8. Bratr - obrázek

8. Bratr - obrázek

Elika, společnice princezny Kairi

Zírala jsem na svůj odraz v zrcadle a po tvářích mi tekly slzy, které jsem se nenamáhala setřít. Věděla jsem, že se to jednou stane, že Parks bude muset zajistit své zemi následníka. Syna, o jehož existenci by věděl. Parks si nemohl dovolit upínat se k vzpomínce na tři měsíce, které jsme spolu strávili jako já, i kdyby chtěl. Pochybovala jsem, že by chtěl. Pravděpodobně jsem pro něj byla ještě míň než vzpomínka. Ale proč to musela být zrovna Kairi? Moje jediná přítelkyně?
Zvedla jsem ruku a prohlížela si kousek látky, který jsem stále měla obmotaný kolem prsteníčku na levé ruce.
Vzpomínala jsem na tu noc, kterou jsme strávili spolu. Noc, která mi dala Nuadu. Vzpomínka, jak se mi probíral vlasy, byla tak živá, že jsem měla pocit, jakoby stál za mnou a skutečně se mě dotýkal. Řekl mi: „Ať se stane cokoli, budu navždy tvůj a ty na vždy moje, Eliko, to ti slibuji.“ A teď si bude brát moji přítelkyni.
Vytáhla jsem z vlasů jehlici a ony se mi rozlily po ramenou jako černý vodopád. Vzlykla jsem a s vědomím na míle vzdáleným mému tělu, jsem sebrala nůžky, které ležely na toaletním stolku před zrcadlem.
Natáhla jsem první pramen a těsně pod uchem ho ustřihla. A potom další. Dlouhé vlasy padaly v prstýncích k zemi a já plakala a měla pocit, jako kdyby mi vyrvali srdce z těla.
Najednou klaply dveře a vzápětí jsem uslyšela Kaiřin hlas.
„Co si o sobě vůbec myslí!“ rozčilovala se. „Nemůže mě takhle prodat jako…“ Odmlčela se – v odrazu zrcadla jsem viděla, jak třeští oči na mě a spoušť kolem dokola. „Proboha, Eliko!“ vykřikla a rozběhla se ke mně. „Co to děláš?!“ vytrhla mi nůžky z ruky a odhodila je na zem. Ale bylo už pozdě. S rozčepýřeným účesem jsem teď vypadala jako chlapec v ženských šatech. Třesoucí se rukou mi z ramene smetla pramen, který tam uvízl. „Proč jsi to udělala?“ hlesla tiše a v očích se jí objevily slzy.
Odvrátila jsem se od ní a prohlédla si sebe samu v odrazu zrcadla. „Miloval moje vlasy,“ zamumlala jsem hluše a nejistě se dotkla toho, co z nich zbylo. „Rád si s nimi hrál, hladil mi je, probíral se jimi.“
„Kdo?“ nechápala.
„Já jsem tak hloupá, Kai, co jsem si myslela?“ potřásla jsem hlavou a svěsila ramena. „Že se to změní, když jeho otec zemře? Že si pro mě přijde a bude to tak, jak jsme si tehdy plánovali? Už nikdy nebude se mnou.“ Schovala jsem si obličej do dlaní a znovu se rozplakala.
„Ach, Eliko,“ vzdychla Kairi a pevně mě objala. „Mrzí mě to, tolik mě to mrzí.“
Kairi byla přesvědčená, že jsem se dozvěděla, že Nuadův otec zemřel a já jsem jí to nevyvracela. Bylo načase pochovat hloupé představy o mně a Parksovi. Jak jsem řekla Austenovi, Parksovi místo bylo daleko ode mě s Nuadou. Za svou lásku ke králi Gaaru jsem dostala syna, víc jsem nemohla žádat.
Ale zapomenout na Parkse… To se snadněji řekne, než udělá.

Parks, král Gaaru

Odložil jsem pero vedle kalamáře a s povzdechem přeletěl očima uspořádaný stůl před sebou. Všechno jsem měl hotové.
Opřel jsem se v židli a složil si ruce na prsou. Neměl jsem radost, že mám všechno vyřízené – znamenalo to, že mám čas přemýšlet a vzpomínat a to já nechtěl. Vzpomínky na minulost s Elikou jsem si zakázal, protože jsem si nemohl dovolit ustoupit ze svých rozhodnutí a copak jsem si mohl vzít jinou, když jsem miloval stále jen ji? A myšlenky na budoucnost s marineiskou princeznou… nechtěl jsem na to myslet. Měl jsem svou vlastní představu o manželství s ní, ke kterému jsem byl donucen. Můj hrad byl rozsáhlý - má budoucí žena může mít pro svůj dvůr tak velkou část, jakou bude chtít, nebo může mít pro sebe nějaké z mých panství úplně celé. Předpokládal jsem, že ráda přistoupí na poklidný život v dostatečné vzdálenosti ode mne…
Natáhl jsem se pro pohár, který stál na okraji stolu a zhluboka se napil. Vstal jsem, abych ho znovu naplnil, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Co je?!“ křikl jsem rozčileně.
Vešel Ryoma. „Pane,“ sklonil hlavu v úkloně.
„Nařídil jsem, aby mě nikdo nerušil!“ připomněl jsem chladně.
„Omlouvám se, pane,“ přikývl, „ale přišla zpráva.“
„Jaká zpráva?“ vyštěkl jsem netrpělivě.
„Posel, kterého jste vyslal na sever, byl přepaden lapky. Je mrtvý, pane.“
„Cože? Mrtvý? Nedoručil můj dopis?“ Toho posla jsem ani neznal, ale dopis pro Railana byl důležitý. Potřeboval jsem bratra po svém boku. Co jsem přistoupil s Ravenovou podmínkou a souhlasil respektovat starou a dávno zapomenutou smlouvu, o které jsem ještě před několika měsíci neměl tušení, měl jsem pocit, že starý Parks mizí v nedohlednu. Když jsem nemohl mít Eliku, potřeboval jsem někoho jiného, na kom mi záleželo. A navíc jsem potřeboval vědět, o co Ravenovi doopravdy jde. Bratr, který byl pro všechny mrtvý, byl ideálním člověkem, který by to mohl zjistit. Bude mi sloužit věrněji než kdokoli a můžu ho o to požádat, aniž bych se měl čeho bát.
„Ne, pane,“ přisvědčil Ryoma. „Nedorazil tam.“
„Ale já potřebuji, aby byl Railan v Marinei včas!“ zamračil jsem se a potom potřásl hlavou. „Pojedeš ty,“ prohlásil jsem rozhodně a rychle přešel ke stolu. „Je mi jedno jak, ale budete tam oba dva a včas.“ Popadl jsem čistý papír a rychle napsal ani ne tak dopis jako vzkaz pro bratra. Nebyl čas se rozepisovat.

Drahý bratře,
Ve chvíli, kdy čteš tento dopis, jsem už patrně na cestě do Marinei. Žádám Tě, abys okamžitě vyjel za mnou do Sanlitu. Podle staré smlouvy musím uzavřít sňatek s královou sestrou. Potřebuji Tě u sebe, Royi!
Posel, který doručí tento dopis, Tě bude doprovázet na cestě.
Spěchej!
Brzy na viděnou

Parks


Poskládal jsem list a navrch nakapal vosk. Vzhlédl jsem k Ryomovi. Držel v ruce můj pohár a tvářil se ustaraně.
„Napij se,“ pobídl jsem ho otráveně, „je to voda.“
Rozpačitě odložil nádobku na stůl. „Odpusť, pane.“
Postavil jsem se a natáhl k němu ruku s dopisem. „Na sever. Ve městě Kiaz žije muž jménem Railan Vartila, dej mu tento dopis a potom oba dva přijeďte co nejrychleji do Sanlitu. Vyraz na cestu hned.“
„Ano, pane,“ přikývl, uklonil se a odešel z pokoje.
Osaměl jsem. „Prosím, Royi,“ zašeptal jsem do prázdného pokoje, „přijeď včas.“

Elika, společnice princezny Kairi

„Tvoje šaty,“ houkla jsem, když jsem vešla do Kaiřina pokoje se zelenou róbou v náručí. Stála u okna jen v bílé noční košili a zamračeně se dívala ven.
Kairi se na mě zlobila, protože jsem jí oznámila, že v den její svatby odcházím ze své služby. Nemohla bych se dívat na to, jak je vdaná za muže, kterého miluji a navíc tu byl Nuada. Nechtěla jsem, aby se o něm Parks dozvěděl. Sebral by mi ho, aby si z něj vychoval syna podle svých představ. To jsem nesměla dovolit. Nuada byl můj.
„Nemůžeš odejít, Eliko,“ sykla ze svého místa, „já ti to nedovolím.“
Povzdechla jsem si a odložila šaty na židli. „Vysvětlovala jsem ti to, Kai. I kdybych chtěla, nemohla bych jít s tebou… a já nechci.“
„Myslela jsem, že jsi moje přítelkyně,“ podotkla chladně.
Stiskla jsem rty a přešla pokojem k ní. Objala jsem ji zezadu kolem krku. „Jsem, Kairi, a ty jsi moje přítelkyně, ale tohle není o tobě. Jde o muže, kterého si máš brát.“
Otočila ke mně a obmotala mi ruce kolem krku. „Požádám Parkse, aby rozkaz svého otce zrušil, jistě mi vyhoví, až budeme manželé.“
Chytila jsem ji za ruce a stáhla je dolů. „Věř mi, nevyhoví. Nemůžu ti říct proč, ale neudělá to. Nebude mě chtít v tvé blízkosti, zvlášť až budete manželé - znám jeho tajemství.“
„Tak mi ho řekni teď a potom to nebude důležité!“
Odvrátila jsem se od ní. „Nemohu, Kairi. Já už s králem Gaaru nechci mít nic společného, i když to bude znamenat, že přijdu o tebe. Obleč si ty šaty, musíš být připravena, až přijedou.“
Z představy, že ho víc jak dvou letech uvidím, se mi svíral žaludek. Nemohla jsem se ubránit představám, jaké to bude… Pozná mě vůbec? Vlasy jsem teď měla krátké, sahaly sotva k hraně čelisti a úplně mi změnily tvar obličeje. Vypadala jsem jako nějaký nepovedený skřítek, jak řekla Kairi… Ale na tom nezáleželo. Už mi nezáleželo na tom, co si Parks myslí. Rozhodně ne, co si myslí o mně. Měla jsem Nuadu, svůj dar od Parkse a to bylo vše, čeho se mi mohlo dostat. Milovala jsem svého syna a nelitovala jsem toho, ale nějak podvědomě jsem předtím stále doufala, že my tři budeme rodina. Teď byl konec, musela jsem to přijmout, i když to bylo těžké.
Kaiřiny šaty byly skvostné, vypadala v nich jako královna, kterou se měla stát. Ohnivé vlasy jí volně splývaly na záda a dodávaly ještě více nadpozemský vzhled.
Zamyšleně jsem jimi projížděla kartáčem. Parks miloval moje vlasy…
„Takhle ne,“ zamumlala jsem. „Musíš si je schovat,“ prohlásila jsem.
„Co tím myslíš, Liko?“ podivila se.
„Tvoje vlasy,“ vyhrkla jsem. „Vypadá to příliš nespoutaně. Jsi princezna, musíš vypadat důstojně.“
Zamyšleně se na sebe podívala do zrcadla. „Máš pravdu,“ přikývla a na sucho polkla. „Měla bych vypadat dospěle. Stáhni je dozadu.“
Poslechla jsem a uvěznila její vlasy do strohého drdolu, bez jakékoli ozdoby kromě zlaté obruče přes čelo. Zlatý plášť nakonec celou zářící Kairi proměnil v neurčitě odtažitou dámu, která neměla s princeznou Marinei prakticky nic společného. Jen její jiskřivě zelené oči jsem schovat nedokázala.
„Liko?“ hlesla tiše. „Já se bojím.“
Klekla jsem si vedle ní a chytla ji za ruce. „Čeho?“
„Lidí, toho všeho… Budou si myslet, že jsem zrůda. Jako Raven.“
Zamračila jsem. „Ty nejsi zrůda a tvůj bratr je hlupák,“ sykla jsem. „Alespoň už ti neubližuje,“ houkla jsem spokojeně.
Kairi odvrátila provinile hlavu. Možná mi něco neřekla. „Něco se stane, cítím to! Něco zlého,“ zašeptala. „Je to jako tehdy, když nás v Gaaru přepadli zbojníci. Věděla jsem, že se něco stane.“
„Podívej se na mě,“ přikázala jsem rozhodně. Udělala to. „Nic se nestane, Kairi, rozumíš? Budu s tebou a ochráním tě. Nikdo ti neublíží. Raven, ani nikdo jiný.“
„Ublíží, až to zjistí,“ nesouhlasila plačtivě, brada se jí třásla.
„Co zjistí?“ nechápala jsem.
„Ten prsten, co jsem dala Royovi. Znovu se to vrací. Oni na to přijdou a znovu kvůli mně začne válka,“ rozvzlykala se.
„Ten Prsten zaslíbení? Vždyť to je jen povídačka, Kairi,“ potřásla jsem hlavou, „a Parks ji nezná. Nikdo se nedozví, že ho nemáš. Žádná válka už nebude.“
Zarazila jsem se. Teprve teď mi došlo, že se mír opravdu šíří, i když jsem tomu moc nevěřila, když Austen říkal, že chce král ukončit všechny války, které Zuko vedl. Ale ony skončily. S Marinei ale byly fronty otevřené nejdéle. Parks skončil všechny války, které jeho otec začal. Že by v něm přece jen krátký pobyt mezi obyčejnými lidmi něco zlomil?
„Není to povídačka, Eliko. Moc toho prstenu je skutečná jako tenhle oheň.“ Dřevo v krbu zaplálo jasným plamenem. „Král Gaaru znovu začne válku, až zjistí, že jsem se omylem zaslíbila Royovi.“
„Parks nikdy další válku nezačne, Kai, a ani nezjistí nic o Royovi. Kdo ví, kde je tomu klukovi konec…“
Otevřely se dveře. Příchozí se neobtěžoval s klepáním, ale to téměř nikdo tady. „Je čas,“ oznámil jenom a vyčkávavě se podíval na Kairi.
Mně se sevřelo hrdlo.
Byl tady.

Parks, král Gaaru

Byl jsem nervózní. Bylo už pozdě a Ryoma s Royem stále nikde. Přecházel jsem po pokoji a bojoval s pokušením něčeho se napít. Nemohl jsem se dočkat, až bratra znovu uvidím. Bylo to už velmi dlouho. Tolik let…
Ale setkání s Ravenem a mou budoucí ženou, to bych klidně odkládal donekonečna.
Uslyšel jsem hluk a vyhlédl z okna ven. Přijeli dva muži, špinaví a na zchvácených koních. Jeden z nich byl Ryoma. A ten druhý…
Otočil jsem se na sluhu, který tu byl se mnou. „Ať se Railan umyje a dejte mu čisté oblečení, za půl hodiny odjíždíme,“ poručil jsem.
Přijeli příliš pozdě, abych měl čas si s ním promluvit před přijetím na marineiském královském dvoře, ale žádné slyšení netrvá věčně. Dnes se nebude nic řešit, jen formální uvítání. Zbytek dne můžu věnovat svému bratrovi.
Chvíli na to vešel Ryoma. Na oblečení mu ulpěl prach z cesty a zpocený zarostlý obličej měl hněvivě stažený. „Kdo je ten muž?!“ zeptal se zuřivě.
Zvedl jsem obočí. „Odkdy se mnou mluvíš tímto tónem?“ zkřížil jsem si ruce na prsou.
„Věrně ti sloužím už sedm let, pane, mám právo vyjádřit svůj názor na toho chlapa! On si nezaslouží stát po tvém boku.“
„Co tě vede k tomuto přesvědčení?“ podivil jsem se. Copak se Roy tolik změnil?
„Přepadli nás lapkové, pane, všechny je zabil, aniž by se zpotil.“
Odfrkl jsem si. „Vím, že je dobrý, proto ho u sebe chci. Nezpochybňuj moje rozhodnutí.“
„Tak dobrý, že měl u sebe tohle?“ sykl a hodil na stůl nějaký předmět.
Chvíli se kotoulel a já na něj položil dlaň, abych ho zastavil. Vzal jsem ho mezi prsty a prohlédl si ho, potom jsem se podíval na Ryomu. „O tomhle nikomu neřekneš, je to jasné?“ procedil jsem skrz zuby chladně. „Jestli ano, přísně tě potrestám.“
Byl to královský pečetní prsten. Taková hloupá chyba. Potřeboval jsem, aby o Royově vztahu ke mně nějaký čas nikdo nevěděl. Rozhodně ne dřív, než se vyřídí tahle záležitost. Smlouva byla opravdu hodně nekonkrétní, když se vzalo v úvahu, že otec měl dva syny a já neměl čas na žádné zdržování. Musel jsem to vyřídit rychle. Stejně jako Railan musel rychle přijít na Ravenovy pochybné pohnutky.
„Samozřejmě, pane,“ sykl s čelistí hněvivě napnutou. „Ale nejen já mám oči. Kdo je ten muž?“
Jeho poznámku jsem nepochopil, ale otázka mě rozčílila. „Není to tvoje věc, rozumíš?! Nepleť se do toho. Teď odejdi a nezapomeň, co jsem ti řekl. O tom prstenu se nezmíníš živé duši!“
Poslechl, ale tušil jsem, že to tak nenechá. Ryoma byl dobrý muž a věrný. Dokud si bude myslet, že mi od Roye hrozí nebezpečí, půjde po něm. Neměl jsem tomu jak zabránit - říct pravdu by mohlo napáchat ještě víc škody. Railan se jistě ubrání sám.
Záhy jsem pochopil, co Ryoma myslel tím, že není sám, kdo má oči. Když jsem sešel dolů, kde se připravovala moje družina, po devíti letech jsem na vlastní oči spatřil svého mladšího bratra.
Stál stranou od ostatních a opíral se o stěnu, jakoby neměl sílu stát vzpřímeně bez opory. Nebyla to ale jeho únava, co mě tak šokovalo.
„Proboha,“ hlesl jsem, když ke mně zvedl oči. Otcovy oči. Stejně jako tvář, postoj, výraz… Jako kdyby vstal z hrobu a teď se přišel pomstít za to, že jsem ho zabil.
Na strhané tváři se mu objevil lehký úsměv, nebo spíš úšklebek. „Takže tvoje svatba, Parksi,“ pronesl - a u všech svatých měl i jeho hlas!, „to je to, co nás znovu svádí dohromady?“
Znovu jsem viděl otce, jak leží na zemi a prosí mě o vodu a já mu ji nedal a díval se, jak umírá. Ta vzpomínka mě vyvedla natolik z míry, že jsem úplně zapomněl, jak moc jsem toužil Roye znovu vidět.
„Je pozdě,“ řekl jsem roztržitě, „promluvíme si později, Royi. Musíme jet,“ vyhrkl jsem. Potřeboval jsem znovu najít půdu pod nohama. „Tady!“ vzpomněl jsem si najednou a podal mu jeho prsten. „Laskavě si dávej na své věci pozor.“

Během slyšení jsem se uklidnil a znovu našel rovnováhu. Nemohl jsem si dovolit být nesoustředěný a můj otec byl mrtvý. Roy mu byl podobný už jako dítě. Nemohl za svou podobu, stejně jako já.
Král Raven byl přesně takový nafoukaný idiot, jak jsem si o něm myslel - šmuk, tak říkala pitomcům Elika. Usmál jsem se nad tou vzpomínkou, než mě znovu převálcovala skutečnost. Nechal jsem Eliku žít její život, myslet na ni při příležitosti domlouvání mého sňatku s tou nevýraznou a nijak hezkou, upjatou dámou po Ravenově boku bylo hloupé. Elika byla moje nejkrásnější vzpomínka a minulost. Jako král jsem žil přítomností a hlavně budoucností své země.
Byl jsem rád, když oficiální ceremoniál skončil a my byli uvedeni do našich komnat.
Moc dlouho jsem v pokoji nezůstal, chtěl jsem mluvit s bratrem. Konečně.
Jeho pokoj byl hned vedle mých komnat. Šel jsem tam. Roy už byl téměř svlečený, viděl jsem, že si potřebuje odpočinout, ale sobecky jsem si chtěl urvat pro sebe po těch letech alespoň několik vět.
Roy se na mě otočil od okna a usmál se. „Parksi,“ pozdravil vesele. Ten úsměv a vřelý tón smazal hodně z jeho podoby s otcem a vrátil hodně z mých vzpomínek na naše společné dětství. Vřelost měl Roy po matce.
Usmál jsem se taky. „Railane. Jsem rád, že jsi tu.“
Jeho úsměv se rozšířil a on pokýval hlavou. Nalil si do poháru vínu a pohlédl na mě přes okraj nádobky. „To já asi taky,“ houkl váhavě. „Je to dlouho.“ Naposledy jsme se viděli, když utíkal před otcem. Možná jsem měl tehdy jít s ním.
„Příliš dlouhou,“ přikývl jsem a přešel pokojem k němu. Vypadal daleko starší, než doopravdy byl. Mohla za to jen únava nebo tvrdý život na severu? Sinalá pleť a kruhy pod očima z něj dělaly téměř chodící mrtvolu. Možná proto mě předtím tak vyděsil. „Vypadáš strašně,“ upozornil jsem ho.
„Moc jsem toho nenaspal,“ pokrčil rameny a posadil se. Byl vyčerpaný, ale přesto nevypadal, že by chtěl rozhovor se mnou ukončit. Vzpomněl jsem si, jak jsem měl svého mladšího bratra rád, než mi zmizel ze života a vždy jsem byl přesvědčený, že je daleko silnější než já.
„Spal si vůbec?“ zeptal jsem se ustaraně.
„Ne,“ uchechtl se nevesele, „ale chystám se to dohnat. Ale nejdřív mi řekni, co tu vlastně děláme, Parksi. Tvůj sluha mi toho moc neřekl a dnes na to nějak nezbyl čas,“ ušklíbl se. Narážel na mé chování předtím. Byl jsem rád, že jsem ho neurazil a utvrdil se v tom, že mu mohu věřit. Jemu jedinému na světě. Mohl jsem mu říct všechno.
„ Ach, Royi,“ povzdechl jsem si. „Země je po všech těch otcových válkách vyčerpaná. Snažím se dát do pořádku, co se dá, ale další boje už si prostě nemůžeme dovolit.“ Sedl se na kožešinu ve výklenku a ruce zkřížil na prsou. Taky už jsem byl vyčerpaný. Chtěl jsem zachránit svou zem, ale často jsem měl pocit, že na to sám nestačím, že je na záchranu příliš pozdě. Ale copak jsem toho mohl nechat? „Otec m nechal potápějící se vor, místo skvělé lodi, co sliboval. Podařilo se mi uzavřít mír s Edanem i Wirhinou, když jsem podstoupil území, co na nich otec získal. Ale Raven dělá problémy.“ Kdyby jen problémy. Ničil mi život. „ Nechce za žádnou cenu ustoupit. Teď na mě vytáhl starou smlouvu, kterou uzavřeli ještě naši otcové. A která zajišťuje mír našich zemí tím, že je spojíme sňatkem. Viděl jsem ji. Píše se v ní, že syn krále Zuka spojí svůj život s dcerou krále Saguara... A tak dále a tak dále,“ netrpělivě jsem mával rukou ve vzduchu. „Myslím, že Raven předpokládá, že nemám nervy na to, abych si jeho sestru vzal.“
„Hodláš se obětovat pro zemi?“ zeptal se tiše Roy a hrál si s něčím v prstech. Rychle pochopil, o co mi jde.
„Mám na vybranou? Byl si příliš dlouho pryč, Royi, nemáš tušení, jak to doma vypadá. Nemám jinou možnost.“
Railan se naklonil nad stůl a opřel se o něj lokty. Viděl jsem, jak posledními zbytky vůle udržuje pozornost. „ Proč si Raven myslí, že nemáš nervy si jeho sestru vzít? Předpokládám, že ví, jak na tom naše země je. Je příliš stará, ošklivá?“ vyptával se.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Je mladá a slyšel jsem, že i velmi krásná.“ Já měl tedy o kráse jinou představu. Představu s hlubokýma hnědýma očima a dlouhými vlasy; představu anděla, který mi zachránil u Rutarnu život.
„Tak proč?“ naléhal. Ano, mít Roye po svém boku byl dobrý nápad.
„Nevím. Možná ze stejného důvodu, proč je stále svobodná. Víš přece, že dívky jako ona se vdávají i před patnáctinami. Jí je skoro dvacet. Zatím toho o ní moc nevím. K čertu, před pár měsíci jsem nevěděl, že ještě žije,“ zasténal jsem a přál si, aby tomu bylo tak i teď. „Měl jsem za to, že zemřela jako dítě. Nikde se o ní nemluví, téměř jako by neexistovala jinde, než za hradbami tohohle města.“
„Zdá se, že je v tom daleko víc, než jen mír, ne? Zavání to nějakým malérem, Parksi.“ Proč to nikdo z mých lidí neviděl, ale můj bratr tohle prohlásí po pár úvodních větách?
„Já vím,“ souhlasil jsem. „Proto tě tady potřebuju. Nechci padnout do pasti,“ vysvětlil jsem a napjatě čekal na jeho odpověď.
Railan na mě pohlédl. „Myslíš, že ti přítomnost mladšího bratra pomůže? Pokud jde o nějakou past, budou se mě snažit do ní vlákat jako tebe, jelikož na tvé místo bych přišel já.“ Roy myslel jinak než já, ale dobře. Možná proto byl tak dobrý bojovník - myslel jako nepřítel.
„Nechci, aby kdokoli věděl, že jsi můj bratr, Royi,“ oznámil jsem mu rozhodně. „Jsi jediný, komu plně důvěřuji-“
„Neviděli jsme se roky!“ skočil mi pobouřeně do řeči. „Už se neznáme, bratře! Jestli jsem jediný, komu důvěřuješ, divím se, že jsi doteď přežil.“
Jeho slova mě zasáhla, ale měl svým způsobem pravdu.
Pokrčil jsem rameny. „Kdokoli jiný mě může zradit. Ty ne, nás dva váže krev.“
„Dobře,“ sykl odtažitě, ale neprotestoval. „Kdo tedy jsem?“
Zhluboka jsem se nadechl. „Railan, můj přítel a důvěrník, šlechtic. To je vše.“ Nebylo třeba zbytečně se zamotávat do lží. „Zmizel si velmi náhle, roky o tobě nikdo nevěděl. Spousta lidí si není vůbec jistá, jestli vůbec žiješ.“
Unaveně se zasmál. „Ty umíš člověka vážně potěšit, Parksi. Jsem na tom jako zdejší princezna – většina lidí nemá tušení, že existuju,“ odfrkl si a potřásl hlavou. „ Není to hezký pocit.“
„To ale není můj problém,“ připomněl jsem dutě. Věděl jsem, že je unavený, ale stejně se mi nezamlouval jeho tón. Nepotřeboval jsem se hádat ještě s ním. Nechtěl jsem, aby mi odporoval můj mladší bratr. Tohle bylo důležité.
Překvapeně se na mě podíval, ale nepřestal si hrát s nějakým přívěškem, co měl pověšený na krku. V očích měl ublížený pohled toho malého kluka, kterého jsem znal. Zamrzelo mě, že jsem to řekl, ale nehodlal jsem se omlouvat. Odvrátil jsem se od něj. „S čím si to pořád hraješ?“ zeptal jsem se, abych odvedl pozornost od nepříjemných státnických věcí.
S podivně nostalgickým úsměvem si navlékl věc na malíček. Byl to prstýnek. „Je to spousta let, o kterých nevíš,“ řekl tiše. „Tohle jsem…“
Uprostřed věty ho vyrušilo zaklepání na dveře a on zmateně zmlkl.
„Dále!“ štěkl jsem netrpělivě. Nechtěl jsem, aby mě s bratrem někdo rušil. Těchto několik okamžiků patřilo jen mě. Ostatní ho měli pro sebe celé ty roky předtím. To jsem jako král neměl ani právo na krátký rozhovor se svým vlastním bratrem o samotě? Unaveně jsem si třel prsty spánky. Slyšel jsem, jak se otvírají dveře, a srdce mi rozbušilo, jakoby mi chtělo vyskočit z hrudi.
„Přejete si?“ slyšel jsem zmateného Railana.
„A – ano,“ uslyšel jsem za sebou povědomý hlas, který ke mně promlouval v mých snech a vzpomínkách. To nemohla být pravda!
Prudce jsem se otočil přesvědčený, že se mi to zdá. Ale ona tam opravdu stála - můj anděl. Žena, kterou jsem miloval víc, než cokoli na světě.
Moje Elika.
01.01.2011 21:30:23
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one