9. Setkání - obrázek

9. Setkání - obrázek

Elika, společnice princezny Kairi

Upravovala jsem sukni Kairi sedící na křesle vedle trůnu, aby jí splývala přes nohy a zakryla, že jeden zlatý střevíček ukazuje víc stranou, než by bylo přirozené. Zároveň jsem se nutila pravidelně dýchat. Vlastně nebyl důvod se znepokojovat – cokoli bylo mezi mnou a gaarským králem byla už minulost, jak mi on sám dal najevo zásnubami s mou přítelkyní.
„Liko!“ chytila mě Kairi křečovitě za ruku, když jsem vstala, abych mohla odejít. „Zůstaň tu se mnou!“
Nervózně jsem se ohlédla – sál už se pomalu plnil Ravenovými dvořany a podle tichých rozhovorů kolem jsem pochopila, že Parksova družina je už v zámku. A já jsem neměla nejmenší tušení, co udělám, až ho znovu uvidím.
Dost, přikázala jsem si v duchu a věnovala Kairi trošičku křečovitý úsměv. „Já přece nikam nejdu, Kairi,“ zalhala jsem. „Stoupnu si tam,“ ukázala jsem do rohu za jejím levým ramenem. „Budu tu s tebou,“ slíbila jsem.
Ceremoniář nás upozornil, že je čas na přijetí krále Parkse. Raven se s nabubřeným výrazem posadil vedle Kairi a mě sjel znechuceným pohledem. Pochopila jsem jeho narážku a naposledy stiskla Kairi ruku. Potom jsem se přesunula rohu a snažila se splynout se stíny, nebo rovnou projít stěnou na druhou stranu.
Velké dubové dveře se otevřely a v sále zavládlo napjaté ticho. Krátce na to jsem uviděla uličkou mezi dvořany přicházet muže svého života a srdce se mi sevřelo ostrou bolestí.
Byl stále stejně krásný, přestože v jeho obličeji znovu visel ten panovačný výraz, který jsem u něj viděla jen jednou – tehdy, když jsem ho viděla naposledy; a tmavé oči, které zdědil i náš syn, ztratily veselé jiskřičky a lesk života. Ano, Parks byl stále neuvěřitelně krásný, ale nebyl to ten Parks, co jsem znala a milovala. Tohle byl král. Nikdy by mě nenapadlo, že ta změna bude tak patrná, ale bylo to hloupé. Bylo to víc jak dva roky – nemohl být stejný, jako když jsme se potkali, ani já jsem nebyla.
Jen na krátký okamžik se jeho obličej rozjasnil a přes pevně stisknutá ústa mu přeběhl lehký úsměv, který ale zmizel stejně rychle, jako se objevil a jeho oči naplnila neosobní zdvořilost a tvrdost.
Stal se Parks s korunou stejný, jako byl jeho otec? Co udělá, až na mě přijde? Co kdyby se dozvěděl o Nuadovi? Jejich podoba byla tak do očí bijící, že mu okamžitě dojde, že je jeho synem.
Znovu se mi sevřelo srdce, tentokrát ale čirou hrůzou. Na Zukovu krutost se nedalo zapomenout. Byl by i Parks schopný takové nenávisti k dítěti, se kterým nepočítá? Jeho prvorozený musí být urozeného původu, aby mohl zdědit gaarský trůn. Jak se zachová ke svému nemanželskému dítěti?
Ne. Parks se o Nuadovi nikdy nesmí dozvědět!
Zvedla jsem hlavu a setkala se zmateným pohledem muže, který stál po Parksově boku. Když jsem zaostřila na celý jeho obličej, zalapala jsem po dechu a srdce mi div nevyskočilo z hrudi.
Zuko! Stále jsem si pamatovala jeho tvář, i když jsem ho viděla jen jednou v žaláři. Ale to nemohlo být možné! Zuko byl mrtvý a navíc už před dvěma lety vypadal špatně – byl nemocný, jak říkal Parks. Tohle byl muž v plné síle a i přes obličej strhaný únavou, musel být mladší než Parks.
Mladší než Parks, zamyslela jsem se nad tím a dech mi pomalu nabral běžnou frekvenci. Mladší než Parks a k neuvěření podobný jeho otci? Zuko měl dva syny… Tohle musel být ten druhý – Railan/Roy.
Roy… Král Gaaru znovu začne válku, až zjistí, že jsem se omylem zaslíbila Royovi.
Rychle jsem se podívala na Kairi – tak bledou jsem ji nikdy neviděla. Vypadala vyděšená k smrti.
Proboha jen to ne! Evidentně na světě nebylo tolik Railanů, aby mohlo jít o dva různé muže.
Téměř jsem netrpělivostí nadskakovala na místě, než ceremoniál konečně skončil a Parks se svým bratrem a družinou konečně odešel. Rozběhla jsem se ke Kairi, která zírala před sebe, lehce nakloněná dopředu a rukama drtila opěrky křesla.
„Kairi,“ snesla jsem se na kolena před ni. „Kairi!“ zopakovala jsem poněkud rázněji. „Kai, no tak podívej se na mě.“
Udělala to. „Eliko, co budu dělat?“ zeptala se roztřeseně.
Vzhlédla k Ravenovi, který na nás nenávistně zíral. „Pro teď půjdeš se mnou,“ rozhodla jsem a vyhoupla se na nohy. „Vyřešíme to ve tvém pokoji. Pojď,“ pobídla jsem ji a podepřela ji, aby mohla jít rychleji. „Tady nemůžeme zůstat.“
„On je tady, Liko,“ vzlykla, když jsme společně procházely chodbami.
„Já vím,“ přisvědčila jsem temně. „Viděla jsem ho.“
Kairi se zastavila. „Nemyslím krále,“ upozornila mě. „To Roy – přijel s ním!“
To mi došlo. „Dobře,“ přisvědčila jsem a strkala ji dál chodbou, „ale tady to nevyřešíme.“
„Proč se tohle děje?“ zeptala se nešťastně, když jsem za námi zavřela dveře do předpokoje jejího, a zhroutila se do jednoho křesílka.
Na to jsem neměla odpověď. „Co chceš dělat?“
Podívala se na mě pološílenýma očima. „Musím s ním mluvit,“ prohlásila rozhodně.
Skousla jsem si ret. „A co mu chceš říct, Kairi? Nevypadal, že by tě vůbec poznal,“ zavrtěla jsem hlavou.
Nepozastavila se nad tím, jak vím, kdo z Parksovy družiny je její Roy, byla příliš rozrušená samotnou jeho přítomností. Bylo v tom víc než jen staré přátelství a nějaká cetka. Za tu dobu jsem měla Kairi prokouknutou skrz na skrz. „Musím mu to vysvětlit.“
„Co?“ zarazila jsem se. „On to neví?“
„Ne, byla to nehoda. Přiveď ho sem, Eliko,“ přikázala. Vstala a přešla k oknu, zlatou kapuci se setřásla z hlavy. „Co jen budu dělat?“ zopakovala polohlasem.
„Cože?“ vyhrkla jsem. „Ne. Nemám tušení, kde ho hledat!“
„Přijel s Parksem,“ připomněla mrtvě. „Bude v křídle, které jim vyhradil Raven.“
Tam mě nikdo nedostane!, chtěla jsem vykřiknout, ale přinutila jsem se zachovat klid. „Nemyslíš, že bude nápadné, když se budu ptát po Royovi? Ani se tak nejmenuje, Kairi! Nemůžeš znát muže Parksovy družiny jejich přezdívkami!“
„Ptej se po Railanovi,“ pokrčila rameny. „To je jeho jméno.“
Jeho jméno bylo daleko delší a zahrnovalo výrazy jako princ a gaaru, popřípadě králův bratr. Ani jedno z nich se mi nelíbilo. Zamračila jsem se. „Nemůžeš znát muže královy družiny ani jménem,“ zavrtěla jsem hlavou a doufala, že mě tam konečně přestane posílat.
„Tak řekni, že hledáš muže jménem Slunce,“ odsekla netrpělivě. „Roy to pochopí a ostatní si jen budou myslet, že si blázen. Ti barbaři neumí starý jazyk.“
„Jsem taky z Gaaru, takže díky, Kai,“ ušklíbla jsem se.
„Prostě už běž, Liko!“ vykřikla. „Má ten prsten pověšený na krku! Musím mu to říct, než nás to dostane do maléru.“
Kairi na mě nikdy nekřičela a nikdy nebyla ani tak bez sebe. Ostatně, to, že budu v tom křídle, ještě nemusí znamenat, že se potkám s Parksem…
Sklopila jsem hlavu. „Dobře, už jdu.“ Z mého tónu asi zaslechla výčitku, protože po mně hodila omluvný pohled, přesto svůj rozkaz nezměnila. S povzdechem jsem vyklouzla z pokoje a rozběhla se k západnímu křídlu – čím dřív to budu mít za sebou, tím líp.
Když jsem ale procházela chodbou v příslušném patře, došlo mi, že být v tom správném křídle nestačí – neměla jsem ponětí, ve kterém pokoji Roy je. Parks ho Ravenovi nepředstavil, takže pravděpodobně nechtěl, aby věděl o jejich příbuzenském vztahu, mohl být klidně v pokoji s ostatními nízko postavenými muži.
„Já tě znám!“ ozvalo se za mnou a já se prudce otočila. Muž, který stál za mnou, mi byl matně povědomý, ale nebyla jsem schopná si rychle jeho obličej zařadit. „Ty…“ Nejistě se rozhlédl kolem sebe a polohlasem pokračoval: „Viděl jsem tě tehdy u Rutarnu.“ Sklopil oči k zemi, takže mi došlo, že zná i všechny podrobnosti.
Vzpomněla jsem si – byl to ten muž, který mě sevřel v náručí, aby mi zabránil bušit vztekle do Parkse, když se mi přiznal, že je princ. Stiskla jsem rty. „To už je opravdu hodně dávno,“ řekla jsem odtažitě.
„Neměla bys za králem chodit,“ upozornil mě vážným, hlubokým hlasem. „Opravdu, Eliko, on…“ Potřásl hlavou. „Není to dobrý nápad, věř mi.“
Trhla jsem s sebou, když se o něm zmínil, navíc mě lehce taktně upozornil, že pro Parkse už vůbec nic neznamenám. Jako bych to nevěděla sama.
„Nejdu za ním,“ odpověděla jsem chladně, „a nemám v úmyslu ho vyhledat ani později, nemusíš se bát – vím, kde je moje místo.“ Znovu zabodl pohled do země. „Hledám muže, který stál po jeho boku v Trůnním sále,“ vyhrkla jsem. „Jmenuje se Railan… nebo taky Roy,“ upřesnila jsem nejistě.
Voják přede mnou se zatvářil zuřivě. „V sále jsem nebyl, ale toho muže znám – ani mě nepřekvapuje, že má dvě jména. Znáš ho?“ Udělal krok ke mně. „Kdo to je?“
Tentokrát jsem uhnula pohledem já. „Neznám – chce s ním mluvit moje paní. Kde je jeho pokoj?“ zeptala jsem se znovu. „Prosím, nechci se tu zdržovat déle, než je nezbytně nutné. Prosím!“
„Tamhle,“ ukázal neochotně rukou ke dveřím naproti. Okamžitě jsem vykročila. „Eliko!“ zavolal za mnou najednou. „Nechoď…“ Zaklepala jsem na dveře. „Tam,“ dodal potichu.
„Dále!“ ozvalo se zevnitř a já se opřela do dveří.
Ztuhla jsem na prahu a zalapala po dechu, když jsem u okna zahlédla Parkse. Jenom já jsem mohla mít takovou smůlu! Mohlo mi dojít, že se bude držet u svého bratra!
„Přejete si?“ oslovil mě nejistě druhý muž, který seděl pouze v košili na lavici u stolu. To musel být Roy. Jeho podoba s otcem byla jednoduše neuvěřitelná, jenomže povzbudivý úsměv byl výraz, jehož by Zuko nikdy nebyl schopen – to mě trochu uklidnilo.
Rychle jsem vzpomínala, proč jsem to vlastně přišla – Parksova přítomnost mě úplně vykolejila. Nebyla jsem připravená na konfrontaci, ale bylo pozdě. „A-ano,“ přisvědčila jsem a trochu se zakoktala, pohled jsem stále upírala na Parksova záda.
Prudce se otočil, když jsem promluvila – asi poznal můj hlas. Ale nečekal mě tady, to dokazovaly jeho rozšířené zorničky, takže jeho oči byly skutečně celé černé a ústa otevřená v čirém úžasu. Asi by mě mělo potěšit, že si vůbec vzpomínal, že mě kdy znal, ale nepamatoval si mě dost na to, aby se zasnoubil s Kairi. Znovu mě zachvátil vztek. Musela jsem odtud zmizet dřív, než udělám něco neuváženého – třeba na něj začít křičet nebo ho znovu napadnout jako tehdy u mého domu v Rutarnu. A to jsem si nemohla dovolit. Zavřeli by mně, nebo rovnou něco horšího a Nuada měl na světě jenom mě, ačkoli jeho otec stál přímo přede mnou, byl mu vzdálenější než před měsícem.
„Paní chce mluvit s mužem, který se jmenuje…“ Jak to říkala? „Slunce,“ dodala jsem. Jen Kairi může vymyslet takovou pitomost.
Ale měla pravdu – Railan to pochopil. Zbledl a začal se dusit.
„Co je to za pitomost?“ podivil se Parks a já se na něj podívala – to byla chyba, okamžitě jsem se lapila do jeho pohledu a melodie jeho hlasu. Vzpomínala jsem, jak mi ten samý hlas říkal, že mě miluje, že mě nikdy neopustí a vzdá se pro mě všeho… „Kdo je tvoje paní?“ zeptal se jemně, a vpíjel se do mě pohledem, nebyla jsem schopná ani mrknout. Chtěla jsem se ztratit v hloubce těch dvou tmavých studánek.
„Princezna,“ hlesla jsem zmámeně. Můj vztek zmizel bůhví kam. „Já… já nevím, co to znamená,“ zavrtěla jsem hlavou.
„To je v pořádku, Parksi,“ ujistil ho Railan. „To jsem já.“ Parks s sebou trhl a zmateně se na něj podíval, jako by stejně jako já zapomněl na jeho přítomnost v místnosti.
„Cože?“
Pozorovala jsem Railana, jak se obléká a znovu získávala pevnou půdu pod nohama a nadávala si za svou hloupost. Byla jsem tak pitomá a naivní! A to byl jen jeden jediný pohled, po víc jak dvou letech, po vší té bolesti, kterou jsem kvůli němu prožila. Ne, tohle už nesmím dopustit.
„Vysvětlím ti to později,“ odbyl ho bratr a obrátil se na mě. „Co mi princezna chce? Nikdy jsem ji neviděl – neznám ji.“ Jo, tihle dva bratři asi moc rádi zapomínali na ženy ze své minulosti.
Ale řešit to před Parksem… To jsem rovnou Railana i ji zabít. Znala jsem ho dost dobře na to, abych věděla, že se nerad dělí. O své ženy rozhodně ne. Sevřelo se mi hrdlo, když jsem si uvědomila, že jsem byla jen jedna z dlouhé řady. Naprosto nevýznamná služka, která se nechala přivést do jiného stavu následníkem trůnu.
Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím, pane,“ zalhala jsem a bojovala s pláčem. „Říkala, že s vámi musí mluvit, to je všechno.“
Railan se zamračil a na jeden děsivý okamžik vypadal jako dokonalý Zuko. „Dobrá,“ kývl nakonec hlavou, „zaveď mě k ní.“
Naposledy jsem střelila pohledem k Parksovi a dřív, než jsem stihla znovu ze sebe udělat pitomce, jsem se sebrala a vypadla z toho pokoje.
Jednou rukou jsem se opřela o kamennou zeď a lapala po dechu. Jenomže slzy mě přemohly a já se vyčerpaně opřela zády o stěnu. Nevydržím to, nezvládnu vědomí, že si ho Kairi bere za muže. Nesnesu představu, jak se nad ní Parks sklání a líbá ji, jak…
„Jsi v pořádku?“ ozvalo se vedle mě a já rychle otevřela oči. Byl to Roy a tvářil se ustaraně.
Zavrtěla jsem hlavou a setřela si slzy. „Ano,“ přisvědčila jsem odtažitě. „Nic se neděje.“ Kromě toho, že mi tvůj bratr samotnou svojí přítomností láme srdce. „Pojďte za mnou,“ pobídla jsem ho a rázně vykročila. Musela jsem odsud skutečně pryč a víckrát se sem nevracet.
„Vypadáš vyděšeně,“ podotkl Railan, když mě dohnal. „Můj král tě děsí? Proč?“ vyptával se.
Neměla jsem nervy mu to vysvětlovat - bratrovi milenky ho určitě nezajímaly, jenomže něco jsem říct musela, aby se přestal ptát. „Ty jsi Railan?“ vyhrkla jsem. Přikývl. „Koukni, Royi,“ začala jsem, „mám malého synka - pokud se tvůj bratr s naším králem nedohodne a válka neskončí, přijdu o něj – neuživím nás.“ Protože pokud Kairi za pár týdnu dosáhne plnoletosti, Raven ji zabije, aby jí nemusel předat trůn, a já přijdu o práci. A to ani nemluvím o tom, co by Nuadovi udělal Parks, kdyby se o něm dozvěděl. „Já jsem vyděšená pořád,“ přiznala jsem.
Railan ztuhl. „Jak víš, že je to můj bratr a odkud znáš mou přezdívku? A k sakru nejsi trochu mladá, abys měla dítě?“
Mladá? Bylo mi patnáct, když jsem poznala Parkse. Ale jemu do toho nic nebylo. „Nemám potřebu na tvé otázky odpovídat, princi,“ procedila jsem skrz zuby. „Ale uzavřeme dohodu, dobře?“
Přimhouřil oči: „Jakou dohodu?“ zeptal se obezřetně. Možná nechápal, co bych mu mohla nabídnout.
„Já neřeknu nikomu, že jsi Parksův bratr, což jistě nechceš,“ ušklíbla jsem se. Vždyť Parks o jeho totožnosti neřekl ani členům své družiny! „A ty zas neřekneš jemu o mém dítěti, což nechci já, ano?“ Znovu jsem vyrazila liduprázdnými chodbami, abych se mu nemusela dívat do očí. Tentokrát mu trvalo déle, než se mnou srovnal krok – asi jsem ho ohromila. „Proč by ho mělo zajímat, že máš syna?“
„To není tvoje starost,“ zamítla jsem ho dutě.
„Já myslím, že je,“ odporoval.
„Nechci o něj přijít, to je všechno,“ vytáčela jsem se.
„To není odpověď.“
To opravdu nebyla. „Lepší nedostaneš,“ pokrčila jsem rameny. Konečně jsme byli na místě. Teď bude mít co dělat s vlastními problémy a nechá na pokoji ty moje. „To je pokoj princezny.“
Zastavil se a složil ruce na prsou. Evidentně mě nehodlal jen tak pustit. „Proč jsi mi tohle všechno vůbec řekla? Jsem nevyspaný, nemám šanci orientovat se v náznacích.“
Měl pravdu, mluvila jsem víc, než bylo bezpečné. Ale z nějaké podivného důvodu jsem mu věřila. „S tím počítám, jinak bych to pravděpodobně vůbec neriskovala. I tak nevím, proč jsem ti to řekla,“ povzdechla jsem si. „Překvapil jsi mě.“ Kromě podoby neměl se svým otcem nic společného. Neměl nic společného ani s Parksem, přesto jsem k němu hned pocítila náklonnost.
Pochopil, že toho ze mě víc nedostane a vzdal to. Zhluboka se nadechl. „Vážně nevíš, co mi chce?“ trhl hlavou ke dveřím.
Zakroutila hlavou. „Nemám tušení.“ To byla pravda, neměla jsem ponětí, co přesně chce Kairi dělat. Jen jsem doufala, že to nebude nic hloupého. „Většinou se mi svěřuje, ale dnes byla příšerně roztržitá. Nikdy jsem ji neviděla tak nervózní.“
Prohrábl si prsty vlasy a zavřel unaveně oči. „Měl jsem zůstat na severu, tam byl alespoň klid!“ posteskl si polohlasem.
Zasmála jsem se – neměl ponětí, jak velkou měl pravdu. „To asi měl. Vypadáš příliš nedotčeně pro tenhle svět intrik.“
Zvedl obočí. „Myslíš?“ zeptal se mrtvě. Opravdu nevypadal jako někdo, kdo se dá vlákat do nějaké pasti. Možná od svého otce přece jen zdědil nějaké vlastnosti.
Moje nepochopitelná náklonnost k němu se na okamžik rozplynula. „Měl bys jít dovnitř. Promluvit si můžeme jindy, Royi. Jistě ještě budeme mít příležitost.“ A já snad víc rozumu.
Zmateně zamrkal. „Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal se s rukou nataženou ke klice Kaiřiných dveří.
Neubránila jsem se úsměvu. „Elika. Hm, běž prostě dál,“ pobídla jsem ho. Nepočkala jsem, abych se podívala, jestli doopravdy šel a odešla. Potřebovala jsem sevřít v náručí svého syna a potřebovala jsem se najíst. Nejedla jsem téměř dva dny a teď jsem měla pocit, že bych snědla klidně i koně.

Parks, král Gaaru

Stál jsem v pokoji, zíral na dveře, které nechal Roy nedovřené a nebyl schopen pohybu.
Elika. Byla tady. Ona… byla pořád stejně krásná. Ale její vlasy, co si to proboha udělala se svými nádhernými vlasy! Copak nevěděla, jak jsem je miloval?
Ale na tom nezáleželo, i bez vlasů to pořád byla ona. Tak dlouho jsem doufal, že ji ještě někdy uvidím. Tak dlouho jsem se učil žít ve světě bez ní a už jsem se úplně vzdal naděje…
„Pane?“ oslovil mně Ryoma, který se objevil mezi dveřmi. Tvářil se ustaraně.
„Ona je tady,“ zamumlal jsem nepřítomně.
Sklonil hlavu. „Já vím. Odpusť, měl jsem ji zastavit.“
Podíval jsem se na něj. „Jak dlouho to víš?“ vyštěkl jsem.
Zvedl obočí. „Viděl jsem ji, než vešla do pokoje. Hledala toho muže,“ vyprskl nenávistně.
Prohrábl jsem si prsty vlasy. „No jistě, odkud vůbec Roy zná princeznu?“ podivil jsem se polohlasem, ale v tento okamžik to ani nebylo tolik důležité. „Musím s ní mluvit!“ vyhrkl jsem.
„S princeznou?“ nechápal.
„Ne,“ nakrčil jsem nos. „S Elikou. Musím konečně vědět, co se tehdy stalo.“
Nadechl se. „Nemyslím si, že…,“ začal. „Asi vás nechtěla vidět, Parksi,“ zavrtěl hlavou, ale do očí se mi nepodíval.
„Nezáleží na tom, co chtěla, nebo nechtěla!“ vybuchl jsem. „Tenkrát mě opustila beze slova vysvětlení a já ho chci teď! Protože to nedává smysl, Ryomo, rozumíš? Nedává to smysl! Milovala mě – nikdy by jen tak neodešla, nikdy by mě dobrovolně neopustila.“
„Budeš se ženit, pane,“ připomněl tiše.
Trhl jsem s sebou, ale názor jsem nezměnil. „Proto potřebuji znát pravdu. Nechal jsem se láskou k ní užírat příliš dlouho na to, abych to teď mohl jen tak nechat být. Přiveď ji za mnou,“ požádal jsem ho rozhodně. „Je to princeznina služebná, musím si s ní promluvit tak jako tak.“
„Dobře, pane,“ přisvědčil neochotně a s mírnou úklonou opustil pokoj.
Znovu jsem osaměl a napětí uvnitř mě bylo příliš silné, abych dokázal přemýšlet racionálně. Neměl jsem ponětí, co Elice řeknu. Ani jsem nevěděl, co od ní chci slyšet, Jenom jsem věděl, že ji musím znovu vidět, i kdyby to mělo být za jakoukoli cenu.
Sebral jsem ze stolu pohár, který tam nechal bratr a po dlouhé době se znovu napil vína.

Elika, společnice princezny Kairi

Seděla jsem v kuchyni u stolu s Nuadou na klíně a společně jsme jedli polévku z velké misky. Vlastně jsem ho spíš krmila, protože on svojí lžičkou bouchal do stolu a zmateně mi popisoval svůj den s Tezukou, která seděla naproti nám a usmívala se nad jeho ušišlaným lámaným projevem. Většinou nebyl tak upovídaný – dalo mi práci z něj vydolovat slovo, ale dnes se snažil a já s trochou fantazie pochopila, co se mi pokouší říct.
Viděl muže v gaarských uniformách a doslova ho nadchli.
„Vjelké kojdy!“ rozpřáhl ručičky a lžička mu vyletěla z ruky, čím rozesmál všechny v místnosti.
„A ty jsi o svůj kord právě přišel, zlatíčko,“ podotkla jsem se smíchem a nacpala mu do pusy další lžičku polévky.
Zmateně jsem vzhlédla, když smích a ruch kolem najednou utichl.
„Hledal jsem tě, Eliko,“ prohlásil voják, kterého jsem potkala předtím na chodbě, s Nuadovou lžičkou v ruce.
Ztuhla jsem a pevně svého syna objala - byl můj, Parks na něj neměl žádné právo. „Proč jsi mě hledal?“
„Ty víš proč,“ sklopil smutně hlavu. „Chce s tebou mluvit.“
Zvedla jsem se a předala Nuadu zmatené Tezuce, přešla jsem k vojákovi, žaludek jsem měla sevřený strachem. „O čem?“
Zamračil se na mě. „Musíš se ptát?“ zavrčel zuřivě. „Sloužíš princezně.“
Odfrkla jsem si. Jistě, Parkse zajímalo jen to, aby se o našem dávném románku Kairi nedozvěděla. Podívala jsem se na ruku, kde jsem stále měla kolem prstu obmotaný provázek, co mi tam uvázal tu noc, kterou jsme strávili spolu. Popadla jsem ze stolu nožík.
„Ne!“ vyhrkl muž a vrhl se po mně.
Zvedla jsem k němu hlavu. „Co se děje?“ podivila jsem se. Ale potom mi to došlo – myslel si, že si chci ublížit.
„Nic,“ zamumlal rozpačitě a znovu ustoupil.
„Už si nevzpomínám, jak se jmenuješ,“ řekla jsem tiše a opatrně přeřízla provázek těsně vedle uzlíku.
„Ryoma,“ odpověděl. „Co to děláš?“ zeptal se zmateně.
Odmotala jsem ten kus látky a podala mu to. „Tady máš, Ryomo,“ povzdechla jsem si. „Vyřiď, že už spolu nemáme o čem mluvit.“
„Co to dítě?“ natáhl ke mně ruku se lžičkou, kterou musel sebrat na zemi.
Vzala jsem si ji. „Jaké dítě?“ zeptala jsem nevině. „Viděl jsi tu nějaké?“
Stiskl rty. „Neviděl.“ Zhluboka se nadechl a sevřel v dlani provázek, co jsem mu dala. „Nevím, jestli je větší hlupák on, nebo ty.“ S těmi slovy odešel.
Otočila jsem se zpátky do místnosti. „Na co koukáte?“ vyštěkla jsem. Všichni se okamžitě vrátili ke své předchozí činnosti, ale stále po mně vrhali zmatené pohledy. A to ani nevěděli, o kom Ryoma mluvil…

Domluvila jsem se Tezukou, že dokud delegace s Gaaru neodjede, bude bydlet spolu s Nuadovou v pokoji ve městě, který jsem pronajala. Nemohla jsem mít svého maličkého pod stejnou střechou s jeho otcem – bylo to příliš nebezpečné. Neměla jsem nejmenší tušení, jestli mně Ryoma neprozradí, protože podle výrazu si věci domyslel. Měla jsem ještě pořád dost kontaktů mezi pašeráky, abych dostala Nuadu ze země, pokud by se něco pokazilo, ale doufala jsem, že k tomu nedojde.
Sorren sice tu noc, kdy jsem se seznámila s Kairi, přežil, ale Raven ho dal spolu s ostatními zavřít do žaláře. Podařilo se mi Sorrenovi pomoct v útěku, ale ostatní byli popraveni. A protože jsem zůstala sloužit u dvora, neměla jsem mezi nimi nejlepší pověst. Sorren pro mě měl tehdy slabost a dlužil mi laskavost, takže mi slíbil, že by se o něj postaral, ale věděla jsem, že Nuada by mezi nimi neměl snadný život. Ani Sorren by ho nedokázal milovat, a kdybych nebyla zoufalá, ani bych ho o to nežádala – chtěl mě, ne mého bastarda…
S povzdechem jsem vešla do Kaiřina pokoje a opatrně za sebou zavřela.
Railan tu nebyl a ona sama seděla stočená do klubíčka v křesle. „Zlobí se, Eliko,“ zamumlala tiše s pohledem upřeným do prázdna. „Hrozně se zlobí.“
„Ale neprozradí vás, ne?“ ujišťovala jsem se.
„Ne,“ hlesla, „neprozradí. On mě totiž nechce,“ vzlykla.
„Tys myslela, že ano? Neříkalas, že jste se znali jen jako děti?“ podivila jsem se a nalila do konvice vodu, kterou jsem dala ohřát nad oheň.
„Ano, ale myslela jsem, že mě měl rád, když si ten prsten nechal u sebe. Myslela jsem, že by mě odsud třeba dostal místo Parkse.“
Ztuhla jsem. To by přece šlo! Byl to jeho bratr – mohl si Kairi docela dobře vzít, byl stejně urozený… „Ale on nechce,“ houkla jsem dutě.
„Ne,“ vzlykla znovu Kairi a potom se rozplakala úplně.
Rychle jsem přešla pokojem k ní a sevřela ji v náručí. „Neplač, Kai,“ utěšovala jsem ji. „On za to nestojí. Slyšíš?“
Chvíli mi tiše plakala na rameno a potom se na mě podívala. „A Nuadův otec za to stál?“ zeptala se potichu.
Odtáhla jsem se od ní a přešla k oknu, najednou v očích slzy. „Stál za spoustu věcí,“ řekla jsem tmě za oknem. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se na ni. „Pojď. Pomůžu ti z těch šatů, uvařím ti bylinky pro dobrý spánek a ty si půjdeš lehnout, dobře? Ráno moudřejší večera.“
Sundala jsem jí zlatý plášť a začala tahat za tkanice živůtku šatů.
„Byl unavený, přijde do mého snu,“ povzdechla si. „Budu s ním muset znovu mluvit, a on to bude považovat za sen.“
Zamyslela jsem se nad tím. „Můžeš ve snu ovlivnit jeho náladu?“
Pokrčila rameny a stáhla si uvolněné šaty, zelená látka se rozprostřela v kruhu na zemi. „Můžu ho zbavit myšlenek na okolní svět, můžu ho zbavit světských starostí, pokud na nich nebude příliš lpět.“
Lehce jsem se pousmála. „V tom případě máš druhou šanci, ne? Můžeš ho očarovat v jeho snu, když nebude tak ostražitý.“
„Nechci ho očarovat,“ zamračila se. „Byl ke mně hrubý.“
„A proto pláčeš?“ zvedla jsem obočí.
Zajela si prsty do vlasů, ze kterých jsem jí vytahala sponky, aby je rozpustila. „Byl takový už tehdy. Říkal mi Mrzáčku a nemohl si zapamatovat moje jméno. Teď už ho zná, to je zvláštní…“ Naklonila hlavu na stranu. „Možná si mě jen dobíral,“ pronesla zamyšleně.
„Muži jsou nevrlí, když jsou unavení,“ poučila jsem ji. „Na mě působil docela mile. Možná jsi ho jen rozčílila novinkami.“
Prohlížela si svůj odraz v zrcadle. „Které?“
„Které co?“ nechápala jsem.
„Které šaty,“ upřesnila.
Usmála jsem se a vytáhla jasně modré šaty, co jí neskutečně slušely. Takové bych jí nikdy nepodala pro rozhovor s Parksem, ale jeho bratr…

Nechala jsem Kairi spát a povídat si se svým princem.
Vrátila jsem se k sobě do pokoje, který dnes v noci bude bez Nuady neobvykle tichý. Neměla jsem ponětí, jestli bez jeho vrnění a pravidelného oddechování dokážu usnout. Od té doby, co se narodil, jsem nikdy nebyla v noci bez něj. Kéž bych ho nemusela kvůli Parksovi poslat pryč. Vzal mi i to jediné, co mi po něm zbylo – maličký kousek jeho samotného…
„Už jsem myslel, že nepřijdeš,“ ozvalo se ze tmy pokoje.
Zalapala jsem po dechu a vyděšeně se přitiskla zády na stěnu.
„Parksi,“ vydechla jsem a zavřela oči. Doufala jsem, že se mi to zdá, ale když jsem se znovu podívala – pořád tam byl.
Vystoupil ze stínu a prsty si protřel oči. „Už jsem se vzdal naděje, že tě ještě uvidím. Hledal jsem tě všude – celé ty roky,“ vzdychl nešťastně.
Stiskla jsem rty a odvrátila jsem se od něj. „To jste neměl, králi,“ pronesla jsem odtažitě. Co si myslel, že se stane? Co čeká od toho, že tu na mě počkal?
„Eliko!“ zvolal a přešel pokojem ke mně. Popadl mě za ramena a zatřásl mnou. „Copak ty jsi úplně zapomněla?“
Zvedla jsem k němu oči. „Copak vy jste nezapomněl? Copak vy si nebudete brát marineiskou princeznu?“ zeptala jsem se chladně a vykroutila se mu – jeho dotek skoro pálil. Trhl s sebou. Najednou jsem nebyla víc schopná bránit se pocitům. „Je to moje přítelkyně, Parksi!“ vykřikla jsem. „Můžu se na vás buď dívat, nebo o ni přijít jako jsem přišla o tebe!“
„Musím se starat o svou zemi,“ řekl tiše.
„Běž se o ni starat někam jinam!“ vyštěkla jsem. „Toto je moje ložnice, ve které ty už nemáš co dělat!“
„My máme o čem mluvit, Eliko!“ praštil dlaní do stolu. „Obětoval bych ti všechno! Všechno, rozumíš? Tak proč jsi nezůstala v tom pokoji!“ křičel. „Nechalas mě přít se s otcem úplně pro nic!“
Odkašlala jsem si a odešla na druhou stranu místnosti. „Pokud si myslíš, že to bylo pro nic,“ pokrčila jsem rameny, „opravdu nemáme o čem mluvit. Tak na mě nekřič – je mi jedno, jestli král, princ, nebo ten voják, kterému jsem zachránila život. Křičet na mě nebudeš!“ varovala jsem ho.
„Udělalas toho daleko víc – tomu vojákovi, nebo jsem si to snad celé vymyslel?“ připomněl ostře.
Popotáhla jsem a setřela si hranou ruky slzy. „Co ode mě chceš, Parksi? Vykládat mi další pohádky o tom, jak budeme žít spolu za hranicemi v malém domečku u řeky s kočkou na okně?“ Nedocházelo mu, jak hrozně mi to ubližuje? Jak hrozně mě bolí tahle hádka, která zničí poslední zbytky citů mezi námi?
„Já jsem to tak chtěl, ty jsi odešla – beze slova,“ podotkl rozčileně. „Nechovej se, jako by to byla moje chyba. Neodsuzuj mě za sňatek, kterým mě vydírá Raven! Jsem král – už si nemůžu vybírat.“
„Nikdy sis vybírat nemohl,“ odfrkla jsem si a přešla k prádelníku. Chtěl pravdu? Měl ji mít. Otevřela jsem první šuplík a zezadu vytáhla měšec – znovu plný, který mi dal jeho otec. Hodila jsem ho po něm a on ho zmateně chytil. „Muži tvého otce mě odtáhli do žaláře a on mi zaplatil, jako bych byla děvka!“ Zíral na mě s otevřenou pusou. „Řekl, že mě zabije, pokud neodejdu z Gaaru.“
„To jsem nevěděl,“ hlesl ohromeně.
„Jak bys taky mohl, že?“ vyjekla jsem a rozhodila rukama. „Tvůj otec nikdy neudělal nic špatného…“ ušklíbla jsem se ironicky.
„Můj otec je mrtvý,“ řekl pomalu. „Stál jsem nad ním a díval se, jak umírá.“
Zalapala jsem po dechu. „Tys ho zabil?“
Podíval se na pytlík ve své dlani. „Za tohle by si to zasloužil. Moc mě to mrzí, Eliko – já jsem o tobě tak nikdy nesmýšlel.“
„Neříkej to,“ zavrtěla hlavou.
„Cože?“ nechápal.
„Nech mě tě nenávidět, láska k tobě příliš bolí,“ vzlykla jsem a otočila se k němu zády. „Nedávej mi naději, že jsi jiný než on.“
„Jsem jiný, než on,“ podotkl. „Já nerozlišuju lidi. Pořád tě miluju, Eliko,“ obmotal kolem mě paže a sevřel mě v náručí. „Neodháněj mě od sebe, prosím!“
„Přestaň!“ vymanila jsem z jeho objetí. „My dva nikdy nebudeme spolu. Pochop, Parksi – můžeme se milovat, jak chceme, ale to nezmění svět, ve kterém žijeme. Ty musíš žít pro svou zemi a já pro svou rodinu.“ Pro našeho syna.
„Nemáš rodinu,“ zarazil se.
„Teď už ano – díky tobě.“
„Ach jistě,“ přisvědčil zmateně, „tvůj bratranec a ten muž z Oriliosu.“
Tak jsem to nemyslela, ale nehodlala jsem mu říct o Nuadovi, možná mě stále miloval, ale svého syna nevydám ani milujícímu Parksovi. Ať už krutý, nebo láskyplný, pořád by mi ho vzal. Synova výchova patří otci, dceřina matce tak to prostě bylo.
„Ale to nic nemění. Nebudu tvoje milenka, když Kairi bude tvoje žena. Nebudu tvoje milenka už nikdy, Parksi. Naše láska je beznadějná i bez tvého otce. Ty už jsi král, tvůj bratr už trůn nikdy nepřevezme.“
„O tom jsem nemluvil,“ podotkl zaraženě. „Ale… ale…“
„Ale mám pravdu, že ano?“ zeptala jsem se neústupně. „Nikdy nebudeme spolu, to je celé. Není víc co říct. Ožeň se s princeznou. Kairi se o nás nikdy nedozví, ani ode mě ani od tebe,“ řekla jsem rozhodně. „A už nikdy za mnou nechoď.“ Otevřela jsem dveře. „Nejsi voják bez paměti a já nejsem anděl.“
Nadechl se, ale potom potřásl hlavou. „Máš pravdu,“ souhlasil. „Tady,“ natáhl ke mně ruku, „nech si alespoň vzpomínky.“
Vzala jsem si od něj přeřezaný provázek, co jsem dala Ryomovi. „A ty?“
Po tváři mu přejel lehký úsměv. „Co se týče tebe, byl jsem vždycky snílek.“ Pohladil mě po tváři a já ucítila hrubou látku látkového kroužku – stále ho měl. „Dobrou noc, Eliko.“
18.02.2011 11:05:10
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one