8. Bratři - obrázek

8. Bratři - obrázek

Zpátky k Railanovi a Kairi...

O devět let později


Railan stál v bohatě zdobené sále, ale dnes nedokázal jeho krásu ocenit. Veškeré své soustředění věnoval tomu, aby udržel oči otevřené. Už víc jak dva dny nespal. Vlastně tak docela nevěděl, kde je a co tu vůbec dělá.

Chystal se vrátit domů, ale den před odjezdem mu posel doručil dopis od bratra. Parks se po smrti otce ujmul vlády a teď se rozhodl podpořit svou vládu sňatkem, alespoň tolik z jeho dopisu Railan pochopil. Na konci dopisu byla jen prosba, nebo snad rozkaz, že si přeje, aby Railan byl po jeho boku, až se sňatek bude domlouvat a má následovat posla. Měli se setkat ve městě Sanlit, Roy o něm nikdy neslyšel.

Oba, Railan i muž, který ho vedl, jeli takřka bez přestávky, aby přijeli včas. Ale zatímco ten druhý si mohl jít poté lehnout, Roy dostal čisté oblečení a káď horké vody, aby se umyl a převlékl a teď stál tady. Strnule postával za bratrovým pravým ramenem s nohama mírně rozkročenýma a rukama spojenýma za zády. A snažil se neusnout ve stoje.

Sál byl plný lidí v drahých honosných šatech, ale Railan nikoho z nich neznal. I svého bratra neviděl roky, snad by ho ani nepoznal, ale jeho podoba s matkou se postupem času ještě prohlubovala. Bylo to skoro deset let, co zemřela, ale on měl její obličej stále jasně vypálený ve vzpomínkách.

Skoro devět let žil u svého strýce a povědomost o okolním světě měl poměrně matnou. Jeho studium sice trvalo déle, než bylo obvyklé, ale zato bylo mnohem hlubší. Railan hovořil několika jazyky a měl povědomost o každé z věd, o umění i politických poměrech, znal zvyky spousty národů a někteří prohlašovali, že patří mezi nejlepší bojovníky těch časů. Přesto se nikdy nezapojil do války, kterou jeho otec vedl se sousedními zeměmi. Railan předpokládal, že otec nechce, aby kdokoli pochyboval o Parksových schopnostech ve stínu těch jeho. Bylo to malicherné, ale Railan to chápal. Bylo mu dvaadvacet a jeho názor na svět byl daleko méně idealistický, než když byl dítě. Teď věděl, kde je jeho místo.

Parks vynaložil hodně úsilí, aby po jeho smrti všechny války ukončil. To byl dobrý tah. Roy nevynikal v politických pletanicích. Jeho bratr ano. Rozhodně byl lepší král, než by kdy byl on. Railan to věděl, ale přesto dosud svému otci neodpustil, že se ho zbavil jen proto, aby to Parks dokázal. Králův strach prince málem stál život.

Strýcova manželka sice dohlédla na to, aby Roy do příhodného věku věnoval svůj čas spíše studiu v knihovně, než fyzickému cvičení, ale přesto si nejednou za ty roky sáhnul na dno svých sil.

Možná proto mu kolem krku stále visela stará cetka, co kdysi dostal od malé holky, kterou poznal na útěku. Ona byla poslední spojení s tím životem, co měl předtím. Nic víc. Často, když mu bylo zle, zdálo se mu o malé princezně, které se nedokázal za žádnou cenu zbavit. Věděl, že je to sentimentální, ale on by dal cokoli, aby mohl vrátit ten čas, kdy měl alespoň nějakou naději. Dodnes si pamatoval, jak se to děvče jmenovalo. Kairi – královna. Dal jsi dost práce s tím, aby se naučil starý jazyk.

Prudce zvedl hlavu. Únava ho přemáhala. Byl by rád, kdyby slyšení konečně skončilo a on si mohl promluvit se svým bratrem, najíst se, nebo alespoň na okamžik spočinout. Potlačil nutkání protřít si palci oči a přejel jimi místnost. Dost podnětů ho možná udrží vzhůru.

Přes rameno svého bratra viděl na muže, který stál na zdobeném křesle vykládaném drahokami na vyvýšeném stupínku před nimi a mluvil s Parksem. Měl delší světlé vlasy a modré pichlavé oči. Bílý bohatý oděv měl prošívaný stejně jasně modrou, jako byly jeho oči.

Vedle něj seděla na něco nižší židli mladá žena v tmavě zelených šatech, přes ně měla přehozený zlatý plášť z lehké průhledné látky, kapuci měla nedbale položenou na temeni a z pod ní vykukovaly světle rezavé vlasy, téměř blonďaté, které měla hladce zčesané z čela, na němž měla tenkou zlatou obruč.

V prvním okamžiku si myslel, že se dívá na Parkse, ale ona se dívala králi někam za rameno. Na Railana. Oči rozšířené překvapením jakoby v děsu.

Roy rychle uhnul pohledem, když se setkal s tou jasnou zelení. Už ji jednou viděl. V jeho zemi to nebyla obvyklá barva, ale zrovna teď si nemohl dovolit utápět se ve vzpomínkách. Vlastně si byl zcela určitě jistý, že jako kluk tu holku nesnášel, tak proč mu teď stále přichází na mysl?

Zahlédl další ženu, byla vmáčknutá v rohu místnosti, aby na ni nebylo moc vidět. Tahle ho zaujala daleko víc. Byla vysoká a snědá, černé vlasy měla krátké, sotva po ramena. To bylo pro jakkoukoli ženu neobvyklé, ale jemu se to líbilo. Její obličej taky nesplňoval všeobecnou představu krásy, byl příliš jemný. Připomínal mu kresby elfů na svitcích se starými bájemi. Byla krásná takovým zvláštním, netradičním způsobem. Railan měl rád netradiční věci.

Jenže i její oči byly plné strachu. Ale ona se nedívala na něj jako dáma v zeleném. Ona se dívala na Parkse. Co to tu se všemi je? Nemyslel si, že by vypadali nějak děsivě. Podle něj vlastně Parks vypadal na krále až moc neškodně. I když to pravděpodobně nebyl jeho problém.

Z přemítání ho vyrušil pohyb, byl na takové věci citlivý, byl bojovník. Rychle zpozorněl. Blonďatý muž na trůně se postavil a všichni v místnosti se postavili spolu s ním, až na ženu za jeho zády, ta zůstala sedět.

Král Parks a jeho družina jsou našimi hosty,“ prohlásil a sešel ze schodů. Ve slunečním světle se zaleskly jeho okované boty. „ Dnešní slyšení je ukončeno.“

Railan vydechl. Konečně. Uvolnil ztuhlé svaly a podíval se na bratra. Parks se zamračeně díval na dívku, co seděla předtím za mužem v bílé. Potom se otočil. „ Pojďme,“ řekl pouze a vykročil. Railan šel beze slova za ním. Sotva vlekl nohy, ale nutil se držet hlavu vzpřímenou.

Royův pokoj byl docela rozložitý. Trochu podobný jeho pokoji na hradě jeho otce. Byl tu krb, stůl s jednou lavicí u stěny a na druhé straně stály dvě židle s opěradly pro ruce. Ve výklenku u okna byla kamenná lavice pokrytá světlou kožešinou a naproti krbu stála pevná postel z tmavého dřeva.

Parksův pokoj byl hned vedle, ale zatím ho nezavolal, aby si s ním mohl promluvit a jemu se vážně chtělo spát. Rozhovor s bratrem jistě pár hodin počká, když počkal devět let.

V krbu přívětivě praskal oheň a naplňoval místnost příjemným, uspávajícím teplem.

Roy rozepnul sponu na plášti a přehodil ho přes jednu ze židlí. Šel pomalu k oknu a po cestě se potýkal s přezkami na kábátci, otevřel mírně okno a kabátec stáhl. Teď měl na sobě jen košili. Zahýbal rameny, aby se protáhl.

Dveře se otevřely. Vešel jeho bratr, jeho oděv byl dosud kompletní, bez jediného nedostatku. „ Parksi,“ usmál se.

Úsměv mu opětoval, i když v něm zbývalo jen hodně málo s bývalé dětské veselosti. „ Railane. Jsem rád, že jsi tu.“

Roy pokýval hlavou, přešel ke stolu a nalil si do poháru víno. Zvedl ho k ústům a přes okraj na něj pohlédl. „ To já asi taky. Je to dlouho...“

Parks pokýval hlavou a přešel místností. „ Příliš dlouho, řekl bych.“ Zastavil se a změřil si ho pohledem. „ Vypadáš strašně, Royi.“

Pokrčil rameny. „ Moc jsem toho nenaspal.“ Posadil se na okraj lavice a natáhl nohy, prázdný pohár odložil na stůl.

Spal si vůbec?“

Ne, ale chystám se to dohnat. Ale nejdřív mi řekni, co tu vlastně děláme. Tvůj sluha mi toho moc neřekl a dnes na to nějak nezbyl čas,“ podotkl a opřel se hlavou o stěnu.

Parks si povzdechl. „ Ach, Royi. Země je po všech těch otcových válkách vyčerpaná. Snažím se dát dopořádku, co se dá, ale další boje už si prostě nemůžeme dovolit.“ Posadil se na kožešinu ve výklenku a ruce zkřížil na prsou. Tvářil se vážně a trochu zuřivě. „ Nechal mi potápějící se vor, místo skvělé lodi, co sliboval. Podařilo se mi uzavřít mír s Edanem i Wirhinou, když jsem podstoupil území, co na nich otec získal. Ale Raven dělá problémy.“ Zavrtěl hlavou, zavřel oči a opřel se tváří o stěnu, jeho hlas tím byl trochu přidušený. „ Nechce za žádnou cenu ustoupit. Teď na mě vytáhl starou smlouvu, kterou uzavřeli ještě naši otcové. A která zajišťuje mír našich zemí tím, že je spojíme sňatkem. Viděl jsem ji. Píše se v ní, že syn krále Zuka spojí svůj život s dcerou krále Saguara... A tak dále a tak dále. Myslím, že Raven předpokládá, že nemám nervy na to, abych si jeho sestru vzal.“

Roy si automaticky začal pohrávat v prstech s prstýnkem. „ Hodláš se obětovat pro zemi?“

Mám na vybranou? Byl si příliš dlouho pryč, Royi, nemáš tušení, jak to doma vypadá. Nemám jinou možnost.“

Railan se naklonil nad stůl a opřel se o něj lokty, snažil se udržet pozornost a soustředit se na všechno, co bratr říká. „ Proč si... Raven?“ optal se nejistě. „ Myslí, že nemáš nervy si jeho sestru vzít? Předpokládám, že ví, jak na tom naše země je. Je příliš stará, ošklivá?“

Ne,“ nesouhlasil Parks. „ Je mladá a slyšel jsem, že i velmi krásná.“

Tak proč?“ naléhal.

Nevím. Možná ze stejného důvodu, proč je stále svobodná. Víš přece, že dívky jako ona se vdávají i před patnáctinami. Jí je skoro dvacet. Zatím toho o ní moc nevím. K čertu, před pár měsíci jsem nevěděl, že ještě žije. Měl jsem za to, že zemřela jako dítě. Nikde se o ní nemluví, téměř jako by neexistovala jinde, než za hradbami tohohle města.“

Roy zhluboka vydechl a zakroutil hlavou. Otáčel prstýnkem a po tisící četl nápis vrytý dovnitř. Sira gorn neliri elika. Láska nikdy není nedostižná. „ Zdá se, že je v tom daleko víc, než jen mír, ne? Zavání to nějakým malérem, Parksi.“

Vím,“ přisvědčil král. „ Proto tě tady potřebuju. Nechci padnout do pasti.“

Railan na něj pohlédl. „ Myslíš, že ti přítomnost mladšího bratra pomůže? Pokud jde o nějakou past, budou se mě snažit do ní vlákat jako tebe, jelikož na tvé místo bych přišel já.“

Nechci, aby kdokoli věděl, že jsi můj bratr, Royi. Jsi jediný, komu plně důvěřuji-“

Roy mu skočil pobouřeně do řeči. „ Neviděli jsme se roky! Už se neznáme, bratře! Jestli jsem jediný, komu důvěřuješ, divím se, že jsi doteď přežil.“

Parks pokrčil rameny. „ Kdokoli jiný mě může zradit. Ty ne, nás dva váže krev.“ Vážně se na něj podíval a postavil se.

Dobře. Kdo tedy jsem?“ jeho hlas byl tak hluboký, že téměř přecházel do vrčení. Roy nesnášel přetvářku. Byl tím, kým byl. Bylo to už dlouho, co musel skrývat svou identitu. Sevřel v prstech prstýnek, až to zabolelo.

Railan, můj přítel a důvěrník, šlechtic. To je vše,“ odpověděl klidně. „ Zmizel si velmi náhle, roky o tobě nikdo nevěděl. Spousta lidí si není vůbec jistá, jestli vůbec žiješ.“

Roy si podepřel dlaní čelo a unaveně se zasmál. „ Ty umíš člověka vážně potěšit, Parksi. Jsem na tom jako zdejší princezna – většina lidí nemá tušení, že existuju.“ Povzdechl si. „ Není to hezký pocit.“

To ale není můj problém,“ připomněl král dutě. Roy k němu překvapeně vzhlédl, překvapilo ho to. Parks ho pozoroval, ale když zachytil jeho pohled, otočil se k oknu. „ S čím si to pořád hraješ?“

Roy setřepal prstýnek na malíček, až ho šňůrka trochu řezala na zátylku. „ Je spousta let, o kterých nic nevíš. Tohle jsem-“

Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře a on zmlkl. „ Dále!“ štěkl netrpělivě Parks, stále otočený k oknu, jednou rukou si přejížděl po čele.

Vešla vysoká dívka, kterou Roy zahlédl v sále. Zalapala po dechu, když zahlédla Parkse a rychle se podívala na Railana, jako by čekala, že ji zachrání. Zmateně na ni pohlédl. „ Přejete si?“

A – ano,“ vykoktala. Parks se rychle otočil za jejím hlasem a vytřeštil na ni oči. Roy nic nechápal. Nadechoval se, aby se zeptal, když dívka dodala: „ Paní chce mluvit s mužem, který se jmenuje... Slunce,“ u posledního slova zaváhala, i jí to znělo divně.

Roy se zakuckal, jak mu zaskočila slina. Tohle asi nebylo dobré. Vzpomněl si, jak mu Kairi tvrdila, že se jmenuje Slunce, to byl totiž překlad jeho jména. Dnes si na ni vzpomněl už poněkolikáté a začínal z toho být trochu nervózní. To se mu nestávalo.

Ale stejně nevysvětlovalo, odkud paní téhle krásky zná jeho jméno a ještě ve starém jazyce. Najednou úplně zapomněl na podivné chování svého bratra a služebné.

Co je to za pitomost? Nikdo takový tu není!“ zasyčel Parks. „ Kdo je tvoje paní?“ zeptal se nakonec o poznání mírněji.

Princezna... Já nevím, co to znamená...“ Nechala větu vyznít do ztracena a zírala na krále. A on na ni.

Roy si naposledy odkašlal a postavil se. „ To je v pořádku, Parksi. To jsem já.“

Trhl hlavou jeho směrem, oči najednou zjihlé. Když se díval na svého bratra, dostávaly znovu normální výraz. „ Cože?“

Popadl ze židle kabátek a natáhl si ho. „ Vysvětlím ti to později.“ Potom se obrátil k dívce. „ Co mi princezna chce? Nikdy jsem ji neviděl. Neznám ji.“

Zavrtěla hlavou. „ Nevím, pane. Říkala, že s vámi musí mluvit, to je všechno.“

Zamračil se, to se mu moc nelíbilo, ale řekl: „ Dobrá, zaveď mě k ní.“

Přikývla a rychle vyběhla na chodbu, jako by měla strach v místnosti zůstat déle. Railan ji následoval. Měl toho dost, chtěl spát, ne si povídat s nějakou cizí ženskou. Neměl na to teď nervy...

06.09.2009 10:30:24
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one