4. Cesta - obrázek

4. Cesta - obrázek

Elika, neteř obchodníka Azimi

„Zapletla ses s kralevicem a král tě vykázal ze země?“ ujišťoval se strýc a neklidně přecházel po pokoji, prsty si nervózně přejížděl po prošedivělé bradce.
„Ano,“ souhlasila jsem dutě a odvrátila se od něj. Když jsem se ráno probudila s tvářemi hrubými zaschlými slzami, necítila jsem se o nic líp. Naopak. Vztek z nezdaru se přetavil v černočernou beznaděj a prázdnotu. Na hloupou potřebu být s ním. Tři měsíce jsem nestrávila jediný den bez jeho společnosti – králova syna.
„Musíš odejít, Eliko, nemůžeš tu zůstat,“ vzdychl lítostivě.
„Já vím,“ přikývla jsem a můj hlas zněl stejně prázdně, jako jsem se bez něj cítila.
Azim se zastavil a pohlédl na mě. „Mohla bys tu zůstat - za jiných okolností. S láskou bych tě přijal ve svém domě, Eliko,“ ujistil mě. Věděla jsem, že by to udělal. Miloval mou matku a já byla podle otcových slov její věrnou obdobou. „Ale nemohu! Veškeré mé příjmy závisí na královském dvoře. Nemůžeš tu zůstat… Já… Musím chránit svou rodinu.“ Zvedl ruku, aby mě zarazil, i když jsem se nechystala nic říct. Seděla jsem v křesle u vyhaslého krbu a jen ho poslouchala. „Ty jsi moje také moje rodina, ale král tě nechá zabít, pokud nesplníš jeho rozkaz. Nesmíš zůstat.“
Vstala jsem. „Já vím, strýčku. Ještě dnes se vydám na cestu. Ale včera v noci… Nevěděla jsem, kam jinam jít. Nežádám tě, abys kvůli mně riskoval, už jsi pro mě udělal hodně.“
„Ne dost!“ zvolal a zvedl ruku v dramatickém gestu. Za jiné situace by to bylo komické, ale já v tuto chvíli pochybovala, že by ještě kdy mělo co rozesmát. To samé jsem si myslela, když zemřel otec a potom i bratři a potom přišel Parks a já se znovu smála. Jenomže tentokrát to bylo jiné. O tolik jiné…
„Poradím si sama,“ ujistila jsem ho. „Už jsem to jednou zvládla a dokážu to znovu.“
„To nedovolím!“ zamračil se na mě. „Děvče v tvém věku se o sebe nemůže starat samo.“
„Já už nejsem dítě, strýčku,“ podotkla jsem tiše. „Svedla jsem králova syna a byla jsem vyhoštěna. Není naprosto nic, co bys pro mě mohl víc udělat. Kromě toho, že mi řekneš, kde je nejbližší přístav, nebo hranice.“
„Přístavy jsou v Nelevu, Roidinu a Kolacii,“ odpověděl netrpělivě, „ale kam bys chtěla jít?“
Pokrčila jsem rameny: „Do toho, který je nejblíže, přirozeně.“ Když se budu zbytečně zdržovat v Gaaru, ničemu to nepomůže. Byl konec. Bylo by hloupé upínat se k naivním nadějím. Pak to nebude bolet míň, spíš naopak. Rychle jsem zamrkala, abych zahnala slzy a popotáhla.
„Ne!“ vykřikl a já se na něj zmateně podívala. „Tak jsem to nemyslel,“ pokračoval mírněji. „Kam chceš jít potom, až se dostaneš za hranice?“
Vykulila jsem oči, o tom jsem nepřemýšlela. „Nevím. Nechám se najmout někde jako služebná.“
Zavrtěl hlavou. „Je téměř nemožné v této nejisté době sehnat místo bez žádných doporučení.“
Potřásla jsem hlavou. „Budu to muset nějak zvládnout, to už není tvoje starost, strýčku. Nic už není tvoje starost.“
Dlouhou chvíli mlčky přecházel po pokoji. „Idlis!“ vyhrkl potom.
„Co prosím?“ nechápala jsem.
„Naše rodina pochází z ostrova Orilios, náš otec, tvůj dědeček – budiž mu země lehká, odtamtud odešel do Gaaru. Jeden tvůj vzdálený bratranec by tě jistě přijal ve svém domě a postaral se, abys získala řádné vzdělání, které ti přísluší. Nabízel mi to pro mou dceru, ale ta zemřela na černý kašel před sedmi měsíci.“ Na sucho polkl a na chvíli se odmlčel. „Selial byla má sestra, jistě by se ta nabídka dala vztáhnout i na tebe.“
„Myslíš, že by mě přijal?“ zeptala jsem se pochybovačně. „Moje pověst je zničená, strýčku!“
Zamračil se, rozhodně se mu představa, že už nejsem počestnou dívkou, vůbec nezamlouvala, ale nemělo smysl mu lhát, zasloužil si pravdu. „Nemusel by to vědět. Nemáš to napsané na čele,“ zabručel.
Povzdechla jsem si a složila obličej do dlaní. Nelitovala jsem té noci s Parksem, přesto by pravděpodobně bylo všechno lehčí, kdyby se to nestalo… Kdyby se nic z toho nestalo, kdybych se do něj nikdy nezamilovala… Potřásla jsem hlavou. „Z kterého přístavu odjíždí lodě na Orilios?“ soustředila jsem na to důležité. Teď jsem si nemohla dovolit znovu se rozplakat. Čas mě neúprosně tlačil. Král měl pravdu, pokud mě chytí a zabijí, nebudu mít už žádnou naději, že bych kdy Parkse spatřila. A to bylo teď pravděpodobně to jediné, co mě drželo při životě.
„Z Kolacie, ale je to odtud příliš daleko,“ zavrtěl bezmocně hlavou, „nemohu ti zaplatit cestu.“
Povzdechla jsem si. Rozhodně jsem neměla v úmyslu chtít od Azima jakékoli peníze, ale zároveň se mi příčilo použít peníze od krále. Přesto mi, abych se dostala ze země, nic jiného nezbývalo.
„Já mám peníze, a pokud by mě ten vzdálený bratranec skutečně přijal ve svém domě, je Orilios nejlepším řešením. Nemohu zůstat v Gaaru, ale na cestu se musím vydat ještě dnes.“
„Dobrá,“ souhlasil strýc, „napíšu Idlisovi dopis, jistě by tě alespoň podpořil, kdyby se o tebe rovnou nepostaral. Nemá vlastní rodinu a my jsme poslední z větve Audirů, lpí na rodinných poutech, nenechá tě v nesnázích.“
Zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala paniku, která mnou začala prostupovat. Teď jsem si ji nemohla dovolit. „Zdá se, že mám opravdu štěstí,“ podotkla jsem mírně ironicky.

O dva měsíce později jsem stála na okraji mola v Kolacii, odkud před chvíli vyplula loď na Orilios. Velké jezero, se sice jmenovalo jezero, ale skrz řeku v jeho severním cípu se dalo dostat na širé moře.
Byla jsem ve městě už několik dní a věděla jsem přesně, kdy loď vyplouvá, stála jsem pár metrů odsud už, když lidé vstupovali na palubu. Měla jsem tou lodí odplout na Orilios, ale nemohla jsem. Palubní lístek, byl jen pro jednu osobu. A já… my jsme byli dva. Strýček měl pravdu, neměla jsem svůj poklesek napsaný na čele, ale bylo otázkou času, kdy to začne být zřejmé. Spíše otázkou několika týdnů. Teď už jsem věděla, že mi přece jen po Parksovi navždy něco zůstane – kousek jeho samotného. Nosila jsem pod srdcem jeho dítě.
V tomto stavu jsem nemohla hledat azyl u Idlise, nikdy bych ho nemohla vystavit té potupě, že přijal ve svém domě padlou ženu.
Moje cesta tedy nakonec nabrala úplně jiný směr – místo na sever do Severního moře, jsem teď mířila v podpalubí pašerácké lodi na východ, do Marinei.
Neměla jsem ponětí, jak dlouho se tam dokážu protloukat – kdo by také chtěl obtěžkanou služebnou?! – ale z peněz od krále mi zbývalo dost, abych vydržela do porodu. Už teď mi bylo jasné, že ty peníze nikdy neodevzdám sirotčinci, jak jsem prohlásila v té cele. Použiju je, abych přivedla na svět jeho vnuka.
Seděla jsem stočená do klubíčka u stěny a potlačovala nevolnost z houpání lodi. Byla jsem vyděšená a unavená k smrti. Nebýt toho dítěte, které jsem okamžitě začala milovat celým svým srdcem, a kvůli kterému jsem musela zůstat naživu, nikdy bych tu cestu nevydržela.
Někdo se posadil vedle mě a já překvapeně vzhlédla. Byl to ten muž, kterého jsem uplatila, aby mě dostal na palubu. Jmenoval se Sorren, nic víc jsem o něm nevěděla. No tedy kromě toho, že pašuje mezi Marinei a Garrem zboží.
„Je ti zle?“ zeptal se starostlivě. Jen jsem zavrtěla hlavou, protože jsem se bála, že bych začala zvracet, kdybych otevřela pusu. Zasmál se. „Brzy budeme u břehu. Tahle zátoka je maximálně bezpečná, ale nemohu ti zaručit, že na nás nebudou čekat vojáci.“
Přikývla jsem. „Já vím,“ hlesla jsem a snažila se silou vůle udržet svůj žaludek.
Sorren si mě chvíli měřil. „Budeme pokračovat do Sanlitu, můžeš se přidat, jestli budeš chtít. Neutíkáš z Gaaru jen tak – můžeme tě schovat mezi našimi lidmi.“
Dlouhou chvíli jsem se na něj dívala a promýšlela jeho nabídku. Pravděpodobně jsem nemohla doufat v nic lepšího, než v život uprostřed tlupy pašeráků. Kdybych mohla, takový život bych svému dítěti nevybrala, ale já mu vybrala život vůbec.
„Chci,“ přikývla jsem, „děkuju.“

Těch pár týdnů mezi pašeráky bylo jedněmi z těch nejklidnějších v celém mém životě. Nikdo mě nezpovídal, ani neobtěžoval. Pracovala jsem společně s ostatními ženami a nabírala znovu síly k dalšímu boji se svým životem. Ale v mém případě ani něco tak klidného nemohlo dlouho vydržet, jako bych byla prokletá…


Na rozkvetlé louce poletovali motýli a na listech květin se třpytila ranní rosa. Nevšímala jsem si, že lem mých šatů vlhne, ani že všude kolem vládne podezřelé ticho – to nebylo důležité. Měla jsem oči jen pro muže stojícího na druhé straně palouku a cítila jsem, jak se mi ústa stahují do úsměvu.
„Parksi,“ vydechla jsem a vykročila k němu.
K mému zděšení couvl a zatvářil se žalostně. „Jsem králův syn, Eliko,“ prohlásil rozhodně, „nemůžeme být spolu. Je mi to líto. Nikdy…“


Z mého stále se opakujícího se snu mě probudil šramot rozléhající se malým kumbálem, kde jsem spala. Prudce jsem otevřela oči a přišla tak o konec Parksovy věty – díky bohu, slyšet každou noc znovu a znovu, že mě nikdy nemiloval, mě ničilo a drásalo mé už dávno rozcupované srdce. A to to byl jen sen, realita bývala daleko bolestnější.
Ovšem zdroj mého probuzení se blížil ke mně.
Automaticky jsem jednu ruku obmotala kolem nepatrně nafouklého břicha, zatímco druhou jsem se podepřela a vytáhla se do sedu.
Dech se mi zklidnil, když jsem poznala postavu, která se sesula na všechny čtyři v čele slamníku, na kterém jsem spávala.
„Sorrene, co se děje?“ zeptala jsem se rozespale.
Odpovědí mi bylo jen dýchavičné zachroptění, po kterém následovala hromová rána odněkud z přízemí domu, kde jsme se ukrývali.
Trhla jsem s sebou a znovu se vyděšeně podívala na Sorrena. „Uteč!“ hlesl přiškrceně a potom se bezvládně sesul.
Chvíli jsem nebyla schopná pohybu a jen mě ve vlnách zaplavovala panika, ale další rány a křik z dolního patra mě přinutili k činu.
Vyvlékla jsem nohy zpod deky, překročila Sorrenovo tělo a aniž bych se zastavila, nebo zaváhala, popadla jsem svůj dlouhý černý plášť a vyběhla na chodbu. Měla jsem jedinou myšlenku – zachránit sebe a své dítě.
Ani jsem se nepokoušela podívat se, co se děje dole – bylo to jasné. Pašerácké doupě odhalili vojáci a ti, kterým se nepodaří utéct, budou zabiti, nebo uvězněni. Nebylo také vyloučené, že ženy znásilní, tak dobře jsem mentalitu Marinei ještě neznala. Ale to bylo jedno, nic z toho by moje dítě nepřežilo. Bylo zvláštní, jak se mi najednou změnily priority. Mojí jedinou starostí teď bylo udržet své dítě naživu. Nic jiného nebylo důležité.
Utekla jsem oknem a přelezla na vedlejší dům, tam jsem po vnějším schodišti seběhla dolů na ulici.
Před domem, ve kterém jsem ještě před pár minutami snila o svém milém, stál dav, zatímco zevnitř se ozýval hluk – křik a tříštivé rány. Nikdo si nevšiml, že jsem se tam objevila.
Natáhla jsem si na hlavu kapuci a vyrazila ulicí pryč. Pašeráci byli mí přátelé a poskytli mi přístřeší a ochranu, ale teď jsem musela ochránit především sebe. Nebylo by k ničemu, kdybych se pokoušela jim pomoct. Vlastně jsem k nim ani nepatřila, nebyla jsem jednou z nich. Sorren si mě oblíbil a já jeho náklonnosti využila, aniž bych měla v úmyslu ji oplatit.
Když jsem zašla za roh, rozběhla jsem se. Čím dál se od toho domu dostanu, tím líp. V kapse jsem měla zbytek peněz, které jsem dostala od krále. Přenocuju někde na ulici a zítra začnu znovu.
Vběhla jsem do další ulice a okamžitě jsem si všimla, že nejsem na útěku jediná. Několik metrů přede mnou a postava zahalená do stejně tmavého pláště, jako jsem měla já, snažila splynout s tmou a utéct svým pronásledovatelům. Ale její snaha byla předem odsouzená k nezdaru, i na tu dálku jsem viděla, jak napadá na jednu nohu a tím pádem byla příliš pomalá.
Neměla jsem v úmyslu, projevovat jakoukoli solidaritu a dál se hnát za vlastní záchranou, ale když jsem uslyšela mužský křik a klapání kopyt koní o dlaždice, byla moje reakce čistě instinktivní.
Popadla jsem tu neznámou osobu za rukáv a zatáhla ji za hromadu sudů.
Přidušeně vykřikla a já poznala, že je to žena. Okamžitě jsem ji přitiskla dlaň na ústa, aby k nám nepřilákala pozornost a přinutila jsem ji skrčit se za sudy.
„Tiše,“ sykla jsem jenom a napjatě čekala, až se kolem nás muži na koních proženou. Teprve potom jsem ruku stáhla. Ani jsem té druhé neviděla do tváře, ale ať jsem se snažila, jak chtěla, nedokázala jsem si vzpomenout, že by některá z žen mezi pašeráky kulhala.
„Jsou pryč?“ zeptala se mě tiše a já vykoukla obezřetně na ulici.
„Ano,“ přisvědčila jsem, ale nevstala jsem. „Ty nepatříš k pašerákům, neznám tě.“
„Je špatné nebýt pašerákem?“ hlesla zmateně. „Měla bych jím být?“
Tak mě to zmátlo, že jsem hodnou chvíli nebyla schopná slova. Mohl na světě vůbec být někdo tak mimo? Byla ta žena blázen?
„Zůstaň tady,“ sykla jsem nakonec. „Nehýbej se,“ upřesnila jsem, když jsem si vzpomněla na její předchozí otázku. Možná bude potřeba jednoduchých a přímých rozkazů, abych ji udržela v bezpečí. Než jsem se stihla zamyslet nad tím, kdy jsem se vlastně rozhodla, že nebudu ochraňovat jen sebe, ale i ji, objevili se na jednom konci ulice vojáci. Ne ti na koních, ale ozbrojení byly pořád víc než já, nebo i ta neznámá dívka.
„Uteč!“ křikla jsem na ni a vyrazila sama opačným směrem. Po několika krocích jsem se zastavila a otočila se. Kulhala – neměla šanci jim utéct. Ve světle loučí, které drželi vojáci, jsem zahlédla jen její siluetu. I přes těžký plášť vypadala křehce. Nemohla jsem ji tam nechat!
Rozběhla jsem se zpátky k ní, i když se to rovnalo sebevraždě. Podepřela jsem ji ze strany. „Pojď, pomůžu ti. Honem!“ pobídla jsem ji, když dál stála na místě, jako solný sloup.
Křečovitě mi sevřela předloktí a já si všimla, že i druhou stranu ulice uzavřeli vojáci – vrátili se ti na koních. Byly jsme v pasti!
„Neboj se,“ zamumlala mým směrem, „neublíží nám.“ Byla blázen! Musela být!
Najednou se před oběma skupinami vojáků rozhořel oheň. Jen tak - z dlaždic. Rukou, kterou mi stále svírala předloktí, mi zatínala prsty do masa.
„Co to je?!“ vykřikla jsem zděšeně a pokusila se jí vyškubnout a dát se na útěk. Bylo to kouzlo, nebo nějaký trik?
Stiskla mě ještě pevněji a já si byla jistá, že mi zůstanou po jejich prstech na ruce modřiny. „Neboj se,“ zopakovala. Plameny vyšlehly ještě víc a muži křičeli jeden přes druhého. „Oni odejdou. Dostanu nás pryč.“
„To děláš ty!“ zvolala jsem překvapeně. To nemohlo být možné! Oheň hučel a šlehal několik metrů vysoko, muže za ním nebylo vidět.
Najednou se do země u našich nohou zabodl šíp a já s výkřikem klopýtla dozadu, moje společnice uskočila také a plameny zmizely stejně náhle, jako se objevily.
Vojáci kupodivu nevykročili, ale rozestoupili se, aby udělali místo někomu ze svého středu. Dívka po mém boku rezignovaně svěsila ramena a znovu už se nepokusila nic zapálit.
Muž dál rázoval k nám a já se v duchu omlouvala tomu maličkému, že jsem kvůli němu nedokázala zůstat dost dlouho naživu.
Dívka najednou stiskla mou dlaň a já se na ni zmateně podívala. Chce, abych ji držela? Ale ona, na rozdíl ode mě, nevypadala, že by se toho muže, co šel k nám, bála. Spíš se tvářila otráveně a naštvaně, ale ne vyděšeně. Už jsem naprosto nic nechápala.
„Nepotřebuješ na chvíli schovat?“ nadhodila lehkým tónem.
„Cože?“ stačila jsem se jenom zeptat, když se ten muž zastavil metr od nás. Byl dost blízko na to, aby nás obě zabil dlouhým mečem, který mu visel u pasu, ale on se jen zamračil.
„Proč jsi odešla ze zámku?“ vyštěkl rozzlobeně na tu dívku. „Víš, že ulice nejsou bezpečné!“
„Kdežto moje komnaty jsou daleko bezpečnější, že Ravene?!“ odsekla. „Měl jsi mířit výš, možná by ses trefil.“
Zamračil se. „Jsi melodramatická, Kairi. Okamžitě se vrátíš a víckrát už něco takového nezkoušej. Ohrožuješ celé Marinei, když se producíruješ po ulicích bez ochrany!“
„Nejsem tvůj vězeň, Ravene!“ zakřičela rozčileně Kairi, jak ji označil ten muž.
„Odteď jsi,“ zavrčel. „Nehodlám se za tebou honit po městě jako nějaký pes, sestřičko.“
Zmateně jsem sledovala jejich hádku a přemítala, do čeho jsem se to zapletla. Ta dívka rozhodně nebyla měšťanka. „Dobře,“ souhlasila po dlouhé chvíli ticha, „ale ona půjde se mnou.“ Pevně stiskla moji ruku a já prudce zvedla hlavu. Souhlasila, že se od toho muže nechá zavřít a ještě do toho zatáhla mě?
Raven se na mě podíval, jako kdyby si mě všiml teprve teď. „Kdo je to?“ vyprskl rozčileně.
Kairi vystrčila bradu. „Moje společnice. Ty ostatní husy můžou jít klidně k čertu, nebo do tvé postele… I když to vyjde nastejno,“ ušklíbla se.
Muž si mě znovu změřil od hlavy k patě. „Pro mě za mě,“ procedil skrz zuby, „klidně si z ní udělej domácího mazlíčka. Teď jdeme, už jsme strávili tímhle divadlem dost času.“
Otočil se a zamířil zpátky mezi vojáky. Kairi šla za ním a nepouštěla moji ruku, takže jsem musela jít taky.
„O co tu jde?“ zeptala jsem roztřeseně. „Co se tu děje? Kam jdeme? Kdo vůbec jsi?“
„Jmenuji se Kairi. Všechno ti vysvětlím později. Dokud budeš se mnou, nikdo ti neublíží.“
„Proč bych ti měla věřit?“ zamračila jsem se.
Podívala se na mě skoro nešťastně. „Protože tě o to prosím.“
Co na to říct? „Doufám, že toho nebudu litovat,“ zabručela jsem a nechala se obestoupit zástupem ozbrojených mužů.
Můj život se v tu chvíli znovu vydal novým směrem… Od doby, co jsem poznala Parkse, se mi to stávalo pořád a mě napadlo, kdy mě to přestane udivovat. Po Parksovi zůstal v mém v životě jen chaos a osud jakoby se nemohl rozhodnout, jakou cestou mě nechá dojít na konec…
25.09.2010 10:08:10
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one