1. Jezdec v bouři - obrázek

1. Jezdec v bouři - obrázek

Toho večera zasáhla celou sălajskou župu stejně pekelná bouře jako před sedmnácti lety. Lidé nevycházeli z domů, velká část Zalău byla ponořena do tmy, protože padlé stromy zpřetrhaly dráty a zbývající generátory nebyly schopné dostatečně zásobit velké město elektřinou. Veškerý život jakoby ustrnul a napjatě čekal, až příroda dokoná své dílo.

Přesto, když zaburácel krajinou hrom a vzápětí silnici vedoucí na jih od města osvítilo světlo blesku, řítil se po ní k lesu neohrožený jezdec na stroji, který byl v tomhle chudém kraji nepochopitelně luxusní.

Ale onen tajuplný jezdec si zuřící bouřky nevšímal - nevnímal déšť, který ho smáčel, ani vítr, který ho vychyloval z rovnováhy. Jenom se hnal za svým cílem. Musel splnit úkol, který si předsevzal, než bude pozdě. A čas mu utíkal.

Nevěděl, jestli tentokrát uspěje, ale už neměl čas pouštět se jiným směrem, když se ukáže, že ani jeho druhý odhad není správný.

Ruce v kožených rukavicích sevřely pevněji řidítka a stroj ještě zrychlil. Zbývalo posledních pár hodin, možná ani to ne – bolest se stupňovala každou vteřinou.

Les pohlcený půlnoční tmou a zmítaný bouřkou vypadal děsivě, ale motorkář tomu nevěnoval pozornost. Byl už na děsivějších místech a podle všeho ho to nejhorší teprve čeká. Pokud vše vyjde podle jeho plánu, jeho agónie bude o několik nejmučivějších hodin kratší. I bájné peklo mu přišlo mírumilovnější, než otrava stříbrem, která zachvátila jeho drobné tělo.

Jeho pán často využíval jeho alergie, aby ho trestal, ale s postupem času mu trvalo stále déle kov vstřebat, až nakonec přišel o schopnost mu vzdorovat docela. Viděl už spoustu těch tvorů na otravu umírat. Věděl, co ho čeká a chtěl se pomstít.

Toužil po pomstě – za svůj život, za život své matky, za život každého, kdo zemřel jeho rukou. Nebylo to svědomí, jen čirá nenávist k muži, který ho vychoval. Ne… on vychoval nelítostného bojovníka, nic víc pro něj dítě jeho dcery neznamenalo, jenom zbraň.

Trina – bezpohlavní, neporazitelný zabiják. Temný přízrak smrti.

Zadní kolo sebou v zatáčce zaškubalo a jezdec měl co dělat, aby motorku udržel. Když ale po pár dalších vteřinách jízdy začal zpomalovat, nebylo to proto, že by ho předchozí zaváhání vystrašilo. Ne, když zastavil, položil si jednu ruku pod okraj hrudního koše, protože jedna jeho naivní část doufala, že tak se bolest alespoň trochu zmírní, zatímco druhou bez váhání zalovil v kožené brašně, která mu visela u pasu, a vytáhl věc, která trochu připomínala vysílačku.

Hranou ruky setřel s krytu helmy kapky vody, aby lépe viděl. Podle údajů na displeji byl prakticky na souřadnicích, které byly zašifrované v textu vyrytém v přívěsku jeho matky. O pár set metrů jihovýchodně by měl být jeho cíl.

Ale jeho první pokus vyšel naprázdno. Když čísla veršů druhého ze žalmů dal vedle sebe, skončil uprostřed lesa. Tentokrát je sečetl. Nezdálo se, že by dosáhl jiného výsledku, kromě toho, že teď stál nedaleko skalní průrvy.

Slezl z motorky, a aniž by si sundal přilbu, po vlastních se vydal s navigací mezi skalní stěny. Nehodlal to vzdát. Dokud bude dýchat, bude hledat.

Matné světlo z displeje nepatrně osvěcovalo kámen, který Trinu pohltil, ale nezdálo se, že by tu bylo víc, než jen skála. Žádný vchod. Žádné hlídky. Žádné sídlo varcolaků…

„Sakra!“ ozvalo se zpod helmy překvapivě vysokým hlasem těsně předtím, než na drobnou postavu něco ze strany dopadlo a srazilo ji k zemi. Černá helma křísla o skálu, jak padala pod vahou neznámého břemene, GPSska skončila v blátě o půl metru dál a Trinu zaplavila tma.

 

„Máš své povinnosti, Nicku, zkus se s tím prostě smířit,“ povzdechl si Viktor unaveně a odvrátil se od svého syna rozvaleného v jednom z křesel v jeho pracovně k oknu.

Neměl sílu dnes řešit prohřešky toho pacholka, přesto nemohl ignorovat, že právě Nicholas vedl skupinku noviců, která si v tomhle nečase uspořádala půlnoční večírek na vrcholu skalního převisu, kudy navíc procházely hlídky – pitomci. Všichni si ponesou následky, samozřejmě, ale věděl, že tohle není ani první a poslední průšvih, do kterého se jeho povedený synek dostal (jeho matka na něj byla příliš mírná). Každý jiný by už dávno vyletěl, jenomže Nicholas měl převzít koven, nemohl odejít z výcviku.

„Já jsem spokojený jako rebel,“ ujistil ho s úšklebkem Nicholas.

Viktor sevřel ruce v pěst. „O tvoji spokojenost nejde!“ zavrčel. „Je to tvůj osud. Krucinál, já nevím, jak ti to ještě vysvětlit, abys to konečně pochopil!“

„Nesnaž se,“ odtušil nezaujatě Nicholas. „Chápu to. Jen mě to nezajímá.“

„Tvoje matka…,“ začal Viktor, ale jeho syn rázem vyskočil z křesla celý naježený.

„Moji mámu jsi roky neviděl!“ odsekl. „Nemáš právo o ní ani mluvit.“

„Nevíš, co říkáš,“ odfrkl si Viktor. „Jsi jen rozmazlený spratek - Helena evidentně roky tvé výchovy naprosto promrhala! Nemáš nejmenší ponětí, co jsou tvoje povinnosti.“

„Tobě povinnosti taky moc neříkají – třeba ty manželské,“ zuřil mladík. „Vzal sis mámu, abys získal koven, a pak tě přestala zajímat,“ obvinil otce znechuceně.

„Přestaň žvanit, Nicholasi!“ zaburácel Viktor vzteky bez sebe a praštil pěstí do stolu. „Už nejsi v Anglii a já na tvoje řeči nejsem zvědavý. Každý jiný by už byl vykázán, a já ti garantuju, že si budeš přát být jako každý ostatní, než s tebou skončím,“ prohlásil rozhodně, jeho hlas byl najednou pevný a chladně odtažitý. Chtěl pokračovat, ale někdo zabušil na dveře. „Co je?!“ vyštěkl a upřel pichlavě šedé oči na dveře.

Ty se rozletěly a do pracovny vešel jeden ze strážců, Duke. Kdyby to nebyl Karenin syn, nikdy by ho nepřijal zpět do kovenu – vytvářelo to nepříjemný precedens. Ale on Karen hodně dlužil. „Hlídka nedaleko brány někoho zadržela,“ ohlásil, sotva popadl dech.

Viktor se narovnal. „Koho? Strigoje?“ ptal se netrpělivě.

Posledních pár let měl plné ruce práce – vinou Triny jeho koven tak tak přežíval. Šílený zabiják se objevil před pár lety odnikud, ale kosil řady jeho vlků prakticky bez mrknutí oka. Byl silnější než všichni, rychlejší, mrštnější, odolný vůči všem posvěceným i dřevěným kulkám, svěcené vodě… Všemu, co platilo na strigoje. Ani stříbro a oměj, jenž byli smrtelné pro varcolaky. Nebyl tedy strigoj, ani zběhlý varcolak, ale nemohl to být ani člověk. Kdyby jen tušil, co je ta bytost zač! Mohl přijít na to, jak ho zničit. Živý strigoj mohl být neskutečným zdrojem informací, když se podařilo je z něj dostat.

„Ne, pane,“ houkl Duke nepokojně. „Je to dívka. Srdce jí tluče.“

Viktor se nasupil. „Dovedli jste do sídla nějakou lidskou holku, co zabloudila?“ zeptal se nebezpečně tiše.

Duke se zhluboka nadechl a udělal dva kroky ke stolu. „Vypadá to, že nezabloudila, pane. Něco hledala.“ Položil na desku věc obalenou blátem. „Je to GPS,“ ozřejmil, když k němu vůdce zvedl znechuceně hlavu. „Měla ji u sebe.“

„Ne každá holka, co umí používat GPS, je automaticky špión,“ odtušil podrážděně. „Doufám, že toho máte víc. Na vtipy nemám čas.“

Duke se nejistě ohlédl po Nicholasovi, který stál stále na stejném místě. Někteří znali historky o strigojí princezně pohřbené ve sklepeních, někteří, jako Viktorův syn, se o nich nikdy dozvědět neměli.

„Marcus ji omráčil. Ale když přišla k sobě, pořád opakovala ‚Romanova‘.“

Viktor ztuhl. „To je všechno?“ Byly to roky, co mu v náručí umřela poslední Romanova – Eva Romanova. Tu noc byla stejně šílená bouře jako dnes, to si pamatoval, i když zbytek vzpomínek na ten den zakryla její smrt a poslední slova, která nikdy nepochopil. Jmenuje Katrina.

Duke zmateně ustoupil. „Mysleli jsme, že vás to bude zajímat. Může to mít souvislost s… Alexandrem,“ upozornil ho opatrně a znovu střelil pohledem k Nicholasovi.

„Myslel jsem, jestli říkala ještě něco,“ odsekl netrpělivě Viktor.

Obličej strážce se protáhl. „Modlila se,“ hlesl a z jeho hlasu zazníval všechen ten zmatek, který v něm ta situace vyvolávala.

„Modlila se?“ opakoval po něm. Na víru byli nemrtví doslova alergičtí a Romanovi byli nejstarší rodinou nemrtvých, kterou znal.

„No jo,“ souhlasil Duke a přešlápl. „Dvacátý třetí žalm, opakovala dva verše pořád dokola, než znovu ztratila vědomí.“

Viktorovy instinkty začaly bít na poplach. „Které dva verše?“ zeptal se obezřetně.

Mladý muž před ním otráveně zafuněl a začal recitovat: „Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa vod…“

„… naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno,“ doplnil Viktor druhý verš z tohoto žalmu, který nechal vyrýt do přívěsku pro Evu. A jeden verš ze žalmu 47. Souřadnice sídla kovenu. Eva byla jediným strigojem, který pravděpodobně držel v ruce bibli… Samozřejmě, když mezi knihou a kůži stála pevná látka rukavic.

„Jo,“ přisvědčil Duke. „Tohle a ‚Romanova‘.“

To nemohla být náhoda, ale přesto to nedávalo smysl. Eva byla mrtvá. Uložená k věčnému odpočinku ve skále pod sídlem. „Kde je?“

Strážce trochu zrozpačitěl. „Nevěděli jsme, co s ní, tak jsme ji strčili do Petrovy kanceláře.“

Viktor na něj vytřeštil oči. „Je plná zbraní, vy idioti!“ zařval.

Duke si odkašlal. „Ona je v bezvědomí a spoutaná. Petr má zbraně zavřené a ty její jsme jí sebrali.“

„Byla ozbrojená?“ podivil se Viktor a zároveň vyrazil ke dveřím. Ještě se otočil na syna. „Za úsvitu tě čekám v tělocvičně,“ upozornil ho ostře. A víc se jím nezabýval. Bůh věděl, že své dítě miluje, ale co měl druhým rokem Nicholase denně na očích a na stole věčně hlášení o jeho prohřešcích, začínala ho otcovská láska unavovat. O to víc, že tohle dítě byla povinnost. Nikdy nechtěl s Helenou žít. Neměl ji rád. Nebyli ani přátelé. Život v různých částech Evropy jim vyhovoval hlavně proto, že nemuseli být spolu a potkávat se. Prakticky spolu nemuseli mluvit.

„Ozbrojená, jako by utekla z bojové linie, pane,“ vyrušil ho z myšlenek Duke.

Přidal do kroku a nakonec se rozběhl. „Idioti,“ mumlal si pro sebe. „Idioti!“ Minul strážce stojícího před Petrovou kanceláří a rozrazil dveře. Petr si moc rád hrál se zbraněmi a vyráběl mulici, která platila na strigoje, takže ta místnost vypadala spíš jako dílna, než kancelář.

Na jedné ze dvou židlí, co tu byly, ochable visela maličká osůbka. Přímo vybízela k tomu, aby člověk odložil všechnu obezřetnost, protože něco tak malého ani nemohlo být nebezpečné. On se tím nenechal omámit. Malé, nevinné věci jsou nejlepší jako zbraně hromadného ničení.

„Nevypadá nebezpečně,“ ozvalo se za ním.

Nevypadá,“ souhlasil Viktor ostře. Moc toho z dívky neviděl, ale vypadala křehce a velice zranitelně. Tmavé vlasy měla zapletené tak, že jí ležely těsně u hlavy, ale z copu jí do obličeje sklouzlo několik pramenů, které byly slepené potem a i přes mdloby se třásla, jako kdyby měla nějaký záchvat - jen pouta ji držela na židli. „Běž pro svou matku,“ poručil Dukovi a sám se odvrátil od zajatkyně a přešel k velké skříni u stěny, odkud vytáhl velkou láhev a odšrouboval víčko. „Johane, zavři dveře zvenku!“ křikl na muže, co stál na stráži a postavil se asi půl metru před židli. „A my si promluvíme, malá zlodějko.“ Zhoupl ruku a chrstl dívce do tváře svěcenou vodu.

 

Nabývala vědomí v krátkých záblescích, kdy se kolem ní míhaly postavy a místnosti, slyšela dohadující se mužské hlasy a zvuky bouřky, která stále nabírala na své děsivé síle.

Nějaký ostrý podnět ji vynesl tak blízko k vědomí, že konečně prorazila clonou, která ji obklopovala. Uvědomila si, že sedí a je spoutaná – tak pevně, že se jí umělohmotná pouta zařezávala do kůže. A vzápětí ji znovu zasáhla křečovitá bolest v jejích útrobách a zdála se daleko horší.

Trina chroptivě zalapala po dechu a potřásla hlavou, aby setřásla co nejvíc kapek tekutiny, která jí přistála v obličeji.

Jazykem slízla nepatrně množství, co jí uvízlo na rtu. Na špičce jí jazyk na několik vteřin znecitlivěl. Za tu vteřinu stačily její smysly – vycvičené přesně k těmto účelům – pohltit většinu místnosti, ve které právě byla. Bílé stěny; prosklené skříně s rozličnými zbraněmi uvnitř; pracovní stůl; pevné, dřevěné dveře úhlopříčně naproti ní.

A muže, který byl v místnosti s ní – byl vysoký a dobře stavěný; jeho široká ramena dávala tušit nekompromisní, strohou sílu skrývající uvnitř, která ukazovala na to, co je zač. Varcolak před ní byl velice silný a zdál se být docela pohledný - hnědé vlnité vlasy měly prakticky ten samý odstín, co ty její, a světlé měl naplněné vztekem. Díky zkrabatěné kůži kolem očí a zlobně stisknutých rtů odhadovala jeho věk někde za čtyřicítkou. Připadalo jí, že by ho měla znát. Pravděpodobně ho viděla v některé z bitek. To nebylo důležité – křeče jí napovídaly, že ztratila spoustu času z toho mála, co jí zbývalo, když se tak hloupě nechala omráčit. Nicméně evidentně našla, co hledala…

„Svěcená voda – originální,“ poznamenala chrčivě a pevně sevřela oči, aby se vyrovnala s bolestí, která stravovala její tělo. Otrava stříbrem postupovala rychle. Jinak by ji pravděpodobně rozladilo, že po téhle spršce se jí na celém obličeji rozteče vyrážka. Další ze skvělých alergií, co měla po rodičích.

Vzduch kolem se pohnul, jak se k ní muž před ní vrhl, a popadl ji za bradu. Tiskl jí spodní čelist tak pevně, že ji málem rozdrtil. „Kde to máš?!“ zasyčel nenávistně a probodával ji zuřivým pohledem.

Nečekala, že ji přivítají s fanfárami, ale tohle bylo i tak divné. Čekala nenávist. Bylo velice pravděpodobné, že mu zabila některého z přátel, pokud ne rovnou příbuzného. Vztek ji mátl. Pro ni to byla jen chvilková emoce, kterou dokázala okamžitě opanovat, takže s ním neměla zkušenosti a nechápala ho. Chápala a uznávala věci, které tvořily její život. Chápala nenávist, touhu po pomstě, chtíč a násilí. Chápala bolest a smrt. A uznávala právo silnějšího a on teď rozhodně silnější byl.

„Co?“ podařilo se jí ze sebe dostat, protože jeho stisk jí zabraňoval dobře artikulovat.

Pustil její bradu, ale jen proto, aby jí vzápětí do tváře přiletěl tvrdý políček. Otočila tvář po směru rány. V ústech se jí objevila krev, ale sotva polkla, nová se neobjevila – hojila se rychle. Bohužel tím přišla o část sil a bolest v těle se vystupňovala.

„Pěkný pokus,“ uznal rozzlobený muž před ní. „Zeptám se ještě jednou,“ oznámil jí nekompromisně. „Kde ho máš?“

Zvedla k němu hlavu a zadívala se mu do pichlavě šedých očí. „Já nevím, o čem mluvíš,“ upozornila ho klidným, vyrovnaným hlasem.

Zdálo se, že ho její tvář zmátla, ale vzápětí ji znovu praštil. Tentokrát se roztržený ret hned nezahojil. Uzdravování ji stálo síly, které neměla. Hlava ji unaveně klesla na prsa a ona musela vynaložit úsilí, aby ji znovu zvedla. Varcolak před ní vypadal při pohledu na její krev a rozostřené zorničky potěšeně. Udeřil ji ještě dvakrát. Nereagovala – na to neměla dost síly.

„Můžeme tu být velice dlouho. Mám spoustu času,“ ujistil ji maličko podrážděný její netečností.

Trina si povzdechla: „ ne. Řekni, co chceš vědět - odpovím ti. Řeknu všechno, co vím. Kvůli tomu jsem přišla.“ Bylo by samozřejmě jistější mluvit přímo s vůdcem kovenu, ale nebyla v pozici, kdy by si diktovala podmínky. Byla si jistá, že i tak měla štěstí na dost vysoko postaveného varcolaka, aby její informace nepřišly vniveč.

Naklonil se k ní, rukama se opřel o opěrky židli, ke které byla přivázaná, takže svíral její zápěstí. „Jak jsi našla sídlo?“ zasyčel jí do obličeje a ona ucítila vůni jeho večeře. Nebylo to dlouho, co jedl.

Potlačila nutkání odvrátit hlavu. „Vedl mě Bůh.“ Nebyla si jistá, jestli záhada kolem matčina přívěšku neodsune do pozadí ostatní věci, které hodlala varcolakům sdělit před svou smrtí. Zbývalo málo času, nebyl prostor na zdržování se s drobnostmi.

Jeho prsty sklaply jako čelisti a ozvalo se křupnutí, když jí rozdrtil jedno zápěstí – ukrýval velkou sílu, přesně jak odhadovala. Mlčky snášela chronickou bolest z otravy, ale tahle nová vlna agónie ji překvapila – zaryčela a zazmítala sebou na křesle, dřív než stihla výkřik uzavřít v sobě.

„Jak jsi našla sídlo?“ zopakoval muž jako by nic.

Hospodin, Nejvyšší, vzbuzuje bázeň, on je Král velký nad celou zemí,“ zamumlala, zatímco se jí ústa plnila slinami, které nestíhala polykat. „Žalm 47, verš tři. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. Žalm 23, verš dva a tři. Souřadnice sídla jsou: 47 stupňů a tři minuty severní šířky, 23 stupňů a pět minut východní délky,“ vysvětlila mrtvě a zhluboka dýchala, aby se udržela při vědomí. „To není důležité.“

Varovně sevřel i její druhé zápěstí a její poslední poznámky si nevšímal. „Znovu, kde ho máš?“ stál si na svém.

„Co?“ vzdychla unaveně, protože nechápala, co po ní chce, a připravila se bolest další zlomeniny. Ta ale nepřišla.

„Je jediný šperk, na kterém jsou přesně tyto tři verše. A patří mně.“

Překvapeně zvedla hlavu. Nečekala, že o něm někdo ví – kromě toho, kdo ho matce dal, samozřejmě. On to být nemohl. Svého otce si představovala jako ustrašeného, pokryteckého slabocha. V očích tohoto muže se zračilo pyšná rozhodnost a smysl pro povinnost. Byl vůdčí typ a… lhář.

„To není pravda,“ odsekla nenávistně, nedbaje toho že je plně odevzdána do rukou nepřítele. „Patřil mé matce. Našla jsem ho v jejích věcech. Je můj.“

Sklopil zamyšleně oči k jejímu krku a vzápětí se vrhl na její hruď a rozerval nahoře koženou bundu, aby odhalil její hrdlo. Přívěsek se houpal na konci zlatého řetízku. Ze rtů mu uniklo vítězoslavné zavrčení. Sevřel jemná očka v obrovské dlani a trhl, takže mu zůstal v ruce. „Tvoje matka ho ukradla – nepatřil jí,“ nakrčil znechuceně nos.

„Matka je mrtvá,“ odtušila Trina dutě, protože ji ztráta šperku podivně zasáhla. Přitom to bylo jedno - do hrobu si cetku nevezme. Pár minut to bez něj vydrží. Její reakce byla směšná a hloupá. Přinutila se vrátit k účelu své cesty sem. „Ale já jsem přišla s informacemi o nemrtvých.“

„Jakými informacemi?“ zavrčel nezaujatě muž a pohledem upřeným na svou dlaň. Přívěšek byl to jediné, co ho zajímalo.

Přesto byla tohle její příležitost. Patrně jediná, kterou dostane. „Vím, kde sídlí. Vím o nich všechno,“ vyhrkla.

Zaujala ho. Podíval se na ni s obočím vysoko zdviženým. „Kdybys to věděla, čemuž nevěřím, proč bys mi to chtěla říct?“ odfrkl si skoro pobaveně.

Po tváři se jí roztáhl krutý úsměv. „Chci je s sebou v pekle.“

Zamyšleně nakrčil čelo. „Říkáš, že víš všechno o nemrtvých, ale samotné ti tluče srdce. Nereaguješ na svěcenou vodu.“ Naklonil hlavu na stranu a nabral zhluboka vzduch. Nozdry se mu rozšířily. „Co jsi do pekla zač?!“ zvolal ohromeně.

„Neřekla jsem, že jsem stejná jako oni,“ odtušila dutě. „Přesto o nich vím vše. To by tě mělo zajímat, ne já.“

Odtáhl se a upřeně jí několik vteřin hleděl do tváře. „A víš i jak zabít Trinu?“ zeptal se s obočím posměšně zvednutým.

Skoro se zasmála, ale zmohla se jen na kyselý úšklebek. „Umírá na otravu stříbrem. Právě teď. Máš radost?“ nadhodila uštěpačně.

V očích mu znovu zaplál vztek. „On je varcolak!“ zvolal pobouřeně. „Je jeden z nás!“

„Ne on – ona,“ opravila ho podrážděně. „A nejsem varcolak, ani strigoj. Jsem hybrid.“

Vytřeštil na ni oči a ona slyšela, jak mu prudce stoupla tepová frekvence. „Ty že jsi Trina?“ ujišťoval se nevěřícně.

Našpulila pusu. „Slyšela jsem, že mi tak říkáte i vy,“ souhlasila. „Ale tak se nejmenuju. Což taky není podstatné.“

Muž se zamračil a zavrtěl hlavou. „Ty nejsi Trina.“

Zakoulela očima. „Je to vůbec podstatné? Do hodiny budu tak jako tak mrtvá. Zbývá mi málo času a chci Alexandera stáhnout sebou.“

„Proč?“ sykl muž.

Odfrkla si. „Neotrávila jsem se sama. Kdybyste do mě lili dost dlouho svěcenku, začala bych na ni taky reagovat jako strigojové.“

Přimhouřil oči. „Proč by to Alexander dělal? Když připustím, že taková panenka jako ty je Trina, proč by zabíjel nejlepšího zabijáka, co kdy měl?“

Ušklíbla se. „Proč asi? Nenávidí mě. Jsem hybrid – jsem důkaz, jak byla matka zvrácená.“

„Co přesně znamená to, že jsi hybrid?“ vyprskl netrpělivě muž. „Jak jsi… vznikla?“ zeptal se znechuceně.

„Jak asi? Jsem kříženec - moje matka byla děvka a jeden z varcolaků je pokrytec. Co na tom záleží?“ odsekla Trina, když ohromeně ztuhl. Dělalo jí stále větší problémy vzdorovat bolesti a přitom ztrácela drahocenný čas hloupým vysvětlováním. „Nejsem tu, abych ozřejmovala svůj původ. Chci pomstu. Chci, aby se mnou vymřeli všichni Romanovi,“ prohlásila nenávistně.

Ale on jako by to neslyšel. „Jak se jmenovala tvoje matka?“ vyštěkl a znovu se nad ní sklonil. Už ani nevnímala, když sevřel zápěstí, co jí zlomil. Bolest ustupovala společně s jejím vědomím.

„Eva Romanova,“ hlesla omráčeně. Už si neuvědomovala, co tu dělá. Ztrácela ponětí o tom, kde vůbec je. Matně si uvědomovala, že místnosti vstoupili další lidé.

„A ty?!“ dorážel na ni zdálky hluboký, pronikavý hlas a vzápětí jí něco zatřáslo. „Slyšíš? Tvoje jméno? Odpověz!“

„Katrina,“ vydechla a nechala se pohltit tmou, která byla klidná a hřejivá – podobná pocitu, když seděla zabalená v kožešině u krbu a nechala se unášet tichem.

Konečně, konečně všechno zmizelo a nezůstalo naprosto nic, než ticho.

16.11.2011 19:22:14
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one