7. Stíny minulosti - obrázek

7. Stíny minulosti - obrázek

Snad další kapitola bude dřív jak za půl roku. Nicméně vám to nemůžu slíbit, můžu vám jenom slíbit, že se budu snažit, aby byla co nejdřív.
Protože to tak dlouho trvalo, mám tu pro vás krátké shrnutí děje minulé kapitole a toho podstatného z kapitol minulých:
Katrina se probrala z dlouhého bezvědomí, které následovalo po tom, co ji její otec Viktor na poslední chvíli zachránil před smrtí otravou stříbrem, a prozradila mu, kde sídlí v Rumusku vůdce strigojů – otec její matky - Alexander Romanov. Podle legendy se ale ve stejném městě narodil hrabě Drákula a tím její informace pozbyla vážnosti. Potom, co se na ošetřovně objevil zraněný Viktorův mladší syn a její nevlastní bratr Nick, spustila jeho čerstvá krev Katrininu proměnu. Před jistou smrtí ji zachránila doktorka Karen, která ji zklidnila sedativy. Viktor Katrinu v noci poté navštívil a vyčetl jí, že mu o sídle strigojů lhala. Katrina ho ujistila, že v Sighisoaře strigojové opravdu sídlí a prozradila, že Vlad Dracula nebyl strigoj, ale hybrid stejně jako ona.

Od Katrinina příjezdu do sídla se varcolaci nehnuli z místa, což znepokojuje Radu sídlící v Praze i samotné varcolaky v kovenu. Karenin muž a blízký přítel Viktora, Nathan, byl zabit Katrinou během jedné z bitek. Doktorčin syn Dorian byl donucen vrátit se ke kovenu po tom, co v Bukurešti prozradil existenci varcolaků svojí lidské dívce. Viktor ho zachránil před trestem smrti, nicméně jeho prohřešek má vážné následky. Viktorova žena Helena, se kterou má syna Nicholase, se ještě před Nickovým narozením odstěhovala do Anglie a do Rumunska se už nikdy nevrátila.
Vůdce varcolaků na ní shlížel ze své výšky se zmateným výrazem v obličeji, zatímco rukama stále svíral okraj postele. Nakonec podrážděně potřásl hlavou a postel pustil. Unaveně se znovu posadil na židli. „Proč si u všech svatých myslíš, že ti něco takového budu věřit?“ zeptal se s povzdechem a složil hlavu do dlaní.
Katrina se zadívala na strop, a pak mu mrtvě odpověděla svojí otázkou: „A proč si vy pořád myslíte, že chci, abyste mi věřil? Všechno, co chci, je, abyste mě konečně nechal být.“ Zavřela oči, ten náhlý pud sebezáchovy co se objevil před chvíli, zase zmizel a znovu zbyla jen prázdnota. Tak jako vždy.
„Možná proto, že tvůj život závisí na mně,“ odsekl rozzlobeně varcolak. „Být na tvém místě, dělal bych všechno proto, aby se moje šance na přežití zvyšovaly. Ale ty děláš pravý opak. Nerozumím ti, Katrino, ale už mi docházejí důvody, proč vystavovat celý svůj koven nebezpečí tím, že jsi tu.“
Podívala se zpátky na něj. „Rozdíl mezi námi dvěma je, že já chci umřít. Přestaňte si na něco hrát. Nedržíte mě naživu kvůli mým krásným očím. Chcete to samé co Alexander – všechnu sílu, co můžete z hybrida vytřískat, na svojí straně. A já se na bitevní pole nevrátím. Pokud nechcete využít toho, co jsem vám řekla, nedělejte to – víte stejně dobře jako já, že tuhle válku nikdy nikdo nevyhraje, ať uděláte cokoli.“
„Zapomínáš, že to ty jsi přišla za mnou. Chtěla jsi, ať Romanovi vymřou.“
Stiskla rty. „Taky jsem Romanova. Nebudu zabíjet svoje lidi.“
Viktorův obličej zatuhnul v zuřivé grimase. „Strigojové nejsou lidé!“
„To ani vy ne,“ odvětila klidně. „Můj problém je, že ať jsem na kterékoli straně, stejně jsem proti svým.“
Zatvářil se zmateně a několikrát otevřel pusu, aniž by promluvil. „To mě nikdy nenapadlo,“ hlesl po chvíli zaraženě.
Katrina se nevesele zasmála. „Proč by taky mělo?“ Potom ale zvážněla. „Ve všech ohledech by pro vás bylo výhodnější se mě zbavit,“ připomněla mu znovu. Chování vůdce varcolaků pro ni bylo záhadou a ona si nemohla pomoct, potřebovala vědět, o co tu jde. To, že ji nezabil už ve chvíli, kdy zjistil, že je Trina, jednoduše nedávalo smysl.
„Já vím,“ souhlasil Viktor ponuře. Stiskl rty a čelist se mu celá napjala. „Ale nemůžu,“ vzdychl. „Něco jako ty nemá existovat,“ zahučel podrážděně. „Nikdo neměl nejmenší tušení, že se naše rasy mohou křížit.“ Skoro jako by se jí za to omlouval.
„To je jen další důvod, proč mě zabít.“
Zadíval se jí tvrdě do očí. „Ne, to znamená, že patříš z půlky k nám. My svoje lidi nezabíjíme.“
Katrina se ušklíbla. „A proto jste musel doktorčina syna zachránit před trestem smrti, samozřejmě.“
Viktor se nasupil. „Jednoduše nemáme s Karen ve zvyku zabíjet děti svých přátel,“ odsekl vztekle. „Dávej si pozor na jazyk!“
Překvapeně zamrkala, když jí došel význam jeho slov. „Vy víte, kdo byl můj otec,“ vydechla ohromeně.
Vůdce varcolaků sebou trhl a uhnul pohledem. Trvalo dlouho, než promluvil. „Vím to,“ řekl jenom, ale znělo to, jako by se dusil. „Říkáš, že Drákula byl hybrid?“ vyhrkl nervózně.
„Nechcete o něm mluvit,“ zamumlala Katrina polohlasně a z poloviny to znělo jako otázka. Strigojové byli ve svých reakcích tak snadno předvídatelní, vždy jednali podle určitého řádu, ať už šlo o věci moci, života a smrti nebo chtíče; nicméně varcolakové jednali jakoby navzdor logice a tomu, co by pro ně výhodné. Na své mrtvé vzpomínali mlčky a se slzami v očích. Zdálo se, že ať už byl jejím otcem kdokoli, je už mrtvý.
„Ne, chci slyšet všechno, co o tom víš. Právě teď. Chci sedět na téhle židli.“ Ukázal prsty dolů na svoje nohy. „A chci poslouchat, jak mi vyprávíš o Drákulovi.“
„Proč?!“
„Protože se mi nechce spát,“ odsekl zprudka. „Tak už mluv,“ poručil jí vztekle a odvrátil hlavu.
Katrina se přikrčila, nicméně mu vyhověla. Nevěděla, jak by reagoval, kdyby odmítla a nehodlala to zkoušet. Byla připravená čelit smrti, ale měla strach z bolesti, kterou jí mohl předtím způsobit.
„Tehdy to bylo jiné, než je to teď. Obě rasy se vzájemně považovaly za méněcenné a bojovaly spolu, ale to jen část z každého klanu, ti ostatní – ženy, děti, muži co nebojovali, žili mezi civilisty a boje se jich netýkaly.“
„Znám tuhle historii,“ přerušil ji otráveně Viktor a otočil hlavu zpátky na ni.
Katrina si povzdechla a unaveně zavřela oči. „Všichni ji známe. Jde o to, že pokud strigojové chytili živého varcolaka, který nebyl bojovník, udělali z něj otroka. Prostě byli houževnatější než lidi a se správnými metodami, které zahrnovali dejme tomu stříbro, nebo oměj, nebyli o nic nebezpečnější než lidé.“
„Teď už to tak není,“ podotkl konverzačně, zvedl nohy a opřel si je o okraj postele, ruce si složil na hrudi. Vypadalo to, že si dělá pohodlí, ale tím pohybem se mu svezlo sako z boků a odhalilo, že je dobře ozbrojený i teď, uprostřed noci ve svém vlastním sídle.
„Ano, teď je to jiné,“ souhlasila Katrina a dělala, že si jeho gesta nevšimla. „Obě rasy vymírají.“ Doufala, že čím dříve dostane varcolak, co žádá, ač se to zdálo sebepodivnější, nechá ji být a odejde, aniž by jí ublížil. „Ale já mluvím o patnáctém století.“
„A jakou to má souvislost s Drákulou?“
„Jeho matka byla varcolačím otrokem Vláda II., který patřil mezi strigoje,“ objasnila s lehkým úsměvem. Vždycky jí přišlo zábavné, kolik úsilí vkládali strigojové do své anonymity dnes, když jich byla plná historie a civilisté si jich tehdy nevšímali.
„Aha, chápu, on ji znásilnil.“
„Nebo mohla být stejně hloupá a zvrácená jako moje matka a podlehnout touze k někomu, kdo nepatří ke stejnému druhu,“ navrhla s lehkým pokrčením ramen.
K jejímu velkému překvapení se Viktorův obličej stáhl zlostí. „Tys Evu neznala,“ procedil skrz zuby.
„Samozřejmě,“ přitakala prázdně, aniž by se pozastavila nad tím, že její matce říkal jménem, „protože kvůli tomu, že zradila svou rasu, zaplatila životem a přivedla na svět mě. Kdyby se držela svých, mohla žít a já bych nikdy nezabíjela pro Alexandra tvoje varcolaky.“
„Jasně, bez tebe by byl svět plný poskakujících zajíčků a zářících jednorožců,“ ušklíbl nepřátelsky Viktor.
„Jednorožci neexistují,“ podotkla zmateně, ale potom potřásla hlavou. „To je jedno, chtěl jste slyšet o Drákulovi,“ připomněla mu.
„Vždycky chci věci, co pro mě nejsou dobré,“ zabručel temně jakoby pro sebe, ale potom nahlas řekl: „Tak pokračuj.“
Zhluboka se nadechla. „Důvod, proč ani jedna rasa nestojí o křížence je samozřejmě to, jak jsou nebezpeční. Mají to nejlepší z obou - je těžké je zabít a dokážou být krvelačnější než strigojové a varcolaci dohromady.“ Poslední poznámku zamumlala téměř neslyšitelně.
„Ty jsi sem přišla polomrtvá,“ podotkl Viktor, jako by si závěru věty nevšiml.
„Řekla jsem, že je to těžké, ne nemožné,“ odpověděla mu netrpělivě. „Než přišel Drákula, nebyli hybridi tak vzácní. Většinou měli chránit svou rodinu. Není tak těžké nás ovládnout – bolest vnímáme velice intenzivně.“ Ve chvíli, kdy to vyslovila, toho litovala. Taková hloupost, předhazovat varcolakovi takhle svoje slabosti!
Zdálo se ovšem, že to ho nezajímá. „Proč se to s Drákulou změnilo?“ zeptal se zamyšleně. „V našich dějinách není jediná zmínka o hybridech.“
„To proto, že všechny zmínky o hybridech byly zničeny spolu s Vladem. Strigojové si to ale pamatují – žijí celá staletí. Drákula nechránil svou rodinu – ovládl ji, protože nikdo nebyl schopen si ho podrobit. A sjednotil ostatní hybridy. Na Valašsku a v Sedmihradsku tehdy vypuklo peklo. Obě rasy byly málem prozrazeny. Dodnes někteří civilisté díky tehdejším událostem věří v naši existenci. Během pokusů Drákulu zničit přišlo o život mnoho varcolaků i strigojů, díky hybridům, co se k němu přidali. Nakonec byli pobiti všichni hybridi, i ti, co neměli s událostmi v Rumunsku nic společného.“
„Říká se, že tehdejší masakr mají na svědomí nájezdy Turků,“ řekl Viktor temně.
„Nějak všechny ty mrtvé vysvětlit museli, pokud chtěli vykořenit z dějin hybridy. Lidská historie tehdy sama poskytla v celku jednoduché východisko,“ odpověděla jednoduše a zhluboka se nadechla. „To je všechno, celý Drákulův příběh. Můžu se zeptat?“ nadhodila po chvíli ticha, kdy si ji vůdce varcolaků jen mlčky prohlížel.
Zamrkal. „Jistě,“ souhlasil opatrně.
Zamračila se na něj. „Proč jste si myslel, že je Drákula strigoj? Nechápu to.“
„Nechápeš to?“ zvedl vysoko obočí. „Je to neslavnější upír na světě!“
Vytřeštila na něj oči. „Proč?“
Varcolak se rozesmál. „No tak! Bram Stoker – Hrabě Drákula.“ Nechápavě na něj zírala. „Je to jeden z nejslavnějších románů o upírech,“ napovídal jí trochu zmateně.
„Neznám Brama Stokera,“ přiznala unaveně a na okamžik zavřela oči.
Viktor si povzdechl. „Samozřejmě, jak bys mohla?“ Potřásl hlavou a podíval se na náramkové hodinky, které ale vytáhl z kapsy. „Bude svítat,“ prohlásil překvapeně. „Asi by sis měla odpočinout a tak…,“ zahuhlal nervózně a vstal. „Dobrou… noc,“ usmál se křečovitě po krátkém zaváhání a vyrazil ke dveřím.
Katrina ho pronásledovala očima. Vůdce varcolaků ji mátl čím dál tím víc. Zaútočila na jeho syna a on ji nejenže nepotrestal, ale strávil s ní noc docela smířlivým rozhovorem. I když některé jeho reakce byly zvláštní. Až teď si uvědomila, že ji předtím okřikl, jakoby její matku znal osobně…

Viktor seděl ve své pracovně za stolem, který byl prakticky pohřbený pod hromadou papírů, na které mlčky zíral s rukama na opěradlech židle.
Nicholas měl pravdu a stejně tak Petr a všichni ostatní. Koven se celé týdny nevzdálil víc než pár mil od sídla. Hromadila se hlášení hlídek civilistů po celém Rumunsku, které měli pozorovat zmizení a podivné vraždy spáchané Strigoji. Byli to lidé na nejrůznějších pozicích, od lékařů, přes policisty až ke starostům, kteří předpokládali, že jejich pomoc varcolakům zabrání smrti nevinných. Tak moc se zaměřil na problémy uvnitř kovenu – na své vlastní osobní problémy – že docela zapomněl na jejich hlavní úkol. Jistě, najít Alexanderovo sídlo bylo důležité, ale životy nic netušících lidí také.
Rada to nenechá jen tak. A to poslední, co potřeboval, bylo, aby Rada začala do jeho kovenu strkat nos, zvlášť když tu držel původce většiny předchozích problémů.
To byla ostatně další věc, kterou musel vyřešit – co s Katrinou? Nemohl ji zabít, protože byla jeho dcerou, a zároveň by bylo pošetilé předpokládat, že by mohla žít uprostřed kovenu, aniž by někdo přišel na to, co je skutečně zač a nevzal by spravedlnost do vlastních rukou. Navíc jak by její přítomnost vysvětlil? Nebyla varcolak, neměla tu co dělat.
Z myšlenek ho vytrhlo netrpělivé ťukání na dveře.
„Volno!“ křikl tím směrem a zároveň zaklapl tlustou složku s hlášeními.
Dovnitř vešla Karen a pečlivě za sebou zavřela, než se k němu otočila. „Musím s tebou mluvit,“ oznámila mu rozhodně.
Lehce se na ni usmál. Posledních pár týdnů mezi nimi panovalo velké napětí a on ho chtěl alespoň nepatrně zmírnit, než přijde o posledního člověka, který ho vázal k minulosti – k době, kdy mu každý problém připadal banální a zbytečný. To bylo před tím, než se oženil s Helenou a snad i před tím než poznal Evu. Jako kdyby to bylo ne v minulém životě, ale před mnoha životy.
„Co máš na srdci?“ zeptal se zdvořile a pohodlně se opřel v křesle.
Karen se rukama opřela o křeslo, které stálo naproti němu. „Jde o Katrinu.“
Náhle zpozorněl. „Co se stalo? Vrátila se infekce? Otrava stříbrem?“ ptal se naléhavě.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Karen. „A to je ten problém.“
Viktor se nechápavě zamračil. „V čem je problém?“
Karen se nasupila. „Copak mě neposloucháš? Je zdravá… tedy alespoň do chvíle, kdy se jí znovu zvýší koncentrace stříbra v krvi a k tomu dřív nebo později dojde, s tím počítej,“ varovala ho ještě.
„Ale teď je v pořádku,“ ujišťoval se.
„A o to jde!“ zvolala Karen podrážděně. „Začne nabývat na síle, což v jejím případě může být smrtící pro celý koven. Navíc ji nemůžeš navždycky uklidit ke mně na ošetřovnu a nechat ji tam. Jakmile je vyndám vývody, bude muset odejít.“
Viktor na ni bez hnutí zíral. „Před pár dny na tom byla špatně,“ řekl nakonec pomalu. „Včera večer měla ten svůj záchvat, nebo jak tomu chceš říkat.“ Přepokládal, že na rozhodnutí, jak s ní dál naložit bude mít víc času. Pokaždé, když s ní mluvil, jeho dosavadní svět se otočil o 180°. Nedalo se o tom rozhodnout jen tak.
„Ta proměna evidentně nakopla její regenerační schopnosti na maximum,“ vysvětlila Karen unaveně.
„Popřemýšlím o tom,“ přikývl unaveně Viktor.
„Nechci, abys o tom přemýšlel!“ vybuchla doktorka. „Chci, abys mi teď přesně řekl, co chceš dělat dál.“
„Je moc brzo, Karen,“ zavrtěl hlavou. „Musím to promyslet.“
„Není brzo!“ rozčilovala se. „Je pozdě! Bylo pozdě v momentě, kdy jsi mě přinutil ji zachránit život.“ Vztekle strčila do židle před sebou. „Krucinál, Viktore, jak chceš ovládat někoho, jako je ona? Za ty roky je dost jasné, že je silnější než my! Kromě těch jejích alergií na ni nic nemáš! Po jediné dávce stříbra skončí stejně jako kdokoli jiný z nás. A na svěcenou vodu má ještě pořád dost imunitních látek.“
„Nemůžeme ji mučit, to by k ničemu nebylo,“ nesouhlasil Viktor. „Je schopná nás roztrhat na kousky aniž by mrkla.“
„Jsem ráda, že si to uvědomuješ,“ sykla Karen.
Viktor vzpomínal své rozhovory s Katrinou na její vystrašené hnědé oči, kdykoli se jen trochu přestal ovládat. Najednou se usmál. Přesně v tom byl ten klíč.
„Myslím, že ji nemůžeme mučit…,“ zopakoval pomalu, ještě pořád to promýšlel. „Ale stačí ji postrašit.“
„Cože?“ nechápala doktorka. „Jak chceš postrašit někoho, kdo od dvanácti vraždí varcolaky na potkání?“
Viktor s sebou trhl, ale jinak na její poznámku nezareagoval. „Katrina je v podstatě zbabělec. Přes všechny její řeči o tom, že chce umřít, se smrti bojí. Když sem přijela, umírala, ale teď je to jiné a jí se zase spustil pud sebezáchovy.“
To Karen zmátlo. „Jak to myslíš?“ zeptala se najednou klidně.
„Stačí na ni zvýšit hlas a ona zbledne jako papír. Je obezřetná. Když jsem s ní poprvé mluvit, víc ji vystrašila představa, že ji budu mučit, než že bych ji zabil.“
„A koho by to nevystrašilo?“ nadhodila uštěpačně Karen. „Vyslýchal jsi ji sotva pět minut a zlomil jsi jí zápěstí.“
„Řekla mi, že hybridi vnímají velmi intenzivně bolest. Tak je v minulosti varcolaci i strigojové ovládali.“
„Počkej!“ Zvedla doktorka obě ruce. „Ty říkáš, že je víc takových jako ona?“
„Ne v tomhle století,“ zavrtěl hlavou. „To je dlouhý příběh,“ dodal, když viděl její vysoko povytažené obočí. „Jde o to, že vzhledem k tomu, že vyrůstala mezi strigoji a vychovával ji sám Alexander, nemusíš jí vyloženě ubližovat, abys vyvolala reakci.“
Karen se nad tím zamyslela. „Myslíš něco jako Pavlovův reflex?“
Váhavě přikývl. „Něco na ten způsob.“
„Dobře,“ začala pomalu a posadila se naproti němu. „Řekněme, že by to mohlo fungovat a ty si ji udržíš na vodítku jen tím, že jí budeš vyhrožovat. Kde ji chceš ubytovat? Co chceš, aby dělala celé dny? Jak chceš ostatním vysvětlit, že nepatří k žádnému druhu, který znají?“
Jako by o tom sám před chvíli nepřemýšlel. „Tyhle drobnosti jsem ještě nedomyslel. Heleniny pokoje jsou volné a ona se sem nikdy nevrátí,“ navrhl bezděčně.
Znechuceně se na něj podívala. „Chceš ubytovat svoji dceru, kterou máš se strigojskou princeznou, v pokojích svojí ženy? To je příliš zvrácené i na tebe.“
„Helena se sem už nikdy nevrátí,“ zopakoval ostře. „Ty pokoje jsou sedmnáct let prázdné. I kdybych tam nechal udělat střelnici, mohlo by to mojí ženě být úplně jedno.“
Karen si odfrkla a zavrtěla hlavou. „Dělej si, co chceš. Zítra v poledne bude z mojí ošetřovny pryč.“
Zazvonil telefon a Viktor se na doktorku zamračil. „Jak chceš.“ Popadl sluchátko a zvedl ho k hlavě. „Carwright.“ Karen se zvedla a odešla z místnosti.
„Evropské ústředí Rady varcolaků, udejte svoje iniciály,“ ozval se na druhé straně strohý hlas.
Viktor ztuhl. „Koven 017, sălajská župa, Rumunsko. Viktor Benjamin Carwright,“ dostal ze sebe napjatě. Telefonát z Prahy nikdy neznamenal nic dobrého.
„Přepojím vás, čekejte,“ oznámil mu cizí hlas a nastalo ticho.
Když zase někdo promluvil, byl Viktorovi hlas otravně známý. „Koven 017, proč jsou s tebou vždycky jen problémy, Viktore?“
„Janice,“ vzdychl podrážděně. „Nevěděl jsem, že jsi to dotáhla až na ústředí.“
„Stačí, když víš, co chceš a jdeš si za tím. A já chci pomstít svého bratra, protože ty to evidentně nedokážeš.“
Zašklebil se a znovu se podivil, jak mohl tak skvělý chlap, jako byl Nathan, mít tak děsnou sestru. „Má tenhle tvůj chorobný proslov něco společného s tím, proč mi voláš z Prahy? Vyhovovalo mi, když jsem o tobě neslyšel.“
Nepříjemně se zasmála. „Tak to tě čeká pár nepříjemných měsíců, drahouši. Rada si myslí, stejně jako všichni ostatní, že situaci s Trinou žalostně nezvládáš a rozhodla se tvůj koven podrobit kontrole.“
Viktor se zoufale opřel čelem o hranu stolu. „Nech mě hádat. Ty budeš ta kontrola.“
„Přes můj přetrvávající názor, že jsi idiot, máš tentokrát pravdu. Pošli pro mě zítra ve tři někoho do Bukurešti.“ Na chvíli se odmlčela. „Pošli Doriana,“ poručila.
„Duke nesmí opustit sídlo kovenu,“ odsekl a telefon položil, než mu stačila otrávit den ještě víc.
19.09.2012 20:25:39
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one