2. Mrtví promluví - obrázek

2. Mrtví promluví - obrázek

Viktor zavrávoral o pár kroků dozadu a třeštil oči na dívku v křesle, která právě ztratila vědomí. Jmenuje se Katrina. Ach, Bože, jmenuje se Katrina! Zvedl bezmocně ruce k hlavě. Zdálo se, že se místnost houpe.

Karen do něj strčila, když se k ní kolem něj drala. Opatrně zvedla její hlavu a prohlédla si její obličej.

„Milostivý Bože,“ vydechla zděšeně. Zuřivě se na něj ohlédla. „Copak ti úplně přeskočilo?“ obořila se na něj zlobně. „Je to teprve dítě!“

Pořád nemohl popadnout dech. „Jmenuje se Katrina,“ zamumlal ohromeně. Zvedl se mu žaludek a on mě co dělat, aby v sobě udržel večeři. Tohle nemohla být pravda.

Karen vzala jeho větu jako oznámení a znovu se k ní sklonila. „Katrino,“ oslovila ji a lehce ji pleskala po tvářích. „Katrino, slyšíš mě?“ Vrhla po něm další baziliščí pohled. „Cos jí udělal?“ Nebyl schopen slova, jen zíral. „Viktore!“ vyštěkla.

Pohyboval hlavou ze strany na stranu a pokoušel se znovu najít půdu pod nohama. Eva nemohla mít dítě. Ne s ním. Jejich rasy se nemohly křížit!

Najednou se drobné, bezvládné tělo na židli napjalo a začalo sebou cukat, u dívčiných úst se objevila pěna.

„Upadá do šoku!“ vykřikla doktorka a vrhla se k ní, i když nevěděla jak jí pomoct. „Proč?!“

Tahle otázka byla také určena Viktorovi a on konečně prorazil svým zděšením. „Stříbro,“ vyhrkl. „Otrávili ji stříbrem.“

Společně s těmi slovy zamířil ke stolu a začal vytahovat jeden šuplík za druhým – když v nich nenašel, co hledal, nechal je spadnout na zem. Ten poslední byl zamknutý. Škubl s ním tak silně, že rozbil zámek. Uvnitř ležela krabička, kterou sháněl.

Odstrčil Karen a s injekční stříkačkou antigenu se sklonil ke škubajícímu tělu. Na bílém obličeji dívky vystoupily černé žíly. Zbývaly vteřiny.

„Duku, drž ji!“ poručil. Netrpělivě strhl zbytky kožené bundy a bez dalšího rozmyšlení jí zapíchl jehlu přímo do srdce a stlačil píst. Ještě několikrát sebou trhla, ale potom zůstala ochable viset.

„Uhni!“ sykla na něj vztekle Karen.

Viktor poslušně zacouval, stříkačka mu vypadla z ruky. „Žije?“ zeptal se roztřeseně.

Zdálo se, že doktorce trvá nahmatat tep příliš dlouho, nakonec ale stroze přikývla: „Ano.“ Podívala se na svého syna. „Odvaž ji.“ Sama se postavila se proti vůdci kovenu s obličejem zuřivě staženým. „Řekni mi, cos jí udělal?!“ udeřila na něj znechuceně.

Zamrkal, jak se snažil rozpomenout. „Praštil jsem ji a… a asi jsem jí zlomil zápěstí.“ Potřásl hlavou.

„To je všechno?“ ujišťovala se trochu mírnějším tónem.

„Ano,“ přisvědčil a zadíval se na dívku, kterou mladý strážce zvedl do náruče. „Uzdrav ji,“ otočil se naléhavě na Karen. „Zapřísahám tě – musí žít.“

Překvapeně zvedla obočí. „Kdo to je, Viktore?“ zeptala se obezřetně.

Nebyl schopen to vyslovit. „Musí žít,“ zopakoval.

Zaburácel hrom a místnost osvítilo jasné světlo blesku. Když už ta bouře konečně skončí?, pomyslel si Viktor vyčerpaně, když zůstal v kanceláři sám a opřel se oběma rukama o stěnu, hlavu stáhl mezi ramena. Byl tak unavený…

„Pane?“ ozvalo se mu za zády váhavě a on se okamžitě napřímil.

„Co?“ zavrčel podrážděně. Ale věděl to dopředu – problémy, jako vždy.

„Padlé stromy zavalily skalní průrvu,“ oznámil mu starší muž. „Musíme je odklidit, než se o ně začnou zajímat lidé z vesnice. Vzal bych ty novice, co blbli na skále.“

„Ne!“ vyštěkl Viktor rozhodně. „Kromě hlídek nikdo neopustí sídlo, dokud bouře nepřejde. Nehodlám o někoho přijít jenom kvůli takové pitomosti. Vesničani do lesa nepřijdou dřív jak za dva dny – to je spousta času, Ivane.“ Zhluboka se nadechl – potřeboval se uklidnit. „Pak si samozřejmě vem, koho chceš,“ mávl rukou a opustil rozházenou kancelář.

Ve své pracovně unaveně klesl do křesla za stolem a složil si hlavu do dlaní, ale vzápětí ji znovu zvedl, když ucítil krev. Na kloubech na hřbetu ruky mu ulpěla krev, jak dívku uhodil. Dobře si vzpomínal, jak jí roztrhl kůži pod okem a rozbil spodní ret. V ten okamžik si to možná i užíval, ale teď se mu při pohledu na tmavé skvrny na jeho kůži zvedal žaludek.

Katrina…

Ještě ráno si přál jediné a dal by za to cokoli – vědět, co je Trina zač. Teď to věděl a svého přání hluboce litoval. Nemohl ji nechat žít, to prostě nešlo – zabila tolik jeho mužů, že jediným možným způsobem, jak s ní naložit, byla smrt a to nejlépe veřejná. Ale nemohl ji zabít, to by zabilo i ten zbytek duše, co v jeho těle ještě zbyl. Byla to Evina dcera – měla její oči – a on i po těch letech nemohl zabít část Evy. A byla to jeho dcera, i když mu jen to pomyšlení vypalovalo do hrudi díru, bylo to tak. Trina je jeho dítě!

 

První, co uviděl, byly čokoládově hnědé oči, až potom zaostřil na celý obličej. Skláněla se nad ním žena – byl si jistý, že ji nezná, protože někoho takového by si pamatoval. Byla krásná, neskutečná.

Usmála se. „Dobré ráno.“ Její hlas byl překvapivě hluboký vzhledem k její něžně tvarované tváři.

„Kdo jsi?“ vyhrkl tu první otázku, co mu přišla na mysl, přestože tu byly daleko důležitější věci k ozřejmění – třeba kde je a jak se tam dostal.

Rozesmála se a zmizela z jeho zorného pole. „Tuhle otázku přičítám tvojí horečce. Ale jmenuji se Eva, kdyby tě to zajímalo.“Znovu se nad ním sklonila. „Žízeň?“

Napil se ze sklenice, kterou mu přiložila ke rtům. „Co se stalo?“

Odložila sklenici a posadila se na kraj postele, přemýšlivě našpulila pusu. „Co si pamatuješ?“ zeptala se místo odpovědi.

Zamyslel se nad tím. „Šli jsme s Dimkou a Nathanem po Nikolajovi…“ Potřásl hlavou. „Zatracení strigojové – dovedl nás do doupěte těch stvůr.“

Maličko se pousmála. „Spíš bych řekla, že jste Kolju pronásledovali do našeho domu. Ale tvého přítele je mi líto.“

Zmateně si ji prohlížel, něco tu strašlivě nebylo v pořádku. „O čem to mluvíš? Kde to jsem?“

Povzdechla si a složila ruce do klína. „V mém bytě v Bukurešti. Převezla jsem tě sem z Brasova, sotva to bylo možné – je tam teď obrovský zmatek, spousta tvých i mých na moc malém území. Alexander zuří, že jste napadli jeho děti a někdo z vás tří byl moc důležitý pro vůdce varcolaků.“

Pokoušel se v jejích slovech najít smysl, ale nešlo to. Něco mu unikalo. Něco zásadního. „Jak dlouho jsem byl mimo?“

„Týden?“ pokrčila rameny. „Jsi jiný, je těžké tě ošetřovat. Když jsem se pokoušela ti pomoct se svými znalostmi, zhoršila jsem to. Ale teď už to bude dobré, asi jsem na to přišla.“ Přiložil si dlaň na bolavý bok a vytáhl se do sedu. Natáhla k němu ruce, aby ho podepřela. „Nejsem si jistá, že bys tohle měl dělat,“ upozornila ho starostlivě.

Stáhl dolů přikrývku – celý trup měl uvězněný pod bílými obvazy. „Do hajzlu. Co se stalo v Brasově?“

Provinile sklopila oči. „Nechtěla jsem ti ublížit.“

Měl v hlavě zmatek. Jediná vzpomínka, která mu uvízla, bylo děsivé stvoření s modrobílými zorničkami, které ho srazilo stranou. „Byla tam žena,“ zamumlal. „Neměla tam být.“ Zvedl k ní oči. „Říkala jsi váš dům?“

Vstala a přešla k oknu. V jejích pohybech bylo něco znepokojivého – pohybovala se jako kočka a záda držela příliš rovně. Jako kdyby se učila chodit v jiném století. Ohlédla se na něj. „Kolja by tě zabil – nezměnil bys podobu dost rychle.“

Ušklíbl se. „Já se měním velmi rychle,“ ujistil ji. „Nikolaj je ještě děcko.“

„Ano,“ souhlasila smutně a znovu vyhlédla ven. „Ještě měl šanci, mohl se z toho dostat. Obávám se, že teď už je ztracený. Dá se velmi snadno ovlivnit a vy jste ho vyděsili. Přidá se k Alexanderovi.“

Byl zmatený. „Kdo sakra jsi?“ vydechl ohromeně. „Nejsi jedna z nás.“

Nevesele se zasmála. „Ne.“ Otočila se na něj. „Řekněme, že jsem jedna z nich.“ Usmála se tak zeširoka, že odhalila zuby – špičáky měla nepřirozeně dlouhé. „Snažila jsem se bratra přivést na správnou cestu.“

Zíral na ni. Netušil, že třetí Romanovo dítě je žena. „Pro vás je jediná správná cesta – ta do pekel,“ sykl nenávistně. „Jste zrůdy.“

Opětovala jeho pohled. „Spousta lidí by to samé řekla i o vás. Nejde totiž o rasu, příteli, jde o to, kterou cestu si zvolíš. V každém z nás je světlo, když dostane tu možnost. Ale ti, co vyrůstali v temnotě, k ní přirozeně tíhnou, to si zapamatuj.“ Přešla ke dveřím a na chvíli zaváhala s rukou na klice. „Měl bys spát – jsi vyčerpaný. Tady jsi v bezpečí a ráda bych, aby to tak zůstalo. Já se umím bránit, rozumíš?“ Teď v jejím hlase zněla výhružka.

Chvíli na ni zlobně zahlížel, ale potom stroze přikývl: „Chápu.“

Tím zpečetil křehké příměří: Nezaútočí, dokud nezaútočí ona. Samozřejmě, že by na to nepřistoupil, kdyby nebyl zraněný tak, že se stěží mohl hýbat. Nebyl zrovna ve výhodné pozici – bezmocný v bytě strigojky.

 

S trhnutím otevřel oči. Všude panovalo hrobové ticho, jaké přichází jedině po bouřce, a matné světlo, které přicházelo oknem zpoza jeho zad, prozrazovalo, že usnul a nebe už šedne úsvitem.

Protřel si prsty obličej a zakroutil ztuhlým krkem, načež vstal, jakoby si sedl před pěti minutami a ne před dvěma hodinami.

Spěšně opustil kancelář a spěchal do tělocvičny, kde se měl setkat s Nicholasem. Včera to byla dlouhá noc, přesto se některé věci nezměnily.

Ani ho nepřekvapilo, když tam syna nenašel, přestože přišel pozdě.

Zanadával a vydal se nahoru do pokojů noviců, kde bydlel i Nick. Kdyby tu vyrůstal, bylo by to jiné, ale za daných okolností by ničemu neprospělo, kdyby měl nad ostatními nějaké privilegia, včetně vlastního pokoje. Od začátku jeho výcviku se snažil, aby jeho syn žil s ostatními tak jako kdysi on – aby je mohl vést, musel být jedním z nich.

Rozrazil dveře a praštil rukou do vypínače, čím vzbudil i dva Nicholasovy spolubydlící, kteří na něj zděšeně třeštili oči.

„Co je?“ zeptal se ospale Nicholas a poškrábal se ve vlasech.

„Ráno - víš, co to znamená?“ zavrčel Viktor vztekle.

„Že se ještě spí?“ houkl Nick podrážděně a praštil sebou zpátky na postel.

Viktor se nad ním sklonil, sevřel v prstech jeho triko a vytáhl ho do sedu. „To znamená, příteli, že jsi prošvihl úsvit. Vstávej.“ Znechuceně ho pustil. „Je čas naučit se platit.“ Slyšel ho něco huhlat, a tak se po něm otočil. Sbíral ze židle oblečení. „Neoblékej se. Vem si jenom boty. Na parádičky jsi měl čas předtím.“ Nicholas protočil panenky a zamumlal nějakou nelichotivou poznámku, která ho vytočila. Vrhl se k němu přes pokoj, chytil ho pod krkem a přirazil ke stěně. „Myslím, že ti ještě nedošlo, v jakým jsi srabu, Nicholasi,“ zasyčel mu do obličeje z bezprostřední blízkosti. „Sedřu z tebe kůži, dokud nezačneš šlapat jak švýcarský hodinky, rozuměno?“

Nick překvapeně zamrkal. „Jasně,“ přitakal vyjukaně, „vždyť už jdu.“

Viktor zamračeně pozoroval syna, jak zalitý potem obíhá tělocvičnu a přemítal, jestli dělá dobře. Ale jak jinak mu vštípit disciplínu? Zkrotit jeho odpor k autoritám? Zadíval se na stopky ve své dlani.

„Zrychli,“ vyštěkl, „nebo poběžíš znovu.“

Nicholas zanadával, ale skutečně přidal. Evidentně pochopil, že není prostor k diskuzím. To byl za dvě hodiny první viditelný pokrok.

Stopky zapípaly, když kolem něj proběhl. Viktor se ušklíbl. „Pozdě. Zdá se, že si to odpoledne zopakujeme.“

Nick k němu zvedl hlavu – rukama se opíral o kolena a zuřivě lapal po dechu. „O co ti do hajzlu jde? Co mi tohle má vštípit? Otcovskou lásku?“

Viktor ohrnul ret. „Tohle jsou jen následky tvých rozhodnutí. Všechny rozhodnutí prostě mají následky. To musíš jako budoucí vůdce kovenu akceptovat. Možná nejsem ideální otec, ale tohle není o nás dvou.“ Ohlédl se, když se dveře tělocvičny otevřely a dovnitř nakoukl jeden z Nickových spolubydlících. Viktor se znovu podíval na syna. „Za hodinu ti začíná výcvik, a jestli najdu v hlášení tvoje jméno, bude tohle šťávička proti tomu, co bude následovat,“ varoval ho. „V šest večer se tu sejdeme – a tentokrát ti radím, abys přišel v čas.“

Chvíli na něj hleděl, ale potom přikývl. „Můžu jít?“

Nechal ho odejít a sám se vydal opačným směrem – na ošetřovnu. Už neměl proč to odkládat. Pořád neměl nejmenší tušení, jak se s nastalou situací vypořádat, ale musel to nějak vyřešit. Bylo by snadné vyhýbat se prvnímu patru sklepení celé týdny, ale zároveň by to bylo zbabělé. Musel se tomu postavit čelem. A musel vědět, jestli přežila noc. Část jeho osobnosti si přála, aby ne – bylo by po problému.

Na chvíli zaváhal přede dveřmi na ošetřovnu a potom sevřel v prstech kliku. Nesnášel tohle místo. Zápach desinfekce a léků; tiché bzučení zářivek, které bylo většinou jediným zvukem, jenž místnost naplňoval; dokonce i strohé vybavení a bílé stěny v něm vyvolávaly pocit bezmoci a klaustrofobie. Nemohl si tyhle projevy slabosti dovolit.

S rameny ztuhle vypjatými se rozhlédl kolem sebe.

Deset kovových postelí s uhlazeným, jednoduchým bílým povlečením postavených ve dvou řadách čelem ke zdem. Šedivé linoleum pod jeho nohama. Holé, bílé stěny, které v šerém osvětlení, jejž zajišťovalo pouze jedno rozsvícené světlo u protější zdi, měly téměř stejnou barvu jako podlaha.

Žádný z jeho vlků teď nebyl zraněn do takové míry, aby musel přebývat na ošetřovně, přesto byly dvě postele obsazeny. Jedna byla obestavena světle modrými závěsy, zatímco na druhé ležel plně oblečený strážce. Byl to Duke – Karenin syn.

Aniž by zavadil víckrát pohledem o závěsy, přešel rozhodným krokem k němu a zatřásl mu ramenem.

Strážce okamžitě zareagoval a rychleji, než vůbec mohl otevřít oči a zhodnotit situaci, zaútočil.

Viktor uskočil s rukama konejšivě zvednutýma nahoru. Neměl zájem o rvačku. Nicméně Dukova reakce ho ohromila. Byla škoda, že opustil koven, než dokončil výcvik a odsoudil se tak po návratu k totální degradaci svého postavení bez možnosti nápravy – byl jeden z nejlepších. Tak jako kdysi on. Jenomže Viktor si zato vysloužil Helenu, protože všem přišlo jako nejlepší řešení, když koven povede po Zacháriašově smrti on - všem, kromě něj a Heleny, samozřejmě. Zatímco Duke by po ukončení všech svých zkoušek vedl svoji skupinu a dostal by se do prvních bojových linií. Nikdy nepochopil, proč odešel mezi civilisty.

„Dej si pohov, to jsem já,“ oznámil mu. „Co tu děláš?“

Duke spustil ruce volně podél těla a narovnal se z bojového postoje. „Skončila mi služba. Ale nenechám tu mámu s tou cizinkou samotnou,“ odpověděl klidně.

To byl dobrý úsudek, nicméně vzhledem k tomu, kdo zabil jeho otce, Duke nemohl mít tušení, kým Katrina skutečně je.

„Zdá se, že to ty jsi tu s ní sám,“ podotkl Viktor skoro posměšně.

Zhluboka se nadechl a střelil pohledem k závěsům. „Šla si lehnout, byla kvůli ní vzhůru celou noc,“ vysvětlil a podíval se zpátky na Viktora. Ale v jeho hlase zaznívalo podivné znepokojení. „Chce s vámi mluvit.“

Viktor sebou trhl. „Ta dívka?“

Duke protáhl obličej a zavrtěl hlavou. „Ta je pořád mimo sebe. Máma.“

Zafuněl. „Fajn. Jdu za ní.“

„Nepočká to? Potřebuje se vyspat,“ přemlouval ho Duke.

„Ne,“ odsekl Viktor netrpělivě už v půli cesty přes ošetřovnu ke dveřím, kterými se dalo projít do Karenina bytu. Po cestě minul vyšetřovnu v rohu ohraničenou dalšími dvěma skleněnými stěnami, které se daly zatáhnout žaluziemi.

Už, už se natahoval, aby si otevřel, když se dveře sami rozletěly, div že ho nepraštily, a v nich se objevila Karen, které z očí šlehaly blesky. Vydala ze sebe zvuk podobný zavrčení a tvrdě ho uhodila do tváře. Otočil obličej po směru rány. „Au,“ hlesl jenom, když se na ni znovu podíval.

„Mami?“ oslovil ji ohromeně Duke.

„Vypadni!“ vyštěkla vztekle, aniž by spustila oči z Viktora. „Doriane, zavři ty zatracený dveře z venku!“ procedila skrz zuby zuřivě, když nereagoval. Nezmohl se na žádný protest a poslušně vycouval. I Viktor začal automaticky ustupovat, ale ona šla za ním. „Katrina?“ obořila se na něj. „Ty hajzle, jak jsi mohl?!“

Zůstal stát. „Předpokládám, že ti došlo, kdo to je,“ vzdychl rezignovaně.

„Trina!“ vyprskla a strčila do něj. „Strávila jsem noc zachraňováním zasranýho vraha svýho manžela, ty jeden hnusnej zmetku!“ Vztekle mu bušila pěstmi do hrudi. „A zapletl jsi do toho i Doriana!“

„Měl službu – zapletl se do toho sám,“ bránil se zoufale Viktor. „Prosím, nech mě to vysvětlit, Karen. Neměl jsem na výběr.“

„Vážně?“ zeptala se ironicky. „Měl jsi té couře prohnat hlavou kulku, ne na ní plýtvat antigenem! To byl tvůj výběr.“ Zabodla mu prst do prsou.

Stiskl rty. „Ty nevíš, o čem mluvíš,“ hlesl bezvýrazně.

„Tak mi to vysvětli, ó velký vůdce,“ pobídla ho zlobně. „Řekni mi jeden důvod, proč bych ji neměla udusit polštářem, zatímco je v bezvědomí?“

Viktor sevřel v dlani Evin přívěšek, který měl stále v kapse a poprvé Karen do očí zalhal: „Ví, kde je Alexander. Ví o strigojích všechno a chce mluvit. Potřebuju, aby mi to řekla.“

Ve tváři měla jen pohrdání. „To si nech pro nějakýho idiota, co ti to sežere,“ odfrkla si. „Měl jsi fůru času to z ní dostat, když jsi ji vyslýchal. Kvůli tomu nemusí žít.“ Narážela na jeho zoufalou prosbu v kanceláři. Znala ho dobře – nenechával zajatce žít, pokud to nebylo bezpodmínečně nutné.

Unaveně se posadil na nejbližší postel a složil hlavu do dlaní. „Nemůžu ji zabít, Karen. Já… potřebuju, aby žila. Nemůže tu zemřít.“ Stejně jako Eva.

„Proč ne?“ sykla Karen. „I bez toho je napůl mrtvá.“

Prudce k ní zvedl hlavu. „Tak je to zlé?“ vydechl ohromeně.

„Viktore! Přestaň se o ni zajímat. Je to stvůra!“ napomenula ho znechuceně.

Zvedl obočí. „Někteří by to samé řekli i o nás.“

„S Eviným zenovým myšlením běž do prdele.“ Pohodila hlavou. „Ta tvoje princezna byla šílená a je dávno mrtvá. Stejně jako by měla být mrtvá tamta.“ Mávla rukou k závěsům.

Vytáhl z kapsy šperk, nechal si řetízek proklouznout mezi prsty a sevřel jenom jeho konec, takže se přívěšek houpal ve vzduchu. „Tohle jsem nechal udělat pro Evu.“

„No a co?“ zavrčela a zkřížila si ruce na prsou, aniž by se doopravdy podívala.

Střelil pohledem k posteli, kde ležela ta dívka. „Měla to u sebe. Je tam zašifrovaná poloha sídla. Vzpomínáš na tu noc?“ Karen na něj jen nechápavě hleděla. Znovu sevřel přívěšek v dlani. „Jmenuje se Katrina. Až do teď jsem to nechápal.“ Nevesele se uchechtl a potřásl hlavou. „Katrina.“

„O čem to mluvíš?“

Zadíval se jí do očí. „To se mi snažila říct. Snažila se mi říct o .“

„Jako proroctví?“ vydechla užasle. „Eva věděla, že přijde? Musela se narodit pár měsíců potom, co odhaduju její věk,“ přemítala zamyšleně.

„Bože, Karen!“ vybuchl Viktor. „Narodila se ten den, copak ti to nedochází? Je to další Romanova.“

„Pro strigoje není stříbro toxické,“ namítla doktorka. „A na svěcenou vodu nereaguje, to jsem zkoušela.“

„Já taky,“ souhlasil Viktor. „Ale bude, pokud ji předávkuješ.“

„Krucinál, zkus být trochu konkrétnější!“ obořila se na něj netrpělivě. „Co je ta holka zač, kromě toho, že je to bezcitnej zabiják a někdo, kdo má být už tisíckrát mrtvej?“

„Je to kříženec.“

Karen zbledla. „To je odporné,“zašklebila se. „Kdo by se s nimi pářil?“

Viktor si odfrkl. „Já. Nemůžu ji zabít - je to moje dcera.“ Bylo to poprvé a na dlouhou dobu naposledy, co to řekl nahlas.

26.11.2011 14:28:53
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one