4. Žít pro pomstu - obrázek

4. Žít pro pomstu - obrázek

Viktor si to rázoval chodbou, myšlenkami na míle vzdálenými sídlu kovenu.
Problém samozřejmě byl, že se musel zodpovídat Radě a dalo by se říct, že jeho koven přes všechny snahy nesplňoval kvóty. Jediné, co v posledních letech do Prahy posílal, byly žádosti o posily, místo hlášení o zničených tlupách strigojů. A pokud se Katrina co nejdříve neprobere a on od ní nedostane informace, které mu před deseti dny slíbila, bude muset vymyslet, co bude dělat dál. Ovšem kdyby znal polohu hlavního sídla strigojů – místa, kde přebýval sám jejich král, všechno by se změnilo. Přestal by být všem pro smích a jeho lidé by přestali umírat pro nic.
Jenomže Katrina, přestože infekce začala ustupovat a obrovská rána na jejím boku se pomalu zacelovala, zůstávala ponořená ve svém nekonečném spánku, i když dávka sedativ, které dostávala, už dávno byla tak nízko, že sotva zabraňovala, aby se vzbudila nesnesitelnou bolestí. Doktorka ho upozornila, že Katrinin hybridní organismus může mít metabolismus natolik odlišný tomu jejich, že se sedativa neodbourávají tak rychle, jak bylo obvyklé, ale kumulují se, čímž ji v tom stavu udržovaly na neurčitě dlouhou dobu. Jako by ho to zajímalo! Bylo mu jedno, proč je v bezvědomí. Potřeboval ji vzhůru. Právě teď! Přestože neměl nejmenší tušení, jak s ní mluvit…
„Viktore!“ vyrušil ho ze zlobných úvah něčí netrpělivý hlas.
Zastavil se a podrážděně se otočil na jednoho z varcolaků, kteří se mu svou silou téměř vyrovnali. „Co je, Petře?“ Jen silou vůle udržoval svůj hlas v obvyklé výšce.
„Chci s tebou mluvit,“ oznámil mu zamračeně.
„Vážně?“ ušklíbl se posměšně. „A já doufal, že mě pozveš na večírek. Tak to vyklop – nemám celý den.“
„Proč jsi zrušil výpravu do Brasova?“ vypálil bez okolků a okamžitě pokračoval, aniž by mu dal prostor k odpovědi: „Je to hotové semeniště nemrtvých. Sídlo musí být někde poblíž. Kdybychom…“
„V Brasově sídlo strigojů nikdy nebylo,“ přerušil ho ostře. „Nikolaj tam má jednu za svých rezidencí – nemrtví tam jsou jenom pěšáci. Nemá smysl na ně plýtvat našimi životy. Do týdne jich bude úplně stejně.“
„Tak máš snad lepší plán?“ obořil se na něj vztekle Petr. „Nebo hodláš sedět tady a čekat, až ti nějaký Romanovův poskok zaklepe na dveře a přinese ti adresu jeho sídla na stříbrném podnose? Civilisté umírají, zatímco my tu sedíme s rukama v klíně!“
Viktor zuřivě stiskl rty. „Vyhrazuju si, abys se mnou mluvil takovým tónem,“ varoval ho nebezpečně chladným hlasem. „Samozřejmě, že mám lepší plán. Dokonce mám toho Romanovova poskoka – s informacemi o sídle.“
Petr na něj zazíral. „Kdes k němu přišel?“
Na rtech se mu objevil strohý úsměv. „Takříkajíc mi zaklepala na dveře. Vymyslíme novou strategii boje, jenom co ty informace budu mít, neměj strach.“ Tím považoval konverzaci za ukončenou. Ze severního konce chodby se k nim blížil Duke a Viktor se chystal zamířit opačným směrem. Neměl na něho dnes náladu – chtěl po něm povolení, aby mohl odjet do Bukurešti za tou svou civilistkou…
Jeho zbrojíř ale zvedl obočí: „Až je budeš mít? Na co čekáš?“
Kysele se zašklebil. „Na to, až bude připravená mluvit.“
Duke se zastavil asi metr od nich, ale jen mlčky probodával Viktora pohledem. Vypadalo to, že přece jen dalšího rozhovoru s ním ušetřen nebude.
„Připravená?“ opakoval po něm Petr nechápavě, který si strážce nevšímal. „Prostě to z ní vymlať! Na okolky není čas.“
Zhluboka se nadechl a potlačoval touhu něco vymlátit z Petra. „To si vyřiď s doktorkou Grayovou,“ odsekl. „Naše informátorka leží v bezvědomí na ošetřovně.“
„Je vzhůru,“ ozval se najednou Duke.
Viktor se prudce otočil. „Cos to říkal?!“
„Ta holka – probrala se,“ upřesnil.
„Kdy?“ vyštěkl Viktor. „Řekl jsem, že to chci vědět hned!“
Duke zvedl vysoko obočí. „Není to ani pět minut.“
„Tak sláva,“ zaradoval se Petr. „Hned z ní půjdeme dostat, co ví, ať můžeme konečně začít něco dělat.“
Viktor se na něj zamračil. „My rozhodně nikam nepůjdeme,“ oznámil mu nekompromisně. „Budu s ní mluvit sám.“
„Proč?!“ vyprskl rozčileně Petr. „Chci to slyšet na vlastní uši.“
Viktor se narovnal v ramenou. „Protože jsem to řekl,“ odbyl ho s varovným podtónem v hlase. „Pokud si dobře vzpomínám, tenhle koven pořád ještě vedu já.“ Otočil se na Duka. „Jdeme.“
Strážce s ním držel tempo, nicméně šel krok za ním a mlčel. To Viktora udivovalo – byl si jistý, že využije příležitosti k dalšímu proslovu. Duke ovšem mlčel a tak měl spoustu prostoru k tomu, aby přemýšlel nad rozhovorem, který ho čekal, přestože se doteď myšlenkám na něj úspěšně vyhýbal. Vždyť šlo o Evinu dceru a zároveň o nebezpečného bojovníka strigojů. Šlo o jeho dceru, o které celých sedmnáct let netušil, že ji má. A stejně jako před osmnácti lety stál mezi tím, co udělat chtěl a co bylo jeho povinností udělat. Jestli v tom stvoření byl alespoň střípek duše, věděl, že udělá to samé co tehdy – zradí svůj druh, aby ji zachránil. Všemi možnými prostředky. Doteď viděl její velké hnědé oči, které na něj upřela, když ji vyslýchal; Eviny oči…
Najednou se v půlce pohybu zastavil. Duke zastavil taky a zmateně se na něj díval.
„Počkej tady,“ poručil mu nepřítomně a vrátil se chodbou o několik metrů zpátky ke své pracovně. Byl to náhlý nápad, který se vynořil ve chvíli, kdy si vzpomněl na Katrinin výraz, když jí sebral Evin přívěšek. Měla pravdu – teď byl její.
Spěšně obešel stůl a otevřel jeden z horních šuplíků. Šperk ležel nahoře na složkách s včerejšími hlášeními. Zvláštní – byl si jistý, že když tam složky dával, ležel pod nimi. Teď se tím ale nehodlal zabývat. Prostě jen popadl přívěšek, sevřel ho v dlani a chystal se vrátit za Dukem.
Už byl u dveří, když začal zvonit telefon. Chtěl odejít a nechat ho zvonit, ale nakonec mu to nedalo a vrátil se ke stolu. „Carwright,“ zavrčel nepříjemně, když sluchátko zvedl.
„Meyersová,“ ozval se na druhé straně ženský hlas ledovější než Antarktida.
V tom okamžiku zalitoval, že prostě neodešel. „Heleno,“ hlesl jenom. Netušil, co po něm může jeho manželka chtít, ale jistý si byl tím, že rozhovor s ní mu náladu nevylepší.
„Zas tak moc toho snad nechci,“ spustila okamžitě, „když trvám na tom, aby…“
„O čem to krucinál mluvíš?“ přerušil ji netrpělivě Viktor. „Heleno, já na tohle nemám čas.“
„Nemáš čas na svoje dítě?!“ vyštěkla rozčileně. Dřív než se nad tím zamyslel, ta poznámka ho rozesmála – jako by ho teď právě ona nezdržovala od rozhovoru s jeho nově objeveným dítětem. „Přijde ti to vtipné?“ zeptala se chladně.
Viktor se se sluchátkem v ruce posadil na okraj stolu a unaveně si prostřel oči. Bůh věděl, že ji nechtěl rozzlobit, ani se s ní zase hádat, ale zdálo se, že na jejich vztahu se nikdy nic nezmění a oni spolu nikdy nebudou moct v klidu mluvit, nehledě na to, jak daleko od sebe budou.
„Promiň,“ vzdychl, „je v tom jistá skrytá ironie, abych tak řekl.“ Na vteřinu se odmlčel. „O co jde? S Nickem posledních pár dní skvěle vycházíme.“ V jeho slovech zazněla jen kapička sarkasmu a on se zašklebil. Přesně jak slíbil, dával Nicholasovi do těla i mimo výcvikové hodiny a ten holomek se opravdu zklidnil – prozatím. Nicméně svého otce nenáviděl pokaždé, když ztrhaný opouštěl tělocvičnu… S další dávkou temného pobavení Viktora napadlo, jestli s dcerou bude mít více štěstí. Dcerou – cvičeným zabijákem. Možná prostě neměl dáno být dobrým otcem.
„Přestaň používat tu hloupou zkráceninu,“ napomenula ho Helena znechuceně. „Zakázal si Nicholasovi se mnou mluvit?“
Viktor zvedl vysoko obočí. „Promiň – cože?“ Neměl nejmenší tušení, o čem to mluví.
„Už dva týdny se mi neozval.“
„A co já s tím mám dělat?“ podivil se maličko podrážděně. „Mám hlavu plnou daleko důležitějších věcí, než jsou vaše rozhovory. A pokud si myslíš, že kdybych Nickovi něco zakázal a on by v příští minutě nešel a stejně to neudělal, evidentně našeho syna vůbec neznáš,“ zavrčel otráveně.
„Viktore…,“ začala.
„Heleno,“ přerušil ji ostře, „vybrala sis na telefonát tu nejhorší možnou chvíli. Vyřeš si to s Nicholasem,“ doporučil jí ještě a bez rozloučení hovor ukončil. Když odcházel ze své pracovny, myslel si něco o otravných, hysterických ženských.
A velice příhodně našel Duka, jak se na konci chodby baví s Nicholasem.
„Zavolej svojí matce,“ poručil mu, když k nim došel. Nick se na něj zmateně podíval a zůstal na místě. „Hned,“ zdůraznil podrážděně.
Nick se ani nehnul. „Myslel jsem, že si zase máme hrát na Rockyho s Mickeyem,“ podivil se.
Viktor se na něho zamračil. Až teď si všiml, že je oblečený ve sportovním oblečení a v ruce drží láhev s vodou – byl čas na Nicholasův doplňkový výcvik. Jeho narážku ovšem nepochopil.
„Netuším, co tím chceš říct a je mi to jedno. Dnes na tvoje srandičky nemám čas – koukej ujistit svoji matku, že tě nic nebolí a dostáváš najíst.“ Otočil se na Duka. „Kdy ti začíná služba?“ Nechtěl ho mít neustále v patách.
Strážce se otráveně podíval na hodinky. „Už začala.“
„Výborně. Na ošetřovnu trefím sám,“ ujistil ho a nechal ho za zády.
Jenom doufal, že Katrina znovu neztratila vědomí, během jeho zbytečného zdržení s Helenou. Stále si opakoval, že ať je to jeho dcera nebo ne, pořád má informace o strigojích, které potřeboval. To byla priorita. Osobní záležitosti, které se jí týkaly, bude moct řešit kdykoli potom. Nemusí se okamžitě rozhodnout, co s ní. Několik týdnů ji rozhodně bude moct udržet naživu jen tím, že je cenný informátor. To byla spousta času na to, aby se rozhodl, co bude dál. A snad to bylo i dost času na to, aby ji poznal…

Dveře za mladíkem zapadly s tichým zaklapnutím. Katrině trvalo o vteřinu déle odtrhnout od nich oči, než mělo a oslnilo ji ostré světlo, které ji vyděsilo. Sice jí přišlo pravděpodobnější, že by útok přišel od ozbrojeného muže, který právě odešel, ale žena v bílém mohla být i nebezpečnější. Slyšela historky, že někteří z varcolaků ovládají nebezpečná kouzla.
I přes to, že celé její tělo bylo ochromeno tou podivnou otupělostí, primitivní sebeobranný instinkt se spustil prakticky okamžitě. Se syčením se odtáhla a cenila na zatím neviditelného útočníka zuby.
Když se jí konečně vyjasnil zrak, viděla, jak žena v bílém stojí metr od postele s rukama zvednutýma nahoru. V prstech jedné ruky držela bílou trubičku.
„V pořádku,“ pronesla klidným, uklidňujícím hlasem. „Nic se neděje.“ Potom přísně stáhla rty. „Jsi světloplachá?“ Katrina si nebyla tak docela jistá, jestli je to otázka nebo oznámení, a tak mlčela. Žena se na ni zamračila. „Jsi hluchá? Na něco jsem se ptala.“ Teď už v jejím hlase nebylo po klidu ani stopy, zněla rozčileně.
Katrina jí několik vteřin oplácela pohled, a potom zavrtěla hlavou. Nebyla ještě tak docela rozhodnutá, jestli pro ni bude výhodnější mlčet nebo mluvit. Tohle byl kompromis.
Žena v bílém ale spokojená nebyla. „Ne, nejsi hluchá, nebo ne, nejsi světloplachá?“ domáhala se. „Potřebuju, abys se mnou mluvila. Tak co bude?“ vyštěkla netrpělivě, když na ni Katrina nerozhodně zírala. „Jsi světloplachá? Pálí tě oči?“
Byla jejími otázkami tak vyvedená z míry, že znovu zavrtěla hlavou. „Nebývám moc často na světle,“ odpověděla chraptivě. Odkašlala si.
Zdálo se, že zvědavou ženu překvapilo, když uslyšela její hlas, ale rychle se vzpamatovala. „Pálí tě teď oči?“ zopakovala netrpělivě.
Katrina znovu zavrtěla hlavou. „Moje oči jsou v pořádku.“ Zdálo se hloupé mlčet, když už jednou začala mluvit. Možná, když ženu uspokojí svými odpověďmi, oddálí bolest.
Žena se zhluboka nadechla a přistoupila blíž k posteli. „Bolí tě něco?“ Na tuhle otázku se ale odpovědět nechystala. Zdálo se, že její mlčení ženu rozesmutnilo. „Katrino, nemůžu ti pomoct, když se mnou nebudeš mluvit.“
Nerozuměla tomu. Proč by se jí měla snažit pomoct? Byla přece nepřítel. Leda by nevěděla, kým doopravdy je. Matně se jí vybavilo, že muž, který ji prve vyslýchal, byl překvapený, že Trina je žena. O to divnější ovšem tedy bylo, že znala její jméno.
„Víte, jak se jmenuju,“ hlesla překvapeně. „Jak to víte?“
Žena se kysele pousmála. „Prostě to vím. Nebo ti mám říkat jinak?“ sykla nenávistně.
Katrina se přikrčila. Zdálo se, že přece jenom ví, co je zač. Přesto jí chtěla pomoct. Nevěděla, jestli jí věřit, nebo poslechnout rozum poučený předchozími zkušenostmi, aby nevěřila nikomu a ničemu. „Už dlouho mi tak nikdo neřekl.“ Zavládlo krátké ticho, kdy žena nerozhodně postávala vedle postele a vypadalo to, že se zlobí. „Nechtěla jsem vás rozzlobit,“ oznámila jí rozhodně. „Jsem zmatená. Proč jsem živá?“
„To by nás zajímalo obě, věř mi,“ ušklíbla se její společnice a přistoupila těsně k posteli. „Teď ti posvítím do očí, dobře? Potřebuju tě vyšetřit, takže bych ocenila, kdyby ses ani nehnula. Oběma nám ukrátíš utrpení vzájemné společnosti.“ Zatočila bílou trubičkou v prstech, aby jeden konec mířil Katrině do obličeje a naklonila se k ní.
Dívka se zhluboka nadechla a přinutila se k naprosté nehybnosti, když ji znovu zasáhlo ostré světlo z baterky. Tentokrát byla připravená a děs z náhlé slepoty opanovala, stejně jako nutkání okamžitě se bránit. Zamrkala, když světlo zmizelo a ozval se škrábavý zvuk.
„Zornice reagují,“ mumlala si žena v bílém, zatímco něco psala na papírovou desku, kterou držela se v ruce. Zvedla k ní oči. „S tím, že se nemáš hýbat, jsem to nemyslela zas tak doslova,“ podotkla lehce pobaveně.
Katrina poslušně povolila ztuhlé svaly. „Kdo jste?“ odvážila se zeptat a vzápětí své otázky litovala. Možná to bylo až příliš troufalé. Ale už bylo pozdě. „Jste léčitel?“
„Dávám přednost slovu doktor, ale v podstatě ano. Mojí prací je léčit.“ Odložila desky a natáhla ruce k těm jejím. Katrina sebou lehce trhla, když ucítila její horkou kůži na té svojí. „Mě se nemusíš bát,“ odfrkla si doktorka. „Strávila jsem poslední týden tím, že jsem dělala nemožné, abych tě udržela na živu. Kdybych ti chtěla ublížit, neztrácela bych s tebou předtím čas.“ V jejích slovech Katrina zachytila kapku neupřímnosti, přesto přikývla. „Stiskni mi ruce,“ pobídla ji žena.
Zamyslela se nad tím. I přes to, že ta žena byla varcolak a Katrina nebyla zrovna ve výhodné pozici, něco v ní chtělo doktorce důvěřovat, i když bylo docela pravděpodobné, že se jí to vymstí. „Jak silně?“ zeptala se nakonec. Nechtěla jí ublížit – dokázala v dlani rozdrolit kámen na prach.
Doktorka se zasmála. „Prostě mi je zkus nerozdrtit.“
Katrina jí lehce obmotala prsty kolem dlaní a sevřela je. Překvapovalo ji, jak byla doktorčina kůže teplá. Tam, kde žila doteď, měli všichni kůži studenou jako led. Měkký, teplý dotek v ní vyvolával zvláštní, vřelé pocity. Nechtěla se doktorčiných rukou pustit. Ona se jí ale prakticky okamžitě vyvlékla.
„Cítila jsi bolest v tom zápěstí?“ zeptala odtažitě s deskami znovu připravenými v rukách.
Katrina překvapeně zamrkala, stále ohromená předchozím dotykem. „V jakém zápěstí?“
Doktorka ji probodla pohledem. „Beru to jako ne. Jak rychle se ti hojí zlomeniny?“
„Nevím. Pár dní určitě.“ Žena zvedla vysoko obočí. „To je špatně?“
Doktorka s sebou trhla. „Ne. Jen ta dlaha už nebude asi potřeba.“ Potom stejně jako Katrina otočila svou pozornost ke dveřím, které se právě otevřely. „Neuvěřitelné,“ zavrčela podrážděně na nově příchozího muže. Katrina si jeho obličej okamžitě přiřadila k očím, které jí uvízly v paměti. Tenhle muž ji tu noc vyslýchal. „Ještě včera si byl celý nedočkavý s ní mluvit a dnes ti tří minutová cesta trvá půl hodiny.“

Sotva Viktor vešel na ošetřovnu, vyhledal očima Karen. Podvědomě se nechtěl hned setkat s Katrininým pohledem, měl strach, jakou prázdnotu by mohl v její tváři najít.
Ta si ovšem neodpustila kousavou poznámku nad jeho zpožděním. Zamračil se na ni. „Zdržela mě Helena,“ oznámil jí podrážděně.
Karen se rozesmála. „Neříkej mi, že se s ní o to své sladké tajemství podělil?“
„Hleď si svého,“ odbyl ji rozčileně. Dnes neměl na její uštěpačné vtipy v nejmenším náladu.
Přitiskla desky k hrudi a ustoupila od postele. „Jak chceš. Je celá jenom tvoje.“ Zase si z něj dělala legraci, ale on ji ignoroval. Zachytil dívčin upřený pohled. Nebyla v něm prázdnota, jen obezřetnost zvířete chyceného v kleci.
Matně vnímal, jak se za Karen zavřely dveře její pracovny. Zůstal s Katrinou v místnosti sám. A došla mu slova. Byla tu už víc jak týden, a přesto, jakoby mu teprve teď došlo, že je skutečná. Živá připomínka jeho neskutečného vztahu s Evou. A zároveň klíč k pomstě Alexanderovi. Vypadala na pohled tak křehce - s těma čokoládovýma očima mrkací panenky, maličkým nosem, plnými rty a lehce zvlněnými tmavými vlasy; a hlavně ta znepokojivě průsvitná, bledá kůže. Už chápal, proč každý, kdo se k ní dostal dost blízko, aby jí viděl do tváře, ztuhl a nechal se zabít. Tohle nebyla tvář vraha. O to nebezpečnější samozřejmě byla… Stejně jako Eva.
Jak vteřiny utíkaly, a ticho se natahovalo, začínal se dívce do tváře vkrádat zmatek. A on stále nemohl přijít na to, jak začít, ochromený vzpomínkami a bolestí, která je vždy doprovázela.
„Vy jste vůdce varcolaků?“ promluvila jako první. Hlas se jí hodil k tváři – byl jemný s jistou dětskou nevinností.
„Jsem vůdcem tohoto kovenu,“ opravil ji automaticky. Nebylo tak těžké pohybovat rty, jak se mu zdálo ještě před minutou.
„Zabijete mě?“ zeptala se s děsivou lhostejností k odpovědi.
Viktor zamrkal, aby se vzpamatoval. „Ne,“ odpověděl rozhodně.
Maličko se zamračila. „Zabijete mě, když vám řeknu, kde najdete Alexandera?“
„Ne,“ zamračil se na ni taky. „Nezabiju tě.“
Oči se jí rozšířily děsem. „Budete mě mučit?“
„Ne!“ odbyl ji, najednou rozčilený. „Katrino…“
„Proč ne?“ podivila se překvapeně. „Co se mnou chcete tedy dělat?“
Na to sám ještě neznal odpověď. „Podívej se, bude to takhle – já se budu ptát a ty budeš odpovídat, dobře?“ Mlčky mu oplácela pohled. Povzdechl si a potřásl hlavou. Po cestě k posteli, kde ležela, popadl židli a posadil se na ni obkročmo tak, aby jí viděl do tváře. „Takže, Katrino…“ Zarazil se, jak ho její upřený pohled znervózněl. „Přestaň na mě tak zírat,“ zabrblal polohlasem. Odvrátila hlavu na stranu a on potlačil další povzdech. „Jak ti je?“ zeptal se hloupě.
Na krátký okamžik k němu střelila pohledem, a pak znovu sklopila oči. „Dávka stříbra měla být smrtelná,“ pronesla přesvědčeně.
„Byla. Píchl jsem ti dávku antigenu,“ pokrčil Viktor rameny.
„Proč?“ nechápala.
Unaveně se opřel čelem o ruce zkřížené ruce, které měl položené na opěradle. „Já se ptám, ty odpovídáš,“ připomněl jí. „Nedělej to těžší.“
„Já chci spolupracovat,“ ujistila ho zcela vážně. „Jen nechápu, proč jste to udělal.“
„To není tvoje věc,“ odsekl naježeně. Zatím neměl v úmyslu rozplétat rodinné vazby.
„Tak co ode mě chcete?“ zvedla k němu naléhavě oči. „Nebudu pro vás zabíjet. Už nebudu zabíjet pro nikoho.“ Bylo děsivé, že tuhle větu pronesla sotva sedmnáctiletá dívka. A ještě děsivější byla únava, která zaplavila její obličej. V jejích očích byla všechna ta bolest a všichni ti mrtví, co za ní stáli. Kolik násilí může i ta nejsilnější osobnost vydržet, než se duše vyčerpáním zhroutí a nezůstane už vůbec nic?
Viktor vstal, postavil se těsně k posteli. Odtáhla se, jak jen s rukama připoutanýma k posteli mohla.
Povzdechl si. „Nechci, abys pro mě zabíjela,“ ujistil ji potichu. „Chci, abys žila dost dlouho na to, aby ses Alexandrovi mohla pomstít.“ Vložil jí do dlaně Evin přívěšek. „Za sebe a za svou matku.“
12.02.2012 16:09:18
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one