Naděje

Naděje

Parks, král Gaaru
 
Přes to, jak to všechno bylo nepravděpodobné a jak moc se Raven kolem sebe oháněl starými dohodami a výhružkami, se mi podařilo odjet z Marinei svobodný, i když bez bratra a Eličiny lásky. Zato jsem získal pod svá křídla princeznu Kairi, která odjela do Gaaru spolu s mojí družinou, a která mě nyní doprovázela jako Railanova snoubenka.
Opíral jsem se lokty o zábradlí lodi, kterou jsme se přes Velké jezero plavili do přístavního města Kolacie, které už se pomalu začínalo rýsovat na obzoru. Nedalo by se říct, že plavba patřila k mému nejoblíbenějšímu způsobu cestování, ale znal jsem i horší. Voda mi navíc přinášela zvláštní pocit klidu, který, jak jsem tušil, bude velmi pomíjivý. Ale alespoň pro tuto chvíli jsem mohl předstírat, že na mě na druhé straně jezera nečeká zbídačená země volající po záchraně, kterou jsem jí mohl dopřát pouze já. Miloval jsem Gaar stejnou měrou, jako jsem ho nenáviděl. Připravil mě o všechno, až mi nezůstalo nic jiného než on.
Věděl jsem, že vedle mě někdo stojí, ještě než ke mně vítr zavál vůni fialek, která doprovázela princeznu na každém kroku.
Narovnal jsem se. Přestože mě s ní spojovalo ono krátké období spojenectví, kdy jsme bojovali navzájem za svou svobodu, nedokázal jsem se zbavit nervozity, která mě v její přítomnosti zaplavovala.
„Mám ráda vodu,“ pronesla tiše, jakoby se mě úmyslně snažila nevystrašit. „Odplavuje všechny starosti.“
Posměšně jsem si odfrkl. „Moje starosti by pravděpodobně nesmyla ani zuřivá bouře. Spíš mám za bouřek přesně opačný pocit – všechno se zdá temnější.“ Zadíval se na vodní hladinu, od které se odráželo sluneční světlo.
Dlouho mlčela, než znovu promluvila. „Roy vás měl moc rád. Hodně o vás mluvil už tehdy, když… Když jsem byla v Gaaru poprvé,“ dodala po krátkém zaváhání.
Potlačil jsem nutkání se na ni podívat. Pořád ve mně vyvolávala ten otravný pocit o ni pečovat jako o ptáčátko vypadlé z hnízda. Z toho, co jsem o ní zatím věděl, žádnou nadstandardní péči nepotřebovala. Alespoň teď už ne. „Mluvení nikoho nic nestojí.“
„Láska, kterou k vám cítil, je vaším největším bohatstvím,“ napomenula mě stroze.
Upřeně jsem se na ní zadíval a pokoušel se potlačit vztek, který ve mně náhle vzplál. „Tím svoje lidi nenakrmím,“ procedil jsem nakonec skrz zuby. „A přestaňte o něm mluvit, jako by byl mrtvý!“
„Railan, kterého jsme my oba znali je pryč, už nikdy se nevrátí,“ pronesla se smrtelně vážnou tváří. Než se ode mě odvrátila, zahlédl jsem v jejích očích slzy. „Bylo by pro něj lepší, kdyby zemřel. S kouzly si nikdo nesmí zahrávat.“
„Jako byste to nebyla vy, kdo ho začaroval,“ odsekl jsem zpupně.
„Já jsem to neudělala schválně, tehdy jsem nevěděla, co je ten prsten zač,“ vydechla ohromeně, hlasem na pokraji pláče. „Říkala jsem mu, že si ho musí nechat.“
Znechuceně jsem se od ní odvrátil a zatínal ruce v pěst, abych odolal pokušení ji obejmout a utěšit. „Dejte mi pokoj, princezno,“ procedil jsem mezi zuby rozčileně. „Kvůli vám jsem přišel o bratra, pro mě za mě si žijte v Gaaru šťastně až do smrti, ale udělejte mi tu laskavost a jděte mi z cesty.“ S těmi slovy jsem otočil na podpatku a utekl před ní do podpalubí.
 
Elika, bývalá společnice princezny Kairi
 
Odjela jsem s Nuadou z Marinei několik dní po tom, co Kairi odcestovala s Parksem do Gaaru. Moje služba samozřejmě skončila ve chvíli, kdy jsem se s ní rozloučila a já musela opustit královský palác, ale lodě na Orilios neodplouvaly z Marinei každý den. Bydlela jsem se svým maličkým v hostinci a připravovala vše potřebné na cestu.
Tentokrát jsem měla alespoň minimální představu, jak bude můj život v následujících letech vypadat, než jako tehdy, když jsem opustila Gaar a přijela do téhle země se zbojníky. Idlis byl můj příbuzný a přestože byl velmi vysoce postaveným úředníkem v Ravoku, přijal mě i mého syna bez jakýchkoliv výhrad.
Seděla jsem teď se svým hostitelem v luxusně vybaveném salónu a vyměňovali jsme si úvodní zdvořilostní fráze, zatímco můj maličký mi už před nějakou chvílí usnul s hlavou opřenou o mé rameno.
„Máte krásný dům, Idlisi,“ prohlásila jsem a rozhlížela se kolem sebe. Vybavení této místnosti i těch, kterými jsem zatím prošla, bylo téměř srovnatelné s královskými komnatami v Sanlitu. Se slabým bodnutím smutku nad ztrátou všech milovaných mě napadlo, že nebýt matčina nevhodného sňatku s rolníkem – mým otcem, díky kterému přišla o věno a veškerý nárok na rodinný majetek, mohla jsem i já vyrůstat a žít v takovém přepychu.
Vděčně pokýval hlavou a zamyšleně si mě změřil. „Máš nějaké zkušenosti s vedením domácnosti, Eliko?“
Stydlivě jsem svěsila ramena. „Ne s takovouto domácností, vyrůstala jsem na farmě. Během svého pobytu v Marinei na královském dvoře jsem pochytila jen velmi málo, co se týče správy tak rozsáhlého komplexu.“
Rozšafně nad tím mávl rukou. „To nevadí, hospodyně, co zrovna odešla, byla stejně mizerná. Můžeš mi vést domácnost, jestli ti to nepřipadá nějak urážlivé.“
„Proč by mělo?“ zvolala jsem zmateně. „Ráda to zkusím a jistě brzy pochytím všechno důležité. Jsem ráda, že mě nechceš nutit k zahálce a vyšívání deček, jak se sluší na dámu,“ přiznala jsem nadšeně.
Usmál se na mě. „Lidé mají různé představy o tom, jak by měla vypadat dáma. Mě osobně ty afektované lenošky přivádějí k nepříčetnosti. Proto jsem se nikdy neoženil.“ Ano, bylo s podivem, že ve svých skoro čtyřiceti letech byl stále ještě svobodný, zvláště teď po válce, kdy svobodných, zdravých mužů bylo jako šafránu. Najednou se zarazil a zkroušeně se na mě podíval. „Omlouvám se, to ode mě bylo nevhodné. Je mi líto, že tys o svého muže přišla.“
Několik strnulých okamžiků jsem ho chtěla nechat v jeho přijatelném omylu, že jsem mladá vdova, ale nedokázala jsem snést pomyšlení, že tomuto srdečnému muži budu lhát do očí. Zhluboka jsem se nadechla. „Budu k vám upřímná, Idlisi,“ vzdychla jsem. „Tolik toho pro mě děláte, zasloužíte si znát pravdu. Nebyla jsem za Nuadova otce vdaná. Byli jsme zasnoubení a chystali jsme se odjet ze země, abychom se mohli vzít. Jeho rodina se ale proti tomu postavila a rozdělila nás. Ten vztah byl bláhovou chybou mladého děvčete. Miluji Nuadu celým svým srdcem, ale kdybych mohla znovu volit, nikdy bych nebyla tak hloupá.“ Nikdy bych nedala své srdce beze zbytku muži, který mou lásku nemohl opětovat, bez ohledu na to, jak moc chtěl. Přála jsem si, abych Parkse nikdy nepotkala, aby nebyl králem, aby byl úplně obyčejný jako každý jiný…
 
Parks, král Gaaru
 
Ztěžka jsem si povzdechl nad dopisem, který jsem právě přečetl. Odložil jsem ho na stůl a unaveně jsem si protřel prsty obličej, nakonec jsem se uchechtnul. Bylo to vlastně hrozně ironické. Bylo to sotva pár týdnů, co jsem se vyvlékl s jednoho sňatku a už mi byly nabízeny další. Evidentně mi nebylo dáno zůstat svobodný. Asi to bylo jedno, žena, kterou jsem miloval, byla podvodnice a lhářka, která si s mými city jen pohrávala. Na co mi byla svoboda?
„Pane?“ oslovil mě nechápavě Ryoma, který u mě ten den držel stráž. Po oné v mnoha ohledech nešťastné výpravě do Marinei, kdy jediná dobrá věc, která z toho vzešla, byl relativně vratký mír, se tento muž stal někým, koho jsem při troše dobré vůle mohl nazývat svým nejlepším přítelem. Jak jsem si začal postupem času uvědomovat, byl mi jím už dlouho předtím. Oba jsme ale tuto skutečnost svorně přehlíželi.
Ohlédl jsem se na něj. „Pověz mi, Ryomo, připadám ti jako žádoucí ženich?“
Obočí mu vyjelo tak vysoko, že mu málem zmizelo ve vlasech. „Odpusť?“ nechápal.
Usmál jsem se nad jeho zmatením a ukázal na dopisy poházené po stole. „Sotva jsem se zbavil jedné otravné snoubenky, už mám na stole další tři nabídky k sňatku.“
Nepatrně mu zacukalo v koutku. „Snad ne další čarodějnice a utajené snoubenky vašich dávno ztracených bratrů?!“ nadhodil kysele.
Pořád těžce nesl, že se v Railanovi tolik spletl, ťal ale přímo do živého. Po tom krátkém znovushledání v Marinei jsem bratra postrádal skoro stejně bolestně jako tehdy, když zmizel z mého života poprvé. „Možná. Ale přece někde musí žít nějaká naprosto normální potenciální nevěsta, nemyslíš?“ zeptal jsem se nešťastně.
Vypadalo to, že se začíná bavit. „Záleží na tom, ze kterých zemí ty urozené dámy mají pocházet, a jaký je jejich rod. Po předchozích zkušenostech bych ti radil, vyvarovat se Marinei a jakýmkoliv příbuzným vaší poloviční švagrové.“
Vzdychl jsem. „Máš naprostou pravdu. Další takovou Kairi bych už nesnesl. Co na ní proboha Roy viděl?“
„Pokud si dobře vzpomínám, celkem dramaticky se postaral o to, aby s ní nemusel být,“ podotkl s temným podtónem v hlase. Na tom něco bylo. „Uvažuješ skutečně o tom, že se s některou z těch dam oženíš?“ Mávl výmluvně rukou k mému stolu.
Pokrčil jsem rameny. „Vhodným sňatkem můžu upevnit svůj trůn a podpořit Gaar. Pořád ještě zdaleka nemáme vyhráno, království je na tom bídně. Pokud se nevydaří úroda, čeká nás velký hladomor.“
„Obávám se, že okolí země jsou na letošní úrodě závislé stejně jako my,“ připomněl zamračeně. „Války všechny vyčerpaly.“
„To ano,“ souhlasil jsem, „ale někteří jsou na tom pořád lépe než my. Myslím, že v úvahu by přicházelo jedině Rymské císařství a království krále Edana. Smutné je, že Edan má tři syny.“
„Abych pravdu řekl, můj pane, co jsem slyšel, je Rym sice velmi bohatý a paláce císaře přepychové, leč rymské ženy mnoho půvabů neskrývají… nebo je skrývají velmi dobře.“ Chvíli se odmlčel. „Takovou oběť po tobě Gaar nemůže žádat.“
Rozesmál jsem se, i když to v podstatě bylo velmi smutné. Bylo pravděpodobné, že nakonec stejně s jednou z rymských princezen strávím celý zbytek života. Obě císařovy dcery sice, jak jsem slyšel, měly vše, co se na královnu sluší, nicméně takový nedostatek alespoň základní krásy je smutný v jednom vydání, natož u těchto dvojčat.
„Princezna Maigraith, Edanova neteř, naopak půvaby všech druhů jen oplývá,“ pokračoval Ryoma a já k němu prudce zvedl oči od poháru, se kterého jsem se chystal napít.
„Nevěděl jsem, že je ještě svobodná.“
„Byla dlouho zasnoubená,“ připustil, „ale vévoda Elppa padl v jednom z posledních bojů.“
Zvedl jsem vysoko obočí. „Její snoubenec padl ve válce s Gaarem a ty přesto předpokládáš, že by byla ochotná si mě vzít?“ nechápal jsem. Ryoma sice projevil velký cit pro přehled na diplomatickém poli, když se zrovna nepokoušel zbavit mého bratra, nicméně tohle bylo i na něho moc.
„Vévoda Elppa byl tyran a opilec. Když jsem byl ve Wirhině, abych přinesl tvé poselství k míru, žádala mě, abych jí pomohl utéct před ním do Gaaru. Během mé návštěvy přišly zprávy o jeho skonu, takže její prosba nějak pozbyla na příčině, nicméně je jasné, že by si dokázala představit život tady.“
„A chystal ses jí pomoci v útěku?“ zeptal jsem se podezíravě. I když už to bylo pasé, mohlo to znamenat diplomatickou katastrofu, kdyby k tomu tehdy došlo.
Zůstal zírat do země. „Nevím. Navzdory všem možným problémům, které by to mohlo způsobit, byla velmi přesvědčivá.“
Usmál jsem se. „Je evidentní, že na tebe udělala velmi dobrý dojem.“
„Byla ke mně velmi vstřícná, přestože jsem byl posel z nepřátelské země. Myslím, že lepší nevěstu byste těžko hledal, pane. I když by to dalo hodně práce, přesvědčit o vhodnosti tohoto sňatku Edana.“
Vzdychl jsem. „Máš pravdu, musím to ještě promyslet, bylo by to hodně problematické… Ale pokud nechci skončit s jedním z dvojčat, asi mi nezbude, než to alespoň zkusit.“
 
Zkusil jsem to, vyslal jsem posly v čele s Ryomou, aby se pokusili přesvědčit Edana, aby mi dal svou neteř. Nakonec se ukázalo, že nebude takový problém přesvědčit o politické výhodnosti toho sňatku krále, jako přimět princeznu Maigraith, aby svolila k zásnubám. Evidentně se obávala, že budu stejně nevhodným ženichem, jako byl vévoda. Ryomovi se ji ale podařilo přesvědčit alespoň k nezávazné návštěvě našeho dvora.
Bylo pro mě a hlavně pro Gaar důležité, abych na ni zapůsobil a přiměl ji souhlasit se sňatkem, protože nadcházející nejisté žně vyvolávaly nepokoje a nepříjemné vlny rabování, protože lid měl strach z hladovění. Potřeboval jsem alespoň nějakou záruku, že tomu budu moct zabránit. Naprosto otevřený trh s Wirhinou mohl rozhodnout o mnohém.
Všechno bylo připravené na její příjezd, a já musel odjet řešit nepokoje k jednomu zemanovi, který mě žádal o pomoc. Odjel jsem s tím, že se vrátím druhý den k večeru a budu mít ještě dost času připravit se na to, až dorazí.
 
Všechno šlo podle plánu a já se unavený a hladový vrátil na hrad. Vyhnul jsem se hlavní bráně, aby mě nikdo nemohl otravovat nějakými problémy, než si vůbec budu moct sednout a natáhnout nohy.
Poručil jsem sluhovi, který se mnou přijel, aby mi nechal přinést večeři do knihovny, kde jsem hodlal vyřídit ještě nějaké záležitosti, než půjdu spát, protože jsem nepřepokládal, že na to budu mít čas, až zítra dorazí Maigraith.
Zmateně jsem se ohlédl, když kolem mě prošla dáma v drahých šatech, kterou jsem nepoznával, nicméně existovalo tisíc možných vysvětlení na to, co tu dělala, tak jsem to nechal být a dál se opájel myšlenkou na to, až si sundám jezdecké boty, zatímco jsem se tajnými chodbami vyhýbal nejfrekventovanějším místům, abych si zajistil, že skutečně nikoho nepotkám. Neměl jsem na lidi náladu.
V knihovně byl v krbu zapálený oheň a místnosti už bylo příjemné teplo, na stolku u krbu stál podnos s jídlem a litinový džbán. Na tomhle hradu bylo úžasné, že ať už venku panovalo horoucí léto nebo třeskutá zima, tady byla stále ta stejná vlezlá teplota podobná té, která venku přichází s jarem a podzimem.
Nadšeně jsem se vrhl ke krbu, z podnosu jsem popadl kousek pečínky a chystal se zapadnout do křesla, když mi začalo docházet, že tu něco nehraje. Nebyl důvod, aby někdo zatápěl v krbu, když nikdo ani nevěděl, že už jsem zpátky. Stejně jako sluha nemohl být dostatečně rychlý, aby donesl večeři, než jsem se sem svými zkratkami dostal sám. A i kdyby to zvládl, pravděpodobně by ke džbánu svařeného vína přinesl i pohár.
Pomalu jsem se otočil k druhému křeslu naproti tomu, do kterého jsem se chystal usadit. Seděla tam mladá žena s tmavými vlasy sepnutými do volného uzlu s jemnými rysy v obličeji, která v rukách držela pohár, který jsem marně hledal na stole.
„Jen si poslužte, já už to nebudu,“ prohlásila maličko uštěpačně, poněkud hlubším hlasem, než bych u ní očekával.
Chtěl jsem se zeptat, co u všech svatých dělá v mé knihovně a kdo k čertu je, ale zaskočilo mi, jak jsem se snažil promluvit s plnou pusou. Nakrčila nos, když jsem se marně snažil popadnout dech a tichým povzdechem mi podala pohár, který držela v rukách. Napil jsem se a lačně nasál vzduch.
„Díky,“ zachraptěl jsem a mrkáním se pokoušel vyhnat z očí slzy. „Ale kdo jste a co tu děláte?“
Pokrčila rameny. „Z toho co jsem vyrozuměla, moc stojíte o to, abych byla vaší ženou.“
Neměl jsem daleko k tomu, abych se znovu začal dusit. „P-princezna Maigraith?“ nechápal jsem. Další všeříkající pokrčení ramen. „Ale… ale… Čekali jsme váš až zítra.“
Pohodlně se opřela v křesle, ruce položila na opěradla. „Vaše cesty jsou v daleko lepším stavu, než jsem předpokládala.“
Nemohl jsem na ni přestat zírat. Naprosto jsem nechápal, co se to tu děje. „Dělám, co můžu,“ slyšel jsem se říkat. Potřásl jsem hlavou. „Omlouvám se. Jsem jen překvapený, zrovna jsem přijel. Kde je vaše družina?“
„Moje komorná dohlíží na přípravu pokojů. Dva strážci jsou s ní, dva stojí před dveřmi… evidentně jsem je měla nechat, aby tu zůstali se mnou.“ Probodla mě pohledem, narážejíc na to, že jsem přišel falešnou policí s knihami.
Dveře, které byly opravdovými dveřmi, se otevřely. „Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat tak dlouho…,“ uslyšel jsem Ryomův hlas a pak teprve ho uviděl. Zarazil se. „Nevěděl jsem, že už jste zpět, pane.“
„A já zase nevěděl, že máme návštěvu,“ opáčil jsem. Otočil jsem se k princezně, netušil jsem, jak se tahle trapná situace dá zachránit. „Váš první dojem ze mě asi není nejlepší.“
Po tváři se jí roztáhl pobavený úsměv a já musel uznat, že je nádherná i takhle pomačkaná po dlouhé cestě a v matném světle. „Dojedl jste za mě večeři, to od vás bylo celkem milé.“
Smysl pro humor, na tom se dalo stavět. „A vypil jsem vaše víno,“ připomněl jsem. „Doufám, že dostanu příležitost, vám to vynahradit.“
„Jistě,“ přikývla, „jen mi připadáte jako věčně hladový typ.“ Podívala se na Ryomu, zatímco já přemítal, jestli to bylo jen nevinné rýpnutí nebo urážka. „Už mám kde spát?“
Přikývl. „Ve vašich pokojích je zatopeno a jsou připraveny.“
„To bylo rychlé,“ připustila a zvedla se. „Skoro, jako byste mě čekali.“ Všiml jsem si, že se jí ústa znovu roztahují do úsměvu
Úsměv jsem jí opětoval. „Jistě jste už unavená. Znovu se omlouvám, za netradiční přijetí, princezno. Slibuji, že zítra si nechám nachystat vlastní jídlo. Dobrou noc a vítejte v Gaaru.“
„To bych vám radila,“ přikývla pobaveně. „Dobrou noc, králi.“ Odešla ke dveřím, kde na ni čekal Ryoma a ještě se na mě ohlédla. „Bylo to zajímavé setkání.“
Díval jsem se za nimi, dokud se dveře vlastní tíhou nezavřely a pak se zhroutil do křesla. Nevěděl jsem, jestli byla horší Kairi, která mi lezla svou nevychovaností na nervy, nebo tahle slečna, která mě svým úsměvem dokázala kompletně odzbrojit. Princezna Maigraith se sice v tomto krátkém setkání zdála okouzlující a ve všech směrech dokonalá, ale s pohledem upřeným do nízkých plamenů v krbu jsem měl hlavu znovu plnou Eliky. Jak by bylo úžasné, kdybych se místo do nevěrné dívky od řeky zamiloval na první pohled do ženy, která mi byla hodna?
10.02.2015 18:55:58
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one