7. Rozhodnutí - obrázek

7. Rozhodnutí - obrázek

Elika, společnice princezny Kairi

Bylo to už víc jak týden, co v Sanlitu přebýval můj bratranec Austen, dohadoval se s Ravenem o podmínkách míru a my s Kairi tvrdly v jejích komnatách. Díky tomu jsem také s Austenem už nemluvila. Vlastně jsem si nebyla jistá, co bych si s ním vůbec vykládala – ten muž pro mě byl cizinec a jen velkou náhodou můj příbuzný.
Dnešní dopoledne jsem nechala Nuadu u Tezuky, protože nemohl být pořád se mnou a s Kairi. Na mého syna se jednak domácí vězení nevztahovalo a tak si mohl dopřát tolik čerstvého vzduchu, kolik potřeboval a také jsem byla zaměstnaná jako Kaiřina společnice, i když princezna mého syna milovala, nebyla jeho chůva. Měla své povinnosti, nemohla si s tím dítětem neustále hrát.
Raven poručil Kairi ušít nové šaty - jen ďábel věděl, co ho k tomu vedlo, ale přál si několik nových honosných rób, které hýřily okázalostí a v žádném případě se neshodovaly s Kaiřiným skromným a hlavně pohodlným stylem šatů.
Dnešní den jsme tedy strávily s půl tuctem švadlen, se kterými se Kairi dohadovala o střihu, materiálu a barvách látky. Když ji něco otravovalo, uměla být pěkně nepříjemná a já byla jen ráda, že nestojím na straně švadlen, ale na té její.
Když jsem přinesla lehký oběd, stála Kairi uprostřed pokoje v nevzhledném polotovaru šatů a zářila spokojeností.
Odložila jsem tác na stůl a zvedla obočí. „Co se děje?“ Vypadala, že kdyby na ní ze všech stran nemířily hroty špendlíků, začala by nadšeně poskakovat na místě.
„Představ si, Eliko, že ten hrozný muž, ten tajemný posel z Gaaru, konečně odjíždí! Budeme moct znovu z tohohle zatuchlého patra!“
Ztuhla jsem. „Odjíždí? Jak to?“
Pokrčila rameny. „Co já vím? Asi už se mu konečně přesvědčilo přesvědčit Ravena, že si jeho král nedělá legraci, co je mi tom? Chci ven!“
Nejistě jsem přešlápla na místě. Potřebovala jsem Austena ještě vidět, než odjede. „Kairi?“ oslovila jsem ji opatrně. „Potřebovala bych si něco zařídit, mohla bys mě tak půl druhé hodiny postrádat?“
Zmateně se na mě podívala. „Zařídit? Eliko, děje se něco?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Vůbec ne. Jen jsem zapomněla, že Tezuka čeká dnes odpoledne návštěvu, musím si vzít Nuadu k sobě.“
To byla svým způsobem pravda. Ale hlavně jsem potřebovala mluvit s Austenem. Myslela jsem, že se ještě někde potkáme a já mu budu moct předat dopis, který jsem napsala strýčkovi, když mi došlo, že jsem se zachovala opravdu nevděčně, zatímco on ke mně byl tak velkorysý, jak jen to okolnosti dovolovaly. Doufala jsem, že mu ho předá.
„Ach tak,“ usmála se. „V tom případě samozřejmě můžeš jít. Už se mi po maličkém moc stýská!“
Povzdechla jsem si. „Kairi, budeš tu stát až do večera, bylo jen dobře, že se o něj dnes Tezuka postarala.“
Jen se na mě zakabonila a začala jedné švadleně vysvětlovat, jak má správně zahnout spodní lem sukně. Tiše jsem vyklouzla ze dveří a rozběhla se chodbami ke svému synovi.
Tezuka byla překvapená, že jsem si dnes dítě vyzvedla tak brzo, když jsem většinou chodila pozdě, ale bez námitek mi Nuadu předala a já podle návodu jednoho sluhy zamířila k pokoji, kde pod přísnou ostrahou přebýval Austen.
Měla jsem štěstí a stráž držel Wori, který mě bez větších dohadů pustil dovnitř.
Austen ležel natažený na tvrdé posteli a pohazoval si krátkým nožem, který střídavě chytal za rukojeť a čepel. Nechal toho, když jsem vešla.
„Dobré odpoledne, Austene,“ pozdravila jsem ho odměřeně.
Odložil nůž a vyskočil na nohy. „Sestřenko!“ vyhrkl. „Co tu děláš? Myslel jsem, že se mi vyhýbáš!“ burácivě se zasmál. Jeho neutuchající dobrá nálada, zvlášť když jsem viděla pokoj, ve kterém ho Raven ubytoval, mě neustále udivovala.
„Mám tu práci,“ odpověděla jsem unaveně, „nemohla jsem se ti věnovat. Ostatně kvůli tomu tady ani jeden z nás není.“
„Ne, to není,“ souhlasil a střelil pohledem k Nuadovi, který usnul s hlavou položenou na mém rameni. „Jsi chůva?“ zeptal se zvědavě.
Sklonila jsem hlavu, pro rodinu bylo opravdovou ránou, když některá z dcer byla padlým andělem, jak se říkalo. „Ne, nejsem. Jsem společnice princezny Kairi.“
Zamračil se. „Čí je tedy to dítě? Princezny? Vůbec jsem ani nevěděl, že tu nějaká princezna je!“
Povzdechla jsem si, byl až nepochopitelně nechápavý. „Nuada je můj syn a o princezně jsi ani vědět neměl, celou dobu, co jsi tu, Raven nutí svou sestru zůstávat v jejích komnatách.“
„Máš syna?“ podivil se. „Tvůj muž ti dovolí pracovat?“
Zamračila jsem se. „O tom se nehodlám bavit. Přišla jsem, protože jsem tě chtěla požádat o laskavost.“
„Ano?“ zeptal se obezřetně, ale jeho tón byl o poznání odtažitější.
„Napsala jsem tvému otci dopis, ve kterém se omlouvám za své chování. Mohl bys mu ho prosím předat? Neměla jsem na vybranou, v mém stavu jsem nemohla žádat o azyl u Idlise, jistě to chápeš. Ovšem nenapadlo mě, že si strýček bude dělat takové starosti. Velmi mě to mrzí a přála bych si, aby to věděl.“ Natáhla jsem k němu ruku s psaním. Psát mě naučila matka, když jsem byla dítě, ale tohle byl první dopis, který jsem kdy napsala.
Přimhouřil oči do tenkých špehýrek a dlouze si mě prohlížel. „Dobrá, dám otci tvůj dopis.“
Vděčně jsem se usmála. „Děkuji, moc to pro mne znamená.“
„Eliko?“ oslovil mě po krátkém zaváhání.
„Ano?“
„Proč jsi nezůstala v Gaaru?“ Zvedla jsem obočí. „Jistě, král tě vykázal,“ zahuhlal spěšně, „ale proč? Nikdy jsem to nepochopil, co jsi mohla udělat tak hrozného, abys musela opustit zemi a přitom to naši rodinu nijak nezasáhlo. Zuko byl pomstychtivý parchant, zničil by všechny, co by s tebou měli něco společného, za normálních okolností.“
Jen jsem se smutně pousmála a vykročila ke dveřím. „Neříkej o mně Parksovi, Austene, neříkej mu, že jsem tady,“ požádala jsem ho tiše.
„Proč by ho to mělo zajímat?“ zeptal se zmateně. „Copak tě zná?“
Zavřela jsem bolestně oči – nemohla jsem vědět, jestli na mě Parks už dávno nezapomněl…
„Ano, zná a bude pro všechny lepší, když si dál bude myslet, že jsem ho opustila z vlastní vůle.“ Austen na mě omráčeně zíral, viděla jsem, jak mu to pomalu dochází. Znovu jsem se na něj usmála, i když se mi svíralo hrdlo, když jsem vyslovila bolestivou pravdu. „Oba máme své místo a to jeho je daleko ode mě, od nás.“ Podívala jsem se na svého syna v náručí a otevřela jsem dveře. „Sbohem, bratránku.“
Neodpověděl.
Další den za úsvitu opustil město a vrátil se k muži, kterého jsem stále milovala, přestože má láska byla stejně marná jako hledat v poušti vodu.

Parks, král Gaaru

Oficiální korunovace měla proběhnout týden po otcově pohřbu, tedy dnes.
Můj bratr se z obou událostí omluvil s ohledem na své povinnosti na severu, které jsem mu do jisté míry i záviděl. Netoužil jsem zrovna po ničem jiném, než se zahrabat na nějakém nepodstatném panství a být pro zbytek světa prakticky mrtvý. Místo toho mě sluha oblékal do slavnostních šatů a ceremoniář kolem mě poskakoval jako panáček na pružinkách a podesáté mi opakoval korunovační přísahu.
Zavřel jsem oči, odsunul ceremoniářův hlas někam do pozadí a představoval si, že jsem teď někde na hony daleko tomuhle všemu. Představoval jsem si, že se nám tehdy s Elikou podařilo společně utéct z Gaaru než nás našli otcovi muži. Představoval jsem si, jak bych asi teď žil…
Koupili bychom si malý domek někde u řeky a každý den měli k večeři rybu. Touhle dobou bychom už asi měli i dítě, možná i dvě. Chlapec by byl tmavooký jako já a děvčátko by zdědilo její něžnou krásu. Žili bychom skromně, ale v našem životě by bylo spousta lásky a smíchu…
„Pane?“ vytrhl mě ze snění hlas mladíka, který se včera vrátil z Marinei s urážlivou odpovědí krále Ravena.
Otevřel jsem oči a uvědomil si, že kromě něj jsem zůstal v pokoji sám.
„Ano, Austene?“ houkl jsem a zamračil se, když si uvědomil tíhu mého šatstva a připomněl si, že v něm budu muset strávit několik hodin, aniž bych se mohl posadit.
„Je čas, pane,“ sklopil hlavu, poklonil se a opustil místnost.
„Je čas,“ zopakoval jsem po něm mrzutě a vykročil, abych definitivně pohřbil Parkse a obětoval svou osobnost a život království.

Musel jsem přečkat více jak polovinu oslavy, která mě nudila a připravovala mě o spoustu času, který jsem mohl věnovat mrzutému zírání do stěny, což bylo to jediné, co jsem teď chtěl dělat. Moje trudnomyslná nálada měla dokonce jméno – Elika.
S královským slibem jako bych o ni skutečně navždy přišel. Neviděl jsem ji dva roky, což byl několika násobek doby, co jsme byli spolu, ale stále jsem od ní měl v hrudi vypálenou díru, která tepala živou bolestí, kdykoli jsem na ni pomyslel. Dal bych cokoli za to, abych ji mohl ještě spatřit, mluvit s ní, slyšet její hlas a vidět její úsměv…
Naplnil jsem pohár až po okraj silným vínem. Ryoma mi před nedávnem vyčetl, že piju přespříliš. Měl pravdu. Zatraceně, samozřejmě že ji měl, ale shledal jsem, že to jediné mě drží při zdravém rozumu. Můj život mě dusil, zabíjel, sžíral mě zevnitř…
A teď jsem byl král, všemi formalitami jsem byl pánem této země. Potřeboval jsem daleko víc vína, než kdy dřív.

Znovu jsem si pročítal dopis krále Ravena a toužil mu zakroutit krkem – znovu.

… Jistě chápete, že nemohu osud Marinei stavět pouze na vašem slovu. Podstoupit území Sirguy, které historicky náleží k Marinei, by mohlo vaše slovo podpořit…

Ten muž byl arogantní pitomec! Kdybych mu napsal, co si o něm skutečně myslím, mír s Marinei by uzavřel asi nejdřív můj pravnuk, nebo spíš Royův. Neměl jsem nejmenší chuť pověsit si na krk nějakou urozenou slečinku a udělat z ní královnu, ani teď, ani kdykoli jindy.
Přidušeně jsem zasténal a opřel se čelem o svůj pracovní stůl. Kéž by se vrátil Roy! Nebo Elika, kdyby ji ovšem otec nevykázal z Gaaru…
Prudce jsem se narovnal. Král jsem byl teď já, mohl jsem jeho rozkaz zrušit snadněji, než vyřídit tu spoustu dopisů na mém stole.
Austen, který dnes držel stráž v mém pokoji, překvapeně vypnul ramena. „Pane?“
Zadíval jsem se na něj. Sloužil v mé družině docela krátce, ale dobře se osvědčil. Stejně jako Ryoma moc nemluvil a hlasitě se nesmál, když toho moc vypil. Co se vrátil z Marinei, dokonce se přestal i protivně šťastně usmívat, když byl v jedné místnosti se mnou.
„Souhlasil bys, kdybych tě poslal na velmi dlouho cestu?“ zeptal jsem se. I když on neměl co souhlasit, řekl bych a on jel. Konec debaty.
Zamračil se a nakrčil čelo. „Samozřejmě, kdybys poručil, králi,“ zahuhlal, „ale moje snoubenka by asi byla mrzutá.“
Co mi bylo do nějaké jeho holky? „Chci, abys někoho našel.“
Zakabonil se ještě víc. „Koho, pane?“ Jeho hlas zněl podezřívavě a v jeho výraze bylo něco podivného.
„Bude jí teď asi osmnáct let,“ vyhrkl jsem a opřel se rukama o stůl, „a jmenuje se Eli…“
„Odpusť, pane,“ přerušil mě Austen ostře, „nemohu tvůj rozkaz splnit.“
Tak mě to překvapilo, že jsem na chvíli ztratil hlas. „Co prosím?“ zeptal jsem se tiše a přemáhal se, abych nekřičel. Jak si dovoluje neuposlechnout můj rozkaz?
„Nepojedu Eliku hledat, králi,“ prohlásil pevně, ale tiše.
„Proč?“ vyřkl jsem to slovo velmi nebezpečně – zlobil jsem se.
„Odpusť, ale ona má už svůj život a ty už do něj nepatříš.“
Znovu mě vyvedl z míry. „Jak to myslíš?“
„Měl bys na ni zapomenout, pane,“ zamumlal s očima upřenýma do země. Jeho slova byla tak podivná a takto se nikdy nechoval. Nikdo mi neodporoval… kromě Eliky. Jak o ní vlastně Austen věděl?
Obešel jsem stůl a přešel pokojem k němu. „Co ty o tom víš? Před dvěma lety jsi v mé družině nebyl a otec se postaral, aby o tom nikdo nevěděl.“
Zvedl oči a zadíval se mi do obličeje. „Tu noc, co ji Zuko vykázal, vyhledala Elika mého otce,“ vysvětlil, ale mně to nedávalo stále smysl.
„Tvého otce?“ nechápal jsem. „Co s tím má společného tvůj otec? Kdo to vůbec je? Odpověz!“ vykřikl jsem, když mi mlčky zíral do tváře.
Jeho tvář byla stále stejně tvrdá. „Obchodník Azim, pane. Byl to bratr Selial, Eličiny matky.“
Dech se mi zadrhl v hrdle. Celé měsíce mám pod nosem Eličina bratrance a nemám o tom nejmenší potuchy! Jak blízko jsem byl! Elika už dávno mohla být se mnou!
Popadl jsem Austena za uniformu a přitáhl ho k sobě šílený tou myšlenkou. „Kde je?!“
„Můj otec zemřel, když jsem byl v Marinei, pane,“ odpověděl chladně.
„Na to jsem se neptal,“ odsekl jsem. „Kde je Elika? Víš to?“
„Otec zemřel v přesvědčení, že sestřenka zahynula, při své cestě do Kolacie,“ prohlásil. Svět se zahoupal a žaludek se mi bolestivě sevřel. „Nemůže být mrtvá,“ hlesl jsem, pustil jeho uniformu a klopýtl dozadu. „Cítil bych to,“ zamumlal jsem a na čele mi vyrazil ledový pot. „Nemůže být mrtvá,“ zopakoval jsem. „Řekni, že není mrtvá!“ zakřičel jsem na něj zuřivě.
Austen sevřel rty do tenké linky. „Není mrtvá.“
„Nelži!“ Zuřivě jsem smetl džbán s vodou ze stolku.
„Nelžu,“ odvětil zaraženě a vytáhl z kapsy uniformy kus papíru. „Měl být doručen mému otci,“ podal mi ho.
Nechápal jsem souvislost, ale otevřel jsem dopis, co mi podával a začal číst.
Po prvních řádcích se mé srdce zklidnilo a já se zhroutil na židli a četl. V duchu jsem slyšel její hlas a představoval si, jak to píše.

Drahý strýčku,

Bohužel mi okolnosti nedovolily využít velkorysou nabídku Tvého bratrance a odjet na Orilios. Nepochybně mě považuješ za nevděčnou a lehkovážnou, ale chci Tě ujistit, že jsem opravdu neměla na vybranou.
Shodou šťastných náhod se mi podařilo získat velmi dobré místo a můj život dostal znovu řád. Doufám, že i Vy se máte dobře a odpustíte mi mé chování.
Přeji Vám, aby byl Váš život za vlády nového krále šťastnější.

Navždy s láskou a úctou

Elika

Téměř jsem nemohl dýchat, když jsem četl všechny ty informace, které pro mě byly naprosto nové a jakoby dokazovaly, že jsem si ji nevymyslel.
Dopis byl však tajemný a vyvolal ve mně spoustu otázek. Například, proč nemohla odjet na Orilios, jak psala v dopise? Nebo co teď dělá? Jaké místo měla na mysli? Kdyby bylo na mě, nikdy by nepracovala! A kde vůbec byla? Proč nepsala, kde je?!
„Kde je?“ zeptal jsem se tiše. „Musím ji znovu vidět.“
„Toto je jediný dopis, který kdy poslala, můj pane.“
„Odkud přišel?“ zavrčel jsem netrpělivě.
„Odpusť mi, králi, mou troufalost,“ vzdychl, „ale Elika už si prožila víc než dost. Píše, že její život má konečně řád, nepřiprav ji o to. Sám víš, že nebudeš moct být s ní. Jsi král. Oba jste si pro vaši marnou lásku už vytrpěli dost. Nech Eliku žít její život. Nech ji, ať je šťastná.“
„Ale já bez ní nejsem šťastný! Stále na ni nemůžu zapomenout,“ zamračil jsem se. „Potřebuji ji.“
„Zapomeň na ni, králi, prosím - Elika není dívka pro tebe,“ požádal mě zoufale.
Byla tou jedinou správnou dívkou pro mě! Já jen nebyl tím pravým pro ni…
Složil jsem si hlavu do dlaní. „Neměl bys se mnou takto mluvit,“ řekl jsem nakonec.
„Ne, to neměl, pane, omlouvám se. Ale Elika je teď moje nejbližší rodina a já nechci, aby byla znovu nešťastná. Viděl jsem ji před dvěma lety a…“ zarazil se a potom spěšně pokračoval, „… a nechci ji tak vidět znovu.“
„Odejdi,“ řekl jsem stroze.
„Pane?“
„Odejdi,“ zopakoval jsem. „Chci být sám.“ Hlavně nechci být v jedné místnosti s někým, kdo má informace o Elice. Možná měl pravdu, možná bych ji měl nechat. Možná beze mě byla šťastnější…

Trvalo mi to dlouho - několik týdnů, které jsem strávil úvahami a bojem se svým srdcem - znovu. Ale už jsem se Austena nezeptal, odkud dopis přišel.
Povýšil jsem ho a tím vyřadil ze své družiny. Nechal jsem ho odjet k hranicím i s jeho snoubenkou. Nemohl jsem snášet jeho přítomnost, připomínal mi Eliku a věděl jsem, že ví, kde Elika je. A já jsem se rozhodl, že jí nebudu zasahovat do života. Miloval jsem ji a toto bylo to jediné, co jsem pro ni mohl udělat - umožnit ji, aby prožila šťastný život beze mě. Ale mít Austena nablízku… to pokušení by bylo příliš velké.
Věnoval jsem všechnu energii do práce a záchrany Gaaru. Bylo to těžké a jednání se vlekla dlouhé měsíce, ale podařilo se mi definitivně uzavřít mír s Toriií i Wirhinou. Ale s Marinei… to bylo prakticky nemožné. Nemohl jsem přistoupit na žádnou z Ravenových podmínek. Kromě té poslední, na kterou jsem přistoupit nechtěl.
Bylo to kdo s koho…
Má země, nebo já?

Elika, společnice princezny Kairi

Dnes jsme se s Kairi musely účastnit společné večeře s Ravenem a jeho dvorem. Což se stávalo jen zřídkakdy. Král dával přednost tomu, abychom s princeznou jedly odděleně. Ten parchant dnes ale hýřil prapodivně dobrou náladou – Raven ve své nejnebezpečnější podobě. Doufala jsem, že tenhle tyátr brzo skončí a já budu moct jít spát. Byla jsem hrozně unavená.
Apaticky jsem zírala do talíře a nechávala kolem sebe proplouvat bezpředmětnou konverzaci, aniž bych ji poslouchala.
„Cože?!“ vykřikla najednou Kairi a já zvedla překvapeně hlavu. Utekla mi nějaká hádka. Možná to bylo dobře, Kairi mi ji stejně večer čtyřikrát zopakuje.
Raven se jen usmíval. „Je to pro tebe skvělá zpráva, Kai.“
„Nechci si ho vzít!“ vyštěkla a postavila se. „Nechci se vůbec vdávat!“
„Ale uděláš to,“ prohlásil, a přestože měl stále na tváři úsměv, jeho hlas byl tvrdý jako ocel. „Je to tvoje povinnost vůči Marinei. A otec si přál, aby ses stala ženou krále Parkse, už když si byla dítě.“
Ztuhla jsem.
„A potom vyhlásil Gaaru válku!“ zakřičela Kairi zuřivě. „Nikdy se za něj neprovdám, Ravene! Na to zapomeň!“
„Parks už souhlasil,“ procedil skrz zuby Raven, „a ty uděláš, co ti řeknu!“
Parks souhlasil… On souhlasil… Parks se bude ženit. Můj Parks se bude ženit. Moje láska…
„Nikdy!“ vyštěkla Kairi rozhodně.
Z ochablých prstů mi vyklouzla vidlička a se zařinčením dopadla na talíř. „Parksi,“ vydechla jsem omráčeně.
Jak mi to mohl udělat?
10.11.2010 16:50:05
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one