3. Hranice přátelství - obrázek

3. Hranice přátelství - obrázek

Omlouvám se, ale mám ve škole před zkouškovým, takže i když bych děsivě moc chtěla, s psaním to vypadá bledě... Už aby byl únor!

Krásný počtení
Doktorka se zarazila. „Jak to myslíš, že je tvoje dcera?“ zeptala se zmateně.
Viktor si povzdechl. „Tak, jak to říkám.“
„Ona ti to řekla?“ zvedla obočí a zkřížila si ruce na prsou. „A ty tomu věříš?“ Její tón zpochybňoval jeho zdravý rozum.
„Ne. Ale před sedmnácti lety jsem byl jediný varcolak, který měl poměr s Evou Romanovou a věřil, že naše rasy se nemůžou křížit. Jediný, kdo jí řekl, že kdybych měl dceru, jmenovala by se Katrina.“ Složil si hlavu do dlaní. „Bože, Karen, musíš ji udržet naživu! Já s ní musím ještě mluvit… Je to moje dítě, musím vědět, jestli je v ní něco, co se dá zachránit.“ Podíval se na postel obestavenou závěsy. Nevěděl, proč tak zoufale touží po tom, aby znovu slyšel její hlas a našel jedinou záminku, proč ji držet naživu. Byly by s tím obrovské problémy a on neustále celou svou duší prahnul po klidu.
„Já nevím, Viktore,“ vzdychla Karen, zdálo se, že její vztek byl přehlušen tou zprávou, nicméně nenávist zůstala.
Zadíval se jí do očí. „Karen, já tě prosím…“
Stiskla tvrdě rty. „Ne.“ Zavřela oči, a pak pomalu řekla: „Nejde teď o Nathana. I přes to, kdo to je, by pro ni možná bylo lepší… milosrdnější zemřít - je mi líto. To, čím prošla je příliš děsivé. Nejsem si jistá, že bych ji dokázala zachránit, i kdybych se kvůli tomu přetrhla.“
Čelist mu spadla a žaludek se mu sevřel. „O čem to mluvíš? Co s ní je?“
Střelila pohledem k posteli, kde Katrina ležela a otočila se k Viktorovi zády. Myslel si, že odchází, ale ona ho sotva slyšitelně pobídla: „Pojď za mnou.“
Následoval ji do vyšetřovny v rohu místnosti a zavřel za nimi dveře, i když to bylo vlastně zbytečné, když tu byli sami. Rozsvítila světelnou tabuli, ke které byl připevněný tmavý rentgenový snímek.
„To je její levá paže,“ ozřejmila Karen. „Není to moc dobře vidět,“ zahučela unaveně, „něco se hojí už celé roky.“ Ohlédla se po něm. „Není to úplně můj obor, ale řekla bych, že déle než vůbec žije,“ dodala významně.
„Co?“ nechápal Viktor. „Že k tomu přišla už skrz Evu?“
„Já nevím, Viktore,“ vyštěkla podrážděně. „Nedává to smysl. Jako nic kolem ní,“ dodala polohlasem. Potom se ale vrátila k rentgenu a ukázala na horní část kosti. „Měla ji nejmíň třikrát zlomenou.“ Zakroužila prstem nad podivně zjizvenou tkání téměř uprostřed. „Tohle je tříštivá zlomenina,“ ozřejmila. „Buď na ni něco spadlo z velké výšky, když ležela na zemi… nebo jí někdo s obrovskou silou na tu ruku dupnul.“
Viktor trhaně nabral vzduch – hlasoval pro možnost číslo dvě. „A tohle?“ ukázal na mělkou jamku nahoře u kloubu, která vystupovala sytě bíle v okolním našedlém prostředí.
„Kulka,“ pokrčila rameny Karen. „Pravděpodobně stříbrná.“
Několikrát se pokusili zasáhnout Trinu stříbrem – byl to Nathanův nápad. Zemřel, když se pokoušel dostat se k Trině co nejblíže. Viktor si matně vzpomínal, že Nathan vystřelil, když se k němu otočila. Stáhl ruku dolů, tohle nechtěl rozebírat. „Dobře.“
Karen ale pokračovala. „Vidíš tyhle rýhy?“ Tentokrát ukazovala na jednu z kostí kousek pod loktem. Zmateně přistoupil ještě blíž a překvapeně zamrkal, když si všiml rýh na kosti. „Víš, s jakou sílu do toho musíš dát a jak hluboká musí být rána, aby se nůž zaryl až do kosti?“
Odvrátil se od ní, jak se mu prudce zvedl žaludek. „Bože.“
„Jenomže, víš, co je nejděsivější?“ Zvedl obočí – co mohlo být děsivějšího? „Kůže v těch místech je úplně hladká. Nemá jizvy.“
„Vůbec?“ podivil se.
Karen se ošila a odpověděla oklikou: „Ta rána, cos jí udělal na obličeji, zmizela během několika hodin.“
Ohromeně vydechl. „Musí mít ohromné regenerační schopnosti - jako strigojové, ale na svěcenou vodu nereaguje tak prudce, proto ji posvěcené kulky nezabily. To je fascinující.“
Doktorka si odfrkla. „Jo, promiň, že s tebou nesdílím tvoje nadšení z toho, že tvoje nečekaně objevená dceruška je hybridní zrůda.“
Nebyl si docela jistý, jak na to reagovat, takže se naklonil blíž k tabuli. „Co je to tu za šmouhy?“ Ukázal prstem na bílé fleky, které se objevovaly různě daleko od kosti.
„Stříbro,“ houkla podrážděně, „má ho pod kůží.“ Zhluboka se nadechla. „Zdá se, že to její úžasnou schopnost se hojit dost zpomaluje a to nemluvím o tom, jak to musí… bolet, protože podívej, jak jsou ty hrany ostré. Pokaždé, když se pohne, se zařezávají hlouběji.“
Viktor ztuhl. „Ale jestli má to stříbro v sobě…“
„Otrava se vrátí, ano,“ doplnila ponuře Karen. „A dokud to nebude všechno pryč, bude se vracet pořád, ať do ní dáš, kolik chceš antigenu.“ Zuřivě popadla snímek, strhla ho dolů a zamávala s ním. „I tohle by stačilo k tomu, abych i přes lékařskou přísahu ukončila její trápení,“ zavrčela a odhodila folii na stůl, kde ležela směs asi deseti dalších. „Nechceš ani vidět, co je na těch ostatních,“ oznámila mu. „Uvědomuješ si, kolik bolesti jenom díky zraněním, která se jí otiskly do kostí, musela přežít? Je jí sotva sedmnáct, Viktore. Museli ji týrat celou tu dobu. Já nenávidím Nathanova vraha, ale tohle je dítě, u všech svatých! Kdo může tak strašně nenávidět dítě, když mu tohle udělá?“
„Alexander,“ procedil skrz zuby nenávistně. „Divím se, že ji nezabil stejně jako Evu.“
„Zabil,“ odtušila Karen nelítostně.
Viktor vydal podrážděný zvuk a začal přecházet po místnosti - byla malá, takže se jednalo o velmi malý prostor pro jeho frustraci.
„Musí žít!“ vybuchl náhle. „Všechny tyhle věci se dají spravit,“ prohlásil rozhodně a zuřivě gestikuloval rukama. „Vlastně se z nich už vyléčila. Dostat z ní to stříbro, byla by v pořádku.“
Karen na něj chvíli mlčky hleděla, ale potom zavrtěla hlavou. „Ne, Viktore. Bez ohledu na to, že nehodlám sama sebe otrávit, když bych to vyndávala; trvalo by měsíce dostat z ní všechno a stejně by pravděpodobně dostala zánět. A navíc to není všechno.“ Vzdychla. „Ukážu ti to.“
Přestal přecházet. „Co?“ zeptal se obezřetně.
„To se nedá vysvětlit. Musíš to vidět.“
Když se s ní vracel na ošetřovnu, celým jeho tělem probíhala hrůza. Jen stěží si dokázal představit, o co by ještě mohlo jít. Tak špatného, že to nešlo opravit.
Karen jedním prudkým pohybem shrnula závěs na stranu. Pak ustoupila a on uviděl nehybnou postavu, která ležela na posteli.
Tmavé vlasy měla rozhozené na polštáři a tvář uvězněnou pod kyslíkovou maskou, dlouhé řasy se téměř dotýkaly gumičky, kterou měla masku připevněnou k obličeji. Vypadala, jakoby jenom spala, zároveň však působila znepokojivě nemocným dojmem – kůži měla stále tak znepokojivě bílou, že mohl vidět modré žíly na spáncích, zato růžové fleky včera v noci na obličeji rozhodně neměla; její hrudník se sotva zvedal, musel se vyloženě soustředit, aby to byl vůbec schopný zaznamenat; stejně tak její tep…
Otočil se na Karen, která ho upřeně pozorovala. „Její srdce…,“ začal zděšeně.
Zvedla obočí. „Trpí bradykardií. Nejsem si jistá, jestli je to pro ni přirozené, nebo to prostě znamená, že její srdce kolabuje.“
Viktor na ni zíral. „Mohla bys to přeložit do řeči pro idioty?“ zavrčel podrážděně. „Cože jí to je?“
Zakoulela očima. „Má zpomalenou srdeční činnost. Její tepová frekvence je asi tak třikrát nižší, než by v jejím věku měla.“
„Strigojům srdce nebije,“ poznamenal ohromeně.
„Dík, Sherlocku, to vím taky,“ odsekla. „Teď mi ještě sežeň fyziologii zdravého hybrida a já ti řeknu, co u ní je v pořádku a co ne.“
Zamračil se na ni, ale neodpověděl. Znovu se zadíval na Katrinu. Levou ruku měla z poloviny uvězněnou v sádře a do žíly v loktu měla zapíchnutou jehlu, za které vedla gumová hadička s nějakou tekutinou.
„Sedativa, antibiotika a heparin,“ zahučela, když si prohlížel sáček s čirou kapalinou, který visel na stojanu.
„Heparin?“
Odfrkla si. „Má tak hustou krev, že jí prakticky stojí na místě. Znovu opakuju, že nevím, jestli ta hustota je, nebo není v pořádku. Ale pokud se do ní ty léky mají dostat, je to nezbytné.“
Viktor si povzdechl – bylo jasné, že je jiná a jemu se zdálo, že čím víc těch odlišností zná, tím vzdálenější mu přijde. Podobný pocit míval s Helenou, než se odstěhovala do Anglie. Bylo proto zvláštní, že mu Eva byla vždy tak blízká, přestože byla jiného druhu – nemohli být více odlišní…
„Říkala jsi, že nemá jizvy!“ zvolal najednou, když si všiml lesklých výstupků na její kůži. „Nemá jizvy po zraněních, které nebyly způsobené stříbrem,“ opravila ho Karen. „Říkala jsem, že stříbro její regeneraci ochromuje. Proto taky nevím, jak by se uzdravila z tohohle.“ Popadla na pravé straně postele deku a shrnula ji dolů, potom odstrčila látku košile stranou a odlepila gázu obarvenou nějakou žlutohnědou kapalinou.
Pravý bok dívky byl jednou velkou otevřenou ranou. Mohl vidět růžové záblesky masa, které byly po okrajích pokryté bílostříbrným povlakem. Když v tom ohromném kráteru – v poměru s drobným dívčiným tělem – zahlédl něco, co mohly být vnitřnosti, zavrávoral a otočil se k posteli zády a veškeré své sebeovládání vložil do toho, aby se nepozvracel přímo na podlahu. Viděl už spoustu špatných věcí - účastnil se bitek, které se proměnily v jatka, a on sbíral své přátele po kouscích s kamennou tváří, přesto tohle bylo horší. Ta dívka stále žila. Mluvil s ní, když měla pod oblečením schované tohle šílené zranění.
„Viktore. Viktore!“ slyšel odněkud z dálky Karenin hlas a potom ucítil na rameni její ruku. Dřív, než si to vůbec uvědomil, zareagoval na ten dotyk prudkým výpadem, kterým jí málem zlomil ruku.
Okamžitě ji pustil, když se vrátil do reality. „Promiň.“
Couvla z jeho dosahu, což byla její jediná reakce na jeho útok, když promluvila, její hlas byl profesionálně odtažitý: „Ta rána se nehojí a je zanícená. V tom hnisu je obsažené stříbro, které má stále v krvi. Nemůžu s tím nic udělat, Viktore. Pokud nezareaguje do hodiny na antibiotika, upadne do anafylaktického šoku – zase. A na tohle antigen nezabere, rozumíš?“
Dlouho mlčel a zíral jí do neúprosně vážného obličeje. Nakonec se zhluboka nadechl, naposledy střelil pohledem k nehybnému tělu na posteli a přes zatnuté zuby procedil: „Informuj mě.“
Vyrazil ke dveřím, ale ona ho spěšně obešla a postavila se mu do cesty. „Tohle je naposledy, Viktore,“ upozornila ho ostře. „Nejsem jedním z tvých vojáků – už nikdy se ke mně tak nechovej a neopovažuj se přede mnou zatajovat, komu zachraňuju život. Já tu být nemusím a do tohohle kovenu nikdo dobrovolně doktora dělat nepůjde, to moc dobře víš.“
Zuřivě vycenil zuby a naklonil se k ní. „Nevyhrožuj mi,“ zasyčel nebezpečně.
Její oči byly jako ledová ocel. „Ne, já tě varuju,“ opravila ho. „Jsme přátelé, ale už začínáme překračovat hranice. Měla bych ji zabít a měl by to udělat každý, kdo ví, kým je. Znáš zákony kovenu.“
„Podle zákonů jsem neměl nikdy Duka přijmout zpátky,“ zahučel Viktor. „Měl zemřít.“
„Já vím. Tohle je ale naposled,“ prohlásila Karen rozhodně.
„Dej mi vědět, až léky zaberou,“ požádal ji místo odpovědi.
„A když nezaberou?“
Stiskl rty. „Pak s ní budu muset mluvit, než zemře. Tak jako tak její informace o strigojích potřebuju.“

Probudil ji šramot. Něčí kroky po měkké podložce – nohy přecházející osoby rozhodně nebyly obuty v těžkých botách, a zem nebyla z kamene - už jen to bylo divné. Přestože byla k smrti unavená, přinutila se otevřít oči.
Překvapila ji světlost prostoru, který ji obklopoval. Žádná šedá, hnědá, ani černá, ve které vyrůstala. Spousta bílé a světle modré. Až po chvíli jí došlo, že ta spousta modré jsou závěsy, které visí všude okolo ní a zabraňují jí tak ve výhledu.
Vypadalo to, že přestože je vzhůru, její mozek pracuje tak pomalu, že není schopná dostatečně rychle reagovat a to ji mohlo stát život. Velmi často ji od smrti dělila právě rychlost rozhodování. To, jak mrštná dokázala být. Teď bylo její tělo těžké. Bylo jí tak vzdálené, že si stěží uvědomovala, kde co má. Necítila jediný nerv, jediný sval. Žádnou bolest - jen tu zvláštní, těžkou otupělost.
K tichým krokům se najednou přidaly další, tentokrát hlasitější a ráznější. Zpozorněla.
„Díky,“ ozval se ženský hlas a šustění.
„Musím s ní mluvit.“ Druhý hlas byl mužský a zněl naléhavě. Přesto jí ani jeden nebyl povědomý. Marně se snažila rozpomenout, co se stalo jako poslední. Vzpomínala si pouze na bouři a cestu městem.
„Ne.“ Zněla strohá odpověď.
„Mami!“ zvolal pobouřeně muž. „Nemám s ní od té doby žádný kontakt.“
„O to taky jde,“ odsekla odtažitě žena. „Je zázrak, že to je tak, jak to je, Doriane. Prostě se s tím smiř.“
„Nemůžu. Musím ji vidět! Vždyť už jsou to měsíce. Promluv si s Viktorem - jste přátelé!“ naléhal. „Prosím.“
Katrina uvažovala, jak jejich hádky, jejíž obsah ji po úvodu přestal zajímat, využít ve svůj prospěch. Zaprvé byli jistě soustředěni na sebe, tudíž nebudou věnovat pozornost jí a ona tak získá moment překvapení. Druhou věcí, která mluvila v její prospěch, bylo, že se hlasy ozývaly z několika metrové vzdálenosti, alespoň podle jejího odhadu – určitě nestáli blízko. Nejdůležitější tedy bude zvolit si nevhodnější moment.
Nevěděla, jak vypadá místnost za závěsy, ani kde se nachází, což její situaci značně komplikovalo. Pokud ti dva stáli u dveří, bude ji moment překvapení k ničemu. Nerada zabíjela, pokud nemusela, nicméně dva civilisté pro ni neznamenali nijakou velkou zátěž. Za normální okolností. Uprostřed úvah a plánů na útěk si uvědomila, že nemá nejmenší jistotu, že se udrží na nohou. Že jimi bude moc vůbec pohnout – v tuto chvíli na povely, které k nim vysílala, nereagovaly.
Podařilo se jí s velkým úsilím nadzvednout hlavu, aby se na své končetiny alespoň podívala a zjistila, že leží v posteli do pasu přikrytá bílou dekou. Levé zápěstí měla obalené sádrou a zpod náplasti, kterou měla přilepenou v loketní jamce, vedla hadička. To ji ale nezajímalo. Důvodem, proč zuřivě sevřela prsty zdravé ruky v pěst, byla široká kožená pouta, kterými byla připoutaná k posteli. Začínalo jí docházet, že není mezi civilisty.
„Mami,“ promluvil netrpělivě muž, přesto mu v hlase zaznívala naděje.
„Ne, Doriane,“ zarazila ho rázně dřív, než stačil pokračovat. „Ty už ji nikdy neuvidíš. Nikdy, rozumíš?“
„Proč? Co to má za smysl?!“ vybuchl znovu. „Proč ji nesmím vidět?“
V tichu, které následovalo, Katrina usilovně vzpomínala na události, které předcházely nastalé situaci. Dobrým vodítkem bylo její zápěstí, protože předtím bylo v pořádku. Jediné, co si však dokázala vybavit, byly šedivé oči plné nenávisti.
„Tak mi odpověz, krucinál! Proč?!“
Žena si nešťastně povzdechla: „Sonja je civilista, Doriane, a díky tobě je civilista, který o nás ví. Víš, co to obvykle znamená? Víš, co říkají zákony o těch, co nás prozradí?“
„Co?“ odfrkl si muž podrážděně. „Že se jim nedá věřit?“
Katrina využila chvíle, kdy byli oba soustředěni na svůj rozhovor, aby zkusila pevnost pout.
„Že je čeká trest smrti,“ odtušila žena unaveně. „Dlužíš Viktorovi za život. Sonju už neuvidíš. Za žádných okolností neopustíš tenhle koven, je ti to dostatečně jasné? Protože jestli ano - jestli se někdo dozví, co se stalo v Bukurešti, už tě nikdo nezachrání.“
Dlouho bylo slyšet jen napjaté oddechování, než se muž konečně mrtvě zeptal: „Cos musela udělat, aby Viktor porušil zákony?“
V té nejhorší možné chvíli nevydržely Katrininy ruce napětí, kterým se pokoušela překonat pouta, a povolily, čímž kovové zapínání zarachotilo o rám postele.
Vystrašeně se zaposlouchala do ticha, které následovalo. V příští vteřině už se dvojí kroky blížily rychle k ní a světle modrý závěs odletěl stranou.
Jako první si všimla tmavovlasé ženy v bílém oblečení, která se jí upřeně zadívala do očí, jakoby se v nich snažila něco najít.
Katrina jí pohled vystrašeně oplácela. Kdykoli byla spoutaná, následovala bolest. Žena nevypadala dost nebezpečně, zato mladý muž po jejím boku byl schopný způsobit jí spoustu bolesti, aniž by se zapotil. Teď už neměla nejmenší pochybnosti o tom, kdo ti dva jsou.
Žena rezignovaně svěsila ramena a promluvila k mladíkovi, aniž by z ní spustila oči: „Běž pro Viktora - řekni mu, že je vzhůru. Ať si pospíší.“
Katrina ho doprovázela očima, když odcházel.
Hledala je, aby před svou smrtí zničila svého tyrana. A místo toho jen padla do rukou dalších věznitelů.
Teď byla vydána na milost varcolakům…
01.01.2012 19:34:53
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one