2. Kralevic - obrázek

2. Kralevic - obrázek

Parks, princ Gaarský

Lenivě jsem se protáhl ve světle vycházejícího slunce, které zahalilo palouk před Eličinou chaloupkou blýskavou nádherou, jak se odráželo od rosy.
Usmál jsem se a udělal několik kroků do rozkvetlé louky. Připadal jsem si šťastný jako snad nikdy. Elika změnila můj život. Byla jako to slunce, co rozehnalo temnotu v mé duši. Byl jsem ochotný pro ni obětovat všechno, udělat pro ni cokoli. Vzdal bych se kvůli ní svého života.
Povzdechl jsem si. Pokud jsem chtěl zůstat s ní, nic jiného mi ani nezbude než vzdát se svého života, své minulosti, své rodiny – naprosto všeho. Ten Parks, kterým jsem byl minulých jednadvacet let, bude muset dočista zmizet a udělat místo tomu, kterého Elika miluje, tomu, který není následníkem trůnu.
Bylo to poprvé za můj život, co jsem vůbec uvažoval o tom, že bych se nestal králem, protože jsem byl v tom přesvědčení vychován. Ale Elika změnila můj názor na spoustu věcí, během hodin, které jsme spolu trávili rozprávkami na všechna možná i nemožná témata, hlavně na mého otce. Nikdy mě nenapadlo přemýšlet nad nesprávností otcova jednání, nebyl jsem veden k tomu, abych ho kritizoval a zastával jiný názor, než ten jeho. Vlastně jsem nikdy nebyl vychováván k tomu, abych prosazoval vlastní myšlenky. Měl jsem pokračovat v ideologii mého otce, následovat jeho modlu – moc, ale teď jsem viděl, jak špatný je panovník a že si Gaar nezaslouží. Mohl jsem jen doufat, že Railan bude lepším králem, než byl on.
Vrátil jsem se dovnitř a přešel ke spící krásce v rohu místnosti. Znovu jsem se usmál. Viděl jsem spoustu krásných dam – po smrti matky si otec potrpěl na dámskou společnost, ale o úrovni těch žen se dalo dost dobře polemizovat. Nikdy se u dvora nezdržely déle jak pár týdnů. Byla to jedna z mála věcí, které jsem u dvora odsuzoval ještě před mým setkáním s Elikou. Přesto mi však žádná z otcových metres nepřišla tak krásná, jako ona. Možná to bylo tím, že vypadala jako z jiného světa, z nějakého lepšího a přívětivějšího.
Opatrně jsem přejel bříškem prstu po její tváři, abych si užil dotyku její kůže. Věnovala mi pár polibků, ale jinak se držela v obezřetné vzdálenosti. Sám jsem byl překvapený tím, jak silně jsem se jí toužil dotýkat. Jako by se mi paměť nevrátila a já tohle vzplanutí zažíval poprvé v životě. Možná to byla pravda, tohle nebylo totiž jako nic, co jsem dosud zažil - vznešený kralevic se musel zamilovat do venkovanky, aby poznal lásku. V otcově domě nebylo pro lásku místo, byla příliš nebezpečná.
Víčka se jí zatřepotala a ona otevřela oči, rozespale na mě mžourala a rty se jí zvlnily do lehkého úsměvu.
„Omlouvám se,“ řekl jsem tiše, „nechtěl jsem tě vzbudit.“
Usmála se víc, odsunula se na kraj lůžka, jakoby mi chtěla uvolnit místo a zvedla se na loktech. „Nevzbudil jsi mě,“ zalhala.
Zasmál jsem se, ale její úsměv zakolísal a tvář zvážněla. Nejistě jsem natáhl ruku k jejímu zachmuřenému obličeji a sjel prsty po hraně její čelisti. „Co se děje, Eliko?“ zeptal jsem se obezřetně.
Chytila mě za ruku a propletla naše prsty - abych neměl předloktí zkroucené v nepohodlném úhlu, musel jsem se k ní otočit bokem a sednout si vedle ní na pelest. „Řekni mi, Parksi,“ začala roztřeseně.
„Ano?“ povzbudil jsem ji.
Zvedla ke mně lítostivé oči. „Co bude dál? Co se stane teď? Jsi zdravý, vidím to, už tě tu nic nedrží… Vrátíš se ke své rodině?“
Povzdechl jsem si. „Ne, nevrátím se ke své rodině… myslím,“ dodal jsem po chvíli, najednou nejistý, že její a moje přání se mohou lišit. Doteď jsem byl zvyklý, že všichni sdíleli můj názor, který ovšem byl vždy zároveň názorem otcovým, protože já musel sdílet jeho názor. Někdy jsem pochyboval o tom, jestli jsem ještě pán, nebo patřím mezi tu spoustu jeho sloužících. Můj otec nebyl nic jiného než naprosto absolutní diktátor. Co jsem ale byl s Eikou, spousta věcí se pro mě změnila.
„Jak to myslíš?“ podivila se.
Zaváhal jsem, ale pak jsem řekl pravdu. „Když na to přijde, moje rodina mi nedovolí se s tebou stýkat.“
Ztuhla. „Ty by ses kvůli mně vzdal své rodiny, Parksi?!“ zvolala téměř pobouřeně. Chápal jsem to, do jisté míry – rodiče i bratry nenávratně ztratila a dala by cokoli, aby je dostala zpět. Vzdala by se i mě, to jsem věděl.
Povzdechl jsem si. „Eliko, moje matka je mrtvá a můj bratr žije už sedm let na severu u strýce, takže už ani nevím, jak vypadá. A můj otec…“ Na chvíli jsem se odmlčel a zvedl oči ke stropu. Můj otec je král, Eliko. Dotkl jsem se dlaní cejchu na mém rameni. „Tohle mi do kůže vypálil on sám. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsi ty to nejdůležitější v mém životě,“ přiznal jsem. „Udělal bych vše, abych o tebe nepřišel. Mé dědictví může převzít můj bratr Roy.“
„Ne,“ zarazila mě Elika prudce, „počkej, Parksi, a hlavně zpomal, nestíhám sledovat tvé myšlenky. Co chceš tímhle vším říct?“
Našpulil jsem přemýšlivě pusu a snažil se najít ten nejlepší způsob, jak jí vysvětlit, co k ní cítím.
„Dobře,“ řekl jsem nakonec, „chceš vědět, jak si představuji budoucnost, Eliko? Sním o tom, co by mohlo být… V mém snu spolu odcházíme z Gaaru, jen my dva,“ vyprávěl jsem polohlasem, „někam daleko, za moře, kde se neválčí a není bída. Bydleli bychom v malém domečku se dvěma místnostmi, kuchyní a kočkou na okně…“
„A jedli bychom vzduch a pili rosu,“ přerušila mě skepticky Elika.
Zamračil jsem se. „Myslíš si, že bych nedokázal uživit svou ženu?“
Podívala se na mě s pusou úžasem pootevřenou. „To… to má být žádost o ruku?“
Musel jsem se jejímu výrazu zasmát. „Pokud budeš chtít,“ připustil jsem, za ty roky jsem byl zběhlý v diplomacii a v tom, jak z nějakých důležitých věcí pro mě, udělat důležité věci pro ty ostatní.
Potřásla hlavou a neodpověděla. „A čím by ses chtěl živit, co umíš, Parksi? Chceš se nechat najímat jako žoldák?“
Zhnuseně jsem se na ni podíval, jestli to myslí vážně. Já a žoldák? „Myslíš, že neumím nic jiného, než kolem sebe mávat mečem?“
Nenechala se rozhodit. „A umíš?“ stála si na svém.
„Mám vysoké vzdělání, Eliko. Mohu se stát učitelem, písařem – čímkoli, na co si vzpomeneš, ale třeba o farmaření nemám skoro potuchy,“ přiznal jsem s úsměvem. Ale chápal jsem ji, sám jsem o tom přemýšlel. Nikdy jsem neuvažoval, k čemu se jako člověk hodím a co bych chtěl dělat, protože se mě nikdo neptal – já měl svůj osud určený. Ale být následníkem trůnu mi za hranicemi měšec nenaplní a mé dědictví po matce bude otec dobře střežit, protože nevěřil, že jsem mrtvý a hledal mě po celé zemi - Elika tu zprávu donesla z města, kde prodávala své výšivky – jakmile by mě otec našel, už by mě nenechal odejít.
„A kde jsi k němu přišel?“ podivila se.
„Vyrůstal jsem u dvora,“ odpověděl jsem vyhýbavě. „Tobě se moje představa nelíbí, že ne?“ hlesl jsem. „Jestli o mě nestojíš, Eliko, neměl bych tu dál zůstávat.“ Naklonil jsem se, abych mohl vstát.
Chytila mě za rameno a zarazila mě. „Nic takového jsem neřekla,“ upozornila mě, „ale tohle je důležité, Parksi. Mám pocit, že o tobě vím všechno a přitom vůbec nic. Řekni mi, proč bychom měli opouštět Gaar? Zdá se, že je to pro tebe velmi důležité.“
Schoval jsem obličej do dlaní. „Je to pro mě velmi důležité,“ souhlasil jsem. „Nemohu v zemi zůstat. Navíc Zuko se chystá přesunout fronty sem na jih. Během půl roku se přes tohle údolí přežene válečné peklo, Eliko.“
Zalapala po dechu. „Jak to víš?“ vyjekla.
Vážně jsem jí zadíval do očí. „Nejsem jen voják. Velel jsem tomu pluku, který bojoval u Rutarnu.“
„Jsi příliš mladý, abys byl poručík,“ namítla.
Ponuře jsem se uchechtl. „V armádě se hodnost nezískává podle zásluh, Eliko,“ informoval jsem ji.
„Jsi šlechtic?“ vykulila překvapeně oči.
„Něco takového,“ zamumlal jsem. V téhle zemi byla uznávána jen jedna šlechtická rodina – ta moje. Rozhodl jsem se změnit téma. „Ale neodpověděla jsi mi, Eliko – chtěla by ses stát moji ženou?“
Podívala se na mě a její oči zněžněly. „Musíš se na to ptát, Parksi? Kdybych si měla vybrat mezi tebou a tím, že by se mi vrátila celá rodina, vybrala bych si tebe.“
Chvíli jsem se jí upřeně díval do tváře a vychutnával si ten okamžik. Pak jsem ji pevně sevřel v náručí a přitiskl ji k sobě. „Děkuju,“ řekl jsem jenom.

Plánovali jsme, že odjedeme do Rosewaldu - ostrovní zemi v Siragornském moři, kde vládl král Pdoria. Mé rány byly zacelené a jen světlé jizvy připomínaly, jak blízko jsem byl před pár týdny smrti a jen láska, kterou jsem cítil ke své snoubence, mi dávala tušit, že mé srdce bylo na pokraji smrti spoustu let, které jsem strávil pod otcovou krutovládou.
Přístav odsud byl jen dvě desítky mil a já měl v plánu prodat jeden ze šperků, které zdobily mou uniformu, abych nám zaplatil místo na lodi.
Snažil jsem se odjezd co nejvíce urychlit, protože bylo jen otázkou času, kdy se otcovi muži vrátí mě hledat do Rutarnu – od Eliky jsem věděl, že během těch tří týdnů, kdy jsem bojoval o holý život, vojáci prohledávali okolí a hledali mé tělo. Když žádné nenašli, došli k závěru, že jsem padl do zajetí a jali se pronásledovat zbytek nepřátelského vojska, které zmasakrovalo moji jednotku. V tuto dobu, už museli vědět, že Saguarovo vojsko žádné zajatce nevzalo. Kdyby mě náhodou objevili, jen Bůh věděl, čeho by byl otec schopen.
Elika byla kvůli mně v obrovském nebezpečí a ani o tom nevěděla. Bylo ode mne tak sobecké zatajovat jí o svém původu pravdu, ale já jsem se bál, že kdyby věděla, kdo skutečně jsem, její láska by se obrátila v zuřivou nenávist a to bych nedokázal snést. Ovšem nebylo by pro oba snazší, kdybychom se rozešli teď, než kdyby zjistila pravdu, až by ke mně byla trvale připoutána manželským slibem? A co víc – nebylo by správné, kdyby si mě vzala, aniž by to věděla, protože naším sňatkem nezmizí mé problémy jako mávnutím kouzelného proutku. Elika měla právo vědět, že život po mém boku se může ve vteřině změnit v noční můru – otec nebyl zvyklý na odpor a prohru, tuto vlastnost jsme měli společnou.
Řeknu jí to, rozhodl jsem se. Ještě předtím, než se zítra vydáme na cestu.
„Nad čím přemýšlíš, lásko?“ přerušila mé úvahy a přitulila se ke mně na úzkém lůžku.
Shlédl jsem na ní dolů a přinutil se říct: „Musím ti něco říct, Eliko. Před tím, než odejdeme.“
V očích jí hořel podivný plamen, když ke mně zvedla hlavu a přiblížila svůj obličej k mému. „Pšš,“ zavrněla a přiložila mi prst na rty. Zíral jsem na ni s očima doširoka otevřenýma překvapením – takhle se nikdy nechovala. „To počká,“ ujistila mě a než jsem stačil něco říct, umlčela mě polibkem. Tentokrát ale nezůstalo jen u něj. Dovršili jsme naši lásku tím nejvyšším slibem, který si mohou dva zamilovaní lidé dát – stali se z nás milenci.

Elika, snoubenka a milenka Parkse

Tu noc jsem spala jen pár hodin – nahá v náručí svého milovaného. Opustila jsem ho brzy ráno, abych zaplatila rychtáři poslední splátku za daň, kterou za mě zaplatil před půl rokem. Parks měl zatím připravit poslední věci k našemu odchodu. Už brzy, brzy se stanu jeho ženou a budeme svoji navěky i podle zákona.
Včera v noci, když jsme společně odpočívali v objetí, utrhl Parks z přehozu dva úzké proužky látky. Jeden obtočil kolem svého prstu a druhý zaváhal na suk na mém prsteníčku. „Ať se stane cokoli, budu navždy tvůj a ty na vždy moje, Eliko, to ti slibuji,“ řekl a já přestala pochybovat o tom, jestli jsem udělala správně, když jsem dala srdce i tělo tomuhle muži s temným tajemstvím vepsaným ve svých černých očích.
Ve městě bylo nějak podivně rušno a rychtář nebyl ve svém domě. Předala jsem peníze jeho ženě a zeptala se jí, co se to děje. Naposledy vojáci procházeli městem před několika týdny, a proto jsem nechápala Parksovo přesvědčení, že se válka přesune sem.
„Hledají kralevice, děvenko,“ odpověděla mi nervózně, a co chvíli vykukovala na ulici. „Král je přesvědčený, že tu někde je. Nevím, co čekají, že najdou. Zmizel už před více jak třemi měsíci. Kdyby tu byl, našli by ho, už když to tu prohledávali na jaře. Určitě je mrtvý – nikdo z té královské chásky by nevydržel mezi obyčejným lidem déle jak týden. Nejsme pro ně dost lidmi.“ Pobouřeně zavrtěla hlavou – i její syn padl v boji. „Víš, co ti řeknu? Je jen dobře, že i Zuko přišel o dítě. Vypráví se, že prince Railana nechal sám zabít a teď mu válka vzala i staršího syna. Tohle je konec toho jejich zkaženého rodu a dobře tak, dobře tak!“
V jejích slovech mě něco zarazilo. „Mladší syn krále se jmenoval Railan?“ podivila jsem se.
Rychtářka přikývla. Stiskla jsem rty. Nikdy jsem se nezajímala o to, jak se královští jmenují, protože jména nebyla pro moji nenávist důležitá. Jak velká mohla být náhoda, že se Parks objevil ve stejnou dobu, kdy zmizel kralevic a jeho bratr se jmenoval stejně jako mladší syn krále? „Musím jít,“ hlesla jsem omráčeně a vyběhla na ulici.
Prodírala jsem se lidmi, abych se co nejrychleji dostala z davu a mohla se rozběhnout k domu, kde na mě čekal Parks.
Konečně se mi podařilo vymotat z chumlu lidí a začala utíkat. Ne, přesvědčovala jsem sama sebe, Parks nebyl takový, on nebyl jako princ.
Jak jsem se prodírala lesem, měla jsem pocit, jakoby mě někdo sledoval a napětí, které se ve mně hromadilo od setkání s rychtářkou, se blížilo k hranici, kdy muselo zákonitě vybuchnout.
Celá zadýchaná jsem vběhla na palouk u své chaloupky a zahlédla Parkse v kožených kalhotách, které patřily k jeho uniformě a bílé košili po mém bratrovi, jak zatlouká okenice. Copak by kralevic vůbec byl schopný vzít do ruky kladivo? Stále jsem se přehadovala sama se sebou.
Zmateně se na mě podíval, když jsem doběhla až k němu.
„Ve městě jsou královi vojáci,“ vyhrkla jsem na vysvětlení a lapala po dechu. Parks ztuhl a oči se mu zděšením rozšířily. Mé podezření opět vzrostlo. „Hledají prince,“ pokračovala jsem a nespouštěla oči z jeho obličeje, ze kterého mizela barva rychleji než ze špatně obarvené bavlnky na slunci. „Bude rozumnější odjet až zítra.“
„Ne!“ vykřikl zděšeně. „Musíme jet hned!“ Zmátlo mě to, pokud by to přece jen byl princ, neměl důvod před svými lidmi utíkat a kdyby ne, neměl žádný důvod se jich bát.
„Proč?“ podivila jsem se. „Je jedno, jestli odjedeme dnes, nebo zítra. Teď jen bude těžší dostat se přes město – vojáci všechny kontrolují.“
„Musíme jet jinou cestou,“ prohlásil rozhodně a popadl z lavice černý kabátec své uniformy, který si spěšně natáhl. „Nesmí mě najít! Rychle,“ pobízel mě netrpělivě. „Musíme jít, Eliko!“
„Uklidni se,“ okřikla jsem ho a nervózně se zasmála. „Hledají přece prince, ne tebe.“ Pak mi to došlo. Byl voják, který opustil svou službu. Kdyby ho chytili, mohli by ho potrestat. „Nějaký bezvýznamný voják je jistě nezajímá,“ uklidnila jsem ho.
Uslyšela jsem dusot a zmateně se otočila. Přes louku k nám mířilo půl tuctu jezdců v temně černých oblecích, stejných jako měl na sobě Parks. Jak nás mohli najít?
Parks přidušeně zasténal, a když jsem se na něj otočila, zračila se v jeho tváři temná rezignace. „Hledají ,“ přiznal dutě. „Já jsem princ, Eliko.“ Sklopil oči k zemi.
Ne, to nemohla být pravda! Skoro jsem zavrávorala pod tíhou jeho přiznání. „Cože?!“ vyprskla jsem a vytřeštila na něj oči. Ten bídák! Jak mi to mohl udělat?
„Omlouvám se,“ hlesl provinile, zatímco nás jeho lidé obklíčili a křičeli jeden přes druhého. Cítila jsem, jak se mi v očích sbírají slzy – on se omlouvá?! To arogantní princátko si myslí, že to spraví omluva? „Chtěl jsem ti to říct.“
„Lhal jsi mi!“ připomněla jsem mu zuřivě, protože jemu na tom evidentně nepřišlo nic divného. „Celou tu dobu jsi mi lhal!“ křičela jsem na něj. „Kvůli tvému otci jsou mí rodiče i bratři mrtví a ty jsi mi to neřekl! Nesnáším vaši rodinu každým kouskem svého srdce!“
„Já vím,“ vzdychl, „a je mi to líto, Eliko. Opravdu líto.“
„Líto?“ zopakovala jsem po něm zuřivě, aniž bych si všímala jeho poskoků, kteří pozorovali zmateně naši hádku – první a poslední. Po tvářích mi stékaly slzy a srdce mi pukalo na kusy. „Milovala jsem tě a ty jsi mě jen využil a já hloupá ti uvěřila!“
„Ne, já jsem jen…“ začal, ale já jsem ho nenechala domluvit, nechtěla jsem už slyšet další jeho lži. Chtěla jsem mu způsobit stejnou bolest, jakou přetékalo moje srdce. Vrazila jsem mu políček, do kterého jsem vložila všechnu sílu, co jsem v sobě dokázala sebrat.
„Královsky si se pobavil, když jsi mě sváděl, co?“ procedila jsem skrz zuby vztekle a znovu ho praštila. Jen tam stál a nechal se.
„Eliko, prosím,“ vzdychl a přejel si po čelisti dlaní, jako by chtěl tu ránu setřít, „víš, že to není pravda.“
„Samozřejmě, že nic z toho, cos řekl, není pravda!“ vyštěkla jsem a začala do něj vztekle tlouct. Ale nebylo mi dopřáno více než pár vteřin, pak mě v ocelovém sevření bolestivě sevřely něčí paže a odtáhly mě z Parksova dosahu. Ten sketa se pravděpodobně neuměl prát sám.
„Okamžitě ji pusť, Ryomo!“ zaburácel tónem, který na mě nikdy nepoužil – tvrdým, panovačným, naprosto neosobním. Konečně ukázal svou pravou tvář. Přesto mě ten muž pustil téměř vzápětí. „Nechte nás být,“ poručil ještě.
„Pane, váš otec…“ začal Ryoma, jak mu říkal, roztřeseně.
„Vyřídím si to s ním sám,“ odsekl Parks tvrdě. Otočila jsem se k němu zády, aby neviděl ty zrádné slzy, které mi máčely obličej. Nechtěla jsem mu udělat tu radost, že by viděl mou bolest. Ještě něco na své muže vyštěkl, než jsem ucítila jeho dech za krkem a ruce na svých ramenech. „Eliko, prosím,“ zašeptal, „nech si to vysvětlit.“
Setřásla jsem jeho ruce, protože mě jeho dotek ve mně vyvolával vzpomínky na včerejší noc a obrátila se k němu čelem. „Co?! Co mi chceš vysvětlit?“ zaútočila jsem na něj. „Proč jsi mi celou tu dobu lhal? Věřila jsem ti, Parksi,“ vzlykla jsem, „věřila a ty jsi mě podvedl!“ Zalapala jsem po dechu. „Proč ses vůbec obtěžoval s těmi řečmi o lásce, princi, když jsi je nemyslel vážně?“ zeptala jsem se roztřeseně.
„Myslel jsem vážně všechno, co jsem říkal,“ ujistil mě a zadíval se mi přesvědčivě do očí. „Neřekl jsem ti, kdo jsem, protože jsem se bál, že bys mě kvůli tomu nenáviděla. Nemůžu za to, jako čí syn jsem se narodil,“ rozhodil rukama.
„Lžeš,“ prohlásila jsem tiše a spíš jsem přesvědčovala sama sebe, než jeho. Bylo tak těžké nechtít neuvěřit tomu, že mě taky miluje, jako já miluji jeho. „Nikdy by sis mě nemohl vzít. Králové si neberou děvečky. Moc dobře to víš.“
Popadl mě za ruce. „Chci si tě vzít, Eliko,“ ujistil mě a v hlase mu zaznívalo zoufalství, „jsem rozhodnutý udělat všechno proto, aby ses stala mou ženou… Pokud mě budeš chtít, vzdám se všeho, abychom mohli být spolu,“ sliboval. „To mi věř.“
Zůstala jsem na něj zírat a snažila se za jeho slovy najít nějaký klam, nebo alespoň důvod, proč by to říkal, kdyby to tak nemyslel. Zavrtěla jsem hlavou. „Jsi blázen, jestli to myslíš vážně.“
Zasmál se, i když to nebyl veselý smích, spíš rezignovaný. „Jsem blázen od té doby, co tě znám. Ale myslím to smrtelně vážně. Prosím, Eliko, prosím, staň se mou ženou. Teď nejsem králův syn, jsem jen zamilovaný muž, který tě prosí, abys s ním zůstala navždy.“
Skousla jsem si ret a snažila se zachovat zdravý rozum, myslet racionálně, přestože jsem se mu chtěla vrhnout kolem krku a slíbit mu všechno, o co požádá. Přes slzy jsem ho skoro neviděla. „To nikdy nemůže vyjít. Nedovolí nám to.“
Chytil mě za ruku a zvedl ji nahoru. Kolem prsteníčku jsem pořád měla obmotaný ten kus látky. „Nemůžou nám zabránit, Eliko,“ zašeptal. „Nepotřebuji království, abych byl šťastný – potřebuji tebe.“
Usmála jsem přes slzy a popotáhla. „Budeš navždy můj a já navždy tvá,“ přísahala jsem a nechala se stáhnout do jeho náruče.
24.07.2010 21:11:30
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one