10. Čarodějka - obrázek

10. Čarodějka - obrázek

Parks, král Gaaru

Opustil jsem Eličinu ložnici s pocitem, že tahle epizoda života je pro mě definitivně uzavřená, pečlivě uložená, zamknutá a zapečetěná mezi ostatními vzpomínkami s velkým štítkem: Otevírat jen na vlastní nebezpečí.
Ještě včera bych dal celý život za to, abych ji viděl alespoň na jednu jedinou hodinu, abych s ní mohl mluvit… Dostal jsem přesně, co jsem chtěl, a dalo by se říct, že mnohem víc. Viděl jsem ji, mluvil jsem s ní a věděl, že zítra ji uvidím zas, i pozítří a všechny ty další dny, co budou trvat moje zásnuby s marineiskou princeznou trvat. A věděl, že jsem jí zlomil srdce tím, že jsem jako král musel splnit svou povinnost vůči zemi a zajistit jí mír.
Ostatně, měla pravdu – co jsem jí mohl nabídnout? Udělat z ní svou milenku, aby prožila ve stínu, krok za mnou ženou, která byla navíc její přítelkyní, místo aby žila po mém boku, jak jsem si přál a jak si ona zasloužila.
Ne, náš románek skončil, přesně jak si otec přál. Vlastně se o to sám postaral. Kdybych ho neznal, nevěřil bych, co mi Elika dnes řekla, ale věděl jsem, že je to pravda. Mělo mi to dojít dřív…
Podíval jsem se na měšec ve své ruce – královský erb vyšitý stříbrnou nití v černé kůži ve mně vyvolával najednou zhnusení místo obvyklé pýchy.
Tohle jsme byli my. Jeden rod, jedna krev, jedno prokletí.
Svého anděla od řeky Rutarn budu navždy milovat, ale nebyli jsme si souzeni. Byl konec snům a hloupým úvahám, co by mohlo a nemohlo být. Jsem Parks, král Gaaru a za několik týdnů se ožením s princeznou Marinei a budu pokračovat v záchraně své země. Elika do těchto plánů nezapadala a já jsem pravděpodobně nezapadal do těch jejích.
Vešel jsem do pokoje, který byl určen mému bratrovi, aniž bych o tom přemýšlel. Asi jsem potřeboval někoho, kdo se nemusí ohlížet na mé postavení a může se mnou jednat jako s člověkem.
Ale bylo později, než jsem si myslel.
Railan tvrdě spal ještě z půlky ustrojen s obličejem vtisknutým do polštářů.
Nakonec jsem usoudil, že je dobře, že jsem ho nezastihl. V tuto chvíli bych nesnesl pohled na otcovu tvář a bylo lépe, když jsem si tento přecitlivělý stav své mysli přečkal sám a mlčky. Nemohl jsem si dovolit slabost a co víc, nemohl jsem si dovolit ani city. Něco takového byl pro mě příliš velký přepych.
Otočil jsem se k odchodu, ale světlo poslední svíce, která hořela v pokoji, se odrazilo od lesklého předmětu na podlaze.
Sebral jsem ho a poznal prsten, se kterým si Railan odpoledne hrál – musel mu spadnout, když se svlékal… no nebo se o to pokoušel, protože to evidentně nedokončil.
Vrátil jsem se k posteli a spustil mu cetku navlečenou na šňůrce do dlaně.
Zavrtěl se a sevřel ho v prstech.
„Sira gorn neliri elika,“ zamumlal a přetočil se na bok. „Elika Kairi, lorry narut.“ (Láska není nikdy nedostižná. /věta vyrytá do prstenu/; nedostižná Kairi, znovu se setkáváme – překlad vět ve staré řeči) Zazmítal sebou a dech se mu zrychlil. „Můj bratr,“ vydechl zděšeně a já jsem ztuhl. „Nemohu, Mrzáčku.“ Znovu se přetočil. „Kairi,“ vzdychl a zmlkl.
Ještě chvíli jsem čekal, ale když už nic neříkal, odvrátil jsem se od něj. Něco se mu zdálo a jeho slova nedávala smysl. Dokonce mluvil řečí, kterou jsem neznal. Volal Eliku, volal nějakou Kairi a možná svého přítele z výcviku. Byl to jen nesouvislý tok myšlenek, které dohromady poskládal sen.
Nechal jsem bratra spát a odešel do své ložnice.
Nemohl jsem spát, ale to nebyl problém – vždy jsem měl dost práce na to, abych se mohl spánku vyhnout s nějakou přijatelnou výmluvou.
Ryoma držel stráž u dveří a mlčel. Na nic se neptal, nic neříkal, ale přesto jsem byl rád, že tu dlouhou noc se mnou tráví on a ne někdo jiný z mé družiny.
Až když svíčka téměř dohořívala a já dlouhou chvíli netečně zíral na stejné místo jednoho dokumentu, mi připomněl zítřejší neoficiální ranní audienci, kterou si Raven vyžádal. Čímž mi jemně naznačil, že jestli nepůjdu spát hned, už nemusím chodit vůbec.

Raven sice žádal, abych přišel sám, ale nějak jsem neměl náladu dělat mu radost. Navíc od čeho jsem tu měl bratra, než aby mě všude doprovázel?
Vtrhl jsem do jeho pokoje a nevěřil vlastním očím – pořád spal! A zase si povídal ze spaní – vyznával lásku nějaké Kairi.
„Royi,“ zavrčel jsem netrpělivě a zatřásl s ním. Nebyl tady, aby vyspával! „Royi!“ zopakoval jsem ostřeji a znovu do něj šťouchl. Otevřel oči, ale rychle je zavřel a evidentně se chystal spát dál. „Railane!“ vyštěkl jsem netrpělivě.
Konečně se posadil. „Kolik je hodin?“ zeptal se zmateně a shlédl dolů na ruku, ve které držel prsten, co jsem včera zvedl ze země.
„Je ráno,“ odsekl jsem.
Podíval se na mě. „Děje se něco?“ podivil se a spustil nohy z postele. „Proč mě nepřišel vzbudit nějaký sluha?“
„Chci s tebou mluvit,“ oznámil jsem mu. „Zatím se můžeš obléct, Raven mě za chvíli očekává. Půjdeš se mnou.“
„Bude s tím souhlasit?“ nadhodil Roy a oblékl si košili.
„Přece se ho nebudu dovolovat!“ odfrkl jsem si. „Rozhodně se s ním sám nesejdu.“
„To je pravda,“ souhlasil a pokračoval v oblékání.
Posadil jsem se ke stolu a pozoroval ho. „Co ti chtěla princezna?“ zeptal jsem se, protože bylo opravdu zvláštní, že ji znal a neřekl mi o tom.
Ztuhl v půlce pohybu, ale potom si nervózně odkašlal a pokračoval v předchozí činnosti. „Vyptávala se,“ dostal ze sebe nakonec nervózně. „Ehm, na tebe,“ dodal.
„Vážně?“ No to bylo zajímavé. Co ji na mě asi tak mohlo zajímat?
„Ano,“ přisvědčil a mlčel. Vypadal zamyšleně. Co přede mnou skrýval?
A co byla zač moje snoubenka? Upjatá dáma ve zlatém plášti… „Jaká je?“ slyšel jsem se říkat, aniž bych mě to skutečně zajímalo.
Roy si kolem pasu obmotal opasek s kordem. „Hezká,“ pokrčil rameny a zamračil se, „tedy svým způsobem. Nevím, co chceš slyšet?“
„Proč ti nechá říkat Slunce?“ Například. „Co to znamená?“
Sedl si naproti mně. „To je překlad slova Railan ve starém jazyce, ale neznám nikoho, kdo by to vážně překládal – téměř nikdo už starý jazyk neumí.“ Což dávalo tušit, že on ano. „Nevím, odkud ho zná princezna,“ zavrtěl hlavou, ale moc upřímně to neznělo, rychle pokračoval: „Ta služebná, co mě k ní vedla, mě zná taky. Nelíbí se mi to, Parksi.“
„Elika není nebezpečná,“ prohlásil jsem ostře. Znala ho, protože znala našeho otce a mě, to bylo celé. Možná řekla princezně, jak se Roy jmenuje, ale nezradila by mě.
„Ty ji znáš?“ podivil se Roy.
„Kdysi dávno jsem se s ní setkal,“ odbyl jsem ho a doufal, že se k tomu nebude vracet. Nehodlal jsem s ním mluvit o Elice. Nehodlal jsem o ní mluvit už s nikým, byla minulostí. „Měli bychom jít, jestli jsi hotov,“ prohlásil jsem odtažitě a vstal.
Roy pochopil a na nic víc se neptal, ani neříkal, jen mě následoval.
Sluha nás dovedl až ke dveřím pokoje, kde mě očekával Raven. Doufal, že to odbudeme rychle, ať už šlo o cokoli a začneme jednat o podrobnostech sňatku.
Překvapilo mě, když jsem v salónku spatřil kromě Ravena i dámu, která seděla v jednom z křesílek u krbu. Byla krásná - dlouhé rezavé vlasy, které se jí vlnily do půli zad a ostře kontrastovaly s šaty azurové barvy, měla nedbale sepnuté sponou tak, aby jí rámovaly jemně řezaný obličej. Nemohla to být ta samá bledá upjatá osoba, kterou jsem viděl včera, ale evidentně byla.
Podívala se přibližně mým směrem, téměř jakoby mě neviděla a lehce se usmála. Úsměv jejímu obličeji dodal další stupeň spanilosti. Byl tohle důvod, proč byla tahle kráska stále svobodná? Byla marineiská princezna slepá?
„Vašeho společníka neznám, Parksi,“ oslovil mě mrazivě Raven, který stál u okna.
Zadíval jsem se na něj. „To je Railan, Ravene, můj blízký přítel,“ oznámil jsem stejným tónem.
„Myslel jsem, že přijdete sám,“ zavrčel Raven a ignoroval Royův pozdrav.
„Ne, nemyslel,“ odfrkl jsem si pohrdlivě. „Proč se mnou chcete mluvit?“ Pobídl jsem ho a krátce se podíval na princeznu. Tvářila se mile, lehce se usmívala – dokonalá dáma.
Král se vydal ke mně a po cestě odložil svůj pohár na stolek. Bojoval jsem s pokušením před ním ustoupit, aby mohl pokračovat v krasojízdě a opustit místnost. „Moje sestra projevila přání se s vámi seznámit, Parksi,“ oznámil mi úlisně. Jeho sestra, moje budoucí žena, Eličina přítelkyně… Nadechl jsem se a uzamkl svůj obličej do zdvořilé masky. Nic z toho nebylo důležité. Musel jsem se starat o Gaar a ona byla klíčem k jeho záchraně, bylo to prosté. Raven napřáhl k rusovlasé dámě paži: „Dovolte mi představit vám princeznu Kairi Talliu z Marinei.“ Potlačil jsem nutkání otočit se na Railana – tak tedy Kairi… Bratříček měl hodně co vysvětlovat.
Donutil jsem se udělat několik kroků k ní, abych se dostal na dosah. Fialky. Těžká květinová vůně se vznášela všude kolem ní. Natáhla ke mně ruku a já se jí chytil. Byla studená a jemná. „Velmi mě těší, že vás poznávám, madam,“ ujistil jsem ji a ustoupil. Mám s tebou strávit zbytek života a už teď mě nudíš.
„Rád bych si s vámi promluvil o samotě,“ upozornil mě Raven. Roy se na mě znepokojeně podíval. Měl problém s tím, že odcházím, nebo s usměvavou princeznou? „Váš přítel může zatím dělat společnost mé sestře,“ dodal král.
To mě tedy moc neuklidnilo. „Bude mi potěšením.“ Odvedl mě do malé místnosti sousedící se salónem. „Co se děje?“
„Chci, aby se zásnuby odbyly co nejdříve,“ začal bez okolků a já zvedl obočí – copak to nebylo jasné? „Myslím tím nejpozději do dvou týdnů.“
„To je velmi brzo,“ podotkl jsem překvapeně. „Směl bych se zeptat, co vás vede k tomu spěchu?“
„Chci pro svoji sestru to nejlepší,“ odpověděl nadutě. No to určitě, co jsem dnes viděl, nebyla pro něj důležitější než toulavý pes na cestě. Pokud ovšem neuměl své city dobře zakrývat.
Ale na druhou stranu, já si nepřál nic jiného, než to tady co nejdříve ukončit, podepsat mírovou dohodou a vrátit se domů… s manželkou. Povzdechl jsem si. „Samozřejmě,“ přisvědčil jsem, „chápu. Není na co čekat, zásnuby mohou být kdykoli.“
Z vedlejší místnosti zazněl Railanův hluboký hlas a já se zmateně podíval na dveře. Proboha, co se tam dělo?
„Co je váš přítel zač?“ zeptal se ledově Raven.
Stiskl jsem rty. „Je to šlechtic, nemusíte se bát.“
„Spíš se bojím o něj, jak o Kairi,“ ušklíbl se. A mě přeběhl po zádech mráz – co byla zatraceně princezna zač?! „Tak tedy zásnuby uspíšíme. Jsem rád, že jsme se dohodli,“ pokračoval jakoby nic a přešel ke dveřím. „Vraťme se,“ pokynul mi a otevřel dveře.
Zaslechl jsem zpěvný ženský hlas a došlo mi, že patří princezně. Uvědomil jsem si, že na mě ještě nepromluvila, ale Roye si nechala zavolat včera večer a dnes s ním mluvila taky. Začínal jsem být maximálně obezřetný. Něco se tu dělo a Railan do toho byl zapletený. Ale jak to bylo možné? Přijel včera!
„Co to má znamenat, Kai!“ vykřikl pobouřeně Raven a já rychle vyhledal princeznu očima, abych věděl, co ho tak pohoršilo.
Už neseděla, ale stála s Royem u krbu a ten se tvářil pěkně zuřivě. Připomínal otce víc než kdy dřív.
„To znamená, Ravene,“ začala princezna a já přesunul svou pozornost na ni, myslel jsem, že bude vypadat míň strašidelně než on, ale spletl jsem se. Jemná bytůstka změnila svůj obličej na tvář zuřivé harpyje. „Že by bylo vůči králi Parksovi nespravedlivé, kdyby mě nepoznal doopravdy, nemyslíš?“ Vyrazila mým směrem a mě málem spadla čelist, když jsem viděl, jak nápadně napadá na jednu nohu. „Každý tu přece ví, že jsem mrzák.“
Tvrdě se mi podívala do očí a zvedla ruku – to gesto jsem nechápal. Dokud se mi před obličejem neobjevil oheň! Hořela! Její ruka hořela! Zbaběle jsem zavrávoral dozadu, co nejdál od ní. Řekla ještě něco, ale skrz hučení v uších jsem slyšel jenom slovo „čarodějka“. Proboha, do čeho jsem to padl? Ona je… ČARODĚJNICE!
Něco mi dopadlo na rameno, téměř jsem to nevnímal. Čarodějnice. Čarodějnice. „Parksi,“ zasyčel mi do ucha bratr. Čarodějnice se na něj zašklebila a oheň zmizel.
Třeba se mi to jen zdálo. Určitě se mi to jen zdálo, něco takového prostě nemohlo být skutečné!
„Omluvte nás,“ vypravil jsem ze sebe s obtížemi a co nejrychleji opustil místnost i tu ďábelskou společnost.
Musel odsud vypadnout. Někam daleko a hlavně rychle. Trhnutím jsem byl nucený se zastavit. Railan. Držel mě nad loktem a tvářil se ustaraně. „Lidi!“ varoval mě. Měl pravdu. Nesmím dávat najevo své emoce. Musel jsem se uklidnit. Setřásl jsem na chvíli všechny své myšlenky a uzamkl tvář do známé masky.
Ke svému zděšení jsem se vrátil až v pokoji, když Roy zavřel dveře. Jak to vůbec mohl snášet tak klidně?!
„Tys to věděl?“ zeptal jsem se, ale znělo to spíš jako obvinění.
„Co přesně?“ vykrucoval se.
„O ní,“ sykl jsem a znovu se otřásl, když jsem si vzpomněl, čeho jsem byl právě svědkem.
„Ano,“ souhlasil bratr tiše, „věděl jsem to.“
A samozřejmě neviděl důvod, proč mě informovat! „Proč jsi mi to neřekl?“ uhodil jsem na něj.
Rozpřáhl ruce v obranném gestu. „Chtěl jsem ti to říct později, až budeme mít čas si promluvit. Netušil jsem, že to na tebe tak vybalí, ani jsem nevěděl, že tam teď bude!“ bránil se.
Vypadal tak nešťastně a rozzlobeně, že jsem mu to snad i věřil, ale to nic neměnilo na tom, že moje snoubenka byla zrůda.
„Co je proboha zač?“ zasténal jsem. „Nedivím se, že ji tak skrývají, vždyť je to nestvůra,“ postěžoval jsem si.
„Ale prosím tě,“ obořil se na mě najednou Roy. „To přece vůbec není pravda. Svým způsobem je stejně normální jako ty, nebo já. Rozhodně to není žádná zrůda.“
Na můj vkus jí bránil nějak moc zapáleně. A pak tu byla ta věc s jejím jménem a jeho mluvením se spaním, ta včerejší záhadná návštěva… „Co ty o ní vůbec víš?“ vyprskl jsem. „Přijel jsi před dvěma dny ze severu!“
Udělal ke mně několik kroků. „Vím toho hodně. Podařilo se mi zjistit pár věcí.“ Mluvil, jakoby ji poznal včera a zodpovědně plnil svoje povinnosti. „Můžu ti říct všechno, co vím, ale nebude se ti líbit.“
No nekecej, pomyslel jsem si. „Chci to slyšet. Co jsi zjistil?“ Třeba někde mezi tím vším najdu zrnko pravdy.
Posadil se ke stolu naproti mně a začal: „Ta smlouva, kterou teď vytáhl Raven, uzavřel náš otec těsně předtím, než matka zemřela. A měla se naplnit co nejdříve. Král Saguara dovezl svou dceru k nám do země, měli jste se seznámit, ale po cestě je přepadli zbojníci a unesli ji, bylo jí sotva deset. Proto kulhá, na útěku od nich si zlomila nohu, rozdrtila si kosti v kotníku. Je zázrak, že vůbec může chodit. Proto vypukla válka. Když se princezna vrátila ke svým lidem, Saguar vyhlásil otci válku.“
Jak je možné, že mi tehdy nikdo neřekl, že mi vezou nevěstu? Proboha, vždyť v té době nemohlo být princezně víc jak deset let! Ovšem to tehdy určitě nebylo předmětem dohody. Přikývl jsem, o mě nebo o ni tehdy nešlo. A představa malé holčičky, kterou vlečou přes Velké jezero a celý Gaar a ona během té cesty přijde k tak vážnému zranění, byla šílená, jenomže… to nic neměnilo na tom, že se jí v ruce jen tak objevují plameny.
„Dejme tomu, že je to pravda. Potom jsme za to zmrzačení nepřímo zodpovědní. Ale pořád je to čarodějnice,“ pronesl jsem znechuceně.
Roy si povzdechl. „Není to čarodějnice, dost dobře to není ani čarodějka,“ mávl netrpělivě rukou. „V ženské linii mají nějakou kouzelnou moc. Co já vím, tak není nijak zvlášť nebezpečná. Myslím, že slouží především pro osobní ochranu. Nějaká moc je prý ukrytá v nějakých předmětech, ale o tom už vůbec nic nevím.“ Zatvářil se, jako by ho bolely zuby a ošil se. „Chtěla tě jen vystrašit,“ řekl konejšivě. „Nemyslím si, že souhlasí s Ravenem, ať jde o cokoli, chtěla mu dát najevo svůj vzdor.“
Zadíval jsem se na něj a znovu si vzpomněl na slova, která pronášel ve spánku. Napadlo mě, jestli něco takového vážně mohl zjistit během těch několika hodin, co byl včera při smyslech. Vlastně jsem ho neznal, netušil jsem, čeho je schopný. Ale strávil bůhví jak dlouhý čas s princeznou o samotě. Vyložila mu svůj životní příběh sama od sebe, nebo k němu přišel jinou cestou?
„Snad ji znáš až moc, Royi. Co jsi mi neřekl?“ uhodil jsem na něj.
Lhostejně pokrčil rameny a prsty si uhladil vlasy dozadu. „Jen říkám, co si myslím, nevím, jestli to tak opravdu je. Působí na mě trochu jako dítě, omlouvám se.“
To neznělo dvakrát zamilovaně, neznělo to ani nijak zvlášť zaujatě. Jen konstatování. Možná jsem začínal být paranoidní. „Je to tak zvláštní. Znám tě a přitom jsi naprostý cizinec,“ postěžoval jsem si.
„Můžu říct to samé,“ zabručel Railan.
Překvapilo mě to, ale vzápětí jsem uznal, že má pravdu. Vzpomněl jsem si na všechny ty neodeslané dopisy - na světě už nebyl nikdo, kdo by mě doopravdy znal. Snad jen Elika a i ona o tom pochybovala.
„To ale není momentálně předmětem hovoru, Parksi. Co chceš dělat teď, když to víš? Odjedeš? Budeš pokračovat ve válce?“ naléhal.
Copak jsem mohl odjet? Zatratit svoji zemi, pro kterou jsem toho už tolik obětoval? To jsem nemohl dopustit. Nezáleželo na tom, co byla marineiská princezna zač, potřeboval jsem tu mírovou smlouvu a její bratr ji bez svatby nepodepíše. Zavrtěl jsem hlavou: „To si nemůžeme dovolit, to víš. Musím si ji vzít, i kdyby měla tři nohy.“
Zdrceně se na mě podíval. „Nemůžeš se pro zemi tak obětovat. Musí být i jiné možnosti.“
„Jsou i jiné možnosti,“ souhlasil jsem, ale copak jsem mu tohle mohl udělat? „Neodsoudím tě k něčemu, co nejsem ochoten udělat sám. Což je další důvod, proč se nikdo nesmí dozvědět, že jsme bratři, Royi. Jestli se začne diskutovat o tom, který z nás si ji má vzít, potáhne se to roky. Já mám sotva pár týdnů, rozumíš tomu? Možná už teď někdo Gaar napadá, nebo zemani plánují, jak podkopat mou vládu. Já musím uzavřít tuhle záležitost co nejdříve.“ Dřív než si to stihnu rozmyslet.
„Když jsem odcházel,“ řekl temně, „snažil se utéct, řekl jsi mi, že máš pocit, že bych měl být starší já. Nemyslím si, že je to pravda, Parksi,“ vzdychl. „Nedokázal bych tak chladně kalkulovat, žít neustále ve střehu obklíčený intrikami ze všech stran.“
Když jsem se podíval do jeho obličeje, jeho slovům jsem naprosto věřil. Roy, kterého jsem znal, byl naprosto přímý, neschopný jakýchkoli úskoků a intrik. Roy, kterého jsem znal… Ale jednou věcí jsem si byl jistý – pokud jsem z něj chtěl dostat upřímnou zpověď, musel jsem i já být upřímný.
„Je to otázka zvyku, ale ani já tak nechci žít.“ Dal bych cokoli za to, abych si mohl vyměnit život s tím nejposlednějším žebrákem a stál se tak svobodným. „Není to pro mě, ale mám povinnosti vůči lidu – nemůžu se své zodpovědnosti nijak vzdát. Prostě ji mám a musím podle toho nakládat se svým životem.“
Bratr se na mě zmučeně podíval. „Tohle z tebe otec udělal? Nástroj státu? Miluješ vůbec něco kromě Gaaru?“
Opravdu - miluji? Jednou jedenkrát jsem si dovolil otevřít své srdce a beze zbytku ho někomu odevzdat. Marně. „Kdysi jsem miloval jednu dívku,“ pronesl jsem tiše, „ale přesto země byla důležitější.“ Pro našeho otce. Ale ta tvrdá lekce mě přece jen něco naučila: „Tak to je a bude to tak vždycky. Nemůžu si něco jako city dovolit.“
„Takže?“ nadhodil Roy.
Povzdechl jsem si. „Takže Raven nemusí mít strach, že bych jeho sestru odmítl.“
Ale on to stále nedokázal pochopit. „Marinei potřebuje mír úplně stejně jako my, Parksi,“ připomněl. „Proč se nemůžete jen tak dohodnout? Místo toho zničíte život tobě i Kairi.“
„Mě se neptej,“ zavrtěl jsem hlavou. „Tohle všechno je Ravenův nápad. Nechápu, co tím sleduje, ale mám strach, že pokud na to nepřijdu v čas, bude to mít fatální následky.“
„Nevidím v tom žádný skrytý úmysl. Nic, co by bylo zřejmé,“ zahučel podrážděně Railan. Rozčilovala ho nevědomost, nebo měl strach o mě?
Ovšem jeho pohnutky nebyly důležité, stačilo, že ho to stresuje natolik, aby to nepodceňoval. „Musíš to pro mě zjistit, bratře!“ prohlásil jsem naléhavě.
„Udělám, co bude v mých silách,“ přislíbil vážně.
Na chvíli zavládlo ticho a Railanovi táhle zakručelo v břiše. I ostřílený bojovník jako on musí jíst, v tu chvíli mě to pobavilo. Nechal jsem mu přinést jídlo a sobě slabé víno. Po setkání s princeznou jsem byl ještě stále otřesený.
Zatímco jedl, využil jsem čas k tomu, abych studoval jeho tvář. Jeho podoba s otcem byla vážně děsivá, ale gesta… gesta, ty otci nepatřily, to byl prostě Roy.
Najednou prudce odložil příbor. „Proč na mě tak zíráš?“ zeptal se popudlivě.
„Dlouho jsme se neviděli,“ pokrčil jsem rameny. „Vypadáš docela jako otec, až mě to trochu děsí.“
Zamračil se na mě. „Ty umíš člověka potěšit,“ zavrčel. „Snažím se ze všech sil nebýt jako on!“
„Opravdu ho tolik nesnášíš?“ zvedl jsem obočí. Že bychom toto měli společné? Nenávist k otci… I když pochybuju, že jemu otec udělal ze života stejné peklo jako mě.
„Poslal mě na výcvik, který by většina lidí nepřežila, jen abych ti šel z cesty,“ vyprskl. „Pokaždé, když mě někdo srazil, vstal jsem jenom proto, že jsem mu nechtěl udělat tu radost, že bych zůstal ležet. Nedokážeš si představit, jak hlubokou zášť vůči němu jsem si za ty roky vypěstoval!“
Ano, Railan otce nenáviděl, ale ze zcela jiných důvodů, než já. Jeho málem zabil… mě nutil žít podle jeho vůle. Ale aby mi šel z cesty? Roy mi přece nikdy v cestě nestál, já jsem byl starší. Ovšem on se mi i tak vyrovnal a v mnoha věcech mě předčil, na to jsem si vzpomínal. Už tehdy jsem si myslel, že by měl být starší on, byl jednoduše lepší… Vlastně to byla pravda, otec ho poslal pryč kvůli mně.
„Vůči mně zášť necítíš?“ zeptal jsem klidným hlasem. I když jsem neměl ponětí, co bych dělal, kdyby odpověď byla kladná.
Zpříma se mi zadíval do tváře. „Kdybych řekl ne, lhal bych.“ Sklopil oči. „Je mi to líto, ale je to tak.“
„Mohu ti tedy věřit?“
„Jsi můj bratr,“ prohlásil rozhodně. „Nezradím tě. Nikdy. Tomu věřit můžeš.“
Opravdu tomu můžu věřit? Mohu mu věřit ve věci své svatby? Zážitek z dnešního rána jsem stále nemohl dostat z hlavy. „Mohu tedy věřit tomu, že se nepokusíš krásnou princeznu získat pro sebe?“ uhodil jsem na něj.
„Docela určitě,“ souhlasil ztuhle. „Nemám o ni nejmenší zájem. Je celá jen tvoje. I když nevím, jestli to nějaká výhra,“ ušklíbl se.
Dobře, tohle byla zcela určitě urážka. „Chci od tebe přísahu, Railane. Bratr, nebratr – Gaar je pro mě to nejdůležitější a já princeznu potřebuji, abych Gaar zachránil!“
Railan odstrčil napůl snězenou snídani a postavil se. „Přísahám, bratře,“ zavrčel a opovržlivě na mě zahlížel. „I když princeznu hluboce lituji. Budeš se k ní chovat úplně stejně, jako otec choval k matce!“
Jak vůbec mohl… Jak mě vůbec mohl přirovnávat k tomu člověku, když on sám chodil po světě s jeho tváří! Praštil jsem rukama do stolu. „Nic není černobílé, Railane! Říkal jsi ze spaní její jméno – nedovolím, rozumíš, nedovolím, abys Gaar jakkoli ohrozil. Ty, ani nikdo jiný! Princezna je moje, ať pro tebe znamená cokoli.“
„Dokonale,“ řekl mrazivě. „Tvojí snoubenky se ani nedotknu. Je celá jen tvoje. Gaar pro mě taky hodně znamená,“ ujistil mě. „Ale přemýšlej, kdy se tvoje láska k zemi stala posedlostí. Já si kvůli ní život nezničím – moje dětství mi stačilo.“ Přešel ke dveřím, ale tam se zastavil a otočil se na mě. „Neměj strach, bratře,“ povzdechl si. „Kairi pro mě nikdy nebude znamenat tolik, abych tě kvůli ní zradil.“ Sklonil hlavu. „Omluv mě.“
Díval jsem se na dveře, kterými odešel a litoval svých slov. Nechtěl jsem se s ním hádat, ale jeho tajemný vztah s princeznou mě iritoval.
Rozmáchl jsem se a srazil ze stolu svůj poloprázdný pohár. S řinkotem dopadl na zem a tmavá tekutina se začala rozlévat po podlaze.
Ovšem hluk přivolal stráže. Jmenovitě Ryomu. Copak on nikdy nespí?, problesklo mi hlavou, když se zjevil mezi dveřmi.
„Pane?“
Zvedl jsem k němu oči. „Chci, abys Railana nespustil z očí. Speciálně, když bude s princeznou, je to jasné?“
V tváři se mu mihlo zadostiučinění. „Nevěříš mu, můj pane?“
„Jen jsem obezřetný,“ opravil jsem ho.
03.06.2011 19:12:55
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one