6. Kolacie - obrázek

6. Kolacie - obrázek

Railan váhal, ale Kairi okamžitě přikývla a nemohl ji nechat jet samotnou. Mohl ji poslat, aby šla k nějakým vesničanům, protože jim věřil, ale jak je důvěryhodná žena v kupeckém voze v mužském převleku? Nijak. Lidé mají vždycky důvod, aby skrývali svou identitu. Ať už šlo o pohlaví, nebo o titul, či jméno. O tom věděl své. Nemohl ji tam nechat jet samotnou. A... Musel si přiznat, že i on bude rád, když bude v Kolacii co nejdříve. Bál se. Hrozně se bál, že ho otec najde a pošle na sever.

Chytil Kairi kolem ramen a potrhl jí nohy.

Tohle mi zaplatíš, Mrzáčku,“ zavrčel jí do obličeje, zatímco jí nesl k vozu. Žena mu s ní pomohla nahoru a usadila ji na hromadu látek v rohu vozu. Nad nimi byla na železné konstrukci napnutá plachta. Railan se posadil vedle ní, kolena si přitáhl k tělu. Koukal před sebe, jen aby se na ni nemusel podívat.

Žena přelezla dopředu na kozlík a pobídla koně. Vůz se rozjel. Když odjela z křižovatky, otočila se na ně. „ Já jsem Gyrm, mimochodem.“

Kairi se na ni sladce usmála. „ Já jsem Kairi a tohle je-“ Railan si odkašlal a přerušil ji.

Můžeš mi říkat Tuláku.“

Zvedla obočí, ale zasmála se. „ Někdo je tu na útěku, co?“ ušklíbla se.

Railan jí přísně oplatil pohled. „ Evidentně máme něco společného. Gyrm je černokněžník ze starých bájí. Synonymum temna. Byli snad tvoji rodiče tak neskutečně vtipní?“

Uznale pokývala hlavou. „ Dostal jsi mě. Není moc lidí, co znají legendy. Vesničené rozhodně ne.“ Ta věta měla hlubší význam, než se zdálo.

Roy pokrčil rameny. „ To asi nejsem vesničan. A ty nejsi kupec.“

Dostalo se mi královského vzdělání.“ Otočila se zpátky k cestě.

Mě taky,“ zabručel. „ To mě taky...“


Gyrm, ať už byla kýmkoli, byla ideálním společníkem pro dvě děti na útěku. Na nic se neptala a oni dělali totéž.

Většina cesty proběhla v družném mlčení. Jídla bylo dostatek, občas Railan něco ulovil a na noc se utábořili, ale většinou jeli a nezastavovali se. Pokud Gyrm spala, řídil koně Roy.

Kairi většinu dne prospala, nebo žvatlala nesmysly. Railan, ani Gyrm jim nevěnovali velkou pozornost, ale ani jeden znich nedokázal skrývat úsměv. Railan musel uznat, že když není zrovna Kairi otravná a paličatá, je vlastně docela sladká. Nikdy neměl rád sladkosti.

Noha se jí hojila, otok a tmavá skvrna postupem času mizely a princezna si přestala stěžovat na bolest a budit se s pláčem, s nohou v křeči.

Přesto si Railan dělal starosti. Dítě, ať už jakkoli vznešené, bude mít jako mrzák obrovské problémy. Znal zvyky u dvora a věděl, co by udělal jeho otec. Poslední dítě, které se Jonetě narodilo, byla holčička. Docela maličká s promodralými rtíky. Zmizela tři dny po narození a Joneta až do své smrti pokládala každý kytičku k velkému dubu, který stál v zahradě. A se svým mužem od té doby téměř nepromluvila.

Mohl jen doufat, že pokud se Kairi dostane domů, nezmizí stejně jako jeho sestra. Tohle je těžká doba, to věděl každý a přižívali jen ti nejsilnější.

Povzdechl si s očima upřenýma do maličké tvářičky Marineiské princezny. Usnula. Opatrně přes ni přetáhl přikrývku a přelezl dopředu. Posadil se vedle Gyrm.

Mlčeli a koukali do tmavé noci.

Jak se jí to stalo?“ zeptala se najednou tiše, že si chvíli myslel, jestli se nepřeslechl.

Ohlédl se po ní, ale ona se dívala před se, nezaujatě si pohrávala s otěžemi. Vydechl. „ Zřítilo se na ni schodiště ve věži jedné zříceniny.“

Tys byl u toho?“

Ošil se. Bylo to poprvé, co se vyptávala, ale cítil potřebu se alespoň snažit jí na některé otázky odpovědět. „ Vzbudilo mě to. Dostal jsem ji odtamtud, než spadl i ten zbytek. Rozmačkalo by ji to na kaši.“

Je to tvoje sestra? Nejste si podobní.“

Uchechtl se. „ Ne. My nejsme sourozenci. Bohudík. Nemůžu se dočkat, až se jí zbavím.“

Pokrčila rameny, jako by mu moc nevěřila, ale neřekla na to nic. „ Kde jsi k ní tedy přišel?“

Ušklíbl se. „ Unesl jsem ji zbojníkům.“

Gyrm se rozesmála. „ Nevím, co si zač, Tuláku, ale líbíš se mi. Já jsem v patnácti mávala s pážaty dřevěnými meči.“

Zasmál se taky. „ Možná se k tomu v patnácti taky dostanu.“ Odmlčel se, ale pak se zeptal: „ Proč jedeš do Kolacie, Gyrm?“

Asi ze stejného důvodu, jako ty. Chci ze země. Bude válka. Vypukne za pár měsíců, až na zemi bude sníh. A já u toho nechci být.“

Překvapeně na ni pohlédl. „ Kdo jsi, Gyrm?“

Znal odpověď, ještě než ji vyslovila. „ Jsem věštkyně.“

Poté už neřekla ani slovo a když vyšel měsíc, stulila se pod plachtou do klubíčka a usnula. Railan jel dál nocí sám.

Za pár dní budou v Kolacii. Možná pozítří, pokud si udrží tempo. Chtěl do Marinei. Předpokládal, že se nechá najmout na nějakou loď a přepluje na ní jezero. Ale předtím se bude muset postarat o to, aby se Kairi dostala do bezpečí.

Cítil se vůči ní provinile. Měl dělat mnohem víc, než jen to, co dělal. Dával si za vinu její zranění. Věděl, že je to hloupé a může si za to sama, ale nemohl si pomoci. Nemohl se rozhodnout, jestli ji nenávidí, nebo ji má svým způsobem rád. Ale byl si jistý tím, že bude šťastný, až se toho otravného písklete zbaví. Pasovala ho proti jeho vůli na svého ochránce a nalepila se na něj, a on to nedokázal zvládnout. Sám byl dítě, nemohl se starat i o ni, měl dost práce se sebou.

Vzadu se něco pohnulo a na ruce mu dopadl temný stín, jak se všechno kolem prozářilo jasným světlem.

Věděl, co se děje, ještě předtím, než se otočil. „ Zhasni to!“ zasyčel zuřivě. „ Dělej!“

Proč?“ vysunula Kairi bojovně bradu.

Protože něco podpálíš,“ odsekl. „ A vzbudíš Gyrm.“

Gyrm nikdy nic nevzbudí. Vypadá jako mrtvá.“

Nehodlám se s tebou pořád hádat. Prostě to zhasni a udělej to hned. Máme fůru problémů, nemusíme si přidělávat další. To světlo jde vidět na míle daleko.“

Povzdechla si, ale zavřela dlaň a nechala plamínky zmizet. „ Proč mě nemáš rád, Royi?“

Nakrčil obočí. „ A proč bych měl?“ zeptal se tvrdě a otočil se k ní zády. Byla to správná otázka, ale nesprávný tón. Jemu samotnému rezonovala v hlavě ta otázka pořád a pořád stejně udiveně. „ Nech mě být, Mrzáčku,“ vzdychl. „ Nechci s tebou mluvit.“

Čeho se bojíš, Royi?“ zeptala se tiše.

Dlouho neodpovídal a potom řekl: „ Můj bratr měl vždycky rád sladkosti.“

Cože?“ Vůbec nechápala, o čem to mluví. „ Co tím chceš říct?“

Nevesele se uchechtl. „ Tím chci říct, Mrzáčku, že mám strach, že život mého bratra zničí ten můj. Pokud už se nestalo.“

Nerozumím ti, Royi.“

Zasmál se. „ A to je možná ten důvod, proč tě nemám rád.“


Další den vládlo ve voze tíživé ticho. Railan se schoulil do rohu a usnul, byl vyčerpaný, už několik dní nemohl spát. Pronásledovala ho myšlenka na to, že otec ho v Kolacii čeká a on se žene do pasti. Pokud by měl takhle strávit života, byl by snad radši, kdyby tam otec byl.


Kolacie bylo nádherné město pro ty, co v něm dokázali vidět krásu, pro zbytek lidí, přiliš přízemních, aby si všímali maličkostí, to byl jen špinavý přístav s katedrálou a spoustou putyk, kde se scházela ta nejodpornější chátra. Byly tu také kasárny. Kolacie byla první pevnost, kterou museli nepřátelé z druhé strany překonat, než vtrhli do země. Král Zuko tu měl početné vojsko.

Dostat se do města nebyl problém. Žena se dvěmi dětmi nevypadala podezřele. Ale příležitostí dostat se do problémů budou ještě spousty.

Gyrm zastavila ve vedlejší uličce, která byla jen kousek od katedrály. Ohlédla se k dětem vzadu pod plachtou.

Dál už budete muset sami. Teď už si nemůžu dovolit žádné pasažéry.“

Railan se vyškrábal na nohy a pomohl vstát i Kairi. Už se na nohu mohla postavit, ale příšerně kulhala. Seskočil dolů a napřáhl ruce, aby mohla skočit dolů. Potom se otočil ke Gyrm.

Děkujeme, za svezení.“

Usmála se a skočila za nimi dolů. „ Já děkuju za společnost. Můj život je hodně osamnělý, společnost je pro mě dar.“

Kairi se namáhavě dobelhala až ke Gyrm, Roy automaticky natahoval ruku, aby ji mohl zachytit, ale když si to uvědomil, zamračeně ji spustil podél pasu.

Jsem moc ráda, že jsem tě poznala, Gyrm,“ prohlásila.

Gyrm se zazubila a rozcuchala jí na temeni vlasy. „ Bylo mi ctí, Kairi.“ Podívala se vážně na Roye. „ Pojď ke mně, Tuláku, chci ti něco říct.“

Railan se obezřetně rozhlédl a udělal pár kroků k věstkyni. „ Ano?“

Položila mu ruku na rameno a naklonila se k němu, byla skoro tak vysoká, jako on. Promluvila k němu tak tiše, že ji ani Kairi nemohla slyšet. „ Bude čas, kdy budeš muset poslouchat rozum, čas, kdy ti pomůže jenom síla. Věř svým snům a až příjde čas, poslouchej své srdce, protože jen to ti řekne pravdu.“

Zvedl k ní oči. „ To je věštba, nebo prostě jen rada?“

Pousmála jsem. „ Je to jen to, čemu chceš věřit. Stejně jako tvůj život, princi. Sbohem.“ A než stihl něco říct, nebo se vzpamatovat z toho, že zná jeho tajemství, vyhoupla se zpátky na vůz a pobídla koně.

Díval se za ní, dokud nezmizela z jeho dohledu, pak se otočil ke Kairi. Musí se o ni postarat, než nadobro zmizí ze země. Musí jí vrátit jejím lidem. „ Říkalas, že tvůj otec je v Kolacii, Mrzáčku, víš kde?“

Pokrčila droubounkými ramínky. „ Pamatuju si velký dům se zahradou.“

Potlačil zlostné zasténání. „ Tady je ale spousta velkých domů se zahradou!“

Princezna se zamračila, čelo se jí zvrásnilo, jak se snažila vybavit si ještě něco. „ Přijeli jsme tam na lodičkách. Bylo to u vody.“

Railan si povzdechl. „ Poznáš ten dům, když ho uvidíš?“ Rozhodně přikývla. „ Tak pojď, půjdeme se po ěnm podívat. Opři se o mě, pomůžu ti.“

Chceš se mě co nejrychleji zbavit, že Royi?“ zeptala se vyčítavě.

Zhluboka se nadechl a vydechl. „ Musím se dostat ze země a čím dřív, tím líp. Ano, Mrzáčku, chci se tě co nejdřív zbavit,“ odpověděl upřímně.

Neodpověděla, ale chytila se kolem pasu a jeho košili sevřela v prstech. Šlo se jim těžko, i díky tomu, že se Railan snažil klonit hlavu co nejvíce k zemi, aby ho někdo náhodou nepoznal.

Zastav,“ sykla najednou Kairi a zatahala ho za košili.

Proč?“ nechápal, ale poslechl. Většinu její váhy nesl, unavovalo ho to.

Vidíš tam tu ženu? Tu s tím vojákem?“ ukázala prstem na vysokou kostnatou ženu pár metrů od nich, za níž jako stín stál urostlý chlapík v šarlatové uniformě.

A co je s nimi?“

To je moje manna.“ Railan se na ni nechápavě podíval. „ Vychovatelka,“ upřesnila s povzdechem.

Jsi si jistá?“ ujišťoval se.

Jistě. Je to Tezuka. Pojďme za ní.“

Kairi, ne-“ začal Railan, ale neposlouchala ho.

Tezuko!“ zakřičela. Vysoká žena s sebou trhla. „ Tezuko!“ Tentokrát se podívala jejich směrem a princezna na ni zamávala. Vytřeštila na ni oči a otevřela v úžasu ústa. Potom se rozběhla k nim.

Princezno!“ vykvikla a snesla se k ní na kolena.

Kairi ji padla kolem krku. „ Tezuko! Tolik jsem se bála.“

Žena ji pevně objala. „ Bála jsem se, že už vás neuvidím. Váš otec si myslí, že jste mrtvá. Princezno, bože!“

Railan od nich otrhl pohled právě včas, aby si všiml vojáka, který se objevil dámě za zády. „ Madam?“ pronesl hlubokým hlasem a očima temnýma jako noc se zabodl do Roye.

Musíme se vrátit ke králi, Gori. Musíme dovést princeznu domů.“ Tváře měla celé mokré od slz a Kairi tiskla pevně ke své hrudi.

Tezuka pohlédla princi do očí. Měly úplně stejnou barvu, jako oči jeho matky. Roy s sebou trhl a zatřásl hlavou. Pomalu začal od skupinky couvat, vzdalovat se.

Princezna byla u svých lidí. Jeho povinnost vůči ní skončila. Už ho nemusí zajímat. Může na ni zapomenout. Může... Otočil se a chystal se prodrat se davem k nějaké vedlejší uličce a rozběhnout se co nejdál od tohohle náměstí.

Royi!“ zakřičela Kairi a on ztuhl na místě, aniž by si mohl pomoc. Ohlédl se přes rameno. Princezna se zmítala ve vychovatelčině náručí, snažila se vyprostit. „ Počkej, Royi!“ Ohlédla se na svou věznitelku. „ Pusť mě, jen se rozloučím.“ Obejtí jejích paží okamžitě povolilo. Poslouchá ji na slovo, zděsil se Railan. Potom se zamračil, voják, který stál vedle nich, byl teď pryč. Rychle ho hledal očima. Nikde ho neviděl. Neměl z toho dobrý pocit.

Kairi k němu namáhavě klopýtala a lapala u toho po dechu. Když si to uvědomil, natáhl k ní ruku, aby ji podepřel. Sevřela jeho nadloktí a rozhlédla se. „ Pojď sem,“ zavelela a zatáhla ho za jeden ze stánků, co tu byly všude rozesety. Potom ho stáhla dolů, aby na ně nebylo vidět.

Co blázníš,“ zaškaredil se. Nechtěl se s ní loučit. Připomínalo mu to okamžik, kdy se loučil s bratrem.

Zlobíš se na svého bratra, protože jsi kvůli němu musel utéct,“ vyhrkla. „ A proto nemáš rád sladkosti.“ Vytřeštil na ni nechápavě oči. „ Já vím, že mě nemáš rád, ale určitě ti na mě alespoň záleží, když jsi mi pořád pomáhal a staral ses o mě.“

Nalepila ses na mě. Chtěl jsem se tě zbavit a ty jsi neposlouchala,“ opravil ji.

Royi,“ hlesla, v jasně zelených očích se jí zaleskly slzy. Roy nesnášel slzy. „ Jsi jediný kamarád, kterého jsem kdy měla. I když jsi nepřímný a zamračený, vždycky jsi můj kamarád, víš. A...“

Kairi,“ zarazil ji. „ Já nejsem tvůj kamarád. Ty jsi princezna a já jsem tulák, princezny se s tuláky nekamarádí, rozumíš. A teď běž za svou vychovatelkou. Běž domů. Budeš v bezpečí.“

Po tváři jí stekla slza. „ Nech toho, Royi. Dostalo se ti královského vzdělání, říkals to Gyrm, můžeš být můj kamarád!“

A k čemu ti to bude, když budu tvůj kamarád? Nikdy už se neuvidíme.“

Budu na to moc myslet. Slib mi, že na mě nezapomeneš.“

Railan si povzdechl. Nic mu neudělá, když jí to teď slíbí. „ Nezapomenu na tebe, Mrzáčku. Slibuju,“ vydechl. „ Sbohem.“ Zvedl se, že odejde, ale chytila ho za ruku.

Ne, počkej chvilku. Zachránil jsi mi život, chci ti něco dát.“

Mrzáčku, to vážně...“ Snažil se jí vykroutit.

Našpulila pusu a zatahala ho za rukáv. „ No tak, Royi. Jen si to vem, co ti to udělá? Můžeš to pak někam zahodit, až se nebudu dívat.“

Zavrtěl hlavou. „ To bych přece neudělal.“

Rozzářila se. „ Dobře.“ Zvedla ruce ke krku a vyndala z pod výstřihu šňůrku, na jejím konci se houpal prstýnek z lesklého světlého kovu s rytinami po okraji. „ Mám ho od narození, ale je mi hrozně veliký. Vem si ho.“ Sundala ho ze šňůrečky a spolu s ní mu ho vecpala do dlaně. Sevřel kolem něj prsty a zvedl k ní oči.

Já nemám, co bych ti dal,“ zamumlal.

To nevadí.“ Z davu se ozvalo vystrašené volání vychovatelky. Ohlédla se. „ Budu muset jít. Nikdy na tebe nezapomenu, Royi. Děkuju za všechno.“

Sbohem, princezno,“ ušklíbl se a vyhoupl se na nohy. Nastavil ruku, aby jí taky pomohl. V druhé stále držel prstýnek. Pustil ji a ustoupil o krok.

Sbohem, Royi,“ špitla.

Vnořil se do davu. Ztratil už příliš mnoho času. Musí zmizet co nejrychleji ze země, proto přece utekl! Narazil do nečeho tvrdého a zavrávoral. Překvapeně vzhlédl a zalapal po dechu.

Hleděl do tváře jednomu z otcových vojáků. „ Princi,“ ušklíbl se vysměšně. „ Váš otec vás všude hledá!“

V Royovi by se krve nedořezal. „ Vá – vážně?“ zakoktal, rychle se otočil a chtěl otéct. Na rameno mu dopadla obrovská ruka.

Ale no tak. Krále velmi zarmoutilo, když jste se ztratil. A vy nechcete působit králi zármutek, že ne?“ Ruka sevřela pevněji.

Ne,“ sykl Railan, jen stěží potlačoval bolestivý výkřik.

Půjdete se mnou. Král bude mít jistě velkou radsot, že jste v pořádku.“

Ruka byla jako ze železa. „ Jistě,“ přitakal Roy, slova procedil skrz zuby. Všechni to bylo zbytečné. Kdyby se nezdržoval s tou holkou, všechno mohlo být jinak. Sevřel v dlani prstýnek, co mu dala. Voják ho ne zrovna jemně prostrkoval ulicemi.


Pár dní na to byl už princ Railan na cestě ke svému strýci na sever. Ale prstýnek neodhodil. Natáhl si ho na kožený provázek a pověsil na krk jako talisman. Vevnitř prstýnku našel vyrytá slova v jazyce, který neznal.

Sira gorn neleri elika.


Pár měsíců na to se mezi oběmi zeměmi rozpoutala zuřivá válka, která trvala téměř devět let...

06.09.2009 10:25:47
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one