3. Zrada - obrázek

3. Zrada - obrázek

Elika, milenka prince Gaaru

Najednou Parksovy paže ochably, povzdechl si a ustoupil. Nepřišlo mi to jako správné znamení. Nemůže mi přísahat, že jsem pro něj důležitější než celá země a trůn a po pár vteřinách se vyvléknout z objetí na usmířenou – činí to obě věci méně věrohodnými.
„Co se děje?“ zeptala jsem se obezřetně a zaslechla ve svém hlase odtažitý chlad, ten taky nepřidával mému předchozímu prohlášení na důvěryhodnosti.
„Musíme jet,“ houkl temně a ustoupil o krok dozadu z mého dosahu.
„Jak to myslíš?“ nechápala jsem. Podíval se k lesu, kde vojáci v černých uniformách téměř splývali se stromy, jako kdyby tam ani nebyli a nesledovali nás. Vadilo Parksovi, že se dívají? Upřímně mně to taky vadilo, ale to nebyl důvod, proč bychom měli odjíždět. Měli jet oni. On jim mohl poručit, koneckonců byl druhá největší autorita této země. Do chvíle než spolu překročíme hranice. Nemyslela bych si, že by mě kdy napadlo, že bude tak snadné to začít brát jako naprostou samozřejmost. A taky jako něco, co zmizí, když odejdeme z Gaaru. Nezmizí, jeho původ a výchova nezmizí. To, co zdědil po svém otci – nikdy to nezmizí, ať od něj bude jakkoliv daleko. Ale neměla jsem sílu to v tuhle chvíli komplikovat jen o maličkou špetku víc, než už to komplikované bylo.
Přistoupila jsem k němu. „Pošli je pryč,“ zašeptala jsem mu do ramene. „Poruč jim, ať nás nechají být.“
Znovu se odtáhl. „Nemůžu,“ zavrtěl hlavou.
„Jsi přece princ!“ zvolala jsem pobouřeně. „Nebo snad ne? Nepotřebuješ poskoky, abys mohl být šťastný, že ne?“ naléhala jsem a schválně používala slova, které vyslovil před malou chvílí.
„Ano, Eliko!“ sykl mírně podrážděně, skoro jakoby ho mé otázky unavovaly, jako kdyby ho celá tahle situace unavovala. „Ale nemůžu jim poručit. Kromě Ryomy patří všichni do otcovy družiny – ne do mé. Mí lidé padli u Rutarnu před třemi měsíci. Nemohu jim poručit, aby nás nechali odejít. Jsou tu na králův rozkaz a přinutit je se vrátit do Glecneru s tím, že mě našli a nepřivedli, by bylo jako je poslat na jistou smrt. Ty nemáš nejmenší ponětí, jak je otec krutý ke svým lidem, Eliko. Jak se chová k poddaným, není nic proti tomu, jak se chová ke svým vojákům. Zvlášť k těm, kteří neuposlechli, rozumíš?!“ Jeho hlas byl tak vážný a hluboký, že jsem nedokázala pokračovat ve svých protestech.
„A co to znamená pro nás?“ zeptala jsem se tiše a předem se bála odpovědi.
Stiskl na okamžik rty a zavřel oči. A já jsem pochopila, že ho neunavuje tahle situace, unavuje ho jeho postavení. Nikdy mě nenapadlo, že princ je v celé zemi ten nejmíň svobodný člověk. Byl prvním a posledním absolutním otrokem krále.
„Vem si svoje věci,“ řekl nakonec. „Tenhle boj si musíme vybojovat sami, jinak budeme po zbytek života na útěku. To nás zničí dřív, než nás vůbec najde. Měl jsem si to uvědomit dřív, Eliko.“ Potřásl hlavou. „Bylo naivní si myslet, že by všechno šlo tak snadno. Promluvím s králem, abdikuji a předám nástupnictví Royovi,“ pokračoval rozhodně. „Pár mil od Glecneru je také přístav. Bude to trvat déle, ale do zimy budeme v Rosewaldu, slibuji.“
„Přísahala jsem, že jestli se setkám s králem, zabiju ho, Parksi,“ namítla jsem. „Láska k tobě na mé nenávisti k němu nic nemění.“
Sklonil hlavu. „Já vím. Ale slib mi, že to neuděláš. Ne proto, že bych ho chtěl bránit,“ zarazil mě, když viděl, jak se nadechuju. „Ale proto, že by to byla sebevražda. Zabili by tě dřív, než by ses k němu vůbec přiblížila na délku paže a já tě nechci takhle ztratit.“ Podíval se mi do očí a já si všimla, že ty jeho jsou ledově tvrdé a bezcitné, nebyl to ten muž, který se na mě díval ráno. Byl to někdo naprosto jiný a mě to děsilo. Rty se mu na okamžik zkřivily v nevyrovnaném, krutém úsměvu. „Král má velmi slabé srdce, Eliko, když budeš mít štěstí, zabije ho už jen moje rozhodnutí.“ Zůstala jsem na Parkse zírat s otevřenou pusou. Jak jen někdo může tohle říct o svém otci, ať už je jakýkoli? Jeho oči roztály a on si povzdechl. „Netvař se tak,“ zavrtěl hlavou. „To ty jsi mě naučila svého otce nenávidět.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Já tě naučila nenávidět krále.“
Věnoval mi další unavený pohled. „Budeš se muset smířit s myšlenkou, že je to jeden a ten samý člověk – král a můj otec. A že ať chci nebo ne, ať to chceš ty nebo ne, vždycky bude a já vždy budu v sobě mít něco z něj.“
Vzala jsem jeho nešťastný obličej do dlaní a zadívala se mu dlouze do očí. „Ty nejsi jako on, Parksi. Tam uvnitř – nejsi jako on. Vychoval tě, ale to je jen skořápka. Uvnitř jsi dobrý. Já tě znám, lásko, znám tě víc než kdokoli na světě.“
Ten rozhovor vypadal jako náš úplně poslední, jako bychom si museli říct všechno, dokud je ještě čas. Svíralo se mi hrdlo z toho, že bylo velmi pravděpodobné, že to tak je. Že máme jen pramalou naději, že král nechá svého syna odejít se mnou. Možná to Parks nechtěl vyslovit nahlas, nechtěl se nás vzdát bez boje, možná tomu dokonce opravdu věřil. Ale já už viděla příliš mnoha zla a přišla jsem o příliš mnoho. Ale pokud to nevzdává Parks, tak já také ne.
„Miluji tě,“ řekla jsem tiše, pustila ho a vykročila k chaloupce. Vedle lavice u vyhaslých kamen ležel vak s mými věcmi. Tak jako tak jsme byli dnes připravení odejít. Jen jsme změnili směr a naše životy taky. Nenávratně.

Parks, princ Gaarský

„Miluji tě,“ zašeptala Elika a zmizela v chaloupce.
Chvíli jsem nehybně stál na místě a snažil se silou vůle zpomalit svět, abych mohl přemýšlet a najít řešení. Vydat se otci bylo bláznovství a stejně tak to neudělat. Měl jsem pocit, že tady neexistuje správné řešení. Nemohl jsem otce nijak obejít - nikdy a jít přes něj… to jsem nikdy neudělal, a když to zkusil před lety můj bratr, tvrdě za to zaplatil. Nikdy jsem se nedozvěděl, co se stalo na jeho cestě - pouze, že ho dopadli v Kolacii. Byl stejně blízko cíli jako já, možná blíž a Railan už jako dítě nepatřil k těm, kteří by vážili dlouhou cestu a pak se na konci nechali chytit. Bylo mu třináct, pochybuji, že se mu do cesty připletla dívka jako mě. Rád bych věděl, co se tehdy stalo, ale on mi nikdy neodpověděl, když jsem se v dopise zeptal…
Potřásl jsem hlavou – hloupé myšlenky. Zvlášť v této chvíli.
„Ryomo!“ zavolal jsem na jednoho ze dvou mužů, kteří zbyli z mé družiny – Sebastian se bitvy u řeky také neúčastnil. Oba byli v té době zraněni z nějaké pouliční šarvátky. Rozčilovalo je, že je to připravilo o možnost boje. Byl jsem si jistý, že teď děkují Bohu. Přesto zde byl jen Ryoma. Sebastian mohl být také mrtvý, bylo tolik způsobů, jak zemřít…
„Můj pane,“ oslovil mně Ryoma, který se přiblížil na koni a hlavou naznačil úklonu. „Co se děje?“
Neodpověděl jsem. Nebyl jsem si jistý, jestli znám odpověď. „Tvého koně,“ poručil jsem pouze.
„Co prosím?“ nechápal.
„Tvého koně,“ zopakoval jsem o poznání ostřeji. Okamžitě seskočil a natáhl ke mně ruku s uzdou. Vzal jsem mu ji a zadíval se na svou ruku. To bylo všechno, dostal jsem, co jsem požadoval, přesto… „Děkuji.“
Ryoma se na mě zmateně podíval. Nikdy jsem neděkoval. Ale nechal to být. „Co chcete dělat, pane?“
Podíval jsem se na něj a nepatrně se usmál. „Vzdát se svého titulu, příteli,“ odpověděl jsem tak klidným hlasem, že mě to samotného překvapilo. Nehodlal jsem se tím zabývat, v posledních dnech mě překvapuje stále více a více věcí. Chytil jsem se sedla, strčil jednu nohu do třmenu a vyhoupl se na koně. Ve dveřích domku se objevila moje vyvolená.
„Král bude zuřit, pane,“ podotkl Ryoma vážným hlasem.
„Já vím,“ přikývl jsem a díval se, jak Elika zavírá dveře.
„Nikdy to nedovolí,“ pokračoval a couvl, když se Elika vydala ke mně. Natáhl jsem ruku a ona mě chytila za předloktí, jako bychom to dělali už několikrát. Pomohl jsem jí nahoru. Sedla si za mě a obě paže mi obmotala kolem pasu. Kéž bych jí byl takhle nablízku navěky…
„Já vím,“ odpověděl jsem Ryomovi temně a pobídl koně.

Elika, neteř váženého obchodníka Azimy

Cítila jsem na sobě pohledy všech vojáků, když mě princ vysadil k sobě na koně. Nebyly ani z poloviny tak pronikavé, jako pohledy lidí, když jsme projížděli městem. Nebo když jsme další den vjeli do hlavního města země – Glecneru. A naprosto nic se nerovnalo pocitu, když mi Parks na nádvoří hradu pomohl sesednout a pak mě popadl za ruku a vedl mě za sebou chodbami plnými lidí v tak přepychovém oblečení, že muselo stát víc, než obilí pro celé mé město na celý půl rok.
Ustupovali ke stěnám a skláněli hlavy v úklonách před svým princem, ale přesto jsem viděla, jak zvedají oči a nechápavě pozorují dívku, kterou si Parks vede – mě. V roztrhaných, špinavých a velmi prostých šatech. Ale Parks jakoby to neviděl. Dál kráčel s hlavou vztyčenou a rameny napjatými. Aura moci a královské arogance se z něj šířila ve vlnách a zasáhla každého. Včetně mě. Nakolik jsem se mýlila, když jsem řekla, že tohle je jen skořápka? Něco z toho musel být on sám. Byla jsem jediný člověk, ke kterému se taky choval jako k člověku. Všichni ostatní byli prostě jen nedůležité kamení kolem jeho cesty.
V pokoji, který byl celý obložený dřevem s měkkým vysokým kobercem na zemi, velkým krbem, pohovkou a spoustou dalších věcí, které z něj dělaly až překvapivě útulné místo, se Parks zastavil a otočil se na mne.
„Zůstaň tady, Eliko,“ řekl tiše a pevně svíral mé ruce ve svých dlaních.
„Kam jdeš?“ zeptala jsem se vystrašeně. Nemohl mě nechat mezi tady těmi lidmi samotnou!
„Promluvit si s otcem. Brzy se vrátím, slibuji.“ V očích mu probleskl náhlý děs a on mě prudce objal. „Miluji tě, Eliko, ať se stane cokoli. Nikdy na to nezapomeň.“
Opětovala jsem mu objetí a velmi dobře věděla, co teď cítí. Neměli jsme šanci na úspěch. Král nikdy nedovolí, aby mu venkovská dívka odvedla syna. Na to byl příliš pyšný. „Nezapomenu,“ ujistila jsem a stiskla v dlaních látku jeho kabátce. Poslední objetí…
Netrvalo dlouho a moje náruč byla prázdná a v místnosti mi dělal společnost ozbrojený muž, který stál přede dveřmi, za kterými zmizel Parks.
Zůstala jsem stát, nesedla jsem si – nikdo mě k tomu nevybídl a můj oděv nebyl vhodný do takového pokoje.
„… kvůli ní!“ zahřímal za dveřmi hluboký, krutý hlas a já ztuhla. Byla jsem tak blízko králi, své pomstě a přesto jsem doufala, že se Zuko zachová jako člověk a dovolí svému synu být šťastný. Doufala jsem v jeho lidskost, místo abych dál doufala v jeho smrt jako v posledních měsících. Přála jsem si ho zabít, ale v tuto chvíli byl Parks důležitější, než má pomsta. Jakkoli bylo nepravděpodobné, že bych se teď stala jeho ženou, stále jsem doufala. Bylo to hloupé, ale přesto jsme to zjevně oba dělali – stále věřili v nemožné.
„Všechno, co jsi vybudoval, zaplatili krví tví poddaní!“ Uslyšela jsem Parksův hlas a v tu chvíli netušila, že je to na další tři roky naposledy.
Do pokoje vstoupili další dva vojáci. Vystrašeně jsem se na ně podívala. To nebylo dobré. Ustoupila jsem o krok, ale ocitla jsem v ocelovém sevření muže ode dveří. Chtěla jsem vykřiknout, ale ucpal mi pusu.
Zuřivě jsem se bránila a kopala kolem sebe nohama, marně se snažila vydat nějaký zvuk, který by ke mně přivolal Parkse.
„Mlč! Nedovolím, abys tu služku přivedl do mého domu! Nedovolím!“ křičel král vzteky bez sebe. V dalším okamžiku můj boj o svobodu ukončila tupá bolest hlavy a nade mnou se sevřela temnota.

Znovu jsem přišla k vědomí v temném vlhkém prostředí a okamžitě mnou otřásla zima.
„Odejděte,“ rozkázal nějaký hlas ve tmě a já se přitiskla ke stěně. Král. V další vteřině místnost, v níž jsem byla, zalilo mihotavé světlo louče. Králův obličej však zůstával ve tmě. Sevřela jsem ruce v pěst a podívala se někam za světlo, kde jsem tušila jeho tvář, se vší nenávistí, kterou jsem v sobě našla.
„Uvrhneš mě do vězení za to, že jsem tvému synovi zachránila život, králi? Hezká odměna,“ procedila jsem skrz zuby zuřivě a bojovně vystrčila bradu. Moje hrdost bylo v tomto momentě to jediné, co mi zbylo.
„Proto tě nezabiju, ty malá couro,“ odsekl. „Děkuj Bohu, za moji laskavost, že tě nechám odejít bez trestu za tvou troufalost. Do zítřejšího soumraku opustíš Glecner a pokud tě mí lidé po slunovratu přistihnout na území mé země, budeš bez milosti popravena. Rozumíš tomu dobře?“ zeptal se výhružně. „Parks mě bude hledat. Miluje mne. Nikdy nás nerozdělíš svou mocí,“ podotkla jsem. „Jsou věci, se kterými ani ty nemůžeš nic dělat.“ „Princ si myslí, žes ho opustila a tys ho také opustila, že ano? Tady máš dostatečnou odměnu za tvé služby.“ Něco po mně hodil, co po dopadu na zem zacinkalo. „Nehodlám s tebou více ztrácet čas. Odmítni a veškerá má bláhová laskavost, kterou ti teď prokazuji, se obrátí v můj hněv.“ Pohl rukou a já zahlédla jeho obličej, jehož velkou část zakrýval tmavý plnovous, přesto jsem v jeho očích viděla bezbřehou krutost. „Budeš umírat pomalu a bolestivě. Snad si dost chytrá na to, aby sis vybrala správně. Když budeš mrtvá, nebudeš mít ani naději, že mého syna ještě uvidíš.“
Postavila jsem na nohy. „Nejsem děvka, abys za mé tělo platil,“ řekla jsem pomalu. „Jestli mě tvůj syn obtěžkal, usedne jednou na trůn syn venkovanky. Mysli na to, králi, až budeš umírat.“ Nemyslela jsem to vážně, ale věděla jsem, že králi to ublíží. Zvedla jsem ze země měšec. „Sirotčinec vám děkuje za váš dar, pane,“ ušklíbla jsem a prošla kolem něj ke dveřím. Tam jsem se otočila na vojáka, který stál odpoledne v předpokoji a teď i tady – králova osobní stráž. „Vyveďte mě z hradu,“ řekla jsem pevným hlasem. „Prohráli jsme tuhle bitvu,“ otočila jsem se na krále, „ale válka neskončila.“

Bylo krátce před půlnocí, oblohu křižovaly blesky a k zemi se snášely provazce vody, které promočily mé oblečení už dlouho předtím, než jsem se konečně zastavila u dveří obchodníka Azima. Byl to bratr mé matky, který ji jako jediný podporoval i po tom, co si přes protesty svých rodičů vzala farmáře. Snad bude mít podporu i pro mne. Zabušila jsem na vrata a napjatě čekala, co se bude dít.
Po neskonale dlouhé době, se ve dveřích objevil kulatý obličej. „Kdo jste?“ vypískla mladá služtička.
„Jmenuji se Elika, jsem neteř pana Azimy, dcera jeho sestry Selial.“
„Můj pán nemá sestru,“ prohlásila rozhodně.
Zamračila jsem se. „A co kdyby ses na to zeptala jeho?“ Byla jsem unavená a docela maličký kousek od toho, abych se rozplakala. Ještě jsem si odmítala připustit si všechno, co se poslední dva dny stalo.
O hodinu později už jsem stála u okna pokoje, který mi můj strýc přikázal připravit, v krbu hořel oheň a já byla zabalená do několika vrstev suchého oblečení. Slíbila jsem, že všechno vysvětlím další den ráno, jen co se vyspím a on mi vyhověl. Byl příliš rád, že mě vidí, než aby protestoval. Alespoň někdo v tomto městě.
Přistoupila jsem k oknu a chystala se sfouknout svíčku, když mi pohled padl na královský hrad.
„Sbohem, Parksi, má lásko,“ zašeptala jsem a po tváři mi začaly stékat slzy, které jsem do této chvíle přemáhala…

Parks, princ Gaarský

„Rozhodla za vás, pane. Ta už se nevrátí,“ opakoval jsem hořce slova otcova sluhy do tichého pokoje. V ruce jsem svíral pohár se silnou pálenkou. Dnešní noc jsem jí vypil až příliš mnoho. Já jsem byl připravený pro Eliku obětovat vše, a ona mi nemohla obětovat pár minut svého času a počkat na mě v tom zatraceném pokoji.
Otec měl pravdu. Láska byla tak hloupá a zbytečná věc! A její ztráta bolela víc než všechny rány…
Zoufale jsem zakřičel a hodil pohár proti zdi a potom další a další věci, co mi přišli pod ruku. Chtěl jsem uprchnout té bolesti v hrudi, než mě roztrhá na kusy. Chtěl jsem dělat cokoli, jen nemyslet na její oči, úsměv, tón jejího hlasu…
Nakonec už nebylo co rozbít a já se stulil v koutě svého zdemolovaného pokoje a cítil, jak mi po tváři stékají slzy.
Byla hodina po půlnoci, venku zuřila bouře a princ Gaaru seděl stočený do klubíčka na zemi a vzlykal pro dívku, která přiměla jeho ledové srdce znovu tlouct…
21.08.2010 11:09:22
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one