4. Nehoda - obrázek

4. Nehoda - obrázek

Po dlouhé době konečně pokračování. Doufám, že se vám bude líbit a že si někde neprotiřečím s předchozíma kapitolama, až budu mít chvilku času, celý si to pročtu. Nějak jsem z toho vypadla, k čertu :(
Jinak omlouvám se za ten konec... o:)

Krásné počtení

Railan se zastavil na okraji lesa, dál byl úzký pruh pole a rovnou nějaký statek. Byl rád, že nemusí chodit do vesnice. Stačí, když ji pošle do toho domu a pak bude mít pokoj. Zbaví se jí. Nebude ho dál ohrožovat a zdržovat. Musel si přiznat, že z ní má trochu strach. Ta její schopnost byla děsivá, to, jak ho na slovo poslouchá, jak na něj kouká, to všechno bylo tak děsivé, až se mu zvedal žaludek. A nebylo nebezpečné jen pro něj, aby byli dál spolu. Jestli ho chytí, byl si jistý, že s ním nebudou jednat v rukavičkách. Otec ho chtěl poslat na jistou smrt, jestli po kouskách, nebo v celku, to bylo prakticky jedno.

Holčička se postavila po jeho boku a vyčkávavě na něj koukala. Musela zahnout hlavu, byl o hodně vyšší než ona.

Shlédl na ni dolů a přinutil se ke zkyslému úsměvu. Neusmál se od chvíle, co jeho matka zemřela. Ne skutečně. „ Běž do toho domu, postarají se o tebe -“ zarazil se a přimhouřil oči, „ jak že se to jmenuješ?“

Zamračila se na něj. „ Kairi. Jmenuju se Kairi. Princezna Kairi,“ ostře zdůraznila slovo princezna.

Railan téměř přišel o dech. Vylepšovalo se to. Princezna, což znamená, že její lidé ji určitě hledají a určitě požádali o pomoc otce, jako krále téhle země. Seznam lidí, kteří jsou pro něj nebezpeční, se prodlužoval. Musel k hranicím, čím rychleji, tím líp. Přinutil se odseknout: „ Mě je jedno, jestli princezna, baronessa, komtesa, baronka, markýza, kněžna, nebo zemanka,“ vyhrkl jedním dechem, rychle se nadechl a pokračoval. „ Tvůj titul mě nezájímá. Ale pokud nechceš, aby tě zase někdo sebral, aby dostal peníze, neříkej to. Nikomu. Teď běž do toho domu, rozumíš?“ Téměř začal křičet.

Vykulila na něj velké, jasně zelené oči. „ Odkud znáš všechny ty tituly? V téhle zemi je jediný šlechtický rod a to královský, žádný jiný. Pak jsou tu jen zemani, to vím. Učili mě to.“

Roy potlačil zasténání. „ To je úplně jedno, odkud to vím,“ procedil skrz zuby. „ Padej už sakra. Nemůžu se s tebou dál zdržovat. Už tak jsem ztratil víc času, než si můžu dovolit.“

A co když mi tam taky ublíží? Chci jít s tebou k hranicím. Můj otec je v Kolacii, chci jít tam. Nevěřím zdejším lidem. Jsou odporní.“ Hrdě vypnula ramena. „ Jsem princezna, musíš mě poslouchat.“

Já – nemusím – nic,“ odsekával jednotlivá slova a přiblížil se k jejímu obličeji. „ Nejdu do Kolacie,“ zalhal, „ a i kdybych šel s tebou se nepotáhnu, rozumíš mi jasně? A zdejší lidé nejsou odporní, už nikdy nic takového neříkej!“ zavrčel. Byli to jeho lidé, nebude je urážet! „ Jsou stejní jako lidé všude jinde, možná lepší. A vesničané jsou ti nejlepší a nejhodnější lidé, co znám. Budeš u nich daleko ve větším bezpečí, než na zdejším dvoře.“

Bojovně vystrčila bradu. „ Nevěřím ti. Na dvoře bych byla v bezpečí. Chci ke svému otci. Přikazuju ti to!“

Ty,“ štěkl, „ mi nebudeš nic rozkazovat! Je mi jedno, kdo jsi. Princezna, nebo služka. Kdyby nebylo mě, byla bys teď mrtvá, tak se podle toho řiď. Už jsem kvůli tobě riskovat život víc než dost. Běž do toho domu, pokud tě chytnou se mnou, zabijou tě, rozumíš alespoň tomuhle, co?“

V očích se jí zaperlily slzy. „ Já chci jít s tebou,“ vzlykla. „ Mám strach tam jít.“

Railan na ni zíral. Neměl ponětí, co se se slzami počít. Nemohl na ni dál křičet. Vzpomněl si na matku. Vždycky když plakala, chtěla, aby ji obejmul, aby cítila, že je s ní. Jeho první instinkt byl tedy dívku obejmout. Už natahoval ruku, když mu z ní vystřelila palčivá bolest. Spálila ho, vzpomněl si. Nadechl se a vydechl. Lítost zmizela, ale už na ni nekřičel, to nemohl. „ Umíš se bránit,“ řekl tiše. „ Můžeš na ně použít svoje kouzlo, ale oni ti neublíží, slibuju ti to. Znám zdejší lidi. Teď běž. Prosím, K...,“ začal, ale to jménu mu zase vypadlo.

Kairi,“ sykla nenávistně. „ Není to nijak těžké! Kairi! Prostě Kairi, ty hlupáku!“ Po tvářích jí stekly další slzy. „ Jsi ten nejodpornější kluk, co jsem kdy poznala, Royi!“ Otočila a pelášila přes pole k domu.

Chvíli se za ní koukal. Cítil se provinile. Kairi. Prostě Kairi. Měla pravdu, nebylo to těžké. Těžké bylo to, že byla princezna a znala jeho jméno a věděla, kam jde. Byl si stoprocentně jistý, že pokud se setká s někým od lidí jeho otce, bude v obrovském průšvihu. Ještě větším, než teď. Zapomněl jí říct, aby mlčela. Mohl jen doufat, že za tuhle chybu fatálně nezaplatí.

Otočil se a vykročil zpátky do stínů lesa.

Mohl jen doufat.

Doufat, že měl pravdu, když věřil svým lidem, že jí neublíží. Doufat, že se Kairi dostane ke svému otci, než stačí někomu prozradit něco o něm. Doufat, že se dostane za hranice dřív než ho otec chytí. Doufat, že vůbec přežije tuhle noc.

Narazil na zříceninu. Už se stmívalo, rozhodl se, že tam přespí. Lepší než nechráněný les.

Pamatoval si to tam. Kdysi je tam vzala matka s Parksem na výlet. Bylo mu sedm a bratrovi osm, byl to jeden s nejšťastnějších dní v jeho životě. Jen oni tři a jejich koně, nic víc. Všechno bylo pryč. Matka byla mrtvá a pokud bude mít štěstí, tak bratra dlouhé roky neuvidí. Pokud bude mít štěstí.

Ustlal si v rohu staré kuchyně, byl to jediný zastřešený zbytek původní obytné části. Věž byla taky ještě v docela dobrém stavu, ale dřeva schodiště byla ztrouchnivělá, už tenkrát a oni ho s Parksem ještě nalomili. Nechtěl riskovat, že se na něj zřítí zatímco bude spát.

Zavřel oči. Pomoz mi, mami. Prosím, poslal k nebi poslední myšlenku, než usnul. Byl tak unavený...


… „Pojď sem, Royi,“ volala na něj matka. „ Budu ti vyprávět, chceš?“

Nadšeně přikyvoval. „ Mami,“ žadonil. „ Mami!“

Přitáhla si ho na klín. Byl maličký, byly mu sotva čtyři. Zabořila mu obličej do tehdy ještě zlatavých vlásků. „ Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěla o těch krásných paních, co umí kouzlit?“

Zamračeně přikývl. „ To ale byla nuda, mami. Ony to už dostaly, já chci slyšet o hrdinech! O velkých pánech. Ti si svoji velkou sílu vybojovali. Parks už se učí s mečem. Já chci taky, mami. Proč nemůžu?“

Jonetě sjel úsměv. „ Protože si příliš maličký, sluníčko,“ zamumlala.

Zakabonil se. „ Jsem vyšší než Parks, už o takovýhle kus.“ Naznačil mezi prsty maličkou mezeru. „ Půjdu to říct otci.“ Začal se v jejím obětí kroutit.

Sevřela ho pevněji. „ Jsi mladší, Royi. Nezáleží na tom, jak jsi vysoký. Parks bude stejně vždycky vyšší. Nemůžeš se mu rovnat. Nesnaš se s ním soupeřit, miláčku. Budete vždycky bratři, ale je mezi vámi propast. Prosím, nikdy už s ním nebojuj...“ Joneta najednou mluvila příliš vážně. Tohle mu neřekla tehdy... To bylo až o pár let později, když se s Parksem poprali a Roy dostal od otce tvrdý trest, protože Parkse porazil.

Railan byl zmatený. Obličej jeho matky se začal rozmazávat a mizet.

Mami!“ vykřikl zděšeně. Nereagovala, dál mizela. „ Mami! Maminko!“


Ozval se příšerný burácivý zvuk a Railan se vyhoupl do sedu, okamžitě probuzený. Co to bylo? Další burácení a mezi ním rozeznal i křik. Vysoký jekot. Vyhoupl se na nohy, dýku okamžitě v ruce.

Burácení ustalo, křik ne. Někdo křičel bolestí. Ten hlas mu byl povědomý.

Rozběhl se směrem, odkud se to ozývalo. Věž.

Vběhl dovnitř.

Konstrukce schodiště byla zbořená, křik se ozýval někdo blízko a změnil se v pláč.

Kairi!“ křikl vyděšeně, hlas se mu třásl. Vyhoupl se na jeden trám. „ Kairi!“ zopakoval a lezl dál. Pláč neustával. Konečně ji zahlédl. Vlastně měla štěstí. Jeden trám se nad ní vzpříčil, takže ji to nerozmačkalo. „ Holko pitomá!“ zavrčel a pokusil se k ní nějak přiblížit, aby se podíval, jestli ji odtamtud dokáže dostat. Když schodiště spadlo, svítil dovnitř dírou ve stropě měsíc, zbytek trámů se nakláněl v nebezpečném úhlů. Brzy spadne i to. „ Co tu k čertu děláš?“

Royi!“ zavzlykala. „ Bolí to. Royi!“

Zatrnulo mu. „ Co tě bolí?“ Zahlédl proužek krve, který ji stékal po obličeji ke krku a mizel v šatech.

Noha. Royi! Pomoz mi, prosím. Royi!“

Natáhl k ní ruku. Sevřela mu ji, téměř mu rozdrtila prsty, nedokázal pochopit, kde se v ní vzalo tolik síly. Musela být šíleně vyděšená. „ Pomůžu ti,“ slíbil. „ Slibuju. Ale musíš mi pomoc. Dávej pozor, Kairi, ano? Soustřeď se.“

Popotáhla a přikývla.

Popolezl trochu blíž, její ruku nepouštěl. „ Soustřeď se,“ zopakoval, znovu přikývla, rty tiskla k sobě v očích jiskry bolesti. Viděl je i v tom slabém světle. „ Řekni, kolik tam máš místa. Leží na tobě nějaký trám?“ Zavrtěla hlavou, po tvářích jí tekly slzy. Rozhlédl se. Rychle vymýšlel plán. Neměl moc času, brzy je to zasype oba. Pokusil se vytrnout svoji ruku. Držela ho pevně. „ Pusť mě. Musím se dostat na druhou stranu,“ požádal ji vážně.

Křečovitě uvolnila jeden prst za druhým, ale nakonec byl volný. Přeskočil na protější trám. Znovu se rozhlížel. „ Dobře,“ přikývl si pro sebe. Zapřel se nohama, zlomil v pase tak, aby ho jeden trám podpíral na břiše a natáhl k ní obě ruce. „ Podej mi ruce.“ Okamžitě poslechla. Chytil ji za zápěstí, která měla stále ovázaná a ona jeho taky. Nadechl se a zadržel dech. Zabral a začal ji táhnout nahoru. Svaly v jeho pažích i na zádech a břiše bolestivě protestovaly, ale podařilo se mu ji vytáhnout trochu výš, vyprostit jí horní polovinu těla. Zuřivě tiskl zuby k sobě, šlachy na krku vypnuté. „ Pusť mě,“ sykl. Neposlechla. „ Dělej!“ Lapal po dechu. „ Spadneme oba, chyť se toho trámu!“ Ruce měl tak napnuté, že myslel, že každou chvíli prasknou. Konečně poslechla.

Zůstal viset hlavou dolů na trámu a zkoušel chytit dech.

Royi?“ ozvala se vzlykavě Kairi.

Dej mi chvilku,“ zasípal.

Zmlkla, hodnou chvíli se ozýval jen její potlačováný pláč. Konečně zvedl hlavu. Podíval se na ni. „ Musíme pryč,“ prohlásil. „ Chyť se mě.“ Znovu k ní natáhl ruce a ona po nich okamžitě chňapla. „ Musíš mi pomoc. Zapři se. Tlač ke mně, rozumíš?“ Přikývla. Začal táhnout a ona se snažila poslechnout a tlačit se k němu celým tělem. Dostal ji až na trám hned pod ním. Výš už by ji nevytáhl. Vykroutil ruce a uvolnil nohy. Přitáhl si je pod sebe a slezl za ní. „ Můžeš jít?“

Ne,“ zavrtěla hlavou. Její hlas byl protknutý bolestí a stejně vážný jako ten jeho.

Rozhlédl se. „ Vlez mi na záda,“ vzdychl.

Ne, Royi!“ zavzlykala. „ Nenechávej mě tady, prosím. Royi. Prosím!“

Nenechám,“ uklidnil ji. „ Vlez mi na ty záda!“

Vzlykot na chvilku ustal, mrkla. Potom se začala šplhat na jeho záda. Chytil ji a snažil se jí pomoc. Zasténala bolestí, když ji chytil za levou nohu. Zrovna to neřešil, začal šplhat nahoru. Štěstí, že byla tak drobunká. Jinak by ji neunesl. Trámy nad nimi začaly praskat. Začal se pohybovat rychleji. Srdce mu bilo až v krku.

Dostal se z vchodu do věže a klesl k zemi, Kairi se skutálela kousek od něj. Z věže se ozval rachot a je zavalil oblak prachu. Zbytek trámů se zhroutil.

Ležel tam v prachu a koukal na hvězdy. Holčička vedle něj hystericky plakala. „ Nejradši bych tě teď zabil,“ prohlásil. „ Nikdy jsem nepotkal tak pitomého, jako jsi ty!“ Začínal být čím dál naštvanější. Málem kvůli ní přišli oba o život! „ Co tu děláš? Říkal jsem ti, ať jdeš na ten statek!“

Sledovala jsem tě,“ vzlykla.

Proč!“

Chci jít s tebou k hranicím.“

Odtrhl pohled od oblohy a koukl na stranu, tam kde ležela. „ Kačeno hloupá,“ sykl procítěně. „ Proč si lezla do té věže!“

Myslela jsem, že tam budeš.“

Vyškrábal se na kolena, aby na ni lépe viděl. „ Věděl jsem, že to dřevo není spolehlivé. Nalomili jsme ho s bratrem, když jsme si tu hráli.“

Spadlo to.“ Taky se posadila a vykřikla bolestí, když pohnula nohou. Ruce jí k ní okamžitě vystřelily a jen nepatrný kousíček od kůže se zastavily.

Railan se k ní po čtyřech doplazil. „ Ukaž mi to,“ hlesl vystresovaně. Zvedla k němu zděšené oči a zavrtěla hlavou. Přes rty mu uniklo krátké zavrčení. Odstrčil její ruce a vyhrnul sukni. Znovu zasténala a cukla s sebou. Nic neviděl. „ Rosviť,“ poručil.

Cože?“ nechápala.

Rosviť. Zapal svoji ruku, nebo co to vlastně děláš. Nevidím.“

Chvíli se nic nedělo, ale potom se mu kousek od obličeje roztančily plamínky. Držela jednu ruku dlaní k nebi, druhou se podpírala. Za světla vypadala ještě hůř. Ta rána na hlavě ale nevypadala moc vážně. Jen škrábnutí.

Sklonil pohled k její noze. Chodidlo měla v příšerně nepřirozeném úhlu, kotník docela fialový.

Do pytle,“ uteklo mu.

Kairi měla zlomený kotník a opravdu vážně. I kdyby byl někde na blízku doktor, nemohl by moc dělat. Railanovi bylo okamžitě jasné, že tohle bolí jako čert a taky to, že následky jsou trvalé. Mohl jí chodidlo možná narovnat, ale noha už nikdy nebude zdravá. Princezna bude navždycky mrzák...

25.08.2009 19:36:01
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one