1. Dítě - obrázek

1. Dítě - obrázek

Další pohádková fantasy povídka.
Bude to mít dvě dějové linie, ale nebude to nijak komplikované. Tedy ne tak, jak byl Život a sen.
To co je tučně, to je no přítomnost... Tohle je tučně, takže tohle je jedna dějová linie. Pak bude ještě jedna, to bude normálně a toho bude většina. A to bude ten příběh, co Nuada vypráví. Takže když budete číst jen to, co je normálně, budete mít normální příběh i tak. No já se vám to snažím vysvětlit, ale přitom to jen komplikuju. Vy na to určitě příjdete samy. Není to složité, vážně.

Takže doufám, že se to bude líbit.

Krásné počtení

Elika se odvrátila od pětičlené skupinky malých dětí dohadujích se v koutku. Byli to její sourozenci, dvě sestry a tři bratři, čtvrtého právě odnesla chůva. Byli mezi nimi dva až tři roky věkové rozdíly a jí jako nejstarší, čtrnáctileté jejich starosti přišly více než dětinské.

Pomalu přešla ke velkému krbu, který zajišťoval teplo pro celý velký sál. Postavila jsem k němu čelem a natáhla ruce. Za jejímy zády se ozýval zvuk krátké loutny.

Nuada se opíral zády o jeden ze sloupů, jednu nohu nataženou před sebou na zemi a druhou pokrčenou u těla na krátké dřevěné lavici. Pozoroval, jak se oheň odráží v duhových odlescích od temně rusých vlasů dívky stojící pár stop od něj u ohně. Prsty líně přejížděl strunami. Byla vlastně ještě dítě, ale stejně si nemohl pomoc – neskutečně krásné dítě.

Najednou se k němu nečekaně otočila a on rychle sklopil pohled. Nehodilo se, aby mu na mysl přicházely takové bláznivé myšlenky. Je to dítě, připomínal si a i kdyby nebyla, on tu byl host, musel se podle toho chovat.

Překvapilo ho, když přišla až k němu. „ Musíš pořád hrát dokola jen dva akordy? Třeští mi z toho hlava!“ postěžovala si a on se potichu uchechtl. Měl pravdu, byla ještě dítě.

Zvedl k ní oči a nepřestával hrát. Byla to dcera jeho učitele, šlechtice, který se měl postarat o jeho výchovu. Dělalo se to tak, byla to tradice. Nechtěl opustit svou malou sestru a matku, ale musel. Přijel teprve před týdnem. Ale nebylo přípustné, aby ji ignoroval, nebo ji nějak urazil. Ne přímo. Ale nemusí ji zahrnout urážkami, aby jí dokázal, že je chytřejší.

Ano,“ přisvědčil. „ Musím.“

Řekni mi proč!“ poručila. „ Nebo toho nech.“

Neubránil se úsměvu. „ Protože jiné akordy neumím, má paní.“ Ty poslední dva slova řekl výsměšně a sklonil hlavu v krátké úkloně. Pak znovu sklopil oči k loutně.

Tak se je nauč,“ nedala se odbýt.

Pohlédl jí přímo do očí a v těch jeho se objevily lišácké jiskřičky. „ Ne,“ řekl jenom.

Proč?“ zeptala se nechápavě a trochu zmateně.

Nenaučím se to bez učitele, nemám učitele.“

Můj otec je tvůj učitel,“ podotkla.

Schovívávě nahnul hlavu na stranu a vážným hlasem řekl: „ To ano, ale jeho úkolem není mě učit hrát.“

Složila si ruce na prsou. „ Proč si přijel?“

Nadzvedl zmateně obočí. „ Protože mi to poručili.“

Nechceš tu být?“

To ještě nevím,“ odpověděl upřímně, ani nevěděl proč.

Můžeš odejít?“

Zasmál se a zavrtěl hlavou. Z jejího tónu bylo jasně patrné, že byla ráda, kdyby tu nebyl. To nebylo moc zdvořilé, ale jemu to nevadilo. Měl radši upřímnost, než zdvořilost. „ Ne. Nemůžu odejít, dokud má výuka neskončí.“

Takže tu budeš celé roky každý večer sedět a hrát stále dva stejné akordy?“ Byla podrážděná a jeho to bavilo.

Pokrčil rameny. „ Nemyslím, že bych byl tak neschopný, aby to trvalo roky. Ale jinak ano.“

Nechci to poslouchat.“

A já s tebou nechci mluvit a stejně musím,“ odpověděl okamžitě.

Nemůžeš mě urážet,“ prohlásila přisně a vysunula bojovně hlavu.

Je to urážka jenom, pokud tě to uráží. Já v tom nic urážlivého nevidím. Prostě říkám pravdu.“

Jsi zvláštní. Nikdo se mnou tak nemluví.“ Váhavě se zhoupla na patách.

Možná by měl.“

Proč jsi takový?“ Nezněla uraženě a to Nuadu překvapilo, byla jen zvědavá.

Sklopil oči. „ Máš pravdu, nechci tu být,“ přiznal. „ Nechci se přetvařovat. Jsem takový, jaký jsem a nebudu na tom nic měnit.“

Elika dlouho mlčela a dívala se na snědého mladíka před sebou. Uvažovala nad tím, co jí řekl. Dráždilo ji, že se jí líbí jeho uhrančivé černé oči, ale když mluvil, připadala si najednou hrozně maličká a ty oči úplně ztratily své kouzlo. Vzpomněla si, jak jí vždycky učili, že nemá uhýbat před tím, co je jí nepříjemné, ale postavit se tomu. Útěk nikomu nepomůže. Vždycky se musí bojovat.

Mrkla a našpulila pusu. „ Naučím tě další akordy, když ke mně budeš vždycky upřímný a řekneš pravdu, ať bude jakákoli.“

Přimhouřil oči. „ To nemůžu slíbit.“

Na chvíli měla nutkání odejít a nechat toho drzého vetřelce tam v koutě, ale rozmyslela si to. „ Tak tě to naučím jenom tak. Nechci to poslouchat.“

Víš, že to není přípustné.“

Na tomhle hradě ty hloupá pravidla neplatí,“ odsekla.

Přesto to nemůžu přijmout. Ne pokud nedostaneš nic nazpátek.“

Nic nechci. Nechci nic, co bys mi ty mohl dát.“

A co bys chtěla?“

Dlouhou chvíli si ho měřila a pak sklonila hlavu. „ Chci slyšet pohádku, kterou jsem ještě neslyšela.“ Podívala se mu do očí a cítila, jak jí do tváře stoupá krev. „ Znám všechny pohádky, co zná chůva. A všechny příběhy, které jsou ve svitcích v knihovně.“

Nuada se zasmál. „ Můžu ti dát, co chceš. Můžu ti vyprávět legendu, která se traduje v mém kraji.“

Elika zavrtěla hlavou. „ Určitě ji znám.“

Nemyslím si,“ nesouhlasil. „ Je stejně stará, jako ty, možná ještě mladší. Je to příběh o rytíři Tulákovi.“

Tuhle opravdu neznala. Elika se posadila na druhou stranu lavice a stejně jako Nuada pro ostatní zmizela ve stínech. „ Vyprávěj. Legendy se mohou lišit ve jméně, ale ne v ději.“

A tvoje část?“

Zítra si přinesu svou loutnu,“ slíbila.

Nuada ztišil hlas a pustil se do vyprávění. Nevěděl, proč to dělá, ale nevěděl taky ani proč by neměl. Dívka před ním byla dítě a pohádky nikomu neublíží. „ Tak poslouchej příběh, který vypráví o prastarém kouzlu. Příběh o Prstenu zaslíbení...“

02.08.2009 14:32:14
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one