13. Dohoda - obrázek

13. Dohoda - obrázek

Parks, král Gaaru

 

Seděl jsem unaveně v křesle u krbu ve svém pokoji a nechával myšlenky proudit v mé hlavě bez nějakého řádu nebo cenzury. Vracela se mi scéna v Eličině ložnici – její dítě; vracel se mi hořečnatý pohled mého bratra, když byla princezna Kairi v nebezpečí a jeho neuctivé, nepochopitelné chování ke králi Ravenovi. Tolik mi toho utíkalo. Všichni mi lhali a nikomu jsem nemohl věřit. Marně jsem přemítal, co má tohle všechno znamenat a kde jsou souvislosti. A hlavně jsem si neustále vyčítal, jak moc jsem se v Elice spletl. Nejasnosti kolem svého odchodu sice uvěřitelně vysvětlila hned tu první noc, ale proč se nezmínila o tom dítěti? Proč mě nechala se utápět v lítosti, že přestože ji mám nadosah, nemohu s ní být. Udělala ze mě hlupáka!

Ozvalo se zaklepání a vzápětí mi za zády zazněl Ryomův hluboký hlas: „Pane.“

Povzdechl jsem a svěsil ramene. „Spíš vůbec někdy?“ zeptal jsem se ponuře.

„Jistě,“ přisvědčil netrpělivě. „Ale mám o vás starosti, výsosti.“

Nevesele jsem se uchechtl. „To je od tebe milé. Nepotřebuju chůvu, Ryomo. Chci být sám.“

„Sledoval jsem Railana,“ vyhrkl, jako by mi to chtěl oznámit, než ho stačím vykázat z pokoje.

Povzdechl jsem si a potřásl hlavou. „A rozhodně dnes v noci nechci nic slyšet o svém bratrovi.“

Odmlčel se, když znovu promluvil, byl jeho hlas velice obezřetný. „Váš bratr je mrtvý, pane,“ upozornil mě.

Opřel jsem se lokty o opěradla křesla a propletl prsty. „Když jsem ho naposledy viděl, vypadal živě. Trochu ohořelý, pocuchaný, nicméně živý.“

Nějakou chvíli mlčel. „Railan je váš bratr,“ hlesl ohromeně. „Princ Railan… Mělo mi to dojít,“ zahučel bručivě. „Je králi velmi podobný.“

Usmál jsem se do ohně. „Ve tváři jistě,“ souhlasil jsem. „Jen jsem nechtěl, aby se spekulovalo o tom, který syn krále Zuka si má vzít dceru krále Saguara, proto jsem jeho totožnost zatajil. Teď už je to asi jedno.“

„Jak to myslíte, pane?“ nechápal.

Zhluboka jsem se nadechl. „Je po zásnubách. Je skoro po všem. Do konce týdne bych se rád vrátil do Gaaru s manželkou.“

„Princeznou Kairi?“ zeptal se zmateně.

Ohlédl jsem se na něj s obočím vysoko zdviženým. „Ty víš i o někom jiném, s kým bych byl zasnoubený?“

„Ale ona je milenka vašeho bratra!“ zvolal pobouřeně.

Vyskočil jsem na nohy. „Co prosím? Tys je viděl?“

Rozpačitě přešlápl. „Ne. Jen jsem to z jejich chování usoudil.“

Prudce jsem vydechl. „Samozřejmě. Oba se chovají nevhodně, snad až moc přátelsky. Nicméně Roy by mi to neudělal,“ prohlásil jsem rozhodně. „Přísahal mi. Věřím jeho slovu.“

„Jistě, pane,“ sklonil hlavu.

„Můžeš jít,“ mávl jsem rukou. „Nepotřebuji dnes večer společnost.“

Ale jeho slova mi zakořenila v hlavě a se spoustou dalších věcí, které se ten den udály, se nakonec slily v jednu velkou paranoiu. Elika mě zradila – Roy mohl klidně taky. Proč jsem vůbec věřil jeho přísaze? Jeho slovo nemuselo mít žádnou váhu. Vždyť to pro mě byl prakticky cizinec…

Když jsem ho ráno slyšel vycházet z jeho pokoje, bez sebe vzteky jsem se vydal za ním.

 

Elika, společnice princezny Kairi

 

Uprostřed noci mě probudila bouřka a já se k sobě automaticky přitáhla synka, se kterým rámus venku ani nehnul a dál spal klidným spánkem nevinných. Až za několik okamžiků mi došlo, že tu Kairi není, přestože její pokoje byly zničeny a ona nechtěla na noc zůstat sama. Vzpomněla jsem si na její trochu nesmyslnou hrůzu z bouřek. Pravděpodobně se vydala někam, kde se cítila v bezpečí. V tomhle zámku moc takových míst nebylo a jedno z nich včera vyhořelo.

Něžně jsem vzala dítě do náruče, na což zareagovalo krátkým nespokojeným zabručením a pokračovalo ve spánku.

Jako první jsem zamířila do chodby vedoucí k zahradám, ale Kairi tam nebyla. V malé galerii bylo taky prázdno. Zbývalo poslední místo – její knihovna.

Procházela jsem chodbou, když mi zastoupil cestu nějaký muž v gaarské uniformě. Zastavila jsem se. „Ryoma?“ zeptala jsem se zmateně.

„Eliko,“ kývl hlavou, „mohl bych s tebou mluvit?“ Řekl to, jako bychom se nepotkali uprostřed noci.

Vyděšeně jsem objala tělíčko svého syna. „Parks na něj nemá žádné právo,“ varovala jsem ho ostře.

Povzdechl si. „Neprozradil jsem tě,“ ujistil mě. „Král o něm neví. Chci mluvit o princezně.“

Ne, jistě, Parks byl příliš zaslepený, aby viděl to důležité. Zvedla jsem k němu oči. „Co je s Kairi?“

„Král je odhodlaný se s ní oženit.“

Stiskla jsem rty. „To není žádná novinka. u toho nebudu. Stačí?“

„Ne!“ zarazil mě. „Chci říct, že nejde o tebe. Ale o Railana.“ Zvedla jsem obočí. „Je to králův bratr.“

„Já vím,“ přisvědčila jsem. „No a?“

Jeho výraz ztvrdl. „Chci vědět, jestli mu král může věřit. Co se týče princezny,“ dodal chladně.

Povzdechla jsem si a podívala se stranou. „Ryomo,“ řekla jsem nakonec. „Roy a Kairi…“ Potřásla jsem hlavou. „Jejich vztah je daleko komplikovanější, než si dokážeš představit.“

„Nechci si nic představovat,“ odsekl. „Chci už konečně vědět, o co tu jde! Musím zajistit Parksovo bezpečí.“

Zvedla jsem vysoko obočí. „Nebereš svou práci trochu moc vážně?“ zeptala jsem se sarkasticky.

„Moje práce, je to jediné, co mám – beru ji smrtelně vážně. A teď mi řekni, co má princ Railan s tvojí paní.“

Zhluboka jsem se nadechla a chvíli si zaujatě prohlížela obraz na stěně. „Kairi má čarodějnou moc – je to rodová záležitost.“

„No a?“ pobídl mě netrpělivě.

„Jedním takovým starým kouzlem se…“ Podívala jsem se mu do tváře. Nechápavě na mě zíral. „Před deseti lety se omylem s Royem zasnoubili. Railan nezradí svého bratra, ale nemáš tušení, jak silné je kouzlo, kterým se jako děti nevědomky svázali. Oni se milují, Ryomo.“

„Ale král o tom neví.“

„Nikdo o tom neví.“ Potřásla jsem hlavou. „A tak to také musí zůstat.“ Vzdychla jsem. „Myslím, že Railan je to poslední, co zabrání Parksovi, aby se stal takovým, jako byl Zuko. Kdyby se Parks dozvěděl o tom, co se tady děje, zničilo by ho to. To nesmíš dopustit.“

Zamračil se na mě. „A co by s ním udělalo, kdyby se dozvěděl, že máš dítě – jeho dítě.“

Žaludek mi sevřela ledová ruka a já se na něj zamračila. „Jen mu to písmenkem naznač a je mi jedno, co budu muset udělat, ale zničím tě.“

„Měla bys zmizet. Musíš odejít ze své služby,“ varoval mě. „Už se mu nebudeš plést pod nohy.“

Udělala jsem krok k němu. „Vyhrožuješ mi?“

Sklonil se ke mně. „Jestli budu muset,“ ujistil mě s bohorovným klidem.

Děkovala jsem všem svatým za to, že Idlis tak nadšeně zareagoval na moji prosbu a slíbil mi azyl ve svém domě v Ravoku – správním městem Oriliosu, který sice formálně patřil ke gaarskému království, nicméně měl svoji samosprávu.

„Jestli nechceš, aby mě Parks ještě viděl, drž ho dál od Ravoku,“ upozornila jsem ho, a pak se otočila na patě a pustila se opačným směrem, než jsem měla původně namířeno. Během několika minut moje mínění o tomto Parksově vojáku prudce pokleslo.

O to překvapenější jsem byla, když několik týdnů na to od něj přišel dopis, který byl první z dlouhé řady pravidelné korespondence, již jsme udržovali celé dlouhé roky.

 

Parks, král Gaaru

 

Nemohl jsem Roye nikde najít, rozčilený jsem bloudil chodbami, doprovázený zmatenými pohledy sanlitských dvořanů.

Na konci chodby, do které jsem vešel, jsem zahlédl Sebastiana s ještě jedním mužem z mé družiny. Oba zpozorněli, když jsem se k nim blížil.

„Pane,“ sklonili oba hlavy.

„Kde je Railan?“ vyštěkl jsem netrpělivě, aniž bych jim odpověděl na pozdrav.

Sebastian zamračeně zavrtěl hlavou, že neví, ale Cein si rozpačitě odkašlal. „Viděl jsem vašeho přítele na západním nádvoří, vypadalo to, že míří do Zbrojnice.“

Co tam asi tak Roy mohl chtít?

Otočil jsem se ke svým mužům zády a spěchal ke schodišti. Docela mě překvapilo, když jsem bratra pravdu ve Zbrojnici našel. Stál u okna s kordem v ruce a zíral ven.

„Railane!“ oslovil jsem ho netrpělivě, abych upoutal jeho pozornost.

Otočil se na mě s obličejem ztrhaným únavou a rozervaným ještě nějakou emocí, snad to byl smutek, nicméně jsem neměl čas ani náladu dešifrovat bratrovy nálady. Přišel jsem si pro přiznání, nebo přinejmenším nějaké vysvětlení včerejší noci.

„Ano?“ zeptal se a sklopil hlavu. Už se mi ani nebyl schopný dívat do očí. Moje paranoia rostla.

„Hledal jsem tě,“ oznámil jsem rozčileně.

Pokrčil lhostejně rameny bez známky jakékoli úcty. „Našel jsi mě.“

Rozčiloval mě, přesto jsem byl stále odhodlaný zachovat před místnosti plnou mužů – jen z půlky mých věrných – dekorum.

„Chci s tebou mluvit,“ upozornil jsem ho a naznačil mu, že bych uvítal nějaké soukromí.

S pohledem upřeným na podlahu mu ovšem ta tichá výzva unikla. „Mluv,“ pobídl mě mrtvě.

„Jak chceš,“ zavrčel jsem podrážděně – moje trpělivost byla u konce. „Dlužíš mi vysvětlení včerejší noci!“

Zuřivě se na mě podíval. „Já ti nedlužím vůbec nic,“ procedil skrz zuby. Odvrátil se ode mě, zhluboka se nadechl a odhodil zbraň na parapet. „Zítra odjíždím,“ oznámil mi, když se ke mně znovu otočil, tentokrát napohled docela klidný.

Jeho slova mě zmátla. „Cože? Nemůžeš odjet,“ vyhrkl jsem. „Já tě…“

„Nežádám tě o svolení, Parksi,“ přerušil mě ostře. „Prostě ti to oznamuju.“

Já tě tu potřebuju, dokončil jsem v duchu.

„Svůj úkol tady jsem splnil,“ pokračoval ledově. „Raven proti tobě nic nemá – jeho problémem je jeho Kairi. Potřebuje se jí zbavit, aby si udržel moc. Já už tu nemám víc co dělat – odjíždím.“

„Co kdybys mě nejdřív se svým objevem seznámil, Railane?“ pobídl jsem ho zamračeně.

Povzdechl si, jako bych ho neskutečně obtěžoval, opřel se o zeď pod oknem a zkřížil si ruce na prsou. „S Ravenem máš společnou věc – posedlost mocí, kterou jsi dostal.“

Jak vůbec jen mohl! Dal bych cokoli za to, abych se toho zatraceného vězení kralování dostal!

„Ale u něj to přerostlo v šílenství,“ pokračoval, než jsem stihl něco říct. Bylo od něj hezké, že mě alespoň nepovažuje za blázna. Roy potřásl hlavou. „Podle starého zákona, se jeho sestra, pokud se do té doby neprovdá, musí v den svých dvacátých narozenin ujmout vlády. Už k tomu staletí nedošlo, ale Raven něco takového nikdy nedovolí, i kdyby ji měl zabít.“ Najednou mě s hořečnatým pohledem popadl za ramena a naléhavě vyhrkl: „Vem si ji a dostaň ji odsud. Prosím,“ vydechl. Pustil mě, ustoupil zpátky k oknu. „Dostaň ji odsud, Parksi,“ zopakoval hluše.

Nezmohl jsem se na žádnou reakci. Najednou ta pravda ležela přede mnou – rozprostřená jako bělostné plátno. Roy princeznu miloval. Tou láskou, která bolí. Tak, jako já milovat Eliku. Bratr mě žádal, abych si vzal ženu, kterou miluje víc než sebe. Co byl tohle za svět?

„To je všechno, teď musím jít – do večera musím zmizet.“ Otočil se ke mně zády, ale já po něm chňapl rukou, abych ho zastavil. „Co je?“ zeptal se podrážděně.

Matně jsem si uvědomoval, že všichni v místnosti nás poslouchají. „Zopakuj to,“ požádal jsem ho nevěřícně. Nemohl odsud odejít, dokud jsem ho tu potřeboval!

Zatvářil se, jako by neuměl do pěti napočítat. „Odcházím.“

„Musíš?“

Zavřel oči a nepodíval se na mě, když řekl: „Ano, musím. Raven mě vykázal.“ Všiml jsem si, jak se mu zlobně napnula čelist.

„Proč by to dělal?“

Roy pokrčil rameny. „Urazil jsem ho.“

Vzpomněl jsem si na tu včerejší podivnou scénu mezi těma dvěma. Railan krále obviňoval, že se snaží ublížit princezně. Což byla evidentně asi pravda. „Nechal tě jít,“ připomněl jsem zmateně.

Nevesele se zasmál. „Tehdy ano, ale potkali jsme se později ještě jednou a nebylo to příjemné setkání.“ Kysele se zašklebil. „Asi ho vyděsila představa, že jeho plán jak se zbavit Kairi nevyjde, když budu poblíž.“

Znamenalo to snad, že přes to všechno, co řekl před chvílí, se mě ještě večer snažil Roy podvést? Unést princeznu a způsobit tak Gaaru obrovské problémy? Chtěl zničit všechno, pro co jsem tolik bojoval? „Co tím chceš říct? Co jsi udělal?!“

Odfrkl si. „Nic. Vůbec nic. Jen jsme se s Ravenem sešli v nevhodnou dobu na nevhodném místě. Vůbec nezáleží na tom, co se stalo. Všechno skončilo, rozumíš?“ Máchl pěstí do vzduchu. „Nechal zapálit Kaiřin pokoj! Byla v bezvědomí, když jsem ji našel, Parksi. Uhořela by tam. Chtěl jsem odejít už předtím, ale teď opravdu musím – moje přítomnost tohle všechno jenom zhoršuje. Ve všech ohledech.“

Všichni na nás zírali a Railan se tu prakticky vyznával ze svých citů k mé snoubence. Musel jsem něco udělat, než zničí i to poslední, co se ještě dalo zachránit. „To se tě ale přece vůbec netýká, nebo ne? Už několikrát jsem tě upozornil, aby ses nepletl princezně do cesty. To ona zapálila ten pokoj.“

Buď byl Railan skvělý herec, nebo mě bral velmi vážně. „Tohle ti navykládal? Hodil to na ni?“

„Viděl jsem, co ta čarodějka umí. A věřím svým očím. Může zapálit, co se jí zamane.“

„Vůbec ji neznáš,“ zavrtěl nešťastně Roy hlavou. „Má spálenou ruku, věděl jsi to?“

Nechápal jsem, kam tím míří. „No a co?“

„A nic,“ odsekl. „Kdyby sis dal tu práci a nesnažil se jí za každou cenu vyhnout, věděl bys, že ji její kouzelný oheň nepálí – kdyby to zapálila ona, nic by se jí nestalo.“ Pomalu zvyšoval hlas. „ Umí svou moc ovládat a v žádném případě netrpí sebevražednými sklony! Ani se v pokoji nezamyká zvenčí!“

Najednou mě zaplavil rudý mrak a ovládla mě zuřivost. Railan ničil všechno, čemu jsem se obětoval. Tasil jsem kord a namířil ho doprostřed bratrovy hrudě. V sebeobraně zvedl obě ruce nahoru. „A jak tohle víš ty, Railane?“ zavrčel jsem vztekle. „Všechny ty podrobnosti o její soukromí? Přísahal jsi, Railane. Proč se mi mstíš za to, co ti udělal otec?!“

Tápal rukama za sebou po parapetu, dokud nenašel svoji zbraň. „Myslel jsem, že tu část s rozdáváním ran jsme si odbyli včera.“ Odstrčil moji zbraň a postavil se do bojového postoje. „Ale jak chceš. Nemstím se ti – ani za otce, ani za cokoli jiného. Přísahu, o které mluvíš, jsem porušil roky předtím, než jsem ti ji dal!“ Konečně jsem na vlastní oči viděl, proč se o něm říká, že je nejlepším rytířem. Neměl jsem proti němu nejmenší šanci. „Všechno to začalo dřív, než válka. Shoda fatální náhod a jsme tady.“ Přitiskl mi ostří ke krční tepně a já ztuhl a bez dechu čekal, jestli si pro mě smrt přijde od mého bratra. „Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, Parksi. Nikdy jsem se ti nechtěl mstít. Nikdy jsem ti nechtěl lhát. Nemáš ponětí, jak moc jsem se snažil, aby k tomuhle nedošlo. Odejít je pro mě jediné východisko. Vem si ji!“ vykřikl a sklonil zbraň. Zhluboka jsem se nadechl – nakonec jsem ještě nebyl tak docela připravený zemřít. „Znič to poslední, co mi zbylo ze života. Ale nepřinutíš mě se na to dívat.“ Zavrtěl bezmocně hlavou. „Mrzí mě to Parksi. Tohle jsem nechtěl. Sbohem.“

Chtěl odejít, ale já už jsem měl dost toho, že jsem nevěděl, co se tu děje. Znovu jsem tasil. „Co se stalo včera v noci, Railane?! Řekni mi to! Okamžitě!“

Mrtvě se mi zadíval do očí. „Nechceš to vědět.“

A jakoby tím řekl vše. Jak mi to mohl udělat?! Naklonil jsem se k němu blíž a kord roztrhl látku jeho košile. „Nedávej mi další záminku k tomu, abych to udělal, Railane!“

Viděl jsem mu na očích, jak ho to zasáhlo. Jakoby se mu najednou zhroutil celý svět. „Tak do toho!“ Rozpřáhl ruce a odhodil svou zbraň – s řinkotem dopadla na podlahu.

Tohle jsem nechtěl. „Prostě odpověz.“

„Ne,“ stál si na svém.

V dosud napjatě ztichlé místnosti to začalo šumět. Nechal jsem bratra být a ohlédl jsem se. K dovršení vší ironie se k nám přidal král Raven se svou sestrou. Když jsem se znovu podíval na Roye, pořád zíral na princeznu jako na svatý obrázek. Vztek, který mě už skoro přešel, se vrátil jako přílivová vlna. Rozmáchl jsem se a vší silou ho udeřil do nohy, na kterou včera kulhal. Vykřikl a padl na kolena.

„Royi!“ proťal vzduch princeznin zděšený výkřik a já jejího Roye udeřil do obličeje, čímž jsem ho srazil na zem docela. Zpupně se na mě podíval a začal se sbírat, ale to jsem mu nehodlal dovolit.

V tom se ale stalo něco nečekaného.

Při pádu mu zpod košile vypadl prstýnek, se kterým si tak rád hrál a který ho podle jeho slov poutal k ženě, co si měla brát nějakého jeho přítele. Ve chvíli, kdy jsem ho uviděl a slyšel zároveň křik princezny Kairi, mi konečně došlo, kdo je jeho tajemná milenka a že to si má brát. Ve stejný okamžik ale zalilo místnost ostré světlo, které vycházelo právě z toho prstenu, a já si před ním musel zastínit oči.

Když jsem se znovu rozhlédl, Raven hrubě odstrčil svou sestru a zaútočil na Roye stále rozplácnutého na podlaze. Bratříček dnes evidentně neměl dobrý den. „Zloději!“ zvolal král a já se přesně v té chvíli přestal v tom všem naprosto orientovat. Stal jsem se pouhým divákem celého dramatu.

„Ravene, ne!“ zvolala princezna a vrhla se k nim.

Král si jí ale nevšímal. „Okradl jsi mou sestru! Zmrzačil si ji!“ obviňoval Roye, který na něj zděšeně zíral.

„Ne,“ dostal ze sebe pouze.

„Ne, Ravene!“ Princezna se postavila mezi ně, připravena bránit Railana vlastním tělem.

Nevěřícně na ni pohlédl. „ Patří k těm zbojníkům, Kai. Má tvůj prsten, vidíš? Patří k těm, co ti ublížili. Pomstím tě!“

„ Ne!“ Couvla, když se Raven otočil k ní a zbraň teď mířila na ni. „ Nepatřil k těm zbojníkům,“ řekla rozhodně a napřímila se. „Ten prsten jsem mu dala !“

Několik dlouhých vteřin na ni Raven beze slova zíral. „Cože jsi udělala?“ vydechl nevěřícně.

„Darovala jsem mu Prsten zaslíbení, neukradl mi ho,“ oznámila mu pevně.

Nechápavě jsem na ty tři zíral. Jejich hádka mi přišla daleko zásadnější, než kdyby šlo o hloupý prsten.

„Žertuješ,“ zavrtěl hlavou Raven.

Unaveně na něj pohlédla. „Jsem smrtelně vážná, Ravene.“ Povzdechla si a rozhlédla se kolem po přihlížejících včetně mě, kteří neměli tušení, co se to děje. „Promluvíme se někde ve větším soukromí, co myslíš?“ navrhla. „Je to dlouhý příběh a spousta vysvětlování.“

Raven se na ni nasupeně podíval a pak stroze přikývl. „Hodně vysvětlování, sestřičko,“ zavrčel vztekle, „máš pravdu.“ Otočil se na patě a vyrazil ke dveřím. Kairi se chystala za ním.

Railan se spěšně postavil a chytil ji za nadloktí, aby ji zastavil. „Co to proboha vyvádíš?“ sykl rozzlobeně, když se po něm ohlédla.

„Zachraňuju ti život,“ odpověděla klidně.

Nevěřícně vydechl. „Proč jsi mu to ale proboha říkala?“

Shovívavě se na něj podívala, jako by byl zbytečně vyvádějící dítě. „Raven si myslí, že patříš k těm zbojníkům – zabil by tě.“

„Skvěle – teď nás zabije oba, moc chytré, Mrzáčku!“ zasténal zoufale. To, jak jí řekl… Něco mi to připomnělo. Hned tu první noc tady. Mluvil ze spaní cizím jazykem a říkal tohle slovo.

„Snad si vážně nemyslíš, že nám ublíží kvůli mojí dětské chybě?“

Zamračil se na ni. „Umíralo se i pro míň. Zbláznila ses?“

Zvedla oči v sloup. „Nech to být, Royi. Nějak to dopadne. Pojďme.“ Otočila se na mě. „Přidáte se taky, Parksi?“ zeptala se tak mile, že jsem měl nutkání se otočit, jestli nemluví na někoho jiného.

Překvapeně jsem zamrkal a donutil se konečně zavřít pusu. Zoufale jsem se podíval na bratra. „Co se to tu u všech svatých děje, Royi? Už jsem se docela ztratil!“

Otráveně se ušklíbl. „Princezna ti to určitě ráda vysvětlí. Vypadá to, že na rozdíl ode mě má plán.“ Zle se na ni zamračil. Oplatila mu pohled širokým úsměvem, otočila se na patě a vydala se ke dveřím. Podívali jsme se na sebe s Royem. Jen jsem pokrčil rameny a šel za ní. Byl jsem tak blízko přijít té záhadě konečně na kloub!

Odvedla nás do salónku, kde už jsem několikrát byl. Raven už tam byl. Šel jsem tak daleko do místnosti, abych viděl na všechny tři. Roye, princeznu a jejího povedeného bratříčka. Railan za námi zavřel dveře a potom se o ně unaveně opřel. Zdálo se, že mu na ramenou leží celá skála.

Raven probodl princeznu zuřivým pohledem a spustil:  „Nemůžu uvěřit, že jsi všechny ty roky schovávala prsten, abys ho mohla dát tady tomuhle!“ Znechuceně pokynul rukou k Royovi. „Lhala jsi otci do očí! Co všechno sis ještě vymyslela? Zbojníky? Přepadení? Co tvé zranění?“

Znovu jsem se přistihl, jak mi padá čelist. Railan mi vyprávěl, že se zranila během své cesty do Glecneru, ale co s tím vším měla tahle událost společného?

Kairi protočila oči. „Uklidni se, Ravene!“ poručila zlobně. „Už mám tvých řečí dost! Vysvětlím to, ale přestaň na mě křičet.“ K mému překvapení opravdu zmlkl. A musím přiznat, že tahle nová princeznina stránka mi docela imponovala. „Neschovávala jsem prsten - když se po něm otec začal shánět, už jsem ho neměla,“ pokračovala. „A Roy k těm zbojníkům, co nás v Gaaru přepadli, nepatřil, v té době mu bylo stěží třináct.“ Výborně, alespoň tentokrát jsem si už byl jistý, v jaké době se přibližně pohybujeme.

„Kde ho tedy vzal?“ nechápal král.

„Dala jsem mu ho.“ Ano, to samé říkala i ve Zbrojnici, ale já pořád nechápal, proč je ten prsten tak důležitý. Raven si znechuceně odfrkl - nevěřil jí. „Počkej, Ravene. Když nás přepadli, všichni utekli a mě ti lidé zajali. Svázali mě, chtěli mě prodat, vzali mi všechny šperky, co jsem měla, ale prsten nenašli. V noci, když všichni usnuli, se tam zničehonic objevil Roy, rozvázal mě a pomohl mi utéct.“

Nevydržel jsem víc mlčet. „Proč jsi mi tvrdil, že ji neznáš?“ zeptal jsem se nechápavě Roye. Všechno by bylo o tolik jednoduší, kdyby mi to řekl hned na začátku.

Railan si odfrkl. „A co jsem ti měl říct? Že jsem ji jako děcko unesl zbojníkům?“

Znovu jsem se rozčílil. „Pravdu, Railane! To ti to dělá takové problémy být ke mně upřímný?“

„Ano, poslední dobou vážně dělá!“ odsekl Railan. No to jsem opravdu potřeboval slyšet. Nadechoval jsem se k odpovědi, ale promluvil Raven:

„Nechte toho oba dva! Chci slyšet, co se tehdy k čertu stalo! Tahle verze se podstatně liší od té předchozí.“

„Odvedl mě do nejbližší vesnice a šel dál sám,“ pokračovala klidně Kairi, jakoby ji nikdo nepřerušil. „Šla jsem za ním. Myslela jsem, že mě odvede do Kolacie. Zůstal na noc v nějaké zřícenině a já jsem ho tam hledala. Schodiště ve věži bylo ztrouchnivělé, spadlo to i se mnou…“ Trhavě se nadechla a odvrátila hlavu.

I Roy vypadal, jakoby mu při té vzpomínce nebylo do zpěvu.

Rychle jsem se snažil zorientovat. V té době bylo v Gaaru jen málo zřícenin, na rozdíl od dneška. „Ona myslí Taur?“

Railan přikývl. „Celé se to zřítilo. Zůstala pod těmi trámy.“

Děsivá představa. Potřásl jsem hlavou, abych se jí zbavil. „Byl jsem tam. Viděl jsem to. Jak se odtamtud dostala, vchod je celý zavalený!“

Princezna se na mě zadívala. „Vytáhl mě, pak spadl i ten zbytek. Tak jsem přišla k tomuhle.“ Poklepala si rukou na nohu. „Do Kolacie nás odvezla Gyrm. Je tady na hradě, přijela s komedianty. Můžete se klidně zeptat,“ pokrčila rameny.

„To ale pořád nevysvětluje, proč jsi mu dala ten prsten,“ vložil se do toho opět Raven.

Povzdechla si. „Dala jsem mu ho na památku, jako výraz vděku, což tobě asi nic neříká,“ sykla opovržlivě. „Neměla jsem potuchy, co je ten prsten zač. Byla to prostě jen stará cetka. Když se pak otec hněval, že ho nemám, řekla jsem, že mi ho ukradli, protože jsem měla strach. Nemyslela jsem, že Railana ještě někdy uvidím, dokud se tu neobjevil i s tím prstenem. Dohodli jsme se, že necháme prsten ztracený. Byli jsme děti, nevěděli jsme, co děláme. Nedala jsem mu ten prsten s tím správným úmyslem, kouzlo nebylo naplněno.“

A už jsem byla zase tam, kde jsem byl, když jsem vešel do tohoto pokoje – úplně mimo.

„Patrně jsem tu jediný, co nemá tušení, o jakém prstenu to mluvíte?“

Překvapilo mě, když promluvil Railan. Na dlani se mu leskl předmět celého rozhovoru. „Zakladatelka rodu Clouonů, Tiriel, byla mocná čarodějka,“ vysvětlil. „ Ukryla část své moci a duše do tohoto prstenu a darovala ho svému vyvolenému. Mohli se scházet ve snech, a pokud byl ten druhý v nebezpečí, prsten je varoval. Prsten se pak dědil v ženské linii až doteď a to kouzlo si zachoval, proto se mu říká Prsten zaslíbení. Lépe řečeno - je to symbol lásky. Pokud ho někomu daruješ, automaticky se předpokládá, že s ním zůstaneš do konce života.“

Jistě, už mi řekl, že je takovým děsivým způsobem zasnoubený. Ale až takhle děsivým?! Musel jsem si sednout…

„Tys to věděl?“ zeptal jsem se, když jsem se zhroutil do nejbližšího křesla.

Zvedl obočí. „Když mi ho dávala? Žertuješ? Už tehdy si měla brát tebe - děkuju pěkně, celý život se s tebou o všechno dělil, ale tak daleko bych nezašel.“ Bylo hezké vědět, že o ženy se dělit nebudeme.

Ale tak jsem to nemyslel. „Ne, když jsem se tě ptal, co je ta věc zač. Řekl jsi, že může zničit spoustu životů.“

„Což taky může!“ přerušil mě. „Vždyť se podívej, kde jsme teď.“

„Měl jste ten prsten vrátit, když vás o to sestra požádala,“ podotkl ledově Raven.

Ohlédl jsem se po Royovi, zdálo se to jako velice snadné řešení. „Nepožádala mě o to,“ řekl s pohledem upřeným na princeznu.

„Víš moc dobře, že by ztratil duši, kdyby mi ho vrátil, Ravene. Znáš staré příběhy líp než já. Takové dary se nesmí vracet,“ prohlásila unaveně princezna. Jindy by mi to přišlo směšné, ale společně s událostmi posledních dnů už jsem byl svolný věřit čemukoli.

„Povídačky!“ vyštěkl. „Co je mi do jeho duše? Nedovolím, aby ses provdala za někoho, kdo ti není hoden!“

„To ji radši zabiješ, co?“ zvolal zuřivě Railan. „Co ty vůbec víš, kdo já jsem?!“ Chvíli to vypadalo, že Ravena praští, když ten hlasem prostým jakékoliv citu řekl:

„Ano, to bych byl radši, kdyby byla mrtvá, než by byla tvojí ženou.“

Zavládlo napjaté ticho. Raven byl opravdu šílený. Mohl jsem mít proti svému bratrovi, kolik výhrad jsem chtěl, ale nikdy bych nedokázala něco takového říct, ne takhle klidně.

Zmateně jsem zamrkal, když Railan porušil ten mrtvý okamžik a přešel k princezně. Vzal její ruce do dlaní. „Omlouvám se, Mrzáčku,“ řekl tiše. A potom dodal něco jazykem, kterému jsem nerozuměl. Otočil se na mě. „Nenech ji tady, Parksi,“ zamumlal dutě, aniž by se mi podíval do očí a odešel z místnosti.

Ohromeně jsem se za ním díval, aniž bych chápal, co to mělo znamenat. Vždyť jsme museli celou tuhle situaci vyřešit! Když jsem ale zahlédl princeznu, která se za ním taky dívala, ale se slzami v očích, došlo mi, že Railan řešení našel. Odešel.

„Okamžitě ho zavolejte zpátky, Parksi!“ vytrhl mě z myšlenek Raven. Pomalu jsem se na něj ohlédl. „Ještě jsem s ním neskončil! Jak se vůbec opovažuje dopustit takové neúcty!“

Dělalo mi skoro radost, že mohu Ravena uvést do obrazu. Railanovým odchodem se otevřely nové perspektivy celého vyjednávání. Ten hlupák ani netušil, co se právě stalo!

„Není to můj sluha, v žádném ohledu mi nepodléhá.“ Na to mě Railan několikrát sám upozornil. Byli jsme si rovni, já jsem jen byl o něco málo starší. „Nemůžu mu poručit, aby se vrátil a za těchto okolností bych to ani neudělal. Jak řekl – nemáte nejmenší, kdo to je. Jestli vám nepřijde dost dobrý pro vaši sestru, opravdu nechápu, proč ji celou dobu cpete mně.“

Opravdu jsem se bavil jeho tupým výrazem a po několika dlouhých týdnech jsem mohl opět svobodně dýchat. Byl jsem volný. Alespoň pro tentokrát jsem sňatku unikl.

Princezna si pro sebe něco zamumlala, čímž přilákala moji pozornost a já viděl, jak zavrávorala prudkou slabostí.

Automaticky jsem ji nabídl podporu. „Je vám dobře, princezno?“

„On by tu smlouvu neporušil,“ vydechla a mě došlo, že ani ona nevěděla nic o Royově původu. Zvláštní, když se znali už od dětství.

„Co to blábolíš?“ utrhl se na ni Raven.

Nevnímala ho, místo toho na mě vytřeštila oči. „Jak se jmenuje váš mladší bratr, Parksi?“

Po tom všem, co jsem se dnes dozvěděl, mě nejvíc překvapilo, že navzdory jejich dlouhému vztahu doteď nevěděla, že je Roy princ. „On vám to neřekl?“

„Ale proč tedy odešel? Proč neřekl hned na začátku?“

Možná mi byl Railan daleko věrnější, než jsem si myslel. „Požádal jsem ho, aby to neříkal,“ přiznal jsem.

„Co to znamená?“ rozčiloval se Raven, který nic nechápal. Netušil, jak hluboký hrob si vykopal. Já i princezna jsme ho ignorovali.

„Ale proč odešel?“ opakovala zoufale. „Vždyť to mohl říct teď! Všechno by se vyřešilo.“

„Chtěl vás ochránit,“ pokrčil jsem rameny, jako by šlo o tu nejpřirozenější věc na světě. Pro milovanou ženu stálo za to zničit si život, o tom jsem něco věděl.

„Okamžitě mi řekněte, o čem to mluvíte!“ vztekal se Raven. „Ten muž tě urazil, Kairi, musí být potrestán!“

Kairi se na něj rozzlobeně otočila a v rukách, volně spuštěných podél těla, se jí rozhořel oheň. Šla blíž k němu, zatímco já jsem zbaběle zacouval ke stěně – ať si říká, kdo chce, co chce, byla to pěkně děsivá podívaná a to jsem si prošel už mnohým peklem.

„Buď už konečně zticha, Ravene!“ zakřičela a hlas se jí několikrát zlomil. „Co jsem se vrátila z Gaaru zmrzačená, štval jsi otce proti mně, protože ses mě štítil! Zavřel jsi mě v tomhle sídle jako ve vězení, jako kdybych byla zrůda. Několikrát ses mě pokusil zabít!“ Oheň se postupně rozšiřoval z jejích dlaní na celé tělo, a já hrůzou naprosto ztratil dech. Měl jsem chuť sebrat se a utéct co nejdál to půjde. „A já jsem mlčela. Milovala jsem tě jako bratra – omlouvala jsem tě! Ale už je konec! Rozumíš? Už nebudeš dál řídit můj život!“

Raven na ni vyděšeně třeštil oči a couval, až pozadu spadl do jednoho křesla a ona se nad ním sehnula – živoucí lidská pochodeň.

„Zkus se ke mně ještě přiblížit, dotknout se mě a udělám to, co jsi chtěl udělat ty – zabiju tě!“ Oheň zmizel stejně rychle, jako se objevil. A já se zhluboka nadechl. Najednou to vypadalo, jako bych si to všechno jen vymyslel. Kairi se na bratra sladce usmála a Raven nasucho polkl – v tomhle jsem s ním docela soucítil, ještě teď mi bušilo srdce jako o závod. „Vyhnal jsi králova bratra, Ravene. Být tebou, podepíšu ten mír dřív, než ti Gaar vyhlásí za tu urážku válku. Urazil jsi ty jeho, ne on mě.“

Nemohl jsem si pomoct a zeširoka se usmál. V takhle dokonalý konec námluv jsem ani nedoufal. Princezna se na mě otočila a lehkým úsměvem na tváři. „Vy si mě nechcete vzít, Parksi,“ oznámila mi rozhodně.

„Ne, to opravdu nechci,“ souhlasil jsem a – protože už od hlavy k patě nebyla v plamenech – vydal jsem se k ní, zvědavý co mi chce říct.

„Jsem si jistá, že můj bratr teď bude souhlasit s uzavřením míru a my můžeme na tu hloupou smlouvu zapomenout, co myslíte?“ navrhla lehce konverzačním tónem a střelila k Ravenovi výhružným pohledem.

Možná jsem malinko, opravdu jen malinko začínal chápat, co na ní Roy miluje. „Máte pravdu, Kairi. Není nutné se držet všech nepotřebných detailů předchozí dohody.“

31.12.2012 10:27:35
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one