5. Syn - obrázek

5. Syn - obrázek

Elika, společnice Kairi

„Kdo proboha jsi?“ vydechla jsem, když jsem stála uprostřed prvního pokoje přepychových komnat, kam mě zavedla Kairi. Jakmile jsme byly uvnitř zámku, všichni o nás ztratili zájem. I ten vysoký blondýn, se kterým se předtím dohadovala na ulici. Přesto tyto pokoje nevypadaly, že by byla jen tak někým.
Kairi si svlékla těžký plášť a přehodila ho přes jedno z křesel, které v pokoji stály. Ve světle svící jsem viděla, že má dlouhé ohnivě rezavé vlasy spletené do silného copu a dlouhé tmavomodré šaty podivně kontrastují se jejíma zelenýma očima. Povzdechla si a zhroutila se do křesla. „Kairi Tallia z Marinei, dcera krále Saguara a tak dále a tak dále,“ zabrblala a ledabyle mávla rukou. „Říkej mi Kairi.“
„Čí dcera?“ vypískla jsem roztřeseně.
Unaveně se na mě podívala. „Není to jedno? Otec je už půl roku mrtvý a člověk si nevybírá, komu se narodí.“
To už jsem jednou slyšela. „Není to jedno,“ zavrtěla jsem hlavou. „Prosím tě, neříkej mi, že tím, že jsem vběhla do stejné ulice, kdes byla ty, jsem se zapletla s další královskou rodinou!“
Zvedla obočí. „V téhle zemi je jen jedna královská rodina,“ podotkla.
„Já nejsem odsud,“ zavrtěla jsem hlavou. „Co ode mě chceš?“ zeptala jsem se ostře.
„Nic,“ pokrčila rameny. „Zachránilas mi život a já zachránila ten tvůj. Dnes musíš zůstat tady, ale zítra můžeš odejít, když budeš chtít. Máš kam jít?“
Zajela jsem si prsty do vlasů. „Nemám,“ přiznala jsem. „Ale nemůžu tu zůstat.“
„Proč bys nemohla? Já nikomu neřeknu, že patříš k pašerákům. Můžeš se tu schovat.“ Nadšeně se na mě dívala, jako kdyby to byla nějaká hra. „Myslím, že dělat mi společnici není zas tak hrozná práce, pro někoho, kdo nemá kam jít.“
„Nepatřím k pašerákům. A opravdu si vážím své nabídky, ale nic o mně nevíš,“ potřásla jsem hlavou. „Měla bych jít.“ Vykročila jsem ke dveřím. Ale než jsem stihla natáhnout ruku ke klice, vzplály jasným plamenem a já uskočila.
„Neposlouchalas mě?“ povzdechla si Kairi a nechala oheň zmizet. „Dnes v noci musíš zůstat tady. Navíc ty dveře jsou zamčené. Raven by mě nenechal utéct dvakrát během jednoho dne.“
„Jsi čarodějka?“ zeptala jsem se vystrašeně.
„Něco takového,“ pokrčila rameny a pohodlně se usadila. „Sejde na tom? Kromě ohně a pár snů pro kluka, kterého jsem roky neviděla, nic nevyčaruju.“ Nedůvěřivě jsem na ni koukala z druhé strany pokoje. Do čeho jsem se to proboha zase dostala? „Sedni si,“ pobídla mě a zavřela unaveně oči, „nic ti neudělám.“ Otevřela oči a podívala se na mě. „Ani nevím, jak se jmenuješ.“
„Elika,“ hlesla jsem a obezřetně se posadila na kraj jednoho z křesílek.
Naklonila hlavu na stranu. „Proč tu nechceš zůstat, Eliko?“
Oplatila jsem jí pohled. „A proč ty tolik chceš, abych zůstala?“
„Protože nemáš nic společného s mým bratrem. Nemáš asi ani nic společného s Marinei a mohly by ti být ukradené nějaké dvorské intriky,“ vypočítávala a potom pokrčila rameny. „Mohla bys být normální.“
Usmála jsem se. „No o tom bych spolehlivě pochybovala. Žádný normální člověk by se nenechal zavřít do jedné místnosti s čarodějkou na celou noc.“
Oplatila mi úsměv. „Prosím, zůstaň alespoň pár dní, třeba si to rozmyslíš. Měla by ses tu dobře, opravdu.“
„Nemůžu zůstat, ani kdybych chtěla.“
„Proč?“ zamračila se Kairi.
Stiskla jsem rty a řekla té podivné princezně, kterou jsem znala ani ne dvě hodiny to, co jsem dosud neřekla živé duši. „Jsem v naději.“
Nechápavě nakrčila obočí. „V naději na co?“
Zvedla jsem obočí. „Budu mít dítě, Kairi, za pár měsíců se stanu matkou.“
Celá se rozzářila. „Ty budeš mít miminko? To je úžasné, musíš mít velkou radost!“
Nechápala jsem, proč je tím tak nadšená, ale vlastně to bylo jedno. „Nemůžu tu zůstat, protože se musím postarat o své dítě, Kairi.“
Našpulila pusu. „A nemůžeš se o něj postarat tady? Nebo… tvému muži by to asi vadilo, že?“ Svěsila ramena.
„Nemám muže,“ zavrtěla jsem hlavou a bezděčně si vzpomněla na Parkse. Co asi teď dělal? Myslel na mě někdy, nebo už na mě zapomněl…? Prsty jsem zachytila slzy, které mi vyklouzly z očí.
Kairi se najednou objevila přede mnou. „On umřel?“ zeptala se tiše a chytila mě za ruky. „To mě mrzí.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne… Nechci o tom mluvit. Ani nemůžu.“ Kdo by mi to věřil?
„Tak tu zůstaň se mnou. Můžeš se starat o své dítě a dělat mi společnost, oba tu budete v bezpečí víc, než kdekoli jinde. Raven mi stále opakuje, jak je to venku nebezpečné.“
„Ty o skutečném světě nic nevíš, že ne?“
Dosedla na paty. „Naposledy jsem za hranicemi města byla, když mi bylo deset. Unesli mě zbojníci, zřítilo se se mnou schodiště a způsobila jsem válku. Od té doby jsem pro většinu světa mrtvá a svět je mrtvý pro mě,“ prohlásila posmutněle.
„Musí to být tak snadné žít od toho všeho,“ zamumlala jsem zamyšleně, „skoro ti závidím.“
„Snadné možná, ale zábavné rozhodně ne. Každý den je stejný jako ten předchozí.“
Opřela jsem se a přivřela oči – byla jsem hrozně unavená. „To zní tak klidně…“ Toužila jsem po klidu skoro stejně jako po Parksově objetí. Potřebovala jsem klid, moje dítě ho potřebovalo. Ne další útěky a nebezpečí. To, co mi nabízela tahle zvláštní dívka, byla tak lákavé… Sklonila jsem hlavu a podívala se na ni. „Co přesně znamená být tvou společnicí? Co musím dělat?“
Princezna se šťastně usmála. „Musíš být mojí přítelkyní, Eliko, to je vše.“

Parks, princ Gaarský

Drahý Royi,
tolik mi chybí, že mě bolí i dýchat. Bolí mě myslet, protože každá moje myšlenka patří jí. Proč odešla? Nerozumím tomu. Nerozumím už ničemu, svět se pro mě tolik změnil od chvíle, co jsem ji poznal. Je to už půl roku, co zmizela a já od ní o té doby neslyšel. Přesto vím, že někde je. Jsem si jistý, že bych věděl, kdyby zemřela, protože v tu chvíli by moje skomírající srdce zemřelo také a já s ním. Pak bych byl s ní na …


Namočil jsem pero do kalamáře, ale k dopisu už se nevrátil. Znovu mě pohltila ta temnota a já měl chuť jen utíkat. Utéct té bolesti, svému životu…Utéct vzpomínkám. Opět jsem měl pocit, že mi vybuchne hlava, pokud zůstanu mezi studenými stěnami hradu ještě minutu.
Sebral jsem koně a vyrazil neurčitým směrem - hlavně daleko odsud.
Zastavil jsem se na pobřeží moře a dlouhou dobu bezúčelně proseděl na břehu. Nesnášel jsem dny, kdy jsem neměl dost práce na to, abych měl čas přemýšlet a vzpomínat. Otci bylo čím dál hůř a takových dní bylo stále míň, ale pořád dost na to, aby mě to ničilo. Doufal jsem, že to brzy skončí. Doufal jsem, že otec brzy zemře a Elika se potom vrátí. Nebo se vrátí alespoň můj bratr… Byl jsem zoufale osamělý.
Odhodil jsem s výkřikem do vody hrst kamení a rozběhl se ke zpátky ke koni. Nemohl jsem být slabý! Budu králem, už brzy, a král si nesmí dovolit žádné city. Byl čas se pro Eliku přestat trápit. Vybrala si a já bych se měl jejím rozhodnutím řídit.
Měl bych na ni zapomenout…

Vrátil jsem se a rozepsaný dopis přidal k ostatním nedopsaným dopisům pro svého bratra, které jsem nikdy neodeslal.
Znovu jsem se posadil za stůl a sepsal jednoduchou a strohou odpověď na jeho strohý a jednoduchý dopis. Tak jako vždy…
Život šel dál. Bez Eliky, bez Railana, bez lásky.

Elika, společnice princezny Kairi

„Bylas někdy zamilovaná, Eliko?“ vzhlédla ke mně najednou Kairi od knížky, kterou měla položenou v klíně.
Za těch pár měsíců, které jsem s ní strávila, jsem si ji velice oblíbila a ona mě také. Obě jsme byly tak rozdílné, jak to jen šlo, a přesto jsme se staly přítelkyněmi. Ona byla věčné dítě se skepticky dospělými názory na vše kolem ní. Byla velice inteligentní, přesto díky své izolaci nemohla nikdy skutečně dospět. A já jsem byla zkouškami, které mi osud přichystal, tak vyčerpaná, že jsem už nechtěla bojovat vůbec s ničím. Ona toužila vyletět ze své klece a já si přála jen se schoulit do klubíčka někde, kde na mě nikdo neuvidí.
Mě se na rozdíl od ní přání splnilo. Jako její společnice jsem měla jediný úkol, jak mě poučil její slizký bratr, král Raven, druhý den po tom, co mě přijali – postarat se o to, aby se nikde nepletla. Nesnášela jsem ho ještě dřív, než mi Kairi vyprávěla, jak se ji pokusil zabít a předtím, než mi udělal návrh (to na mě ještě nebyl můj stav tolik vidět). Ale nebylo těžké se Ravenovi vyhýbat, ve společnosti své sestry trávil jen velmi málo času.
A já jsem se měla dobře. Daleko líp, než jsem si kdy mohla přát. Jak Kairi řekla, byla jsem v naprostém bezpečí; dostala jsem krásné šaty, protože se to tak na královském dvoře patřilo; za to, že jsem dělala společnost dívce, se kterou jsem se spřátelila, my platili tak dobře, že jsem znovu naplnila měšec od Zuka a připravila svému dítěti výbavu a až se dítě narodí, měla se o něj starat bývalá chůva Kairi – Tezuka, když s ním nebudu moct být já. Bylo to daleko víc, než bych mu mohla poskytnout, kdybych zůstala mezi pašeráky. Přesto… Něco mi chybělo. Lépe řečeno – někdo. Už se mi o Parksovi ani nezdály sny…
Podívala jsem se na ni s rukama složenýma na svém obrovském břiše. „Proč se ptáš?“ zamračila jsem se. Nikdy se mě nevyptávala na otce dítěte, které jsem nosila pod srdcem – věděla, že o tom nechci mluvit.
Pokrčila rameny. „Nevím. Jen tak. Zrovna mě to napadlo. Zapomeň na to,“ zavrtěla hlavou. A znovu věnovala pozornost knize. Ale prstem neklidně ťukala do kožené vazby.
Musela jsem se usmát. „Byla jsem zamilovaná,“ přiznala jsem. „Nebo si snad myslíš, že jsem si tohle,“ – sjela jsem rukama dolů – „vyrobila sama?“
Kairi se na mě znovu podívala. „Nikdy o něm nemluvíš,“ řekla tiše. „Vyprávěla jsi mi o svých bratrech, o svých rodičích a dětství na farmě…“
„Tys mi taky nevyprávěla o tom chlapci, kterého navštěvuješ kouzlem ve snech,“ podotkla jsem.
Zasmála se. „Protože není co vyprávět. Dokážu se do jeho snů dostat jen, když je oslabený a to se za tu dobu, co jsi tu, stalo jen dvakrát. Navíc Roy mě už jako dítě nesnášel. Myslel si, že jsem otravná.“
Měl pravdu. „Roy?“ podivila jsem se. To jméno mi připomnělo Parkse – jmenoval se tak jeho bratr.
„Ve skutečnosti se jmenuje Railan,“ povzdechla si. „Potkala jsem ho, když mě odvezli do Gaaru, aby mě zasnoubili se synem jejich krále.“
Prudce jsem zvedla hlavu. „Jsi zasnoubená se synem krále Gaaru?!“ S otcem mého dítěte? To je opravdu ironie!
Trhla s sebou a zajela si prsty do vlasů, které se jí dnes v širokých loknách vlnily kolem obličeje. „Ne, proto jsme taky s Gaarem ve válce. Nikdy jsem se do Glecneru nedostala – unesli mě zbojníci.“
Chtěla jsem se jí zeptat na podrobnosti, ale najednou jsem nemohla popadnout dech. Útroby se mi sevřely v bolestivé křeči a já cítila, jak mi z obličeje mizí krev.
„Eliko?!“ zvolala vystrašeně Kairi a vyskočila na nohy. Kniha spadla na zem. „Je ti dobře?“
„Ne,“ lapla jsem po dechu zděšeně a sevřela v prstech látku svých šatů, když mě zasáhla další křeč.

Za soumraku se mi narodil krásný chlapec. S čupřinou tmavých vlásků a očima svého otce.
Kairi se posadila vedle mě na postel a naklonila se k dítěti, které jsem držela v náručí. Byla jsem šťastná, jako nikdy v životě a stejně tak nešťastná. Dívala jsem se na ten maličký uzlíček na mých rukách a po tváři mi tekly slzy, protože jsem věděla, že nikdy nepozná svého otce.
„Je tak maličký,“ zašeptala Kairi a opatrně ho pohladila prstem po tvářičce. „Tak krásný.“
„Je dokonalý,“ hlesla jsem. „Je…“ Mu tak podobný.
„Máš vymyšlené jméno?“ zeptala se Kairi. „Přišel tak brzy…“
„Nuada,“ prohlásila jsem rozhodně. „Bude se jmenovat Nuada, jako můj bratr.“
„Nuada… To znamená Bůh,“ zamumlala Kairi.
„Bude potřebovat boží pomoc, nebude mít snadný život,“ vysvětlila jsem a sklonila, abych ho mohla políbit na čelo.
Kairi zahýbala prstem, který jí svíral v maličké pěstičce. „Vítám tě na světě, Nuado.“
Chlapec v tu chvíli otevřel své černočerné oči a rozplakal se…

Parks, princ Gaarský

Cvičil jsem se s Ryomou v šermu, když jsem zničehonic uslyšel dětský pláč, který mě vyvedl z míry. Kord mi vypadl z ruky a s řinkotem dopadl na kamennou podlahu zbrojnice. Zůstal jsem stát jako omráčený. Měl jsem pocit, jako by se celý svět zhoupl a na čele mi vyrazil studený pot.
„Pane?“ oslovil mě obezřetně Ryoma a stáhl svůj kord, kterým mi mířil doprostřed hrudi.
„Jak se sem dostalo to dítě?“ zeptal jsem zmateně a snažil se znovu získat ztracenou rovnováhu. Nechápal jsem, co se to stalo. Ten pocit byl tak náhlý a pronikavý… A ten pláč tak otravný.
„Jaké dítě?“ nechápal Ryoma.
„Pláče tu dítě,“ prohlásil jsem rozhodně a otočil se kolem své osy, abych ho našel. Byl jsem si jistý, že pláče tady…
„Není tu žádné dítě, můj pane,“ podotkl. „Je vám dobře?“
Zamračil jsem se. „Já ho ale slyším!“ Znovu jsem se rozhlédl, ale ten pláč... Byl tak jasný, jako by se ozýval uvnitř mé hlavy. Podíval jsem se na něj. „Co se to děje?“
Dveře zbrojnice se rozletěly a mezi nimi se objevil Sebastian. „Král!“ vyhrkl jenom a lapal po dechu.
Zvedl jsem obočí a přinutil se vrátit zpátky na zem. „Co je s ním?“ zamračil jsem se. Neměl jsem náladu s ním teď mluvit. Stejně jako posledních osm měsíců.
„Měl další záchvat, pane.“
„Žije?“ zeptal jsem se stroze.
Sebastian svěsil hlavu…  "Bohužel."
28.09.2010 09:42:18
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one