6. Král - obrázek

6. Král - obrázek

Parks, princ Gaarský

 

Stál jsem u okna otcova pokoje a se stísněným pocitem v hrudi a staženým hrdlem jsem hleděl do dáli na zničenou zemi. Pamatoval jsem si, jak nádherné tohle údolí bylo před deseti lety a dnes už z něho zbyla urážlivá připomínka toho, co bylo tehdy. Za to jsem otce nenáviděl. Od těžkého záchvatu před několika měsíci zůstal celý zkroucený a ze svých komnat vůbec nevycházel. Většinu věcí jsem teď řídil já, ale to důležité, co jsem opravdu chtěl udělat, jsem nemohl. To on byl pořád král.

„Musíme zavřít alespoň jižní fronty!“ zopakoval jsem rozčileně a otočil se k tomu něčemu, co kdysi bylo mým otcem a cítil jen pohrdání. „Zemi hrozí hladomor!“ vykřikl jsem a zamával papírem, který mi donesl sekretář před víc jak hodinou.

„Ne, do měsíce získáme další území,“ pronesl rozhodně otec. „Budeme impérium.“

„I impérium musí z něčeho žít!“ odsekl jsem. „Lidé se bouří!“

„Vždy se bouřili,“ ušklíbl se, „o ně tu vůbec nejde. Edan se vzdá.“

Udeřil jsem pěstí do stolů. „Nikdy se nevzdá, ty hlupáku! Edan má zlaté doly, může si dovolit vést válku celé roky! My jsme měli nejúrodnější země široko daleko. Jsou zničené, otče, zničené! Nedají už ani polovinu toho, co dávaly! Probuď se už konečně a podívej se, co jsi s Gaarem provedl! Války musí skončit, rozumíš? Jestli to bude pokračovat, nebude mít kdo pracovat na polích. Nebudou ani farmáři, ani pole! Gaar padne! Tvoje úžasné impérium si rozeberou jako šakali naši sousedé!“

Poprvé v životě jsem si k otci dovolil tak otevřený vzdor, ale tohle stálo za jakékoli následky. Musel jsem to udělat, protože já jsem byl jediný, kdo se mohl alespoň pokusit otevřít mu oči. Přestože moje láska k Elice, dívce z lidu, neměla dlouhého trvání, v mnoha ohledech mě změnila. Byly to téměř dva roky, co jsem ji viděl naposledy a přesto jsem na ni stále myslel. Díky ní jsem dnes sebral odvahu k této hádce. Už jsem nehodlal být více otcovou loutkou. Když jsem četl zprávu královského správce za tento měsíc, viděl jsem ji před sebou jako živou, jak seděla stočená do klubíčka ve světnici ve své maličké chaloupce a s nenávistným pohledem říkala: „Král Zuko je zlý člověk a já ho nenávidím z celého svého srdce.“ Ona byla hlas lidu - hlas, který mi bude navždy znít v uších a nikdy mi nedovolí zapomenout, že já nejsem o nic lepší, než ti ostatní.

„Mlč! Odejdi z mého pokoje!“ rozkřičel se otec dýchavičně. „Vypadni!

V prvním impulzu jsem chtěl poslechnout, protože jsem vždycky poslouchal. Ale tady nešlo o mě, šlo o víc. Zůstal jsem.

„Ne!“ odmítl jsem rázně. „Poslouchej, co ti říkám! Ti, co žijí v podhradí, jsou také lidé; ti, co obhospodařují Gaar a přinášejí na královskou tabuli jídlo, jsou stejně tak lidmi, jako ty a já! A ty posíláš jejich syny na smrt úplně zbytečně! Za to své syny si držíš v bezpečí! Railana jsi do války vůbec nepovolal, i když se o něm vykládá, že je nejlepší rytíř této doby! A ze mě jsi po Rutarnu udělal dalšího z té dlouhé řady svých úředníků. Proč jsme lepší než oni?“

Z tmavých očí otce sálal hněv, kdyby toho byl schopen, srazil by mě za má slova k zemi, ale on se stěží mohl hýbat. Skoro jsem se sám sobě vysmál, že jsem se bál téhle trosky.  Všemocný král Zuko! Gaaru jsem teď prakticky vládl já jeho jménem. Mohl bych fronty uzavřít sám, stačilo k tomu jediné – sám se stát králem, jak mi bylo předurčeno. Stát se lepším králem, než je on.

„Tohle ti do hlavy nasadila ta tvoje služtička?“ ušklíbl se. „Jsou dobré do postele, víc se jimi nemá smysl zabývat, synu.“

Stiskl jsem čelist. „Eliku do toho nezatahuj, jsou to už celé měsíce,“ procedil jsem skrz zuby. „Tohle je pravda, kterou ty odmítáš na rozdíl ode mě vidět! Uzavři jižní frontu, nebo Gaar padne,“ zopakoval jsem rozhodně, tichým hlasem.

Vůbec mě neposlouchal. Zavrtěl se v křesle, ve kterém seděl, aby našel pohodlnější polohu a prohlásil: „Tvůj bratr odjede na jih hned, jak se vrátí. Prorazí Edanovy obranné valy. A tobě bych radil, abys okamžitě odešel a víckrát mě neobtěžoval svými proslovy o té prodejné chamrati z podhradí.“

Nasupil jsem se. „Rád bych tě upozornil, drahý otče, že Railan se v nejbližší době zpátky do Glecneru nechystá. Tohle přinesl posel dnes ráno.“ Vytáhl jsem z kapsy svého kabátu dopis, který byl jen dalším důvodem mé dnešní bojové nálady. Čekal jsem na Royův návrat jako žíznivý na déšť. Podal jsem ho otci a on se pustil do čtení.

 

Parksi,

Píšu Ti ve spěchu, proto prosím odpusť mou strohost. Bohužel se nemohu vrátit domů už teď, jak jsem ti psal v předchozím dopise…

 

„Co tím chce říct, že se nemůže vrátit?“ vyprskl otec. „Mám s ním plány!“

„Čti dál,“ sykl jsem.

 

… Můj výcvik byl sice ukončen, ale jak víš, sever už roky trpí pod útoky nájezdníků z Rymu. Před několika dny při neočekávaném útoku zaplatil za obranu hranic strýc Lias životem…

 

„Můj bratr je mrtvý?“ zabručel otec. „Výborně!“

Jen jsem potřásl hlavou. Kdyby šlo o Roye, rozhodně bych nepovažoval jeho smrt za něco výborného. Tento muž si nezasloužil ani označení člověk.

 

… Cítím povinnost zůstat zde a zaujmout jeho místo alespoň na několik měsíců, než bratranec Ravis ukončí svůj výcvik a bude moct převzít dědictví svého otce. Moje přítomnost v Glecneru není v tuto chvíli tak důležitá a jsem si jistý, že otci by jen přitížila v jeho zlém stavu.

Doufám, že se uvidíme co nejdříve.

Přeji ti hodně štěstí

 

Roy

 

„On cítí povinnost?!“ zaryčel otec. „Jeho povinnost je tady! Je povinován poslušností mě! Stejně jako ty! Ničíte mi mé plány.“ Najednou se rozkašlal a potom začal hrčivě lapat po dechu. „Vodu!“ hlesl a popadl se za prsa.

Zůstal jsem na něj ztuhle hledět.

„Vo – du…“ natáhl ke mně ruku a zoufale se snažil popadnout dech, jeho kůže začala nabírat nezdravý odstín. Stál jsem na místě a díval se, jak se převážil a spadl na zem. Nevykročil jsem, abych mu pomohl. Jen jsem tam stál, díval se, jak se můj otec na zemi dusí a myslel jen na jednu věc: Stačí mi jediné, abych zabránil zkáze Gaaru – sám se stát králem.

Vzpomněl jsem si, co řekl, když jsem chtěl odejít s Elikou: Jsi můj nástupce a ona nikdy nebude tvá žena a královna. Jsem jeho nástupce. Já, ne Railan, ani strýc Lias.

O Eliku jsem přišel, ale ne o to, co zanechala v mém srdci: Ty nejsi jako on, Parksi. Tam uvnitř – nejsi jako on. Vychoval tě, ale to je jen skořápka. Uvnitř jsi dobrý. Já tě znám, lásko, znám tě víc než kdokoli na světě.

„Par – ksi…“

Díval jsem se, jak umírá a něco ve mně se zlomilo. Navždy.

Bylo to jediné dobré rozhodnutí pro Gaar, ale já jsem v tom okamžiku přestal být tím člověkem, kterým jsem byl do teď. Stal jsem se stejným jako otec – obětoval jsem Gaaru svou lidskost.

Vyšel jsem z otcových komnat, aniž bych dotkl jeho nehybného těla.

Nechal jsem si zavolat Ryomu, Sebastiana a jednoho z nových členů své družiny, Austena.

„Pane,“ pronesli a sklonili hlavy.

Zvedl jsem k nim hlavu od rozepsaného dopisu. „Připravte se na cestu. Ryomo, ty pojedeš na jih do Torie. Sebastiane - na východ do Wirhiny. Austene, ty do Marinei,“ oznámil jsem jim. „Vyrazíte za úsvitu.“ Čím dříve se zastaví boje, tím lépe.

„Ale pane!“ zvolal mladý Austen. „Jsme s nimi ve válce.“

„Zatím,“ odtušil jsem. „Vyjednáme mír.“

„Zuko by něco takového nikdy neudělal,“ podivil se Sebastian.

„Připravte se na cestu,“ zopakoval jsem. „Král je mrtev.“

V pokoji zavládlo ticho a mě to teprve v ten okamžik doopravdy došlo. Král je mrtev…

„Ať žije král,“ zabrblal Ryoma spokojeně.

 

Elika, společnice princezny Kairi

 

Nuadovi byl už rok, rostl tak strašně rychle, že to nebylo možné. Svět kolem mě utíkal a já měla pocit, že pořád stojím na místě. Všechno se měnilo, každý den přinesl něco nového. Ať už to bylo první slovo mého chlapečka, nebo posměšky žen žijících u dvora. Byly snad lepší než já? Ony obšťastňovaly spoustu mužů, kteří se jim dostatečně dlouho dvořili, přesto se považovaly za lepší, než jsem já, protože se nenechaly přivést do maléru a když ano, rychle se vdaly za nějakého hlupáka. Ale já? Zamilovala jsem se do muže, který nikdy nemohl být můj. Povila jsem mu syna a nemohla jsem mu to nikdy říct. Odmítla jsem dvě nabídky k sňatku, protože jsem nechtěla, aby můj syn vyrůstal jako bastard, nenáviděn někým, kdo by mu měl nahradit otce – který muž by se chtěl starat o syna někoho jiného?

Život na tomto dvoře pro mě byl nesnesitelný. Cítila jsem se tu jako zavřená v kleci se samými lvy, kteří čekají na moje první zaváhání, aby mě sežrali. Ale nemohla jsem odejít. Nemohla jsem tu Kairi nechat samotnou. Byla to moje jediná přítelkyně a já jsem byla jediná, koho měla. Její bratr byl arogantní šílenec, který se jí štítil a neváhal ji zabít, aby si udržel svou moc. V temných chvílích, kdy mu mysl zatemnil rudý mrak, byl schopen neuvěřitelných věcí. Nalil Kairi do vína jed, který naštěstí změnil jeho barvu, a já si toho všimla; pokusil se ji udusit ve spánku a při jedné z hádek ji strčil ze schodů. Nemohla jsem odejít, někdo musel Kairi chránit. Z nějakého nepochopitelného důvodu se mě Raven bál a nechával mě žít na svém dvoře a ještě mi dobře platil. Když jsem byla s princeznou, neubližoval jí.

Podívala se přes pokoj, kde ve vyřezávané kolébce spinkal můj syn, povzdechla jsem si a znovu vyhlédla z okna.

Otevřely se dveře a já věděla, kdo to je, ještě než promluvila. „Děláš to zase?“ zabručela Kairi a se na ni otočila. Skláněla se nad kolíbkou a zálibně si prohlížela dítě. Milovala mého syna.

„Dělám co?“ zamračila jsem a protřela si prsty oči.

„Sedíš, zíráš, jsi smutná… Myslíš na zlé věci,“ objasnila a zvedla do náruče Nuadu, který začal šermovat ručičkama, jak se vzbudil. Dívala jsem se na ni, s dítětem v náručí a svíralo se mi srdce. Já jsem pro něj nebyla tou nejlepší matkou. Nevěděla jsem, jak na to. Neměla jsem nejmenší potuchy, jak vychovávat dítě.

„Nezírám,“ pokrčila jsem rameny, „jen se dívám ven. Nechceš se jít projít? Jsme tu zavřené v kuse už týden!“ zasténala jsem. „Zešílím z toho, Kairi.“

Posadila se i s Nuadou v náručí naproti mně. Chlapec ji tahal za vlasy a usmíval se. Zbožňoval ji, Kairi by byla skvělou matkou, o tom jsem nepochybovala. „Dnes musím být tu, přijel nějaký posel… Raven nechce, aby mě někdo viděl.“ Zkoumavě se na mě zadívala, když jsem se znechuceně ušklíbla. „Co se děje, Liko? Řekni mi to.“

Podívala jsem se jí zpříma do očí. „Raven nemá žádné právo se k tobě tak chovat,“ řekla jsem ledově.

„Na to jsem se neptala,“ zamračila se. „Proč se trápíš?“

Odvrátila jsem se od ní. „Na tom nezáleží,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Ale ano, záleží,“ nesouhlasila.

Schovala jsem si obličej do dlaní. „Nechtěla jsem dítě,“ vzlykla jsem, „nechtěla jsem být matka. Ale potom jsem najednou věděla, že ve mně roste a musela jsem ho mít. Musela jsem ho milovat a chránit ho za každou cenu. Ale neumím to. Nejde mi být mu dobrou matkou, Kairi. Když se na něj podívám, vidím jen jeho otce a to mě zabíjí. Nikdy s ním nebudu moct být a Nuada ho nikdy nepozná.“

„Eliko… Podívej se na mě,“ řekla tiše. Udělala jsem to. „Nejsou žádné skvělé matky. A ty jsi taková, jaká jsi a Nuada tě takovou bude milovat.“

Podívala jsem na svého syna. „Mám strach.“

Kairi se nevesele zasmála. „Jen blázni nemají.“

 

Vytratila jsem se z pokoje, když padal soumrak, protože jsem začínala mít pocit, že se stěny začínají přibližovat s každou vteřinou o kousek blíž ke mně. Maličký usnul a já jsem nepochybovala, že se o něj Kairi chvíli postará, kdyby se náhodou vzbudil dřív, než se vrátím.

Potřebovala jsem se projít. Alespoň po chodbách, jinak by mi přeskočilo. Nesnášela jsem dny, kdy Kaiřin úžasný bratříček vyhlásil na princeznu tohle „pokojové vězení“. Nechápala jsem, proč se tak zoufale snaží udržet ji jakéhokoli kontaktu se světem tam venku. Vlastně nechápala spoustu věcí, co dělal.

Zamířila jsem do kuchyně, chtěla jsem si vyptat něco k večeři pro sebe a Kairi. Pochybovala jsem, že by si někdo vůbec vzpomněl, že nám mají něco přinést.

Panovala tam ale nějaká podivná nálada, všimla jsem si toho už, když jsem vešla.

„Dobrý večer, Coro,“ pozdravila jsem jednu z kuchtiček a pokoušela se najít zdroj znepokojení všech v místnosti. Cora jen kývla a zírala mi někam za rameno.

Otočila jsem se a zalapala po dechu.

U stolu seděl muž v černočerné uniformě se stříbrným zdobením a před sebou měl misku, ze které se ještě kouřilo. Vedle něj stál v pozoru voják a další stál u dveří. Muž v uniformě na mě překvapeně zíral, jako kdyby nevěřil tomu, co vidí. Neznala jsem ho, ale jedno jsem věděla určitě. Byl z Gaaru. Patřil ke královské družině.

Mou mysl zaplavily vzpomínky na jiného vojáka v podobné uniformě.

„Elika?“ zeptal se nejistě, když zavřel pusu.

Všichni v místnosti se podívali na mě a já o krok couvla.

„Já tě neznám, kdo jsi?“ hlesla jsem a strachem se mi svíralo srdce. Zuko přišel na to, že jsem porodila a poslal svého poskoka, aby mi Nuadu sebral. Aby ho zabil. Proč, proč jenom jsem se mu tehdy posmívala, že jednou usedne na trůn můj syn!

Voják se zasmál. „Nikdy jsme se nesetkali, ale viděl jsem tě, když jsi před dvěma lety strávila noc v domě mého otce. Jmenuji se Austen.“

Dokonale mě to zmátlo. „Kdo je tvůj otec? Co ode mě chceš?“ ptala jsem se ustrašeně.

Pokrčil rameny. „Nic. Nevěděl jsem, že jsi tu. Otec si myslí, že jsi mrtvá. Idlis mu psal, že jsi nedorazila.“

„Idlis?“ podivila jsem se. „Kdo je tvůj otec?“ zeptala jsem se znovu. „Kdo jsi vůbec ty?“

Znovu se zasmál a postavil se. Jeho strážce na něj okamžitě upřel nekompromisní pohled. Marinei bylo dosud s Gaarem ve válce, nechápala jsem, jak se vůbec tenhle voják dostal až do zámku. Zvedl obě ruce. „Klídek, jen se chci s Elikou pozdravit,“ ujistil ho. „Můžu?“

Strážce chvíli váhal, ale potom mu ustoupil. Neznámý vyrazil ke mně. Znovu jsem ustoupila. „Odpověz mi na mé otázky!“ vykřikla jsem. „Kdo je tvůj otec? A odkud víš o Idlisovi? Co děláš v Sanlitu?“

Povzdechl si. „Idlis je můj bratranec…“ přimhouřil oči, „no, přes pár kolen. Můj otec je Azim – tvůj strýček? Vzpomínáš si na něj, sestřenko?“

V úžasu jsem otevřela pusu. „Já… ty… Azim?“ blekotala jsem. Neměla jsem ani tušení, že má Azim syna. Nestrávila jsem v Glecneru dost času, abych se seznámila s jeho rodinou.

Zachechtal se. Na to, že byl v evidentně nepřátelském prostředí, hýřil skvělou náladou. „A není spíš moje otázka, co děláš v Sanlitu? Máš být na Oriliosu.“

Zamračila jsem se. „Něco mi do toho přišlo. Mrzí mě, jestli jsem strýčka a Idlise vystrašila, ale neměla jsem na výběr.“ Jeden z vojáků, ten co stál u dveří, se zasmál. Znal mě a věděl o Nuadovi. „Nech toho, Wori,“ okřikla jsem ho naštvaně. Pak jsem se objevila na svého novopečeného bratránka. „Proč jsi tady?“

„Jsem králův posel,“ uhladil si uniformu na hrudi.

Stiskla jsem zuby při zmínce o králi a odvrátila hlavu. Můj bratranec sloužil muži, který mi zničil život! „Aha.“

Austen se ke mně naklonil a tiše řekl. „Chce ukončit všechny války.“

Odtáhla jsem od něj zmateně hlavu a vykulila na něj oči. „Neříkej mi, že by o něčem takovém byl Zuko vůbec schopný uvažovat! To by mu hrdost nikdy nedovolila.“

Pokrčil rameny. „To máš pravdu, ale já sloužím Parksovi.“

Zapotácela jsem se. To jméno mě zasáhlo jako dělová koule. A taky to, co ta věta znamenala. Zuko je mrtvý a králem je Parks. Můj Parks.

„Eliko, jsi v pořádku?“ zeptal se mě vystrašeně Wori. Byl jeden z těch dvou, jejichž nabídku k sňatku jsem odmítla. „Jsi úplně zelená!“

Zavrtěla jsem hlavou. „Musím jít!“ vyhrkla jsem a rozběhla se z kuchyně pryč, aby mě neviděli plakat.

Doběhla jsem k sobě do pokoje, prudce za sebou zavřela a opřela se zády o dveře. Chvíli jsem se snažila popadnout dech, pak jsem se teprve rozhlédla. Kairi usnula v křesle s knihou přitisknutou k hrudi a můj chlapeček dával najevo, že je vzhůru jen nesrozumitelným žvatláním, které vycházelo z kolébky.

Přešla jsem k ní a klesla si vedle, rukama jsem se opřela o rám. „Tak, maličký,“ vzdychla jsem, „teď jsi králův syn.“

10.10.2010 13:38:26
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one