6. Druhá strana mince - obrázek

6. Druhá strana mince - obrázek

Speciálně pro věrnou Rheu - děkuju za komentáře ;)
„Viktore! Viktore, počkej!“ volala za ním Karen, ale on jí nedbal. Hnal se na ošetřovnu, aniž by se ohlížel na jednu nebo druhou stranu. Musel s ní mluvit dřív, než si to rozmyslí. Potřeboval zjistit, co skutečně ví. Dostat z ní, skutečnou polohu Alexanderova sídla. Už žádné hloupé pohádky.
Rozrazil dveře a okamžitě vyhledal očima postel, ke které byla připoutaná. Vypadala, že spí, ale pomalu na něj otočila hlavu a upřela na něj hluboké hnědé oči.
„Návštěva,“ zamumlala tiše, jakoby ji i ten nepatrný pohyb rtů k smrti vyčerpával. Obličej se jí leskl potem.
„Viktore!“ okřikla ho znovu Karen, když rázně vykročil k posteli a popadla ho za nadloktí.
Vztekle se jí vysmekl a pokračoval ke svému cíli. „Ty!“ zavrčel výhružně, ale najednou se zarazil, když jeho oči spadly na postavu ležící v bezvědomí vedle Katrininy postele. „Nicku!“ zvolal překvapeně v okamžiku, kdy mu došlo, kdo to je. Na zemi pod synovou hlavou se rozlévala malá loužička krve.
Karen se kolem něj procpala a klekla si k Nicholasovi. „Nicku? Nicku?! Prober se, ty idiote.“
Viktor probodl Katrinu pohledem. „Cos mu udělala?!“ vyjel na ni. To mu tak scházelo, aby se jeho děti navzájem zabily. Nicholas se s doktorčinou pomocí na zemi posadil.
Katrina se na Viktora podívala s podivně zakaleným pohledem. „Nic,“ hlesla vyčerpaně a na sucho polkla. „On se omráčil sám.“
Viktor ohromeně otevřel pusu - nevypadala, že je ve stavu na vtipy, nicméně její odpověď spadala do kategorie hloupých vtípků, kterých měl Nick nepřeberné množství.
Nicholas se uchechtl. „Tos zabila, krásko.“ A potom zasténal. „Sakra, Karen, cos mi to píchla? Krutě to mete.“
„A kdo ti říkal, abys vstával?!“ odsekla rozzlobeně doktorka.
„Ta krev,“ zachrčela Katrina nepřítomně a Viktor se k ní otočil od dvojice na zemi přesně ve chvíli, kdy protočila panenky a prohnula se na posteli v zádech. Ze rtů jí uniklo bolestné zasténání, než dopadla zpátky na madraci. V rukách křečovitě sevřela přikrývku a zuřivě lapala po dechu, zatímco její už tak bledá kůže začala nabírat mrtvolně šedomodrý odstín.
„Katrino!“ vykřikl Viktor ohromeně a udělal krok k posteli.
Katrina náhle otevřela oči a on zděšeně uskočil dřív, než stačil automatickou reakci opanovat. Z najednou zrůdného obličeje dívky na Viktora zíraly dvě obrovské, světlounce modré zornice a z otevřené pusy jí trčely dlouhé tesáky, když na něj vrčela jako vzteklý pes.
„Kristepane!“ zalapal po dechu. Tak nějak v hloubi duše doufal, že jako hybrid nebude téhle strigojské proměny schopná.
Ovšem když zvedla ruce, aby zpřetrhala pouta, hodil všechno za hlavu a vrhnul se k ní, aby ji znehybnil, než se jí podaří se osvobodit. V téhle podobě byli strigojové silnější a zároveň nejnebezpečnější, protože veškerý jejich svět se rozplynul v lačnosti po krvi.
„Utečte!“ poručil ostře Karen a Nicholasovi, zatímco se ze všech sil snažil Katrinu udržet na posteli. Nebylo možné tenhle boj vyhrát beze ztrát - jediná možnost byla udeřit ji do hrudi tak silně, aby prorazil žebra a rozdrtil srdce.
Pokud to ovšem stihne dost rychle na to, aby ho neodhodila rukou, kterou teď držel v ocelovém stisku té své, na druhou stranu místnosti.
Už už ji začal pouštět, aby provedl smrtelný úder, když pod ním najednou ochabla a přestala se vzpírat. Jakoby někdo vypnul vypínač. Překvapeně na ni vytřeštil oči a trvalo mu několik vteřin, než uvěřil tomu, že už se nepohne.
Daleko víc jak Katrinina nenadálá ztuhlost ho překvapilo, když vedle sebe uviděl Karen svírající v pěsti stříkačku, která dosud vězela v dívčině stehně.
Opětovala mu pohled a s ledovým klidem mu oznámila: „Špatně snáší sedativa.“ Potom se vrávoravě zacouvala k vedlejší posteli, kde se posadila, podívala se na Nicholase a pak zpátky na Viktora a ohromeně, jakoby jí to právě zase došlo, zopakovala: „Špatně snáší sedativa.“ V prakticky omluvném gestu zvedla ruce a pokrčila rameny. „Prostě mě to napadlo.“
Viktor od ní sklopil oči ke svým třesoucím se dlaním. „Málem jsem ji zabil,“ vydechl ohromeně. „Karen, já…“
„Ona je strigoj!“ zařval na ně oba Nicholas a přerušil ho tak v půli věty. „Vy tu držíte strigojku!“
Oba se na něj překvapeně otočili – Viktor na jeho přítomnost v místnosti docela zapomněl. „Nicku…,“ začal, ale nenechal ho domluvit.
„Vám úplně přeskočilo. Máte tu strigoje! Živého a nehlídaného!“ zuřivě rozhazoval rukama. Nešťastně se otočil na Karen. „Proč to podporuješ?“
Pokrčila rameny a pokynula směrem k Viktorovi. „On je tu šéf.“
„Ale jemu hrabe!“ vybuchl znovu Nicholas. „Vždyť…“
„Nicholasi!“ okřikl ho Viktor varovně – měl zase velkou chuť ho uhodit, ale ještě neměl ani ošetřenou ránu, kterou mu způsobil ani ne před hodinou. Bylo to zvláštní - vše co se odehrálo před Katrininou proměnou mu najednou přišlo jako v jiném životě.
„Ani se nedivím, že od tebe máma utekla!“ pokračoval Nicholas; na obličeji mu rozčilením vyskakovaly červené skvrny a přeskakoval mu hlas. „Ty jsi totiž totální cvok – přivedl jsi strigoje do vlastního kovenu! Proč jsi jim rovnou nedal mapu?!“
„Katrina přišla sama – nepřivedl jsem ji já,“ odsekl mu Viktor chladně. „Je to cenný informátor. To je jediný důvod, proč je stále naživu.“ Jedna lež za druhou, ale pravdu Nick znát nepotřeboval. Ani nikdo další.
„Lžeš!“ obvinil ho zuřivě syn. „Koven se už celé týdny nehnul z téhle župy. Žádné cenné informace nemáš!“
„Nemusím ti nic vysvětlovat,“ odbyl ho Viktor, protože neměl žádnou jinou pádnou odpověď na jeho obvinění. Zadíval se na bezvládnou dívku na rozházené posteli a padla na něj únava. Nastalá situace byla nadále neudržitelná. Nemohl už víc váhat, přesto stále nevěděl, jak se rozhodnout. Zhluboka se nadechl a odvrátil se. „Dělám to, co je nejlepší pro koven.“ Zadíval se Nickovi do obličeje. „Nemáš ponětí, kolik jsem toho už musel kovenu obětovat – nikdy ho nenechám padnout, to si pamatuj.“ Prošel kolem něj a pokračoval až ke dveřím, kde se zastavil a otočil se na Karen: „Dej mu do pořádku ten obličej. Tvůj doplňkový výcvik skončil,“ oznámil ještě Nickovi, než za sebou zavřel dveře.

Když Katrina přišla k sobě, měla pocit, jako by ji někdo ztloukl holí, topil ji, protáhl ohněm a nakonec vyhodil na mráz. Bolela ji každá buňka těla, nedokázala se nadechnout dost zhluboka, aby měla pocit, že má dostatek kyslíku, kůže jí štípala jako jedna velká otevřená rána a přesto se třásla zimou. Znala tyhle příznaky, přestože už jim dlouho nemusela čelit a vzpomínala si na lákavou kapku varcolakovy krve visící nad jejím obličejem, když se nad ní sklonil…
Předpokládajíc, že je na ošetřovně pohlcené tmou sama, tiše zasténala a otočila hlavu na druhou stranu, protože měla pocit, že stále cítí vůni krve.
„Vypadáš trochu pocuchaně,“ ozval se ze tmy chladný hlas a Katrině dalo spoustu bolestivého soustředění, než se jí podařilo zaostřit na vůdce kovenu. Matně si vzpomínala, že ho viděla krátce před záchvatem.
Vystrašeně na něj vytřeštila oči, když jí došlo, že byl svědkem toho děsivého divadla, které její záchvaty představovaly. Její život závisel na jeho dost vratkém odhodlání udělat z ní nástroj pomsty Alexanderovi. Navíc teď už svou informaci měl – nebyl žádný důvod, aby ji dál nechával na živu, když ji k ničemu nepotřeboval. Ty čtyři dny jeho nepřítomnosti najednou začaly dávat smysl. To poslední, co mu tedy teď potřebovala dokazovat, byla její nebezpečnost a neovladatelnost.
Opětoval jí pohled přes spojené špičky prstů, ze kterých si utvořil stříšku, a vypadalo to, že čeká na nějakou reakci z její strany. Jenomže ona na něj dokázala jen vyděšeně zírat. I mezi strigoji ji čekal po takové ztrátě sebekontroly krutý trest – Alexander nesnášel připomínku toho, že je napůl jednou z nich a navíc v tom stavu zabíjela naprosto bezúčelně právě v řadách strigojů – trhala na kusy každého, kdo se k ní přiblížil na dosah.
„Víš,“ ozval se zase po chvíli zamyšleně, „málem jsem tě zabil.“ Říkal to, jako by se přiznával ke strašlivému zločinu. „Ale Karen si vzala záchranu tvého života trochu osobně.“
Katrina na něj zírala bez mrknutí oka. „Nevzpomínám si,“ hlesla nakonec přidušeně. Bála se, že by ho mohla svými slovy rozčílit, ale ještě víc se bála nereagovat.
Povzdechl si a opřel si spojené ukazováčky o bradu. „Já vím – je to, jako bys uvízla ve tmě, zatímco tvoje tělo ovládá monstrum.“
Překvapeně zamrkala. „Ano,“ souhlasila. „Jak…?“ Zarazila se a lehce potřásla hlavou, i když za ten pohyb zaplatila další bolestí. „Promiňte,“ zašeptala, „já jen že vy vypadáte, že i ve své druhé podobě, máte tělo stále spojené s myslí.“
„To máme – dokážeme se kontrolovat,“ přisvědčil. „Ale slyšel vyprávění, jaké je to pro vás.“
To ji zmátlo. „Teď nežije nikdo další, jako jsem já,“ prohlásila zmateně. „Všichni už dávno zapomněli, že se obě rasy mohou křížit. Nikdo nechtěl, aby se opakovalo, co se stalo v 15. století.“
„Myslel jsem pro strigoje,“ opravil ji vyrovnaně, přesto za tím jeho klidem tušila nějaké napětí. Navzdory tomuto ve své podstatě velice přátelskému rozhovoru v něm bublal vztek. „Zdá se, že z mé rasy máš pouze alergii na stříbro.“ Tón, kterým tu větu pronesl, se zdál velice nebezpečný.
„Ten záchvat už jsem roky neměla,“ vyhrkla bez rozmyšlení. „Ten chlapec krvácel a já ztratila sebekontrolu – omlouvám se. Vím, že to byl váš syn a nechtěla jsem mu ublížit,“ ujišťovala ho překotně, i když si sama uvědomovala, jak hloupě to zní. Byla zvláštní, jak moc se najednou snažila udržet naživu, když ještě před pár dny byla smířená se smrtí a šla jí vstříc s otevřenou náručí.
Varcolak prudkým pohybem spustil ruce. „Můj syn s tím nemá nic společného,“ vyštěkl ostře.
„Zranila jsem ho?“ zeptala se unaveně. „Žije?“
Muž naproti ní zvedl vysoko obočí. „Nikomu se nic nestalo, ovšem pochybuju, že by tě nějak trápilo, kdyby ano.“
Zamračila se, přestože se jí ulevilo. „Smrt by měla mít svůj smysl. Smrt beze smyslu je zbytečná. Je to jako jíst, když už jste přecpaný.“
Celý se nasupil. „A jaký měla smysl smrt všech varcolaků, které si zabila?! Nebo to pro tebe taky jen nevítaný moučník?“
Zhluboka se nadechla. „Smrt ve válce není zbytečná. Znamená to, že máte na výběr.“
„To je hloupost,“ odsekl. „Nikdo si nezvolí smrt. Nikdo z nás si nevybral boj.“
„Každý z vás si vybral boj, i když jste mohli odejít. Doktorčin syn odešel, a přesto si vybral boj, když se vrátil. Já si boj nevybrala – narodila jsem se jako zbraň, nikdy jsem neměla možnost volby. Já bych zvolila smrt.“
Vůdce varcolaků dlouho mlčel, než se pomalu zeptal: „Proto jsi mi lhala? Chtěla si, abych tě zabil? Zvolila sis smrt místo možnosti volby, kterou jsi mohla dostat?“
Katrina byla zmatená. „Nelhala jsem vám,“ hlesla nechápavě. „O čem to mluvíte?“
„V Sighisoaře žádné sídlo strigojů není!“ vybuchl vztekle a vyskočil na nohy. Rukama pevně sevřel kovový okraj postele.
Byla tak zmatená, že ani na jeho rychlý pohyb nezareagovala. „Je tam už celá staletí,“ vydechla ohromeně. „Strigojové se z kraje Mures nehnuli, co přišli do Rumunska Římané. To oni založili ve dvanáctém století město.“
„Aha, výborně!“ zvolal kousavě. „Takže Drákula byl skutečný upír, to se mi snažíš namluvit? Pro Krista, jak hloupý si myslíš, že jsem, Katrino, co?!“
Ohromeně otevřela pusu. „Vlad Dracula nebyl strigoj,“ řekla nakonec pomalu. „On byl jako já – kříženec.“
24.03.2012 18:13:22
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one