12. Zásnuby - obrázek

12. Zásnuby - obrázek

Parks, král Gaaru

Byl jsem bez sebe zlostí. Můj úžasný bratříček se vytratil, sotva mu Raven dal najevo, že zmrzačená princezna se nezúčastní chystaného lovu, což nebylo žádný překvapením, a celý den už jsem ho neviděl. Měl jsem pocit, že už jsme dospěli k nějakému pokroku. Jasně jsem si pamatoval, jak mi slíbil, že se mi do zásnub nebude plést a komplikovat celou tu záležitost, a teď udělá tohle! Nebyl jsem idiot, aby mi nedošlo, že využil den, aby si s princeznou užil.
Rozrazil jsem dveře do jeho ložnice, aniž bych se obtěžoval klepat. Seděl ve výklenku okna. Obrázek pohody.
„Pojď dál, Parksi,“ ušklíbl se a začal si hrát s nějakou věcí. Vlastně si zase hrál s tím prstýnkem, co vždycky. Zatoužil jsem mu tu cetku vyrvat z ruky a hodit z okna.
„Nebyl jsi tam,“ obvinil jsem ho mrazivě a dalo mi velkou práci udržet hlas na přiměřené hlasitosti.
Ani se neobtěžoval na mě podívat. „Asi bys mi nevěřil, kdybych řekl, že jsem tam byl, ale tys mě neviděl?“
Jeho odpověď ale přímo urážlivá. „Ne, nevěřil!“ vyprskl jsem.
„Pak to nechceš vědět,“ ujistil mě a začal prstýnek vyhazovat do vzduchu. Konečně se na mě otočil. „Dospěl jsem k přesvědčení, že Raven mou společnost nevítá a ty jsi měl kolem sebe spoustu svých lidí.“
Skutečně lov vynechal jen proto, že nebyl žádný důvod k jeho přítomnosti? Tomu jsem nevěřil. Navíc já jsem byl důvod k jeho přítomnosti – měl se držet u mě, což rozhodně nedělal, co tu byl!
„Ale ne tebe! Měl jsi tam být,“ dodal jsem mírněji. Ostatně, jaký mělo smysl se rozčilovat, když na to nereagoval? Jen bych se zesměšňoval.
„Nedostal jsem to příkazem,“ odfrkl si.
Už jsem měl opravdu dost toho se s ním o něčem dohadovat. Bylo to stejné jako s otcem – daleko úspěšnější bych byl, kdybych tloukl hlavou o zeď.
Sedl jsem si naproti němu a on otráveně položil nohu, kterou se doteď opíral o stěnu, na zem.
„To je stejně jedno. Plesu za dva dny se ale zúčastníš. Chceš to příkazem?“ nadhodil jsem posměšně.
„Ne, budu tam,“ zavrtěl hlavou a usmál se, jako bych ho skutečně pobavil – nebylo moc lidí, kteří by chápali můj smysl pro humor. Elika byla jedním z nich, to byl možná další důvod, proč jsem ji přes veškerou snahu nemohl dostat z hlavy.
„Mám otázku,“ vyhrkl jsem, než jsem se mohl ztratit v beznadějném kolotoči myšlenek na Eliku. Sebastian, kterého jsem pověřil jejím sledováním, mi říkal, že často v noci odcházela ze zámku někam do města. Vrtalo mi hlavou, za kým chodila. Měla snad už nějakého jiného muže?
„Ptej se,“ pobídl mě Roy a dál si pohrával s tou věcí.
„Co to znamenalo včera u té večeře? Chováš se čím dál divněji, Royi.“ Mezi ním a princeznou ten večer něco proběhlo a ona v okamžiku opustila místnost, aniž by se vrátila.
Railan se zamračil a sevřel ruku s prstýnkem v pěst. „Tvoji krásnou snoubenku se někdo snaží zabít, bratře. Jen jsem ji upozornil, že jí na šatech roste krvavá skvrna,“ zavrčel.
Skvěle, jako by nestačilo, že ta holka je nevychovaný spratek, mrzák a čarodějnice. Teď je ještě terčem nějakého vraha. „Kdo se jí snaží zabít?“
„Nevím,“ vzdychl a otevřel oči. „Snažím se to zjistit,“ ujistil mě vážně.
„Máš zjistit, co po mně chce Raven,“ upozornil jsem ho.
V očích mu zajiskřilo vztekem. „Chce ti vecpat svou sestru,“ odsekl bratr. „Ta správná otázka je proč? Další věc je, proč všichni tak hrozně spěchají na to, aby byla princezna pod čepcem, včetně ní samotné? Což pravděpodobně souvisí s tím, že po ní někdo jde. Až budu vědět, kdo to je – mám klíč k tomu všemu.“
Vypadal tak podrážděně, že nemá žádné odpovědi na své otázky. Takový byl už jako dítě – potřeboval přehled. Uvažoval jsem, jestli je to vlastnost, která přetrvala, nebo ho to rozčiluje kvůli princezninu bezpečí. Náhle mě napadlo, že mu možná křivdím. Možná mu záleželo hlavně na tom, abych byl v bezpečí já, ostatně jsem si tu holku měl brát – její problémy se rázem stanou mými. Bylo jasné, že ho všechno kolem těch podivností znepokojuje. Mohl se princeznou znát, i když nevím, kdy k tomu mohlo dojít, když byla už roky zavřená tady – při nejlepší vůli tedy oba museli být děti. Byl na tom tedy s ní jako se mnou. A já jsem byl jeho bratr – měl jsem nad ní navrch.
„Bereš to vážně,“ zahučel jsem uznale.
„Byl bys radši, kdyby ne?“ sykl.
Povzdechl jsem si. „Byl bych radši, kdybys mi začal konečně říkat pravdu, Royi. Mám už dost toho ve všem hledat dvojsmysly. Netušil jsem, že se budu muset mít neustále na pozoru i před tebou.“
Celý se schoulil do sebe. „Nelžu ti, Parksi,“ řekl tiše, skoro provinile. „Jen ti něco nemůžu říct. Ne kvůli mně – ale tobě to může ublížit a spoustě dalších lidí taky. Takhle je to nejlepší. Nejdu proti tobě, snažím se tě ochránit, před následky jedné chyby, kterou jsem kdysi dávno udělal.“ Zvedl ke mně hlavu a oči mu přetékaly upřímností.
Znovu mě napadlo, že ho vůbec neznám a jak je to vlastně nebezpečné. Jak věřit někomu, v jehož minulosti mi schází skoro deset let? Roy mi určitě nepsal všechny své zážitky, stejně jako já je nepsal jemu. „Co tím chceš říct, Royi? Co jsi udělal?“
„Přijal jsem dar, který nemůžu vrátit.“ Zvedl ruku s prstenem, se kterým si celou dobu hrál. „Napadá mě, jestli taková maličká věcička vážně může zničit takovou spoustu životů.“
Vůbec nic jsem nechápal. „Co je to?“ Vypadal docela obyčejně, dokonce maličko zašle. Na jeho okraji bylo něco vyryté, ale neviděl jsem na to tak dobře, abych rozeznal jednotlivá slova.
Okamžitě prsten schoval v dlani. „Nic,“ vyhrkl okamžitě, čím tomu na důvěryhodnosti moc nepřidal. „Jen cetka. Ale pro srovnání – myslíš si, že tohle by mohlo někomu ublížit?“ Zasmál se roztřeseně. Všechno uvnitř mě křičelo, že za jeho slovy je víc. Daleko víc. „Je to jen věc.“
„Umíralo se i pro míň,“ poučil jsem ho dutě. Všechny otcovy války byly pro nic.
„To mě vážně neuklidňuje,“ zamračil se.
Možná jsem se v tom měl rýpat, přinutit ho, aby mi to řekl, ale chtěl jsem znovu vybudovat ten upřímný vztah mezi námi, co jsme měli jako děti. Rozhodl jsem se tedy počkat, až mi to řekne sám, i když se mi to trochu příčilo.
„Budu ti věřit, že víš, co děláš. Pokud je lepší nevědět, o čem mluvíš – dobrá. Ale jestli se ocitneš tomu něčemu, co nevím, v maléru, Royi, nepomůžu ti z něj,“ varoval jsem ho.
„S tím počítám,“ ujistil mě nevesele.
Rozhodl jsem se změnit téma. „Ta věcička, se kterou si hraješ – co to je?“ Když to budu vědět, možná mě přestane tak dráždit.
„Je to dar od jedné krásné dámy na rozloučenou.“ Usmál se, jakoby se na okamžik ztratil ve vzpomínkách.
Pobavilo mě to. Tak tedy i Roy podlehl svodům nějaké krásky. Jenom jsem doufal, že bude mít víc štěstí, než já. „Máš pravdu, je spousta let tvého života, o kterých nic nevím.“ Něco mě napadlo a překvapilo mě, proč mi přijde tak neskutečné, že by se Railan měl stát něčím manželem – byl jsem mladší, než on, když jsem si chtěl vzít Eliku a být s ní do konce života. „To je zásnubní prsten, Royi?“ zeptal jsem se opatrně. Najednou jsem si nebyl jistý, jestli mám na takové osobní otázky právo. Bratr – cizinec.
Přes tvář mu přeletěl stín. „Svým způsobem,“ zaváhal. „Ano, je,“ přisvědčil nakonec.
„Jsi zasnoubený?“ A já se bál, že má zájem o princeznu! Ztuhl a na chvíli na mě překvapeně zíral. Nechápal jsem to. „Railane?“ oslovil jsem ho zmateně.
Potřásl hlavou. „Ano, jistým děsivým způsobem jsem zasnoubený.“ Byl jsem čím dál zmatenější. Tohle byla naprosto nenormální reakce. Co se mu u všech všudy odehrálo v hlavě v té chvíli váhání?
„Děsivým?“ opakoval jsem po něm a trochu nervózně se zasmál. Možná jen nějakou dívku svedl a její rodina ho nutila do sňatku. Možná proto byl tak podrážděný.
Zadíval se na mě se strhaným výrazem ve tváři. „Ona se bude vdávat. Za někoho mně blízkého a on o tom nemá potuchy. To je na tom to děsivé, Parksi.“
To znělo daleko hůř, než kdyby ho do sňatku někdo nutil. Pokud si jeho milovanou snoubenku měl brát nějaký přítel… svým způsobem jsem ho chápal víc než kdokoli na světě. Domluvené sňatky nikdy nepřejí lásce. Cítila se teď Elika jako Roy?
„Proboha, Royi! Někdy bych chtěl slyšet celý ten příběh.“ Vlastně bych chtěl slyšet všechny příběhy z jeho života.
„Je příliš dlouhý a komplikovaný. Možná ti ho řeknu, až se vrátíme domů a všechno se uklidní. Pak už to bude jen minulost.“ Možná byl Roy tak nepřístupný kvůli blížící se svatbě své milé. Zlomené srdce bolí jako čert, to jsem věděl sám.

Odešel jsem z bratrova pokoje, protože to nevypadalo, že by teď měl náladu na další povídání a bezcílně jsem bloudil po sanlitském sídle. Dostal jsem se do nějakého dlouhého tunelu, kterým jsem došel až na okraj zahrady. Chvíli jsem tam postával ve stínu a užíval si ticha a soukromí, když mě z přemítání o neznámém a komplikovaném životě mého bratra, vyrušil nějaký šramot a já se stáhl ještě víc do stínu, aby mě náhodou někdo z Ravenových lidí neviděl. Všichni mě tu sledovali.
Překvapilo mě, když světlo měsíce osvítilo tvář osoby v dlouhém černém plášti. Byla to Elika. Musela se vracet z jednoho ze svých tajemných městských dostaveníček.
„Eliko,“ oslovil jsem ji a vystoupil ze stínu.
Vyděsil jsem ji – zakřičela a prudce se otočila. „Co tu děláš?!“ zasyčela rozzlobeně.
Zvedl jsem obočí. „To bych se mohl zeptat taky. Kde jsi byla?“
I v tom omezeném světle jsem viděl, že zbledla jako křída. „Sledoval jsi mě? Na to nemáš právo, Parksi. Nepatřím ti. Ani on ti nepatří – je můj.“
Tou poslední větou mě zmátla. „Kdo?“ nechápal jsem.
Překvapeně zamrkala a lehce povolila ztuhlý postoj, ve kterém vypadala, jako by se mě chystala napadnout. „Nikdo… asi,“ potřásla hlavou. Dlouho jsme stáli a vzájemně se měřili pohledy, aniž bychom věděli, co říct. „Měla bych jít,“ zamumlala nakonec, „musím se postarat o Kairi.“
Princeznino jméno mi připomnělo rozhovor s bratrem. Sama Elika mi ten první večer vyčetla, že je princezna její přítelkyně a ona se na nás nedokáže dívat… Najednou jsem měl pocit, že jí za všechnu tu bolest, co jí svou přítomností způsobuji, dlužím alespoň omluvu, když jí nemůžu dát nic jiného.
„Počkej!“ vyhrkl jsem a chytil ji za ruku, abych ji zadržel. „Liko,“ vydechl jsem, když mě zasáhl prudký cit v jejích očích. „Počkej,“ opakoval jsem.
„Co je?“ vzdychla zadýchaně.
„Mrzí mě to,“ hlesl jsem. „Mrzí mě, že je tvoje přítelkyně. Kdyby to šlo jinak, byla bys na jejím místě – já bych to tak chtěl.“
V očích se jí objevily slzy. „Nejde to jinak, Parksi. Tvůj bratr jí nikdy nedá přednost před tebou a ani tak bych to nebyla já. Přišly by další a další. Já nejsem dost urozená pro krále.“
To nebylo spravedlivé! V náhlém popudu jsem ji strhl k sobě do náruče a tvrdě ji políbil. Nesnažila se mi vyvléknout, ale polibek mi ani neopětovala. Zasténal jsem a zabořil jí obličej do jejích tak drasticky ostříhaných vlasů. „Dokud jsem tě nepoznal, ani mě nenapadlo chtít být obyčejný a co tě znám, nepřeju si nic jiného. Tolik tě miluji, Eliko!“
Neodpověděla a po chvíli se vykroutila z mého objetí a ustoupila. Tentokrát jí slzy stékaly i po tvářích. „Zapomeň na mě, Parksi,“ vzlykla. „Tak už na mě konečně zapomeň!“ zakřičela a utekla.
Překvapeně jsem zjistil, že i po mých tvářích stékají slzy.

Elika, společnice princezny Kairi

Na oslavu zásnub do města přijeli kejklíři a teď se předváděli na nádvoří. Usoudila, že je naprosto nepravděpodobné, že by si mě někdo v davu všímal, a tak jsem požádala Kairi o volné dopoledne a vzala si od Tezuky Nuadu, abych mu ukázala kousky komediantů. Jistě ho to pobaví a bude mít až do večera o čem Tezuce povídat. Navíc jsem nedokázala nevyužít příležitosti být s ním. Připadala jsem si bez něj jako bez ruky. Zvlášť, když jsem teď, když tu byl Parks, nevěděla, jestli je v pořádku.
Proto mě překvapilo, když nejdřív viděla prince Railana, jak se vesele baví s nějakou ženou, která ke komediantům patřila. Nejdříve byli přátelsky rozesmátí, ale potom se oba začali mračit a dívali se někam mým směrem. Pokoušela jsem se najít jejich cíl a málem mi vyskočilo srdce z hrudi, když mi došlo, že stojím sotva dva metry od Parkse s Kairi.
Nevšímali si mě. Kairi něco švitořila jeho směrem a on se otráveně díval jinam. Přesto mě pobouřilo, když jsem viděla, že se ho Kai dotýká.
Nuada mě tahal za sukni, jak se dožadoval moji společnosti. „Mami. Mami!“ volal na mě.
Potřásla jsem hlavou. Nemohla jsem s ním postávat tak blízko jeho otci – to bylo šíleně nebezpečné! „Půjdeme se podívat na toho muže, co si hraje s ohněm, zlatíčko, dobře?“
Rychle jsem ho popadla do náruče a odnášela co nejdál od krále Gaaru a jeho snoubenky. Ano, snoubenky – zásnubní ples měl být zítra večer, nemělo smysl si něco dál nalhávat.

„Myslím, že mě miluje,“ pronesl Kairi s úsměvem, když jsem jí druhý den ráno upravovala vlasy.
Sponky mi vypadly z ruky a dopadly na koberec. „Kdo?!“ vyjekla jsem. „Parks?“
Znechuceně se na mě podívala v odrazu zrcadla. „Ne,“ nakrčila nos, „ten miluje leda tak svůj odraz v zrcadle. Pokud vůbec je něčeho takového, jako je láska, schopný.“
Uvolnila jsem se a sklonila se, abych pinetky posbírala. I když Parksovi křivdila – dokázal milovat. A pokud mluvit tehdy večer pravdu, miloval celým svým srdcem a navždy. Bohužel marně, stejně jako já.
„Kdo tě tedy miluje?“
„Roy,“ vydechla zasněně.
Zvedla jsem vysoko obočí. „Vážně?“ Dostal snad princ na poslední chvíli rozum?
„Políbil mě,“ svěřovala se Kairi a tváře se jí růžově rděly. „A říkal, že chutnám po fialkách,“ zachichotala se.
Zarazila jsem se. „A kdy se to stalo?“
„No dnes… Večer. Navštívil mě ve snu.“
„Odejde s tebou? Utečete?“ vyptávala jsem se roztržitě. Ale stejně to bylo jedno, ne? Jak jsem řekla, já nejsem dost urozená pro krále a Parksovi budou nutit jednu za druhou, dokud se neožení. My dva jsme neměli naději, ale Kairi s Railanem…
„Ne,“ houkla posmutněle. „Nezradí svého krále. Řekl, že všechno, co se stalo, zůstane snem. Ale byl to tak krásný sen, Eliko!“
Ustoupila jsem od ní. „Hotovo,“ informovala jsem ji.
„Chci si zajít do knihovny. Přijdeš tam za mnou?“
„Ano,“ souhlasila jsem. „Jen co to tu dokončím.“
Jak jsem slíbila, sotva jsem schovala všechny Kaiřiny kosmetické potřeby a ujistila se, že pohádkově krásné, zásnubní šaty jsou v šatně stále na svém místě a v pořádku, vydala jsem se za ní.
Hodlala jsem si zkrátit cestu přes obrazárnu, ale málem mě porazila společnice jedné dámy od dvora, která se tuším jmenovala Maya. O to víc mě překvapilo, když jsem v místnosti našla Roye.
„Co se jí stalo?“ zeptala jsem se zmateně.
„Jí vůbec nic,“ odsekl a třel si prsty jednu tvář. Zacouval, když jsem se k němu přiblížila. „Chceš mě taky zfackovat?“ obořil se na mě prudce a roztáhl ruce. „Tak jen do toho!“
Naprosto nic jsem nechápala, ale měla jsem strach, že to nějak souvisí s Kairi. „Co se tu stalo?
„Jsem ti jistý, že ti to Kairi poví sama,“ přiznal provinile a sklopil hlavu.
Skvělé. To bylo prostě úžasné. Dal jí takovou naději a potom to všechno během hodiny zničí. Co to jenom bylo s touhle rodinou?!
„Ááááá!“ zasténala jsem a strčila do něj. „Co jsi to zase provedl, ty pitomče? Nemůžeš jí nechat alespoň na chvíli šťastnou?“ Vůbec mě nezajímalo, že se chovám neuctivě k princi – zasloužil si to.
„Já jsem nechtěl,“ vydechl otřeseně a ustupoval před mnou.
„To je jí platný, jak mrtvýmu slamník!“ rozčilovala jsem se. Ale potom jsem to vzdala. Nemělo smysl tu na něj křičet – ať se mezi nimi stalo cokoli, škoda už byla napáchána a já to musela spravit. No tedy – postarat se o Kairi, než udělá nějakou hloupost. To ostatně byla moje práce. „Musím jít za ní,“ vzdychla jsem. „A ty,“ zavrčela jsem, „se pokus toho nezkazit ještě víc. Jak ty můžeš být Parksův bratr, to nepochopím!“ vybuchla jsem najednou. Ten se pro svou zemi obětoval – ale tenhle hejsek?! Všechno jen kazil. „Kdybys tak měl alespoň špetku jeho zodpovědnosti!“
Kairi byla úplně mimo sebe. Ale neplakala – zuřila. Rozplakala se, až když už v knihovně nebylo čím házet (spousta knih dokonce byla zčernalá ohněm). Jenom jsem měla strach, aby si neublížila.

Parks, král Gaaru

Mohlo mě napadnout, že ta nevychovaná holka udělá něco takového, respektive neudělá – ani se tu neukázala! A můj skvělý bratříček měl ostatně taky zpoždění.
Ve chvíli, kdy jsem na to pomyslel, mi došlo, že to není pravda – stál za mnou. Vzhledem k tomu, že měl dělat princezně společnost, se dalo očekávat, že by měl vědět, kde je. Teoreticky.
„Royi?“ oslovil jsem ho netrpělivě.
Překvapeně ke mně vzhlédl. „Ano?“
„Kde je?
„Kdo?“ nechápal.
Netušil jsem, jestli si ze mě dělá legraci, nebo je opravdu tak mimo. „Kdo asi? Princezna.“
Vykulil na mě oči. „Ona tu není?“ zeptal se hloupě. „To by měla, ne?“
Choval se divně. „Je ti dobře, Royi?“
„Nemělo by?“ zvedl nevině obočí.
Potřásl jsem hlavou a zkusil to znovu. „Kde je princezna?“ Každou minutou její nepřítomnosti nás jen oba víc ztrapňovala.
Railan pokrčil rameny. „Nemám tušení – od rána jsem ji neviděl.“
„Viděl jsi ji ráno?“ Neviděl jsem důvod, proč by se s ní tehdy měl scházet. Dopoledne byl prakticky celý dvůr mrtvý.
Neodpověděl mi, protože nás vyrušila Elika. „Royi?“ zamumlala a důvěrně ho chytla za ruku. Zamračil jsem se. „Můžu s tebou mluvit?“
Váhavě přikývl, a aniž by se omluvil, odešel s ní stranou. Díval jsem se, jak spolu mluví a byl jsem čím dál zmatenější – vypadalo to, že se hádají a oba se tvářili vážně a rozčileně. Nakonec Railan prudce zvedl hlavu, něco jí řekl a spěšně odešel ze sálu.
Elika se ohlédla a naše pohledy se střetly. Vypadala smutně. Já se necítil o nic líp – dnes opravdu všechny moje sny o nás dvou skončí. Stiskla rty, otočila se na patě a stejně jako můj bratr spěšně opustila sál.
Ale během půl hodiny se bratr vrátil – s princeznou. Ona vypadala, že se co nevidět rozpláče, zatímco on měl obličej celý ztuhlý, jakoby se mermocí snažil nedat najevo žádnou emoci.
Když začala hrát hudba, princezna zbledla tak, že téměř splynula se svými bílými šaty a vypadalo to, že se pokouší o útěk. Rozhodně nevypadala, že by se chtěla vdávat, ale bylo v tom i víc – ona byla vyděšená.
Roy ji zadržel a něco ji vykládal a vzápětí už ji držel v náručí.
Zíral jsem na ně s otevřenou pusou, zatímco spolu vířili po parketu. Jednotlivé páry postupně odcházeli, aby se mohli dívat, jak princezna na zásnubním plese tančí s bratrem svého snoubence. A Railan na ni zíral, jako by byla tou jedinou na světě. Jak jen mohl? Jak mě mohl takhle zesměšnit?!
Když valčík skončil, zůstali stát a navzájem se zmateně měřili. Vypadalo to, že jim konečně dochází, kde jsou a co zrovna udělali.
Railan se zdvořile uklonil a opustil sál, zkoprnělou princeznu nechal stát uprostřed místnosti. Odkud ji vzápětí odvedl rozzlobený král Raven. Zdálo se, že se chystají ke mně, a tak jsem se otočil a následoval bratrova příkladu a odešel. Nevěřil jsem, že bych byl zrovna teď schopný s princeznou mluvit, aniž bych zároveň nezrušil celou tuhle směšnou hru na svatbu a poslal tak celou svou zemi do horoucích pekel.
Aniž bych si to uvědomil, zamířil jsem k Eličině ložnici. Byl jsem tam za celou tu dobu jen jednou – ten první večer, ale pokaždé, když jsem šel kolem, jsem se na těch dveřích zastavil očima a teď jsem najednou stál před nimi. Nebyl jsem si tak docela jistý, co chci udělat – sevřít ji jenom v náručí, nebo ji popadnout a utéct, utéct daleko od tady toho všeho? Věděl jsem jenom, že musím být s ní.
Vešel jsem dovnitř, aniž by mě v té chvíli napadlo klepat a strnul jsem na prahu, když jsem uviděl Eliku a její společnost. Rozhodně jsem nemohl být překvapenější. I když jsem si ještě před minutou nemyslel, že bych se mohl cítit hůř, mýlil jsem se – teprve teď se celý večer stal tím nejhorším v mém životě.
Těsně vedle ní stál můj bratr se sotva dvouletým dítětem v náručí. Chvíli jsem to odmítal pochopit – pochopit, co vidím a co to znamená. Bylo to přece prosté – můj bratr, dívka, kterou jsem miloval a jejich dítě. A já hlupák se pro ni celé roky trápil a přemýšlel, co si asi myslí o mých zásnubách s princeznou. Mělo mi být jasné, když se ode mě stále odtahovala, že ona už moje city neopětuje, pokud kdy opětovala! Zírala na mě v čiré hrůze.
Zmohl jsem se akorát na to, abych vešel do místnosti a zavřel za sebou. Dnes už jsem měl veřejných představení až nad hlavu. Když dveře třískly o rám, dítě se rozplakalo – jako bych potřeboval ještě trochu stáhnout pozornost k tomu ďábelskému stvoření, k tomu důkazu Eličiny nestálosti a podlosti!
Natáhla před sebe ruce. „Dej mi ho, Royi,“ pobídla ho chladně. Tak tedy syn. Poslechl ji a já měl pocit, jako bych dostal ránu do břicha. Jak mi tohle mohli udělat? Copak jsem nic neznamenal? Vždyť jsem byl král! Tak proč dala přednost jemu?! On nebyl nic!
„Railane!“ osopil jsem se na něj připravený říct mu všechno, co jsem si o něm v tu chvíli myslel. O nich obou.
„Oba dva okamžitě opusťte moji ložnici!“ rozkázala Elika a tiskla si plačící dítě k hrudi, jako kdyby se jí ho někdo chystal sebrat. Přišlo mi skoro až směšné, že nás teď oba vyhání, když jí nedělalo problémy si nás vzít do postele oba – jednoho po druhém. Přitom bylo moje – měl jsem ji první! Railan neměl žádné právo mi ji vzít!
„Rozhodl ses sebrat mi, co bylo moje?“ zeptal jsem se ho mrazivě.
Vytřeštil na mě oči, jako by nechápal, na co se ho ptám a potom drze zvedl hlavu. „Nic jsem ti nesebral – nikdy ti nepatřila! Není to žádná věc, Parksi!“
Přistoupil jsem k němu a tvrdě se mu podíval do očí, stěží jsem odolával touze ho praštit. „Jak ses to dozvěděl?“ zasyčel jsem. O mně a Elice vědělo jen velmi málo lidí – kdo mu to mohl říct?! „Kdy jsi svůj plán začal uskutečňovat? Jak staré je to děcko?“ Vždyť se muselo narodit sotva rok potom, co jsme se rozešli. To opravdu moc dlouho netruchlila.
Ohromeně otevřel pusu. „Já nevím,“ hlesl, „není moje.“ Cože? „A co to s tím má společného? Co jsem se měl dozvědět?“
Byl jsem zmatený. Samozřejmě jsem neměl žádný důkaz pro to, čí to dítě je – nemuselo být ani Eličino, ale stejně co dělal bratr v její ložnici? „Co tu vůbec děláš?“ zeptal jsem se proto.
„A co tu děláš ty?“ odsekl mi nakvašeně.
„Vypadněte oba dva!“ vložila se do toho Elika. „Okamžitě. Nebudu to víckrát opakovat.“
„Nepleť se do toho, Eliko,“ odbyl ji prudce, protože mnou stále cloumal vztek z její zrady. „Mám tě už plné zuby, Railane!“ otočil jsem se na bratra. „Nepodaří se ti zničit mě!“
„Nechci tě zničit, Parksi!“ bránil se okamžitě a rozhodil rukama. „Ano, uznávám, že jsem udělal chybu, ale byl to jen jedině tanec, proboha! Přestaň se chovat, jako bych ji znásilnil!“
Teď byl zase zmatený. „Jaký tanec?“
„S Kairi,“ připomněl, „před pár minutami – bavíme se přece o tom, nebo ne?“
Vzpomněl jsem si, proč jsem vlastně přišel – ta scéna na zásnubním plese. „Co se toho týče…,“ zamumlal jsem a dovolil si nechat vztek, co mnou uvnitř cloumal, vyjít na povrch a vší silou jsem ho praštil do obličeje.
„Parksi!“ vykřikla pobouřeně Elika. Nevšímal jsem si jí – to bych musel rozbít celý pokoj. Jako tehdy před lety, když jsem myslel, že mě opustila – a teď jsem viděl, že opravdu opustila.
„Už nikdy mě takhle neponižuj!“ varoval jsem ho. „Rozumíš mi jasně, bratříčku?“
Setřel si prsty krev z rozbitého rtu. „Dokonale,“ zasyčel a opustil místnost. Trochu mě to mrzelo – doufal jsem, že mi ránu vrátí a já se budu moct zbavit své frustrace.
Otočil jsem se od dveří, které nechal nedovřené zpátky k Elice. Pohled na dítě v její náručí mi drásal srdce.
„Je tvoje?“ zeptal jsem se chladně. Stiskla rty a odvrátila hlavu. Neodpověděla. Ani nemusela. Odfrkl jsem si a potřásl jsem hlavou. „Miloval jsem tě, Eliko. Ale dělal jsem ze sebe leda hlupáka. Doufám, že ses dobře pobavila. Přímo královsky,“ nakrčil jsem nos.
Odvrátil jsem se od ní a napodobil svého bratra – odešel jsem. Neřekla jediné slovo. Nestál jsem ji ani za jedno hloupé slovo!
Když jsem šahal po klice ke svému pokoji, napadlo mě ujistit si, co to vlastně Railan s princeznou má. Chtěl jsem pravdu. Potřeboval jsem pravdu alespoň od něj, protože ještě odpoledne jsem měl na světě dva milované – Eliku a jeho. A najednou mě oba zradili. Tupá bolest a prázdnota v mé hrudi drtila to, co ze mě zbylo, na prach.
Seděl u stolu, k tváři si tiskl mokrý obklad a byl tak zaujatý knihou, kterou už jsem ho několikrát viděl číst, že ani nezvedl oči.
Najednou pustil mokrý hadr a tvář mu zalil děs. Nechápal jsem to a navíc mě dráždilo, že si mě nevšímá. Ostentativně jsem si odkašlal.
„Má jen strach,“ zamumlal, ale pochyboval jsem, že mluví ke mně. „To je ono!“ vydechl ohromeně a rozhodně vystrašeně.
„Co je ono?!“ vyštěkl jsem. Co jsem musel udělat, aby mi věnoval pozornost?
„Vím, o co Ravenovi jde,“ informoval mě a zvedl ke mně oči s prstem zabodnutým doprostřed stránky. „Tady se píše, že…“ začal, ale najednou se mu protočily panenky, až zůstalo jen bělmo a on se jakoby v bezvědomí zhroutil v židli.
„Railane!“ vykřikl jsem zděšeně, ale než jsem k němu přiskočil, začal sebou házet a zuřivě lapal po dechu. Vypadalo to stejně, jako kdyby trpěl noční můrou. Sklonil jsem se nad ním nejistý, co dělat. „Railane! Royi!“
„Kairi,“ vyrazil ze sebe. „Kairi!“ opakoval. On opravdu usnul uprostřed věty! „Kairi,“ hlesl a vzápětí se napřímil. „Ne!“ zaryčel. Jeho oči se rázem otevřely, i když stále lapal po dechu a tvář se mu leskla potem.
Když jsem viděl, že je v pořádku, znovu se do mě pustil vztek – měl nechat moji snoubenku na pokoji!
„Jak se opovažuješ!“ zaburácel jsem.
„Kairi,“ opakoval jako náměsíčný, vyskočil na nohy a odstrčil mě.
„Railane!“ křičel jsem za ním. „Co to…“ Neposlouchal mě. Vyrazil z pokoje, jakoby mu hořelo za patami. Ani jsem nad tím nepřemýšlel a rozběhl se za ním. Už dávno mi zmizel z dohledu, ale nebylo těžké ho následovat – v chodbách zaplněnými hosty z plesu vyvolal takové zděšení, že se za ním ohlíželi, i když už byl dávno pryč.
Dostihl jsem ho v překvapivě liduprázdné chodbě. Zmateně tam stál a zíral na jedny z dveří. Nechápal jsem to – proč zastavil zrovna tady? „Railane, co to má znamenat?“ domáhal jsem se zadýchaně – po letech úředničiny se moje kondice nezlepšovala, naopak.
I nadále mě ignoroval. Vrhl se na dveře, které propaloval pohledem a vpadl do pokoje. Na chodbu se vyvalil oblak kouře a já překvapeně vytřeštil oči. Pochyboval jsem, že by tu byly tak špatně protažené komíny, aby to bylo z krbu.
„HOŘÍ!“ začal jsem křičet na poplach. A zaplavil mě děs – co když se odtamtud Roy nedostane v čas? „Royi! Railane, vrať se!“ volal jsem na něj. Nechápal jsem, proč se už dávno z toho pokoje nevrátil, když z něj do chodby táhlo víc a víc kouře. Co tam hledal?
„Kairi!“ slyšel jsem jeho hlas, než celou chodbu zaplnili lidé, kteří začali křičet a organizovat služebnictvo, aby oheň uhasili.
Já jsem zůstal ztuhle stát, když mi došlo, že stojím před princezninými komnatami a můj bratr ji tam uvnitř toho ohně hledá. Skutečně tam byla? A jak o tom vůbec věděl? Vypadalo to, že sem zamířil najisto, hned po tom jeho divném záchvatu. Měl snad taky čarodějné schopnosti jako princezna?
„Co se tu děje?!“ zaburácel za mnou chladně marineiský král a já se po něm ohlédl.
„To jsou pokoje vaší sestry?“ ujišťoval jsem se. „Je uvnitř?“ Nebo Roy riskuje život úplně zbytečně? Proč se nevracel?
Ohlédl se na dveře do jejích pokojů. „Co tu dělají všichni ti lidé?“ zavrčel podrážděně. Nezdálo se, že by stejně jako já měl strach o život svého sourozence. Věděl, že tam princezna není, nebo jí tolik nesnášel, že mu to bylo jedno? „Tady nemá nikdo co dělat!“
„Ravene!“ okřikl jsem ho. „Je princezna Kairi uvnitř? Railan ji tam hledá!“
„Proč?!“ vyštěkl a otočil se na mě s tak ďábelským leskem v očích, že jsem bezděčně ustoupil.
Ani jsem nestihl odpověď, protože se v chodbě objevil Roy a princeznou v náruči. Tiskla se k němu tak, že bylo všem jasné, že já nejsem mužem jejího srdce – asi jsem tak obecně na ženy působil, té co jsem dal svoje srdce beze zbytku, mi ho dnes večer zmuchlané hodila k nohám.
Railan se na mě bez zjevného důvodu vztekle zamračil a drobnou dívku mi vrazil do náruče. Měl jsem co dělat, abych ji včas zachytil. A bože - byla ještě drobnější, než vypadala. Měl jsem pocit, jako bych držel pouze těžkou róbu, ve které byla stále oblečená, i když bílá látka byla téměř černá od sazí.
Zmateně na mě zamrkala. „Royi,“ vzlykla a ušpiněné tváře jí smáčely slzy. „Royi,“ opakovala hluše a začala se mi vykrucovat. Postavil jsem ji na zem a nechal ji, ať si jde, kam chce, protože mou pozornost upoutali bratři – můj i její.
„Je to tvoje sestra!“ obořil se na něj. „Sestra ty mocichtivej zmetku!“ zakřičel a já, stejně jako všichni v chodbě, na něj překvapeně vytřeštil oči, protože jsem nechápal, o co mu jde.
Raven na něj arogantně pohlédl. „To, že jste mé sestře zachránil život, mi jediné brání v tom, abych vás za vaše urážky vykázal z hradu, to si uvědomte! Běžte mi z očí, než si to rozmyslím!“ rozkázal hněvivě. Ani trochu nezněl, že by mu byl za princezninu záchranu vděčný.
Roy na něj chvíli zíral, než mlčky odešel. Všiml jsem si, že kulhá, ale to už strhlo mou pozornost dění okolo.
Služebnictvo se pokoušelo oheň uhasit, Raven podrážděně syčel na nějakého vojáka u stěny. Všiml jsem si, že přes to, že chodba byla plná lidí, princezny si nikdo nevšímá, přestože se celá třásla a vypadala, že rozhodně potřebuje pozornost.
Že jsem ji neměl rád a rozčilovala mě, neznamenalo, že by mě pohled na její utrpení těšil. Když jsem ji držel v náručí, poprvé mě napadlo, jak je to stvoření křehké. Musel jsem si přiznat, že co jsem se dozvěděl o jejích schopnostech, trochu jsem se jí bál. A ona byla přitom jen vystrašené bezbranné dítě. Vzpomněl jsem si na to malé děvčátko, které se matce narodilo, když mi bylo sedm let. Matka říkala, že se o svou malou sestřičku musím starat, ale já už ji pak nikdy neviděl. To drobounké děvčátko zmizelo stejně rychle, jako se objevilo. Ale teď jsem k princezně cítil něco podobného – touhu ji ochraňovat. Vlastně to byla povinnost.
Poklekl jsem před ní a kapesníkem jí utřel vlhké tváře. „Už jste v bezpečí,“ ujistil jsem ji, když ke mně zvedla hlavu. „Railan vás odtamtud dostal.“
„Bála jsem se, že se mi to nepovede,“ oznámila mi roztřeseně. „Že mi nepodaří ho přivolat.“
Mělo mi být jasné, že ten Royův záchvat nebyl jen tak – to ona ho očarovala. Stáhl jsem ruce, ale ona po mně chňapla.
„Mrzí mě to, králi,“ vyhrkla naléhavě, oči měla panicky rozšířené. „Bylo hloupé, co jsme udělali na plese. Prosím, nenechte mě tady! Prosím!“ Zděšeně jsem na ni zíral. „Prosím, nenechávejte mě tu! Parksi!“ vzlykla a sevřela moje zápěstí téměř bolestivě. „Elika o vás říká, že jste dobrý člověk. Tak nám s Royem odpusťte, co jsme udělali!“
Vyhoupl jsem se na nohy a vytrhl se jí. Neměla mi připomínat Eliku. „Vaše služebná mě nemá co soudit,“ upozornil jsem ji mrazivě.
„Stejně jako ty nemáš co soudit mě, Parksi,“ ozvalo se za mnou odměřeně. Ztuhl jsem, ale na Eliku jsem se neotočil. „Nikdy jsem nebyla tvým majetkem.“ Lehce se o mě otřela, když se natáhla k princezně a já jsem před jejím dotykem ucukl. „Pojď, Kai, půjdeme odsud.“
Vrhla se jí kolem krku, jako by byla tím jediným člověkem na světě.
„Tohle jste přehnal, Ravene,“ pronesla ledově s pohledem upřeným na princeznina bratra. Proč Elika i Railan dávali požár za vinu jemu? Nechápal jsem to.
„Postarejte se o sestru, to je vaše jediná práce,“ odbyl ji král a otočil se na mě. „Omlouvám se, pane. Moje sestra tímto gestem evidentně chtěla dát najevo, jak lituje svého předchozího jednání. Ujišťuji vás, že není nebezpečná – umí svá kouzla ovládat. Tato nehoda je pouze výsledkem velkého nervového přepětí.“
„O nebezpečí máme oba jiné představy, Ravene,“ odsekl jsem. „Dobře si rozmyslím, jestli uzavřu sňatek s někým tak nebezpečným, jako je tahle princezna čarodějnice!“
Spěšně jsem opustil celou společnost, než bych mohl říct ještě něco, co bych nemyslel vážně. Zlobil jsem se na Eliku, na bratra a na sebe. A rozhodila mě princeznina zoufalá prosba a ten náhlý pocit, že ji musím chránit. Očarovala mě jako Railana, nebo se ve mně probudila matčina neovladatelná potřeba zachraňovat ptáčata vypadlá z hnízda?

Elika, společnice princezny Kairi

Doteď jsem byla bez sebe vzteky, co dnes Raven Kairi provedl – tentokrát zašel opravdu daleko. A to jen proto, že měl pocit, že Parks zruší zásnuby, když ho Kai na plese tolik ponížila tancem s jeho bratrem.
Parks sice zuřil, ale zdálo se, že nemá v plánu svatbu s ní rušit. Ostatně jaký k tomu měl důvod? Byl tak zaslepený, že se na vlastního syna nepodíval dvakrát, aby se v něm poznal a nenáviděl za nevěru, které jsem se nedopustila. Byla jsem ráda, že přestože byl kousíček od Nuady, nesebere mi ho, ale zároveň jsem ho za jeho reakci nenáviděla. Bylo to jeho dítě! Jeho syn a on to nepoznal.
„Tak,“ vzdychla jsem, „hotovo.“ Uhladila jsem kolem Kairi přikrývku. „Teď můžeš spát.“
„Nedokážu usnout,“ potřásla hlavou. „Parks si mě nevezme a Raven to udělá znovu a tentokrát se mu to podaří.“ Znovu začala plakat.
Posadila jsem se na druhé straně postele a spícího Nuadu stáhla do náruče. Už nebylo potřeba, aby spal jinde – nemusela jsem mít strach, že by si ho otec odvedl. „Parks si tě vezme. Nic jinému nezbývá. Navíc mám pocit, že to teď udělá jenom proto, aby se pomstil a zlomil nám všem srdce, jako si myslí, že jsme to udělali my jemu.“
Otevřela v úžasu pusu. „Jak to myslíš?“
Povzdechla jsem si a sklopila hlavu, ale už jsem byla unavená lhaním. „Vezme si tě, protože to ublíží Railanovi a ukáže mu, že si nesmí hrát s jeho hračkami – stejně jako když byli děti. Vezme si tě, protože sis dovolila milovat Roye a ne jeho a zesměšnila jsi ho. A vezme si tě, protože ví, že mi to zlomí srdce, když o tebe přijdu. Co neví je, že mi to zlomí srdce, protože přijdu hlavně o něho.“
„Ty miluješ krále Gaaru?“ vytřeštila na mě oči. „Jak dlouho?!“
„Roky, Kai. Je jediný muž, kterého jsem kdy milovala.“
„A co Nuadův otec, toho jsi nemilovala?“ zamračila se.
Sklopila jsem oči a něžně dítě pohladila. „Parks je Nuadův otec, Kairi. Král Zuko mě vykázal ze země, protože jsem mu svedla syna…“
07.10.2011 20:20:44
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one