domovem nestaly,
že se dost nepodobají rodnému krovu?

A nařknete - li mě, že lpím jen při zemi,
je to pravda jen přibližná, jen zpola opravdová.
Lidská vnímavost někdy dost legrační zdá se mi.
Kdo si tu myslí, že bych protestoval?

Každý mě může k smrti odsoudit v duchu,
jen dovolte přírodě, ať se rozsudku zhostí.
Svůj poslední dech odkáži světové zásobě vzduchu
a zaplatím umrtní daň zdvořilé zkroušenosti.

Slunce zhaslo,