1. Havran - obrázek

1. Havran - obrázek

Parks, princ Gaarský

Všude kolem mě bylo peklo. Pach krve, potu a smrti se vznášel ve vzduchu, stejně jako se všude okolo šířily vlny strachu. Také jsem byl vystrašený, což bylo něco, co si v té době podle mého názoru zasloužilo jedině odpor a opovržení, ale nemohl jsem si pomoc. Nikdy jsem tak příšerného neviděl. Polovina mých lidí ležela na zemi kolem mě – mrtvá.
Nikdo nečekal, že Saguar nechá povolat k Rutarnu posily a téměř nepodstatná šarvátka se změní v jatka. Kdyby ano, já bych tu rozhodně nebyl. O to by se otec samozřejmě postaral – nemohl si dovolit přijít o následníka trůnu. Nikdy jsem neutrpěl vážnější zranění než nějaké mělké sečné rány, které se během pár týdnů, ne-li dnů úplně zahojily a až na jednu výjimku po nich nezbyla ani jizva. Můj bratr Roy, přestože nikdy nedostal jako nejlepší rytíř v zemi možnost zapojit se do téhle vleklé války, utrpěl ve svém výcviku a výchově daleko vážnější a hlubší rány. Nevím, proč jsem si na něj teď vzpomněl a přál si, aby tu stál vedle mě. Už celé roky jsem ho neviděl. Ani jsem nevěděl, jak teď vypadá. Jediné, co ještě svědčilo o jeho existenci, byly dopisy, které s naprostou přesností posílal každý druhý týden každého měsíce.
Napadlo mě, že by skutečně nebylo na škodu mít po boku tak skvělého bojovníka, jakým Railan nepochybně byl. Proti mně stálo několik mužů a já jsem věděl, že sám nemám naději.
A přesně to jsem byl – sám.
Vnímal jsem první ránu a bolest, kterou ji doprovázela. Tu druhou už méně a při třetí se kolem mě sevřela temnota. Moje poslední myšlenka patřila právě Royovi.
Snad jen havran vyčkávavě sedící na větvi uschlého stromu byl svědkem toho, jak vznešený princ Gaaru padl k zemi jako ten nejposlednější voják z armády nelítostného krále Zuka. Před smrti jsme si všichni rovni a nezáleží na tom, do jak vznešené kolébky jsme se narodili…

Elika, sirota z Rutarnu

Vracela jsem se z města zkratkou přes les kolem řeky. Podařilo se mi prodat dost vyšívaných deček, abych si mohla koupit celý bochník chleba, který mi snad vydrží na týden.
Kéž by ta hrozná válka konečně skončila. Nevěděla jsem, jak dlouho ještě zvládnu žít takhle ze dne na den a úplně sama. Maminka zemřela, když jsem byla ještě docela malá a pak král povolal během půl roku oba mé starší bratry a nakonec i otce do války a já zůstala na světě úplně sama – ani jeden z nich se nevrátil. Na cestu do Glecneru, kde žil bratr mé matky, jsem neměla dost peněz.
Bylo mi krátce sedmnáct, ale měla jsem pocit, že jsem daleko starší. Někdy jsem si dokonce říkala, jestli má vůbec smysl se takhle plácat. Neměla jsem pro co žít, nic pro mě už nemělo smysl…
Nad hlavou mi s hlasitým krákáním přeletěl havran a já zděšeně vykřikla a skrčila se.
Bylo to zvláštní, nikdy jsem se nebála, ale tentokrát jsem měla pocit, jako by od řeky přicházela sama smrt. Ale lidé říkali, že pár mil odsud se k ránu bojovalo, nepochybně někdo v té bitce zemřel. Někdo jako moji bratři a úplně zbytečně. Nikam to nevedlo, copak to král neviděl?
Samozřejmě že ne. Náš král byl sebestředný tyran, který přes závoj své pýchy nedokázal vidět, jak Gaar pod jeho vládou umírá. Lidé se modlili, aby na trůn co nejdříve usedl mladý princ, ale já pochybovala, že tím by se něco změnilo. Svého mladšího syna dal král zabít a z tohohle nepochybně vychoval stejnou stvůru, jako byl on sám. Královská rodina byla skrz na skrz zkažená a já k ní místo povinné úcty cítila jen hlubokou nenávist a kdybych někdy snad dostala možnost přiblížit se k některému z nich, bez váhání bych jim vrazila dýku hluboko do hrudi. Lidé jako oni si nezasloužili právo na život.
Vyběhla jsem z lesa a pokračovala podél řeky ke své chaloupce.
Zmateně jsem se zastavila, když jsem na břeh uviděla něco, co tam nepatřilo. Bylo to velké a vypadalo to jako pytel, co na břeh vyplavil proud řeky.
Rozběhla jsem se k tomu místu, div jsem nezakopla o vlastní nohy. Nebyl to pytel, byl to člověk. Mladý muž.
Ležel obličejem do písčitého břehu.
Klesla jsem vedle něj na kolena a srdce mi bušilo až v krku, když jsem ho k sobě otáčela obličejem.
Ať není mrtvý. Bože, jen ať není mrtvý, prosila jsem v duchu. Nevím, proč mě něco tak bláznivého napadlo, možná za to mohly ty černé vlasy vodou slepené do pramínků a černá královská uniforma, v jaké jsem viděla svého bratra naposledy, ale já byla na několik šílených vteřin přesvědčená, že je to můj bratr Nuada, který měl zemřít už před měsíci.
Měl obličej špinavý od písku a od krve, které mu stále tekla z rány na hlavě. Podepřela jsem mu opatrně hlavu a sklonila hlavu k jeho ústům, jestli neuslyším dech.
Málem jsem vyskočila z kůže, když jsem ucítila slabý proud vzduchu.
„Nuado!“ vypískla jsem nadšeně a setřela mu prsty z tváře špínu. „Nuado, díky bohu, ach díky bohu!“ opakovala jsem stále dokola a objímala bezvládné tělo muže, kterého jsem považovala za svého bratra.
Znenadání začal kašlat a víčka se mu zachvěla. Projela mnou ostrá bolest, když neznámý muž otevřel svoje černé oči, protože můj bratr měl oči modré… Byla jsem tak hloupá!

Neznámý voják beze jména

Slyšel jsem hlas, který mě volal a ruce, které se mě dotýkaly. Nikdy jsem nevěřil, že po smrti přichází posmrtný život, jak kázala naše víra. Nikdy ne doopravdy. Dokud jsem neumřel.
Ale proč to i po smrti tak zatraceně bolí?
Otevřel jsem oči a pochopil, že to je pravděpodobně cena, za ten pohled.
„Anděl,“ pomyslel jsem si a vzápětí mi došlo, že jsem to i vyslovil. „Anděl,“ zopakoval jsem. A dál nemohl uvěřit svým očím.
Anděl se smutně pousmál. „Mé jméno je Elika,“ zamumlala a z koutku oka jí vyklouzla slza.
„Krásné jméno pro anděla,“ slyšel jsem se říkat, i když má mysl se zabývala jen jednou věcí. Dobře, dvěma. Zaprvé mě každé vyslovené slovo neskutečně bolelo a zadruhé, že jsem nikdy neviděl nic tak krásného.
Něžnými prsty mi z čela shrnula vlasy a s očima plavajícíma v slzách se mi zadívala do tváře. „Jak se jmenuješ, vojáku?“
Jak se jmenuji? V hlavě mi zněla její otázka a jediná odpověď na ni v mé hlavě byla tma. Napadla mě spousta jmen, Railan, Zuko, Ryoma, Sebastian… ale věděl jsem, že ani jedno nepatří mně.
Polkl jsem a mou hruď zaplavila palčivá bolest z toho pohybu. „Nevím,“ řekl jsem jen. „Nepamatuju se.“
„Můžeš vstát?“ zeptala se tiše.
Zamyslel jsem se nad tím. „Ne-ne-nevím,“ vykašlal jsem ze sebe nakonec.
„Takže můžeš,“ kývla rozhodně hlavou a necitelně mě vytáhla na nohy. Zasténal jsem bolestí a ze všech sil se pokoušel udržet se na nohou, i když bez její pomoci bych padl k zemi hned.
Odvedla mě k sobě domů, a poté, co jsem vyčerpáním ztratil vědomí, mi ošetřila rány.
Myslím, že nikdy tak docela nepochopila, proč to udělala a stejně tak já. Jedna věc ale byla jistá, tahle dívka s tváří anděla mi zachránila život a zároveň tak za nás oba podepsala smlouvu s ďáblem, která naplnila následujících dvacet let bezbřehým štěstím, které bylo ale přerušováno nekonečnými obdobími nesnesitelné bolesti…

Elika, dívka s tváří anděla

Seděla jsem v rohu pokoje, pracovala na jedné výšivce a pozorovala ho, jak spí. Za těch pár dní, co tu byl, jsem ho při vědomí zastihla jen pětkrát a nikdy neřekl nic smysluplného. Většinu času blouznil. V horečce vykřikoval různá jména a omlouval se otci, že ho zklamal. Dnes byl konečně klidný, a kdybych se nebála, že svým dotekem zničím ten vzácně pokojný spánek, přesvědčila bych se, jestli mu teplota klesla, jak jsem se domnívala.
Ale přestože jeho tělo sužovala horečka, rány se začaly hojit. Nevěděla jsem, jestli to tak má být, ani jestli jsem ho ošetřila správně, ale věděla jsem, že nechci, aby ten muž zemřel. Chtěla jsem ho poznat, chtěla jsem vědět, jak se jmenuje… Chtěla jsem o něm vědět úplně všechno a přála jsem si, aby on o mně věděl úplně stejně. Už jsem nechtěla být sama.
Na okamžik jsem sklopila oči k práci, a když jsem je znovu zvedla, setkala jsem se s jeho nanejvýš znepokojivým černým pohledem.
Rychle jsem odložila látku a přispěchala k němu. „Je ti líp?“ zeptala jsem.
„Mám žízeň,“ zachraptěl a nespouštěl ze mě pohled, jako bych byla ta jediná věc na světě.
Možná jsem byla. V jeho světě.
Podala jsem mu misku s vodou a přidržela mu ji, aby se mohl napít.
„Děkuji,“ vzdychl a znovu se položil do přikrývek, které jsem kolem něj nastlala. Trochu nejistě jsem se na něj usmála a odložila misku stranou. „Takže, vojáku,“ začala jsem po chvíli a zadívala se mu do tváře, „vzpomněl sis na své jméno?“
Unaveně zavřel oči a zamumlal. „Ne, ale pamatuju si to tvoje, krásná Eliko.“ Proč, proč jen se mi svírá žaludek, jako by o jeho stěny tloukly tisíce motýlů? „Zachránila jsi mi život,“ pokračoval chrčivě.
„To se ještě uvidí,“ sklopila jsem oči, „máš mnoho zranění a ta rána na hlavě taky nevypadá dobře a tvoje horečka mi také dělá starosti.“
„Chm,“ zahuhlal, „mám pocit, že jsem na tom někdy byl líp,“ připustil, „ale naštěstí si to nepamatuju.“
Nemohla jsem si pomoc a musela se zasmát. „Měl bys spát,“ prohlásila jsem a uhladila mu vlasy z čela. „Musíš být silný, nechci, abys mi teď umřel, ano?“ hlesla jsem a hlas mi přeskočil.
Usmál se a zavřel oči. „Mám ještě pár plánů,“ zahuhlal, než znovu upadl do spánku.
Ještě chvíli mi na tváři vydržel připitomnělý úsměv a pak mi pohled padl na černočerný obrázek havrana na jeho rameni a úsměv mi z tváře zmizel. On nebyl jen tak nějaký voják… Havran byl v královském erbu. Byl symbolem královské rodiny. Byl symbolem všeho, co jsem nesnášela. Ať byl tento muž kdokoli, byl králi blízký natolik, aby tohle na svém těle měl…

Tajemný člen gardy krále Zuka

Zdávalo se mi o ní v podivné koláži s dalšími lidmi, ke kterým jsem neuměl přiřadit jména a když jsem otevřel oči, ona tu stále byla, ale oni zmizeli. Elika. Její jméno mi v hlavě znělo jako mantra, jako něco, co mě pokaždé přimělo otevřít oči. Znovu a znovu bořit nepřekonatelné zdi mezi vědomím a nevědomím, mezi životem a smrtí. Jen proto, že jsem chtěl znát víc než jen jméno.
A když jsem se probudil teď, něco bylo jinak…
Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se. Byla tady – chvíli jsem měl strach, že odešla, ale ona seděla na druhé straně místnosti s koleny přitaženými k tělu a dívala se na mě.
„Co je špatně?“ zeptal jsem se zmateně.
Trhla s sebou a zadívala se na mě. „Nic. Jen ty… tohle všechno je špatně.“
Zvedl jsem se na lokti a překvapilo mě, že se mi to podařilo, aniž by ten pohyb doprovázela nesnesitelná bolest, čímž neříkám, že to nebolelo, jen že to nebylo nesnesitelné. „Proč?“
Přísně se na mě podívala. „Nevím, kdo jsi,“ prohlásila.
Přimhouřil jsem oči. „To jsme tu dva,“ připomněl jsem jí.
„Ale ty máš na sobě králův znak,“ procedila skrz zuby.
Zmátlo mě to. „A to je špatně?“
Zadívala se mi do očí. „Kvůli králi, jsou mí bratři i otec mrtví,“ řekla tvrdě. „Král Zuko je zlý člověk a já ho nenávidím z celého svého srdce.“
Zamrkal jsem, jak okamžitě naskočil k tomu jménu obličej a také jedna vzpomínka. Poslední vzpomínka, kterou jsem měl na bratra, vzpomínka, v níž od něj utíkal. „Vzpomínám si na něj,“ řekl jsem a můj hlas zněl stejně překvapeně, jako jsem se cítil. „Můj bratr kvůli němu utekl z domu.“
„Vzpomínáš si?“ Zapomněla na svou rezervovanost a vrhla se ke mně.
Zasyčel jsem bolestí, když mě nechtěně uhodila do rány na předloktí. Zavrtěl jsem hlavou. „Jen jak jsi řekla to jméno… Tohle mi naskočilo.“
„A nic víc?“ naléhala nedočkavě a sevřela moji ruku.
Zavřel jsem oči a pokoušel jsem se vzpomenout si ještě na něco dalšího. Snažil jsem se následovat proud myšlenek. „Nepodařilo se mu to,“ zamumlal jsem, „král ho chytil a od té doby jsem bratra neviděl. Měl jsem ho moc rád.“
Její ruka stiskla tu mou pevněji a mě překvapilo, jak příjemný pro mě ten dotyk byl. „Jak se tvůj bratr jmenoval?“
Trvalo mi dlouho, než jsem v roztěkaných myšlenkách našel odpověď. „Říkali jsme mu Royi – já a matka.“
„A tobě říkali jak?“ zeptala se tiše.
„Nevím,“ zavrtěl jsem hlavou a znovu padl do přikrývek, „nevzpomínám si. Jsem tak unavený…“ A pak byla zase jen tma, ale žádná zmatená změť obrazů nenásledovala. Byla jen tma a mě přišla tak důvěrně známá, že mě to děsilo.

Jak ubíhal čas, mé tělo se zotavovalo a já nabíral zpět své ztracené síly a vzpomínky.
Když jsem se vzbudil, pobízel jsem Eliku, aby mi vyprávěla o svém životě, protože některá slova vyvolávala mé vlastní vzpomínky. Vzpomněl jsem si na bratra, který se jmenoval Railan a Roy byla jen hloupá dětská přezdívka, kterou otec nemohl vystát. Na matku, která byla příliš slabá, aby dokázala otci vzdorovat téměř v čemkoli. Na tvrdou výchovu, kterou jsem procházel za tlustými zdmi bezejmenného panství. Tisíce nepotřebných vzpomínek na dětství v době, kdy matka ještě žila. Na poslední krvavou bitvu, ve které jsem byl raněn…
Ale nevzpomínal jsem si na otce, protože kdykoli jsem se snažil vybavit si něco o něm, vznášel se mi v myšlenkách jen obličej krutého krále, kterého jsem se skrz Eličino vyprávění naučil nenávidět a možná i víc, než jen to. Avšak stejně, jako ve mně Elika vzbudila nenávist k muži, kterého jsem s největší pravděpodobností ani neznal osobně, vzbudila ve mně naprosto opačný cit k ní samotné.
Najednou jsem si nedokázal představit svět bez jejích tmavě hnědých očí. Jak temné a neútěšné místo by se z něj stalo! Přál jsem si, aby náš malý svět v téhle chatrči trval navždy, aby tenhle čas nikdy neskončil. Přál jsem si, aby ona ke mně cítila to samé, co já k ní…

Jednou, bylo to už několik týdnů od doby, co mě proud řeky odnesl až k ní, jsem se probudil, tak silný, že jsem se odvážil vstát. Byl jsem nadšený a chtěl jsem se s Elikou o tu radost podělit, ale nebyla tam.
Věděl jsem, že jednou začas musí odejít do města, aby prodala své výšivky a získala tak peníze na jídlo pro sebe… a pro mě.
Vyšel jsem před dům a poprvé tak opustil malý vesmír Eličiny světnice.
Rozhodl jsem se prozkoumat okolí. Narazil jsem na řeku a dospěl k názoru, že by nebylo špatné se trochu opláchnout – Elika mohla být pryč ještě hodiny.
Zrovna jsem si stříknul do obličeje hrst vody, když jsem zaslechl její hlas. Byla vystrašená.
„Vojáku!“ křičela. „Vojáku!“ Dosud jsem si nevzpomněl na své jméno, tak mi říkala Vojáku. Napřímil jsem se a otočil právě v čas, abych viděl, jak ke mně běží.
Stačil jsem se akorát usmát, když do mě nečekaně vrazila a já spolu s ní v náručí pozadu spadl do proudu řeky. A i když mi ten pád způsobil bolest v sotva zacelených ranách, nemohl jsem si pomoct a rozesmál se.
„Měla jsem strach, že jsi odešel,“ zamumlala rozpačitě a pokusila se vstát.
Neměl jsem ponětí, kde jsem sebral tolik odvahy a hlavně drzosti, ale obmotal jsem jí paži kolem pasu a zabránil jí v tom. „Mě se ještě dlouho nezbavíš, krásná Eliko,“ prohlásil jsem a zadíval se jí do očí. „Pokud budeš chtít,“ dodal jsem ještě spěšně, najednou v rozpacích.
Roztomile si skousla spodní ret a naklonila se ke mně. „Chci,“ zašeptala a políbila mě.
Chvíli jsem jí ho ochotně oplácel a koupal se v moři štěstí, než se ode mě odtáhla, aby popadla dech a já zašeptal: „Parks, mé jméno je Parks.“ Nevím, proč jsem to řekl, ani jak jsem na to přišel, ale věděl, že je to pravda a taky jsem už věděl, kdo jsem a byl si jistý, že kdyby to Elika věděla, nechala by mě tehdy u té řeky umřít. Protože já jsem byl princem Gaaru, starší syn krále Zuka a jeho následník; a dívka, kterou miloval a právě držel ve svém náručí, by udělala cokoli, aby se mému otci pomstila.
Nenáviděla celou královskou rodinu a já najednou nesnášel sebe za to, že jsem její součástí.
Zadíval jsem se do dálky a spatřil havrana, který se vznesl z koruny uschlého stromu k nebi a zmizel za obzorem.
06.07.2010 17:00:08
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one