5. Čísté svědomí - obrázek

5. Čísté svědomí - obrázek

Katrina automaticky sevřela v prstech vrácený šperk, přesto nespustila z varcolaka oči. Drobné očka řetízku jí sjela po kůži a ona konečně mrkla. Ale ani když znovu otevřela oči, nedávalo to o nic větší smysl, než před vteřinou. Zdálo se ovšem, že on čeká, až něco řekne.
„Proč?“ zeptala se proto. Rozevřela prsty a nechala přívěšek spadnout na pokrývku; posunula ruku tak, aby se ho nedotýkala. „Co vám záleží na mojí pomstě?“ Chtěla ještě dodat, co mu záleží na její matce, ale podivný výraz v jeho tváři jí v tom zabránil. V očích mu zaplála tak silná zuřivost, že okamžitě zpozorněla a připravovala se na útok.
Muž od ní odvrátil hlavu a chvíli se díval na její nohy, když k ní znovu obrátil obličej, byl prostý jakékoli emoce. „Tvoje pomsta je mojí pomstou,“ pronesl chladně. „Mně nestačí ho zabít. Chci, aby přišel o všechno a v momentě, kdy bude umírat, mu došlo, že ho zradila vlastní krev.“
Katrině na něj zlobně pohlédla. Od začátku jí bylo jasné, že jí nezachránili život jen tak.
„Jestli věříte tomu, že vlastníma rukama vytrhnu srdce muži, který mě vychoval, ať už jakkoli, pak o poutech krve nevíte vůbec nic. Je otec mojí matky. On a její bratři jsou moji jediní příbuzní.“ Švihla rukou tak, aby přívěšek, který jí přinesl, sletěl z postele na zem – nehodlala být znovu něčí zbraní. Přišla sem, aby měla konečně klid, ne aby pro ni všechny boje začaly nanovo, jen na druhé straně barikád.
„Víš sama, že to není pravda,“ odsekl varcolak a když na ni upřel oči, viděla, jak se mu kolem zorniček stahuje rudý kruh. „Příbuzní tvého otce žijí v tomto kovenu. Sama jsi sem přijela, aby ses postarala o to, že Alexander zemře. Zradila jsi ho v momentě, kdy jsi našla souřadnice a vydala ses na cestu,“ obvinil ji s prakticky vítězoslavným podtónem v hlase.
„Umírala jsem,“ upozornila ho mrtvě a opřela se hlavou o polštář. Byla unavená. Přestože to nemohlo být víc než půl druhé hodiny od chvíle, co otevřela oči, měla pocit, jakoby od té chvíle uběhlo několik věků. „Jediné, co jsem hodlala udělat, bylo vyslovit jméno Alexanderova města a zemřít. V tom byla celá moje zrada a pomsta.“ Zadívala se mu hluboko do očí. „Nevím, kdo byl můj otec a vy to taky nevíte. Žádný z varcolaků by se ke mně ani nepřiznal. Nikdo z vás by mě nepřijal za svou. Žádný z varcolaků není mým příbuzným.“ Nestála o další rodinu. Nestála o další, kteří si budou nárokovat její poslušnost a život. Další, kterým bude muset sloužit a bude jim patřit.
„Zákony kovenu jsou komplikovanější, než vůbec tušíš,“ odvětil napjatě s pohledem upřeným někam nad její hlavu a rukama sevřenýma v pěst.
Zhluboka se nadechla, aby sebrala síly k dalším slovům. „Nezajímají mě vaše zákony. Ani vy mě nezajímáte. Nestarám se o vaši pomstu.“ Otočila hlavu na polštáři tak, aby se dívala na druhou stranu, než stál on.
Dlouho mlčel a ona slyšela, jak mu tluče srdce a jeho dech se pomalu zklidňuje. Myslela na krev proudící v jeho žilách a na to, jak lépe by jí bylo, kdyby v sobě měla jen jednu kapičku z ní. Nebyla by tak unavená. Možná by měla dost sil zpřetrhat pouta a dojít tak daleko a způsobit tolik škod, aby ji nějaký z ochránců sídla zabil.
„Jestli je někdo na světě, kdo by mu měl rozdrtit jeho mrtvé srdce, jsi to ty,“ promluvil nakonec vůdce kovenu a jednotlivá slova drtil mezi zuby, „pokud pro tebe rodina znamená tolik, jak říkáš. Protože to Alexander zabil tvoji matku.“ Neohlédla se na něj, přestože tušila, že očekával, že na jeho odhalení nějak silně zareaguje. „Moje pomsta, je tvojí pomstou,“ zopakoval prudce a hrubě ji nacpal přívěšek do dlaně. „Přemýšlej o tom, Katrino.“
Slyšela jeho vzdalující se kroky, ale nakonec neodolala a promluvila, aniž by se otočila: „Historky o tom, jak mě Alexander vyrval matce holýma rukama z těla a potom jí do srdce vrazil neposvěcené dřevěné třísky, aby umírala dlouho a v bolestech, mi Lev s Nikolajem vyprávěli před spaním, když jsem byla dítě.“ Věděla, že varcolak zastavil a poslouchá. „Vyprávěli mi ten příběh do takových detailů, že se mi o tom pak zdávalo, jako bych u toho opravdu byla. Ve spánku jsem slýchala její křik, když volala mého otce. Moji matku měl pomstít ten, kdo proti ní Alexandera poštval, a pak mu ji nechal napospas. Ne já. Alexander je v Sighisoaře – to je moje pomsta jemu, ale je jenom za mě a jenom moje.“ Poslední slova už spíš jen zamumlala, než se nechala pohltit únavou.

Viktor z ošetřovny prakticky utekl – nemohl tam vydržet už ani vteřinu, nemohl se na ni už ani podívat. Její slova mu hlavě vykreslila Eviny poslední hodiny do posledních podrobností, kterých byl sedmnáct let ušetřen a mučivý hlas mu stále opakoval: Matku měl pomstít ten, kdo proti ní Alexandera poštval a nechal mu ji napospas… Naprosto nic o tom nevěděla!
Zabouchl za sebou dveře své pracovny a prakticky vzápětí mrštil proti zdi lampou, kterou popadl ze stolku.
Alexander v lednu 1992 unesl Evu z jejího bytu v Bukurešti, kde se scházeli, kdykoli to jen bylo trochu možné. Tehdy to bylo už několik týdnů od jejich poslední schůzky a on do Bukurešti prakticky utekl, když tlak kovenu, aby se oženil s Helenou, začal být nesnesitelný. Karen s Nathanem jeli s ním, aby jeho zmizení nebylo tak nápadné – krycí historkou bylo, že nechají tehdy tříletého Doriana, který trpěl docela obvyklou virózou, vyšetřit u nějakého odborníka v bukurešťské nemocnici.
Jenomže místo Evy našel Viktor v jejím bytě jen nepořádek, který by ona nikdy nesnesla. Některé kusy nábytku byly rozbité a koberec byl pokrytý střepy z rozbitých zrcadel. Na kachličkách v kuchyni našel krev a obsah skříní poházený všude možně. Sousedé mu neřekli víc, než že se před několika dny z jejího bytu uprostřed noci ozývaly děsivé zvuky. Nikdo ale nebyl schopen mu říct, kam a s kým odešla. Nezůstala po ní jediná stopa. Nic, čeho by se mohl chytit. Nic, co by mu po ní zůstalo.
Staletí varcolaci marně pátrali po sídle rumunských Strigojů, on však několik hořečnatých měsíců věřil tomu, že právě on ho najde právě teď a spolu s ním i Evu.
Ale nakonec to vzdal, stejně jako všechno ostatní. Podřídil se, oženil se s Helenou, která tušíc, že jeho srdce patří jiné, se k němu chovala s chladností, kterou prosnula její matka, kterou si Zachariáš dovedl z kovenu v Anglii – v životě mu neprojevila špetku citu a potom, co Eva zemřela, mu oznámila, že je v jiném stavu a odchází ke svým příbuzným do Londýna. O tom, že se Nicholas narodil, se dozvěděl od vůdce anglického kovenu několik dní po tom, co Helena porodila. Vídal se s ním sotva několikrát do roka, než dorostl do věku, kdy měl začít jeho výcvik a Viktor si prosadil, aby se přestěhoval do Rumunska…
Popadl několik knih, které byly vyrovnané na stole u stěny, a se zuřivým výkřikem je hodil na druhou stranu pokoje. Toužil si na někom vybít zlost, která v něm se všemi těmi vzpomínkami vzplanula. Přál si, aby se tu Katrina nikdy neobjevila se svým strašlivým životním příběhem a obviněními, kterým se nemohl bránit. Chtěl zapomenout na únavu v jejích očích, její odhodlaní zemřít a na to, jak mluvila beze stopy emocí v hlase.
A ze všeho nejvíc si přál, aby o Sighisoaře věděl před sedmnácti lety.
Vyrušilo ho klepání na dveře a vzápětí dovnitř bez vyzvání vstoupil Petr.
„Vypadni,“ varoval ho tiše. Teď byla ta nejhorší možná doba, aby se k němu někdo přibližoval na dosah paže. Petr však jeho výzvy nedbal a zavřel za sebou dveře.
„Tak to vyklop,“ pobídl ho. „Kde je Alexander? Jaký je nový plán?“
Viktor při připomínce jména jeho nepřítele vydal primitivní, podrážděný zvuk, jedním rychlým skokem překonal vzdálenost mezi nimi, popadl Petra za zátylek a vší silou udeřil jeho hlavou proti zdi. Něco křuplo a místnost naplnil zápach čerstvé krve.
S nehty stále zarytými do kůže na Petrově krku, ho odtáhl od zdi a přinutil ho, aby se na něj podíval. „Naposledy ti připomínám, že tenhle koven pořád ještě vedu já,“ zavrčel mu zuřivě do tváře zalité krví., zatímco jeho zbrojíř lapal hrčivě po dechu, když ho krev crčící z jeho zlomeného nosu dusila. „Když řeknu, abys vypadl, sebereš svůj bezcennej zadek a zavřeš dveře z venku, Grobanescu! Rozumíš mi dost jasně, nebo ti to mám říct ještě víc po lopatě?!“
Znechuceně ho pustil a ustoupil. Petr Grobanescu opustil jeho pracovnu ještě rychleji, než do ní vtrhl a v následujících několika hodinách se nikdo neodvážil ani zaklepat.
Jenomže jeho touha něco rozbít neustoupila. Držela se ho jako klíště a v některých chvílích se zdálo, že spíš roste.

„Vypadá to dobře,“ povzdechla si unaveně doktorka Karen a otočila ke stolku za sebou pro čistou gázu.
„Vypadá to, jakože jsem měla být už mrtvá,“ odfrkla si znechuceně Katrina při pohledu na odpornou růžovou plochu na jejím boku, která se už z části začala pokrývat novou kůží. Zhluboka se nadechla a uzavřela v sobě bolestný vzdech – aby byla vůbec schopná udržet se při vědomí, musela lékařka vysadit dávky sedativ, která dostávala v průběhu několika předchozích dní. Blahodárné účinky léku, které její hybridní tělo nedokázalo správně zpracovávat, zmizely ale prakticky okamžitě a ona teď cítila každý bolavý kousíček svého těla. „A děsivě to smrdí,“ dodala, aby zakryla předchozí zaváhání. Přestože k doktorce pociťovala něco jako důvěru, pořád nezhloupla natolik, aby dávala před nepřítelem najevo bolest.
„Je dost dobře možný, že tak děsivě smrdíš ty,“ pronesl posměšně mladý strážce, který se v doktorčině blízkosti často zdržoval, aniž by vzhlédl od knihy, co četl na vedlejší posteli.
„Doriane!“ napomenula ho nesouhlasně doktorka.
Katrina se na něj nechápavě zadívala. „Jak to myslíš?“ zeptala se tiše, protože nemohla překonat zvědavost, jinak by na něj vůbec nemluvila.
Byla z něj nervózní a nejraději předstírala, že se nepohybuje v místnosti, kde byla ona připoutaná k posteli a tedy neschopná se mu bránit. On byl navíc neustále ozbrojený, a jak analyzovala jeho pohyby, byl i neskutečně rychlý a obratný. Když nemohla v noci spát, představovala si, jaké by to bylo proti němu stát v boji. Měla pocit, že jestli je nějaký z varcolaků schopný ji překonat, je to právě on. A právě on byl tak blízko, když nebyla při síle. To ji děsilo.
Ovšem musela připustit, že to, jak se neustále potlouká kolem ošetřovny, jí bylo ku prospěchu. Byly to čtyři dny, co se na ošetřovně objevil muž, kterému doktorka den předtím ošetřovala zlomený nos. Byl jako vzteklý pes, třásl Katrinou a křičel na ni nesrozumitelné otázky, dokud ho Dorian, jak ho oslovovala Karen, neodtáhl. Ten muž se už neukázal, ale Dorian tu najednou pobýval ještě častěji než předtím.
Založil knihu prstem a na obě se zakřenil. „Už dva týdny jsi připoutaná k posteli. Máma ti ještě nevyndala ten vývod – pořád chodíš do pytlíčku, takže sprchu jsi už taky pár dní neviděla.“ Teatrálně začichal do vzduchu. „Chtělo by to trochu mýdla,“ doporučil jí se smíchem.
Karen se po něm rozzlobeně otočila, sebrala mu knížku a uhodila ho její plochou stranou do hlavy. Ovšem dosáhla pouze toho, že se smál ještě víc. „Běž těma svýma srandičkama obtěžovat Ivana. Za chvíli ti začíná služba.“
„Ano, mami,“ zakoulel očima. Spustil nohy z postele, obešel ji a sklonil se k ní. „Budeš v pohodě?“ zeptal se potichu. Katrina ho slyšela a zamračila se – byla připoutaná pouty, která byla příliš pevná, aby se z nich dostala, takže nemohla doktorku nijak ohrozit, i kdyby chtěla.
Karen mlčky přikývla a odvrátila se od něj. „Už běž,“ zamumlala dutě a otočila se ke Katrině s novou gázou, kterou jí připevnila na ránu na břiše.
Když vrátila na místo košili, přetáhla přes ni deku a ustoupila Katrině z výhledu, byl už Dorian pryč.
Doktorka chvíli něco přerovnávala na stolku, kde měla svoje nástroje, než se k ní znovu obrátila čelem. „Nemůžu ten vývod vyndat, dokud ta rána nebude docela zahojená,“ oznámila jí. „Ani ti dát pevnou stravu.“
Překvapeně zamrkala, protože jí nedocházela souvislost, a pak bez rozmyšlení vyhrkla: „Uzdravila bych se rychleji, kdybyste mi dala krev.“
Karen zalapala po dechu a ustoupila o krok do zadu. Obličej jí zesinal a v očích se objevil děs smíšený se znechucením. „Co… Cože?“ vykoktala. „Ty se živíš krví?“
Katrina sklopila na okamžik oči, aby utekla jejímu vyčítavému pohledu. „Ne,“ hlesla dutě. „Tedy ano.“ Zhluboka se nadechla. „Dodává mi to sílu, hojila bych se rychleji. Ale dokážu žít bez ní. Strigojové bez krve vyschnou, já se mohu živit i normálním jídlem, jen jsem slabší.“
„Hm,“ zahučela Karen podrážděně. „Zapomeň na to, že budu podporovat tvojí smrtonosnou sílu dodávkami krve.“
„Tak jsem to nemyslela,“ odvětila klidně Katrina, které se její nenávistná výtka vůbec nedotkla, a pak přimhouřila oči. „Někdo sem jde,“ varovala ji.
Pohodlně se uložila na polštáři, protože doktorka popadla na každé straně jednou rukou modré závěsy a stáhla je k sobě, takže se Katrina rázem ocitla oddělená od zbytku místnosti v látkové buňce o rozměrech dva krát tři metry. Přestože stále nemohla vstát z postele, rozčilovalo ji, že ztratila podstatnou část přehledu o svém okolí. Zavřela proto oči, aby se mohla více zaměřit na své další smysly.
Slyšela otevírající se dveře a kroky, které před chvíli slyšela velice tlumeně, byly nyní jasně slyšitelnými.
„Nicku!“ vyhrkla překvapeně doktorka. „Co se ti stalo? Vždyť výcvikové hodiny už skončily! S kým ses porval?“
„S nikým,“ odsekl jí podrážděně nějaký muž, podle výšky hlasu patrně ještě mladík. „To jen můj otec je magor.“ Mluvil s podivným huhlavým přízvukem, jako by měl něco v puse a snažil se i přesto vydávat artikulované zvuky.
„No tak, Nicku,“ povzdechla si Karen, „o tomhle už jsme mluvili. Sedni si sem,“ pobídla ho.
Následující vrzavý zvuk dával tušit, že ho usadila na postel, na které se před několika minutami rozvaloval Dorian. Doktorka lehce otřela o závěsy, když se natahovala pro stolek, kde měla svoje nástroje a obvazy. Ke Katrině se tím pohybem ale dostal vzduch z jiné strany místnosti, než odkud přicházel dosud, a ona ucítila těžce nasládlou vůni krve. Na sucho polkla a odvrátila hlavu na druhou stranu.
„Dej ten hadr pryč,“ pobídla doktorka Nicka.
„To není hadr, to je značkový tričko – z Anglie!“ zasténal zničeně.
„Jo, rve mi to srdce,“ ujistila ho kousavě. „Natoč hlavu.“
Ozvalo se bolestné zasyčení. „Au! Proč jste vy Rumuni tak bezcitní?“ stěžoval si zraněný vlkodlak.
„Tak zaprvé, ty padavko, já se narodila v Americe. A zadruhé by vážně zajímalo, kde si k tomu přišel, hm?“
„Kde asi,“ sykl otráveně. Katrinu v nose zaštípal zápach desinfekce, a vzápětí si Nick znovu začal stěžovat: „Au, to hrozně pálí. Co to je?“
„Desinfekce,“ odbyla ho netrpělivě doktorka a zopakovala svou otázku: „Kdo ti to udělal?“ Něco cinklo, asi jak si Karen vzala ze stolku jedno ze svých udělátek.
Katrina by ráda přesvědčila sama sebe, že ji rozhovor nezajímá, ale její hlava otáčející se zpět k místu hovoru svědčila o opaku. Hodiny bdělosti strávené tím, že zírala do stropu, nebo pozorovala doktorku a poslouchala její rozhovory s ostatními, byly veškerou její zábavou celé uplynulé čtyři dny. Vůdce varcolaků už se k ní nevrátil a podle toho, co občas zaslechla, se nezdálo, že by chystal útok na Alexanderovo město. Nechápala to, ale svým způsobem vůbec nebyl její problém, jak varcolaci s jejími informacemi naloží. Když se teď uzdravovala a vypadalo to, že k Romanovům už se nikdy nevrátí, přestávala po Alexanderově smrti toužit.
„Vždyť říkám, že otec je cvok,“ zahučel mladík a jeho tep se prudce zrychlil. „Co s tou věcí chceš dělat, Karen?!“ vykřikl zděšeně.
„Sešít ti to obočí,“ odpověděla překvapeně. Potom si podrážděně povzdechla. „Můžu ti píchnout něco na bolest, jestli potom toužíš,“ nabídla mu neochotně.
„Toužím,“ ujistil ji okamžitě Nick, zdálo se, že mu spadla ze srdce celá skála. Katrina se zašklebila – ten kluk byl vážně hrozná padavka.
Doktorčiny kroky se vzdálily a Katrina si domyslela, že si pro lék musela jít do své pracovny, kterou měla na druhé straně místnosti. A najednou se jí zdálo, že vůně krve je nějak ostřejší. Prudce otevřela oči a viděla, že někdo stojí těsně u závěsů, kterými byla obestavena její postel a natahuje ruku k mezeře, aby je rozhrnul. Ten muž byl nakonec chytrý – odlákal doktorku, aby měl volný přístup k ní. Její dech se zastavil. Očekávala, že se jedná o někoho podobného, jako byl muž se zlomeným nosem. A Dorian tu dnes nebyl, zatímco ona byla stále připoutaná k posteli…
„Nicholasi!“ proťal vzduch doktorčin ostrý hlas. „Co to děláš?!“
„Chtěl jsem se jen kouknout,“ odpověděl zmateně a ustoupil od závěsu. „Kdo tam je? Nevšiml jsem si, že by někdo chyběl.“
„To není tvoje věc!“ odsekla mu rozzlobeně. „Koukej si sednout zpátky. Dělej!“
„Vždyť už jdu,“ zahučel podrážděně. „Klídek.“ Katrina se znovu zhluboka nadechla – byl pryč. „Nemáš tam ještě nějakou větší jehlu?“ ozval se po chvíli zděšeně.
Doktorka mu neodpověděla, asi to nepokládala z nutné. „Mělo by to zapůsobit za pár minut,“ pronesla neurčitě. „Můžeš mi říct, čím jsi Viktora zase vyprovokoval?“
„Ničím!“ bránil se okamžitě Nick. „Celý týden je schopný někoho zabít jen za to, že venku prší! Úplně mu přeskočilo. Sergejovi zlomil ruku, kvůli někýmu hloupýmu vtipu o Drákulovi.“
„To byla Viktorova práce?“ zalapala po dechu doktorka.
„Normálně mu hráblo,“ stěžoval si zapáleně. „Petrovi zlomil nos a Tray má šrám přes celý obličej a…“
Nenechala ho domluvit. „Promluvím s ním,“ řekla rozhodně s podtónem vzteku v hlase.
„Neblázni, Karen,“ vydechl ohromeně Nick. „Vyjede i po tobě. Všichni už se mu vyhýbají.“
„Nejvyšší čas, aby ho někdo srazil zpátky na zem,“ odsekla doktorka. „Nebudu látat celý koven jen proto, že má Viktor špatnou náladu. Seď tady, sešiju ti to, až se vrátím.“ „Ty za ním chceš jít hned?“
„Šáhni na ty závěsy a udělám to tak, abys tam měl jizvu, rozuměno?“ varovala ho místo odpovědi a vzápětí za ní zaklaply dveře.
Katrina znovu upřela pohled na závěsy, Bůhví proč neměla pocit, že by Nick doktorku poslechl.
„Haló?“ houkl po chvíli. „Jsi vzhůru?“ Byli tu jen oni dva, takže otázka pravděpodobně patřila jí. Nicméně nepřepokládala, že by bylo chytré odpovídat.
Na chvíli zavládlo ticho přerušované jen jejich střídavými nádechy a výdechy, než varcolakovy boty s pleskavým zvukem dopadly na linoleum, jak seskočil z postele.
Docela marně už po sté zkusila pevnost pout, když se závěsy rozletěly.
V několika mrtvých vteřinách na sebe zůstali vzájemně zírat.
Varcolak vypadal ještě mladší a nanicovatější, než si ho podle hlasu představovala. Byl od pasu nahoru nahý a pod bledou kůží mu mohla spočítat vystouplá žebra, nicméně sem tam našla i náznak svalstva. Na pravé straně obličeje měl šmouhy, jak mu doktorka nedbale otřela krev, která teď znovu v tenkém pramínku stékala z otevřené ranky nad okem. Vložila velkou vůli do toho, aby od stékající kapky odtrhla pohled a místo toho se mu zadívala do očí, jež měly stejně znepokojivou ocelově šedou barvu jako oči vůdce kovenu. Pokud z rozhovoru dobře pochopila, byl tenhle mladíček jeho syn. Přesto kromě těch očí nenašla jedinou podobnost, snad vyjma tvaru nosu.
Najednou zamrkal a zeširoka se na ni usmál. „Ale zdravíčko, krásko.“ Nechápavě se na něj zamračila. „Ty nemluvíš?“ zeptal se pobaveně a naklonil se k ní o něco blíž.
Její pozornost opět zaujala stékající kapka krve, která se pomalu blížila k bradě, odkud musela zákonitě spadnout dolů. Na sucho polkla.
„Taky dobře. Fůra holek toho nakecá zbytečně moc. Já jsem Nicholas, mimochodem, ale všichni mi říkají Nick.“
Slyšela ho, ale neposlouchala. Toužila po krvi, která tak lákavě visela nad její hlavou. Bezděčně se k němu začala naklánět, když v tom se jí před obličejem objevila jeho ruka a udělal prsty zvláštní pohyb, čímž vyvolal ostrý zvuk a ona sebou trhla.
„Vím, že jsem na sežrání, ale ty na mě vážně zíráš jako na žrádlo,“ uchechtl se. „To mě trochu znepokojuje.“
Katrina k němu zvedla oči. „Krvácíš,“ oznámila mu dutě. Nezdálo se, že by chtěl útočit, nicméně stále byla v pozoru. Kdyby udržela jeho pozornost, dokud se nevrátí doktorka Karen, mohla by z toho vyváznout docela dobře.
„Mluvíš!“ zvolal radostně a jeho úsměv se ještě rozšířil – divila se, že si tím šklebem nepotrhá tváře. „Kdo jsi?“
Jen na něj koukala, ale neodpověděla. Měla dost rozumu na to, aby neroztrubovala svoji totožnost do světa.
Vytřeštil na ni oči. „Já už vím. Našli tě, když byla ta krutá bouřka, že jo? Citovalas bibli. Ty jsi člověk? Teda civilista?“
„Ne,“ odpověděla stroze a snažila se na něm najít nějaký detail, na který by se mohla soustředit místo jeho krvácejícího obočí.
Vypadal ještě ohromenější. „Ty jsi jeden z lidských špiónů? Slyšel jsem o nich, ale nikdy jsem žádného neviděl. To je hustý!“ Na okamžik se zamyslel. „Nejsi na to moc mladá?“
Katrina obrátila oči v sloup. „Já nejsem člověk.“
Zamračil se na ni a vypadalo to, že mu dá práci na ni zaostřit. „Hele, nemáš pocit, že se rozpouštíš?“ zeptal se hloupě, a vzápětí protočil panenky a sesul se k zemi.
Překvapeně zamrkala a nahnula se tak, jak jen jí to pouta dovolovala, aby se podívala, že Nick leží bezvládně na zemi.
S pokrčením ramen se znovu pohodlně uložila na polštář. „Tak to by bylo,“ zamumlala si pro sebe spokojeně a zavřela oči.

Viktor s povzdechem přejel prsty po chladném kameni a ustoupil o krok do zadu. Byl tu sám, kolem něj byly jen tuny skály a před ním sedmnáct let starý náhrobek.
Připadal si jako totální idiot, že jí v tu první chvíli naletěl a nedošlo mu, že si z něj jen hloupě střílí.
Sighisoara.
Každé jiné město by jí i uvěřil, ale tohle bylo směšné. Snad si opravdu nemyslela, že je tak hloupý!
Ale co měl teď dělat? Dostat z ní skutečné sídlo mučením? Rovnou ji zabít? Nebo ji uvěznit v jedné z kobek v sídle kovenu, jen aby měl čisté svědomí, že neublížil vlastnímu dítěti…
Vztekle udeřil pěstí do kamenné stěny. Dnes to s Nickem přehnal a bylo mu jasné, že Helena to nenechá jen tak, sotva se o tom dozví. Vlastně to přeháněl několik posledních dní prakticky s každým. A to všechno jenom kvůli ní. Kvůli Katrině.
Proč? Proč jen se tu musela objevit?
Nebyla jako Eva. Měla její oči, ale nebyla jako ona. Byla Alexanderův poskok. Byla jeho zabiják…
„Co si k sakru myslíš, že děláš?“ ozval se za ním vzteklý ženský hlas.
Podrážděně nakrčil nos. „Co chceš, Karen?“ zeptal se unaveně. Nechtěl slyšet ani slovo o dívce na ošetřovně. Nechtěl být donucený udělat nějaké rozhodnutí teď, když se stěží držel při smyslech.
„Chci, aby ses na mě podíval, a řekl mi, co ti přeskočilo v hlavě?! Už mám plný zuby těch zástupů, co se mi valí na ošetřovnu jen proto, že se nedokážeš ovládat,“ vyjela na něj okamžitě. „Dochází ti vůbec, jak bude vyvádět Helena, až se dozví, cos udělal Nickovi?!“
„Není na letním táboře,“ odsekl jí, přestože před chvíli myslel na to samé. „Občas se prostě zraní. O nic nejde.“
Karen ho popadla za rameno a přinutila ho, se k ní otočil čelem. A on se nechal. Každého jiného, kdo se ho teď dotknul, srazil k zemi, ale na ni se nedovolil vztáhnout ruku. Pořád to byla Nathanova žena, i když už byl mrtvý.
„Jde o to, že tohle se mu nestalo při výcviku. Udělal jsi mu to ty. Řekni mi, co to s tebou je,“ poručila mu nekompromisně.
„Já jsem jí to věřil,“ přiznal a odvrátil se od jejího planoucího pohledu. „Věřil jsem jí, že se mu chce pomstít.“
„O čem to mluvíš?“ nechápala. Samozřejmě, jak by mohla, že?
„Lhala mi – Katrina.“ Vyvlékl se Karen a otočil se k Evinu hrobu. „Řekla mi, že Alexanderovo sídlo je v Sighisoaře.“
„No a co? Co ti na tom přijde divného?“ zeptala se udiveně. „Proč by to sídlo nemohlo být tam? Ne, že bych ji chtěla v čemkoli podporovat, ale patrně je to ten nejvěrohodnější zdroj, kterého se ti kdy dostalo.“
Podrážděně zavrčel a znovu udeřil do kamene. „Protože v Sighisoaře se narodil hrabě Drákula, chápeš, Karen? Drákula! Pravděpodobně čekala, že vyrazím se všemi svými muži, aby si ten svůj zasraný vtípek mohla pořádně užít!“
03.03.2012 11:41:48
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one