11. Tajemství - obrázek

11. Tajemství - obrázek

Parks, král Gaaru

Na odpoledne byla naplánovaná nějaká další sezení, která se přímo netýkala mého sňatku s princeznou, přesto na něm stavěla – spolu s Ravenem a vyslanci nejbližších zemí, jsme probírali okolnosti nového míru, na nějž se v takovém rozsahu posledních několik století nepamatovalo. Vypadalo to, že se obchod dočká nekonečného rozkvětu, když budou mezi sebou všechny země obchodovat a nebude docházet k blokádám, či nedostatku prostředků. Stačilo jen dohodnout tuto poslední mírovou dohodu s Marinei, zpečetit ji sňatkem, a Gaar i ostatní království čeká zlatý věk.
Po zasedání následovala v celku komorní večeře, ale v krátkém mezidobí mezi ní a schůzkou, jsme všichni chvíli postávali v salónku, kdy docházelo k poněkud uvolněnějším rozhovorům, než na zasedání.
Já sám jsem stál u okna a pozoroval ostatní. Přemítal jsem nad tím, jaká budoucnost mou zemi čeká a má oběť mi najednou nepřišla tak velká.
Zpozorněl jsem, když do místnosti ne zrovna ladně vešla i princezna s Elikou po boku. Protože jsem nepřepokládal, že Lika bude jíst s námi, její přítomnost mě překvapila. Ani o mě nezavadila pohledem a zamířila k jednomu z vyslanců; pokud jsem si dobře vzpomínal, byl z ostrovní kolonie Orilios, která patřila pod správu Gaaru, a něco mu tiše vykládala a nakonec mu předala nějaký dopis, který muž s přikývnutím schoval.
„Sestřina společnice je docela přitažlivá, králi, že ano?“ ozval se za mnou Ravenův pohrdlivý hlas.
Na chvíli jsem spustil z Eliky oči a ohlédl se na něj. „Promiňte, co tím myslíte?“ zeptal jsem se zdvořile, ale můj tón byl přesto maličko útočný.
„Ta služtička, co tak upřeně pozorujete,“ upřesnil. „Skvělý výběr,“ přikývl nabubřele, „pokud se vám ji podaří ulovit, máte můj obdiv. Ta potvůrka je pěkně vybíravá,“ odfrkl si a usrkl ze svého poháru.
Uvnitř mě začal doutnat vztek, když tak mluvil o ženě, která pro mě tolik znamenala. „Nevím, o čem to mluvíte,“ odsekl jsem.
„Ale, no tak, Parksi,“ zasmál se velmi iritujícím smíchem. „Není třeba k ostychu, také si rád užívám s dostupnými ženami.“
„Ona není dostupná,“ procedil jsem skrz zuby. Pomyšlení, že by mohla patřit jinému muži, než mně, byla nepředstavitelná.
„To máte pravdu,“ souhlasil otráveně. „Ovšem kdyby ji má sestra nebránila, přiměl bych ji ke spolupráci,“ pronesl zamyšleně.
Elika se otočila a znechuceně si Ravena změřila, když se podívala na mě, rychle sklopila oči a odvrátila jsem se. „O tom pochybuji,“ odtušil jsem s lehkým pousmáním, „Lika neuznává autority.“
Ohromeně se na mě podíval. „Měl jste tu čest?“
Těšilo mě, že mohu toho pitomce alespoň trochu podráždit. „Každý máme svá malá tajemství, Ravene,“ pokrčil jsem rameny a zvedl pohár jeho směrem, jakoby v přípitku.

Unaveně jsem seděl v křesle a zíral na špičky svých bot, prsty si podpíral hlavu. Znovu jsem si v duchu přehrával události dnešního dne a snažil se je pochopit. Pochopit chování svého bratra a své budoucí ženy. Pochopit pohnutky krále Ravena a jeho řeči. Smířit se s tím, že je princezna čarodějnice a mrzák. Srovnat se s tím, že jsem po letech znovu našel Eliku, ale přesto je mi vzdálenější než kdykoli předtím.
Někdo zaklepal na dveře a vzápětí do pokoje vklouzl Ryoma. Ať už mi chtěl cokoli, měl jsem pocit, že už nemám v hlavě dost prostoru pro další problémy.
„Ano?“ povzdechl jsem si a protřel si prsty obličej.
„Chtěl jste, abych dával pozor na toho chlapa, pane,“ připomněl mi.
Zaklonil jsem hlavu. „Roy něco udělal?“ houkl jsem. Nechtěl jsem to teď rozebírat, ještě teď jsem měl plnou hlavu toho, jak reagoval na Ravenův rozkaz, aby dělal princezně zítra společnost… jako by ho to otravovalo, nebo co.
„Dnes se sešel s princeznou v knihovně, pane,“ procedil skrz zuby. Napřímil jsem se v křesle. „Já… neslyšel jsem všechno,“ zavrtěl hlavou, „ale pochopil jsem z toho, že se už nějakou dobu znají.“ Odmlčel se.
„A co ještě?“ zavrčel jsem.
„Hádali se… Ona něco udělala, vyčítal jí, že před problémy, do kterých ho zatáhla, neutíká, ale snaží se je řešit. To je vše.“ Sklonil hlavu.
Tak Roy měl tedy s princeznou nějaký problém… Proč jen jsem měl pocit, že je to klíč k většině mých otázek? Měl jsem nějakou naději, že z bratra dostanu, o co jde? Nemyslel jsem si, ale teď už jsem stejně náladu, ani energii se pouštět do hádky s ním.
„Můžeš jít,“ mávl jsem rukou a vstal z křesla. Byl jsem unavený, jediné po čem jsem toužil, bylo spát a odložit všechny problémy na zítra.

„Konečně jste tady!“ zaradovala se princezna, když se k nám před piknikem přidal bratr.
Ohlédl jsem se a viděl, jak ji probodl kyselým pohledem. „Princezno,“ houkl.
Raven něco zavrčel jeho směrem a Roy lehce pobaveně souhlasil, zatímco princezna se zakabonila a na okamžik vážně vypadala jako děcko, přesně jak o ní Railan tvrdil.
Zatímco celé procesí dvořanů procházelo zahrady se mnou a Ravenem v čele, poslouchal jsem místo králových řečí rozhovor princezny s bratrem, kteří šli za námi.
„Mohu vám říkat Royi?“ zatrylkovala sladce.
„Jistě, madam,“ sykl v odpověď.
„Král vám tak říká,“ dodala a já pochopil, odkud zná familiární zkratku jeho jména. „Je to stará přezdívka,“ vysvětlil podrážděně, když to začala rozebírat. Jeho strohý tón hraničil až s neslušností, bylo s podivem, že se proti tomu ještě neohradila.
„Jste dlouho přátelé?“ pokračovala. Bohužel jeho odpověď jsem přeslechl, protože se od nás vzdálili. Trvalo dlouho, než se znovu dostali na doslech. Vypadalo to, že mají stále stejné téma. „Takže jste věrný svým přátelům?“ ptala se Kairi.
To byla zajímavá otázka – byl Roy věrný? Pomalu jsem si tím přestával být jistý. „Jsem věrný především těm, kterým jsem věrnost přísahal, princezno. Nemůžu být věrný všem a nejvěrnější jsem sám sobě.“ To nebyla zrovna odpověď, kterou jsem očekával, přesto byla docela uspokojující – Roy přísahal věrnost mně.
„Máte sourozence, Royi?“ pokračovala princezna a já jen přemítal nad asociací, která jí k této nebezpečné otázce mohla přivést. Ale nemusel jsem se bát, Railan neměl důvod jí říkat pravdu. „Jen mi odpovězte,“ pobízela ho netrpělivě, když mlčel.
„Mám staršího bratra,“ vysypal ze sebe vztekle. „Už roky jsem ho neviděl. Jste spokojená?!“ Zajímavé – nelhal, ale ani nemluvil pravdu. Kolikrát tohle použil na mě?
„Nebuďte nezdvořilý,“ napomenula ho.
„Odpusťte, slečno, ale to je dost soukromá věc,“ odsekl, „nevidím důvod, proč bych vám měl o svém životě prozrazovat víc. Omluvte mě, ale to opravdu není v popisu mé práce a ani to od vás není zdvořilé.“
„Vy taky nehrajete přesně podle pravidel mravní výchovy,“ obvinila ho mrazivě a já si byl jistý, že ohledně vztahu těch dvou mohu být naprosto klidný – nenáviděli se.
Roy zmizel ze společnosti, hned jak k tomu dostal příležitost a já se začal věnovat Ravenovi a princezně Kairi, která se k nám po odchodu mého bratra přidala.
„Váš přítel je hulvát, pane,“ otočila se na mě najednou.
Ještě mě ani nepozdravila a hned mi něco vyčítá. Bylo to skoro zábavné. „Má to v popisu práce, princezno,“ ušklíbl jsem se a napil se z poháru. „Nemá být milý.“
„Myslíte, že si nezasloužím lepší společnost?“ zvedla obočí.
Zadíval jsem se na ni. „Vaše společnost není moje starost,“ odtušil jsem chladně. „A nemůžete po mých lidech chtít, aby vám prokazovali úctu, když vy sama ji neprokazujete ani mě.“ Sjel jsem ji pohledem a myslel na plameny, které dokázala vyvolat jen tak odnikud. Možná jí vyhradím nějaké panství dost vzdálené od Glecneru, abychom nemuseli být vůbec v kontaktu, pomyslel jsem si.
Našpulila pusu. „Vadí vám, že jsem mrzák?“ zeptala se bez obalu.
Odfrkl jsem si a potřásl hlavou, bylo hodně věcí, které mi vadily víc. Třeba její nevychovanost. „Vadí mi toho spousta,“ odsekl jsem a odvrátil se od ní, abych ji nemohl urazit ještě víc, než už jsem udělal. V davu jsem zahlédl Eliku a sevřel jsem pevněji pohár ve své ruce. Předtím jsem ji viděl mluvit s mým bratrem a vypadali, že se dobře baví.
Na okamžik mi opětovala pohled, než sklopila hlavu a zmizela mezi keři. Jak jsem se mě srovnat s tím, že ji už nikdy nesevřu v náručí, když jsem ji měl denně na očích?

Elika, společnice princezny Kairi
Viděla jsem, jak Kairi mluví na Parkse a ten odpovídá s obličejem staženým zlostí. Vypadalo to, že jí její vystoupení s ohněm, o kterém mi řekl jeho bratr, jen tak neodpustí. Nemělo by mě těšit, že si se svou budoucí ženou nerozumí už teď zvlášť, když to byla Kairi, ale nemohla jsem si pomoct. Nechtěla jsem, aby byl šťastný s kýmkoli jiným, než se mnou, přestože to bylo špatné a sobecké, protože my dva jsme neměli naději.
Uhnula jsem jeho pohledu a vydala se na krátkou procházku po zahradě. Kairi nevypadala, že by mě potřebovala a já litovala, že jsem nevyužila její nabídky a nestrávila den s Nuadou dole ve městě. Bez svého chlapečka jsem si připadala jako bez duše…
Najednou jsem uslyšela Kaiřin hlas, křičela. „Co si to vůbec dovoluješ!“
Obešla jsem keř a viděla ji, jak stojí naproti princi Railanovi a napřahuje ruku.
„Dovoluji si říct ti pravdu,“ odsekl vztekle. „Pokud se ti to nelíbí, máš smůlu. Líbí se mi ženy, no a co? Nejsem k nikomu vázaný.“
„Jsi vázaný ke mně,“ připomněla mu. „Jak mě vůbec můžeš tak ponižovat?“
Roy nevěřícně potřásl hlavou. „Ponižovat? Děláš si za mě legraci?“ Všimla jsem si, že nejsem jediná, kdo je poslouchá, zády ke mně stál i voják z Parksovy družiny – Ryoma. Poklepala jsem mu na rameno, zrovna když princ říkal: „Neviděli jsme se skoro deset let, Mrzáčku, uvědomuješ si to, vážně?“
Zalapal po dechu a ohnal se po mně. Uskočila jsem a naznačila mu, aby mě následoval. „Cizí rozhovory se neposlouchají,“ upozornila jsem ho, když jsme byli z doslechu.
Zamračil se na mě. „Dělám jen svou práci.“
Sladce jsem se usmála. „Já taky, starám se o princeznino soukromí.“
„A já o její bezpečí,“ odsekl.
Skepticky jsem se na něj zadívala. „Máš pocit, že jí Roy ublíží?“
„Viděl jsem ho zabít tři lapky bez mrknutí oka,“ vyprskl. „Nemůže být s královou snoubenkou sám.“
Trhla jsem s sebou a stiskla rty. „Kairi ještě není Parksova snoubenka,“ upozornila jsem ho přiškrceně. „A je to Roy, komu dluží za to, že ještě žije.“
„Král nebo princezna?“ ušklíbl se.
„Oba,“ zavrčela jsem a zkřížila si ruce na prsou. Nevypadalo to, že by se Railan do Kairi v jejich kouzelném snu zamiloval, spíš naopak…
„Zrovna jí řekl, že ji deset let neviděl,“ připomněl mi nadutě. „A za posledních deset let bylo opravdu jen málo dní, kdy jsem s králem nebyl. Odkud toho muže znáš ty? Taky z nějaké historické události?“
Zadívala jsem se mu do tváře. „Z Parksova vyprávění. Railan pro něj hodně znamená, Ryomo, přestaň ho pronásledovat. Jestli to Parks zjistí, tak…“
„To on mi poručil,“ skočil mi to řeči. „Ani on mu nevěří,“ dodal s temným uspokojením. Najednou pevně sevřel moji ruku. „Řekni mi, kdo ten muž je. Proč ho král povolal?“
Vytrhla jsem se mu. „Zapomněls, že jsem Parkse poslední dva roky neviděla. Nevím, proč dělá věci, co dělá. A věř mi, že má dobrý důvod, proč neroztrubuje, kdo Railan je.“
„Je to vrah,“ zavrčel nenávistně. „Mám krále chránit a on si drží po boku takového zločince.“
„Je vrah asi jako ty,“ ušklíbla jsem se. „A zločinec už není vůbec. Pověz mi, Ryomo, když jsi tak dlouho v Parksově družině, musel jsi dobře znát jeho otce.“
Nechápavě nakrčil obočí. „No a? Zuko už je mrtvý.“
O několik kroků jsem ustoupila. „A viděl jsi někdy Railana z blízka?“ nadhodila jsem, než jsem se obrátila k odchodu.

Parks, král Gaaru

Jak dny utíkaly, začínal jsem být čím dál netrpělivější. Stále jsem neměl ponětí, co se kolem mě doopravdy děje, ani jaké to bude mít následky. Za těmi zásnubami bylo daleko víc, než jsem viděl a to mě dráždilo. Nemohl jsem si dovolit být zranitelný a přesně takovým mě tato situace činila.
A Roy stále nezjistil, o co tu jde a vyhýbal se mi. Možná proto, že musel tolik času trávit v princeznině společnosti, možná proto, že mu ta situace vyhovovala, nebo se víc zabýval svými tajuplnými problémy, co měl s princeznou, než mnou.
Navíc mě moje budoucí žena rozčilovala, nechovala se, jak jsem od ní očekával. Když pro jednou přestala zírat do prázdna a promluvila na mě, už jen svým výrazem mě urážela. Vypadalo to, že by mého bratra měla za manžela radši než mě a já už skoro začínal mít pocit, že to je taky Railanův plán. Byl to pro mě ještě větší cizinec, když žil daleko na severu.
A pak tu byly Eličiny tajuplné odchody. Už několikrát jsem ji z okna viděl plížit se podél zdi k bráně paláce. Bylo možné, že mě nechtěla, protože tu byl někdo jiný?
A dnes Railan odešel krátce po princezně, která se omluvila a odešla hned po večeři. Byl jsem si jistý, že se chtějí setkat a přestože jsem pověřil Ryomu, aby je sledoval, chtěl jsem tomu konečně pro jednou přijít na kloub. Dozvědět se, co přesně Roy s princeznou plánuje.
Proto mě překvapilo, když jsem ho napůl svlečeného našel sedět u krbu v jeho pokoji zabraného do tlusté knihy.
Zvedl ke mně hlavu, když jsem na sebe upozornil. „Parksi!“ vyhrkl překvapeně a knihu odložil. „Děje se něco?“
„Ne,“ odtušil jsem temně a posadil se do druhého křesla. „Vyhýbáš se mi, Royi,“ upozornil jsem ho.
„To přece vůbec není pravda,“ vytáčel se. „Proč bych to dělal?“ zeptal se a rychle si zapínal košili. Jakoby mi záleželo na tom, jak je oblečený…
„To nevím,“ houkl jsem, „právě proto mě to zajímá.“
„Jsi paranoidní,“ odbyl mě vyhýbavě. „Dělám jen svou práci, proto jsem přece tady, ne?“ Uhodil dlaněmi na obal knihy, kterou před chvíli četl.
Nechápal jsem, proč se rozčiluje. „Nemusíš se hned rozčilovat,“ upozornil jsem ho.
„Promiň,“ vzdychl. „Jsem jen unavený.“
No to nás tu bylo víc. „Dobře,“ souhlasil jsem a pohodlně se usadil, když už jsem tu byl, chtěl jsem si s bratrem konečně promluvit. Proto jsem sem ostatně šel.
Roy si ale povídat nechtěl. „Tak co potřebuješ, Parksi?“ pobídl mě netrpělivě. „Chci jít spát.“
Zašklebil jsem se. „Ale no tak, můj malý bratříčku…“
„Neříkej mi tak!“ vyštěkl zuřivě a vyskočil na nohy. „Nikdy mi tak neříkej, Parksi.“
„Co tě žere?“ zasmál jsem se.
„Spousta věcí,“ odsekl mi, stejně jako já před pár dny princezně. „Co mi chceš, Parksi?“ zopakoval. „Vážně na tebe nemám celou noc.“
„Jsem tvůj král,“ připomněl jsem mu mrazivě, „máš na mě přesně tolik času, kolik budu chtít.“
Railanovi se zablesklo v očích a nahnul se ke mně, rukama se opřel o desku stolu. „Jsem tvůj bratr,“ řekl pomalu, ale rozhodně, „nejsem ti podřízený, Parksi, jsem ti roven. Uvědom si to. Mám úplně stejnou moc jako ty, jen ty jsi jako první dostal korunu a to není zas tak velký rozdíl. Půlka Gaaru je moje, zemani podléhají mě stejně jako tobě. Otec mě poslal pryč, abych ti šel z cesty a ty sis mohl pěstovat svoje ego, ale otec je mrtvý a jsem tu já.“
Tak to jsem nečekal. Doteď jsem si skutečně nepřipouštěl, že by Roy mohl jít proti mně – jak řekl, byl můj bratr! Měl mě podporovat, ne proti mně osnovat.
Zavrtěl hlavou, jakoby mi četl myšlenky. „Nech si korunu, bratříčku, vím, že je to to jediné, na čem ti záleží.“ Neznal mě, vůbec nic o mně nevěděl. „Já o ni nestojím a nikdy nebudu. Ale přestaň se mnou jednat jako bych byl jen tvůj další sluha. Protože já nejsem!“
Taky jsem vstal. „Chceš jít proti mně?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Přísahal jsi mi přece věrnost.“
Znovu potřásl hlavou. „Přísahal jsem ti, že se nebudu snažit získat princeznu pro sebe, což taky dodržím.“ Tomu bych vážně moc rád věřil. „Věrnost ode mě jen očekáváš, a i když už nepoznávám svého bratra v tom, co se z tebe stalo, tak si buď jistý, že tohle očekávání naplním. Jsem ti věrný a jsem ti loajální, ale to je asi tak všechno.“
To bolelo. „Za tím si stojíš?“
„Ano,“ přikývl a bez nějakého zjevného důvodu se začal smát, ale nebyl to veselý smích. „Bože!“ zasténal. „Myslel jsem si, že tu křivdu v sobě dokážu potlačit, ale nedokážu to.“ Otočil se na mě a v obličeji měl něco, co mě děsilo – bolest, ztrátu, nenávist… „Nesnáším otce za to, co mi udělal. A nesnáším tebe, protože to udělal kvůli tobě. Myslel jsem si, že všechno bude jako dřív, že když nebude stát mezi námi, budeme znovu bratři a přátelé, ale byl jsem naivní,“ odfrkl si. „Nic nebude jako dřív a já se na tebe zlobím proto, že to tak není.“
Nikdy jsem nepomyslel na to, co tohle všechno pro Roye znamená. Ano, věděl jsem, jakým peklem si během výcviku prošel, ale pokud celá ta léta dával všechno za vinu otci, který byl teď mrtvý, neměl si na kom svůj vztek vybít, a tak tu nenávist přenesl na mě. Poslední člověk, který mi zbyl, mě nenávidí za něco, co jsem nezpůsobil – ne úmyslně. Musel jsem se alespoň pokusit dostat ho zpět na svou stranu. Potřeboval jsem ho tam!
„Nedokážeme navázat tam, kde jsme skončili,“ souhlasil jsem pomalu, „ale to neznamená, že nemůžeme začít znovu, Railane. Nikdy jsem nechtěl, abys mě nenáviděl. Nebyla to moje vina a ty to víš,“ upozornil jsem ho. „Snažil ses před tímhle utéct a nepovedlo se ti to. Já ani nedostal příležitost utíkat. Nejsi tu jediný, kdo je na otce rozzlobený.“
Roy se posadil a složil hlavu do dlaní. „Tohle není dobré,“ zabručel. „Nemůžeme se hádat mezi sebou. To si nemůžeme dovolit.“
Mluvil mi z duše. „To je pravdu – nemůžeme si to dovolit. A na tohle zapomeneme, dobře?“ navrhl jsem.
Roy si odfrkl. „Do té doby, kdy se ti to bude hodit.“
„ Railane!“
Zhluboka se nadechl. „Promiň. Jak chceš. Řekneš mi teď konečně, proč jsi dnes přišel?“ Vrátil se k prapůvodnímu tématu.
„Chtěl jsem se zeptat, jestli jsi přišel na něco nového.“ A co máš k čertu s princeznou.
„Nevím přesně,“ řekl vyhýbavě.
„Co znamená – nevím přesně?“ zavrčel jsem netrpělivě. Taky už se mi chtělo spát.
„Řekni mi, co přesně potřebuješ vědět,“ pobídl mě.
Nechápal jsem, ale přesto jsem se zeptal: „Co chce Raven?“
Nadechl se. „Nemám tušení.“ Zavrtěl podrážděně hlavou.
„A co chce princezna?“ procedil jsem skrz zuby. Ta nevychovaná holka určitě nebyla tak hloupá, jak se jevila.
Roy zavřel oči a třel si spánky. „Nevím… Snad se konečně dostat z tohohle vězení?“ Mávl rukou ve vzduchu. „Celé ty roky ji tu drží zavřenou,“ zavrčel nesouhlasně.
„Ale co chce po mně?“ Začal jsem chodit po pokoji, abych energii vložil do pohybu a ne do toho, abych křičel.
„Obávám se, že po tobě vůbec nic,“ zasmál se Roy. „Jsem si jistý, že ona žádné intriky proti tobě nesplétá. Na to jsi jí až příliš lhostejný.“
Zastavil se. „Jsem jí lhostejný? To snad nemyslíš vážně! Za pár dní se máme brát!“
Pokrčil rameny a zadíval se na mě, prsty si podpíral hlavu. „Jsi lhostejný stejně, jako je ona tobě. Přemýšlej o tom, Parksi. Kolikrát si s ní za ten týden mluvil? Jednou, dvakrát?“
Trefil do černého. Nejenže jsem se o ni nijak zvlášť nezajímal, co předvedla svoje čarodějnické představení, ale většina našich rozhovorů končila urážkami na obou stranách. „Na tom přece nesejde,“ potřásl jsem hlavou, abych z ní tyhle myšlenky dostal. „Já tu nejsem od toho, abych ji bavil.“
„Ty jsi tu od toho, abys domluvil výhodný obchod,“ přikývl Railan. „A ona je jen věc bez citů, že ano?“ V jeho hlase zněla potlačovaná výčitka. Mně na princezně záleželo pramálo, ale jemu daleko víc, než by mělo.
„To jsem neřekl,“ odtušil jsem mrazivě.
„Správně,“ přisvědčil. „Řekl jsem to .“
Zadíval jsem se na něj, jako bych ho chtěl jen svým pohledem donutit k pravdomluvnosti. „Proč ti na ní tak záleží, Royi? A řekni mi pravdu!“ poručil jsem.
Opětoval mi pohled a vypadal zmateně. „Nevím, Parksi. Asi mi připomíná někoho, koho jsem znal.“
Připomíná… Ryoma mi řekl, že ti dva se znají už dlouhé roky. Proč mi Railan lhal? „Znal jsi ji už předtím, než jsi sem přijel?“ dorážel jsem.
Stále se mi díval do očí. „Ne,“ odpověděl klidně, a pak se zarazil. „Já ji neznám ani teď,“ dodal zamyšleně.
Lhal mi a díval se mi přitom do očí. Nebo to byla dalších z chytrých vět, během kterých ani nelhal, ale ani nemluvil pravdu. Já ji neznám ani teď… Stejný pocit jsem měl já z něj a to jsem ho znal celé roky.
V jedné věci měl ale Roy pravdu – nebyl můj sluha, byl mi roven a polovina Gaaru skutečně patřila pod jeho správu. Otec sice svého bratra odsunul na sever a omezil valnou většinu jeho moci, ale já jsem se k tomu u Railana nechystal. Naopak – rád jsem přivítal možnost zbavit se alespoň části starostí se správou královských panství. Jestli se mi bratříček chtěl rovnat, měl by také odvést kus práce, já už jsem byl vyčerpaný a to na mě čekala ještě spousta práce, až uzavřu mír – už teď byla jednání nekonečná.
Pro začátek jsem mu svěřil oblast Gemini, které mu náleželo a kde zrovna měli zemani nějaké problémy, které bych já osobně ani neobtěžoval řešit, ale teď jsem to mohl přenést na něj. A on se opravdu pustil do odpovědi na dopis, který poslali.
Pracovní ticho přerušil až Ryomův příhod, který mě překvapil. Vzhledem k tomu, že od rána byl Roy se mnou, nemohl mi nést žádné zprávy o tom, co dělal.
Zamračil se, když uviděl Railana, ale potom věnoval veškerou pozornost mě. „Pane,“ uklonil se. „Slíbil jste účast na dnešním cvičení,“ připomněl. „Chlapci na vás čekají.“
Tak na to jsem úplně zapomněl, navíc mě nikdy tyhle návštěvy mé družiny nebavily. Většinu těch mužů jsem moc dobře neznal, už jen proto, že z té původní, kterou tvořili lidé, které jsem znal dlouho a vlastně jsem po jejich boku dospíval, přežil jen Ryoma a Sebastian. Sebastian byl po mém boku dokonce tak dlouho, že ještě na Glecneru pamatoval Railana a znal i mou matku.
A vůbec… když už jsem byl v tom přenášení starostí na Railanovu hlavu, mohl pro mě udělat i toto.
„Dnes mám spoustu práce, Ryomo,“ prohlásil jsem spokojeně a díval se na bratra. „Místo mě půjde Roy,“ oznámil jsem mu a nechal je v místnosti samotné. Navíc Railan by měl dostat příležitost vydobýt si své místo.

Elika, společnice princezny Kairi

Kairi byla poslední dobou zamlklá, věděla jsem, že se trápí, ale netušila jsem, jak jí pomoct. Nikdo jí pomoct nemohl, stejně jako mě. Parks ji nenáviděl; vlastní bratr se jí pokoušel zabít, aby si udržel moc a muž, o kterém si celé roky spřádala sny, nemohl její touhu naplnit, protože byl zapletený v daleko spletitějších sítích, než mohla tušit.
Zamračeně jsem ji pozorovala, jak sedí schoulená do sebe v křesle, jednu paži uvězněnou v obvazech, podrážděná protože jsme tu byly uvězněné na celý den, zatímco ostatní si užívali zábavy na lovu. Kairi si nelibovala ve společnosti, ale vždy chtěla být její součástí. Nikdy ji nevadilo, že se nebaví, za to ji rozčilovalo, když se nemohla vůbec zúčastnit.
„Nechceš se jít projít do zahrad?“ nadhodila jsem bezradně.
„Ne,“ odsekla stroze a dál se dívala před sebe. „Běž za Nuadou a nech mě.“
„Kairi,“ povzdechla jsem si. Mlčela. „Tak pojď se mnou,“ navrhla jsem zoufale. „Nuada tě zbožňuje.“
„Ne,“ sykla.
„Kai, prosím, tohle nedělej,“ zaprosila jsem a položila í ruce na ramena. „Ničíš se.“
Zavrtěla se, aby moje ruce setřásla a neodpověděla. Marně jsem přemýšlela, jak jí zvednout náladu, když někdo zaklepal na dveře. To bylo divné, sem moc lidí nechodilo…
Obezřetně jsem pootevřela a překvapilo mě, když jsem za dveřmi našla Parksova bratra.
„Dobré ráno, Eliko,“ pozdravil mě s úsměvem. Ten úsměv mě pokaždé uklidnil, protože zrovna jím se nejvíc lišil od svého otce, kterému byl tak strašidelně podobný. „Přišel jsem za Kairi – nemůžu jí dělat společnost za její nepřítomnosti – ani já nejsem tak dobrý.“
Vážně jsem pochybovala, že bude mluvit s ním, když nemluvila ani se mnou. „Pokud myslíš, že s tebou bude mluvit,“ pokrčila jsem rameny a pustila ho dovnitř.
„Dobré ráno, Kairi,“ pozdravil i ji.
Tak trochu jsem předpokládala, že ho bude ignorovat, ale spletla jsem se – hned na první pokus s ním mluvila víc než se mnou. „Co tu děláš, Royi? Za chvíli začíná ten slavný hon. Všichni přece jedou – kromě mě, přirozeně.“
Přešel pokojem k ní. „Vlastně se mi vůbec nechtělo nikam jet, jenže jsem musel, abych ti dělal společnost. Byl jsem moc rád, když jsem slyšel, že nejedeš!“ zahoroval a zářivě se usmál, když po něm Kairi střelila zuřivým pohledem. Ani já jsem mu to nevěřila a to jsem nebyla tak netykavá. „A tak mě napadlo, že bych si s tebou někam sedl a společně bychom mohli vztekle zírat z okna.“ Ukázal na křeslo za sebou. „ Mohu?“
Ovšem musela jsem uznat, že Railan je překvapivě zábavný a začalo mi docházet, co na něm Kairi tak učarovalo, i když obvykle působil velmi tvrdě a nepřístupně. Já jsem ho znala z Parksova vyprávění, a proto jsem ho chtěla poznat blíž, ale i Roy, jak ho Parks neznal, měl něco do sebe.
„Posluž si,“ odtušila a já věděla, že má princ vyhráno.
Ovšem výraz, který nasadil, když se vedle ní usadil, mě rozesmál víc, než cokoli jiného za posledních několik týdnů. „Myslím, že vy dva si dokonale vystačíte,“ smála jsem se. „A nebude se tu spolu sami dva bát. Mohla bych se dnes věnovat maličkému,“ dodala jsem, přesně jak navrhovala Kairi.
„Říkala jsem ti, ať jdeš, že nepotřebuju celodenní dozor, Liko,“ vzdychla Kairi a nechala mě odejít.

Hrála jsem si s Nuadou, který mi předváděl, co všechno se naučil, zatímco jsme se neviděli a uhýbala před Tezučiným zmateným pohledem – zrovna jsem jí oznámila, že čekám na odpověď na dopis, který jsem poslala Idlisovi a doufám, že v den královské svatby budeme už s Nuadou na lodi na Orilios.
„Nevidím důvod, proč bys neměla jet s Kairi do Gaaru,“ vyčítala mi. „Bude potřebovat přítelkyni víc než kdy dřív.“
Povzdechla jsem si. „Já vidím spoustu důvodů. Věř mi, že bych ji neopustila, kdybych k tomu neměla opravdu vážné důvody. Vím, že Kairi potřebuje ochranu.“
„A kdo ji bude ochraňovat v zemi, kde nikoho nezná?“ rozčilovala se. „Když tam byla naposledy, unesli ji.“
„Raven ji určitě nenechá odjet bez vlastního služebnictva. A chránit ji může ten, kdo ji zachránil minule,“ odsekla jsem. Přece jenom to vypadalo, že Railanovi Kairi není tak úplně lhostejná.
„Byl to chlapec!“ zvolala pobouřeně. „A bůhví, kde je tomu trhanovi teď konec.“
„Je to šlechtic,“ zavrtěla jsem hlavou, „a je velmi blízký králi. Nechme toho, Tezuko. I kdybych stokrát chtěla, do Gaaru se vrátit nemohu, protože mě odtamtud vykázali.“
Našpulila pusu. „Kairi by ten zákaz určitě dokázala zrušit, kdyby o to svého snou-…“
„Ne!“ přerušila jsem ji ostře. „Nechci, aby ho o to žádala. To kvůli němu se tam nevrátím. Byla jsem jeho milenka, Tezuko,“ přiznala jsem polohlasem. „Nechci Parkse v blízkosti svého syna, rozumíš? Nikdy. Nuadu musím chránit především, Kairi si poradí i beze mne.“
A nejvíc ze všeho ji ochrání právě svatba s Parksem, protože potom už její bratr nebude mít důvod jí ubližovat. Dokonce od něj bude dost daleko na to, aby k tomu ani neměl příležitost.
Pevně jsem sevřela syna v náručí. Na světě nebylo nic, co bych pro něj neudělala. Chtěla jsem mu dát přesně takový život, jaký si zasloužil – plný štěstí.
03.08.2011 21:24:29
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one