comm__shackles_by_unrealsmoker.jpg
Katrina se zotavuje ze svých zranění a otravy stříbrem na ošetřovně pod dohledem doktorky Karen. Prozradila vůdci kovenu Viktorovi, kde mají v Rumunsku Strigojové sídlo, aby se pomstila jejich králi, otci své matky – Alexandrovi. Podle legendy se ale ve stejném městě narodil hrabě Drákula a tím její informace pozbyla vážnosti. Katrina Viktorovi vysvětlila, že upíři opravdu ve starém městě žijí a vyprávěla mu trochu jiný příběh Vlada Draculy – Tepeše, než ho známe z dějin a od Brama Stokera. Dracula byl potomkem Strigoje a vlkodlaka (stejně jako Katrina) a způsobil povstání hybridů, kteří tehdy byli normální součástí světa obou rodů. Povstání bylo potlačeno, hybridi vymýceni a vymazáni z historie. Proto Viktor nevěděl, že se z jeho skandální lásky se strigojskou princeznou může narodit hybridní dítě, kterým je právě Katrina. Se skutečným důvodem, proč drží nebezpečnou vražedkyni při životě, se svěří jen doktorce Karen, se kterou ho pojí dlouhé přátelství. Katrina se už ale uzdravila a tak ji doktorka na své ošetřovně nechce. Viktor se ji tedy rozhodne přestěhovat do pokojů své ženy, která ho opustila před 17 lety a odstěhovala se do Londýna. Je přesvědčený, že se jim podaří ovládat Trinu jen pomocí výhružek, aniž by na ni museli použít skutečné násilí.

Od Katrinina příjezdu do sídla se varcolaci nehnuli z místa, což znepokojuje Radu sídlící v Praze i samotné varcolaky v kovenu. Karenin muž a blízký přítel Viktora, Nathan, byl zabit Trinou během jedné z bitek, což těžce nese Nathanova sestra Janice, která přísahala vrahovi pomstu a chystá se navštívit Viktorův koven jako kontrola z ústředí v Praze, nicméně má i své vlastní osobní důvody a s Viktorem rozhodně nemá dobré vztahy. Doktorčin syn Dorian byl donucen vrátit se ke kovenu po tom, co v Bukurešti prozradil existenci varcolaků svojí lidské dívce. Viktor ho zachránil před trestem smrti, nicméně jeho prohřešek má vážné následky.
Na ošetřovně panovalo hrobové ticho, jaké bylo pro tuhle hodinu naprosto typické. Doktorka Karen někdy pracovala dlouho do noci a Katrina pak poslouchala, jak ve své kanceláři chodí, nebo škrábe propiskou po papíře. Ale teď, těsně nad ránem, byl jediným zvukem její vlastní dech a bzučení zářivky, která svítila nade dveřmi.
Katrina se probrala teprve před chvíli - vytržená z děsivého snu se vymrštila na posteli a bolestivě si do zápěstí zaryla pouta, která ji neustále věznila na tomhle místě. Aby vyhnala z hlavy krvavé představy a Alexandrův obličej, přemítala nad varcolaky, kteří teď tvořili jediné rozptýlení v jejím životě. Doktorka, její syn a záhadný vůdce kovenu. Mátli ji všichni tři, každý trochu jiným způsobem. Závisel na nich její život, a přestože stále visela na představě vysvobození v podobě smrti, byli to právě tihle tři, kdo se staral o její přežití. Jen si nebyla jistá, jak dlouho v tom budou pokračovat.
Najednou uslyšela kroky a dveře, které podle všeho vedly do doktorčiných soukromých pokojů, se otevřely. Pro tentokrát nebyla doktorka oblečená ve standardním bílém oblečení, ale měla na sobě teplákové kalhoty, triko a dlouhý svetr. Byla rozcuchaná a na tváři měla otlačené rýhy od polštáře.
„Jsi vzhůru,“ řekla, když se setkala s Katrininým pohledem. „Měla jsem pocit, že jsem slyšela hluk.“
„Něco se mi zdálo,“ vysvětlila omluvně, „škubla jsem tímhle.“ Výmluvně zvedla ruce, jak jen to pouta dovolovala.
„Zlý sny?“ ušklíbla se doktorka a přešla blíž k lůžku. Začala kontrolovat pytlíky u postele a hadičky, které z nich vedly ke Katrině. „Nemohla jsem spát,“ zamumlala po chvíli jen jakoby mimochodem. „Večer jsi měla v krvi velkou koncentraci stříbra.“ Otočila se k ní zády a přitáhla si stolek na kolečcích, který stál stranou, na kterém byly základní zdravotnické potřeby. Několik jich sebrala a položila je na přikrývku vedle Katrininy nohy.
Na sucho polkla. „Otrava se vrátí, že ano?“
„Jistě,“ přisvědčila doktorka a chytila ji za ruku. „Máš stříbro v sobě, dokud tam bude, bude se otrava pořád vracet. Vypadá to, že koncentrace roste exponenciálně, nejsem si moc jistá, kdy upadneš do šoku.“
„Co to znamená exponenciálně?“ zeptala se mrtvě Katrina a zavřela oči, zatímco doktorka něco dělala s jehlami, které měla zabodnuté do těla.
„Čím víc toho je, tím rychleji to roste. Když ti Viktor dal antigen, na chvíli ti to vyčistilo krev. Vracelo se to pomalu, ale včera se hodnoty zvýšily téměř o polovinu od předchozího odběru.“
Katrina se zhluboka nadechla. „Takže mi nezbývá moc času. Necháte stříbro, aby mě zabilo.“
Doktorka si odfrkla. „Samozřejmě, že ne. Dostaneš antigen, časem vymyslím, jak ti dostat to stříbro z těla.“
Ztuhla. „Proč byste to dělala?“ nechápala. „Řekla jsem, co jsem měla. Už mě nepotřebujete.“
Karen se narovnala. „Řekla bych, že si pořád dost užitečný informátor, tohle to byl jen začátek. A nevím, jaké jiné plány s tebou Viktor má. Pochybuju, že to ví on sám. Každopádně se dneska stěhuješ o pár pater výš.“ Odhodila stranou pokrývku a odhalila tak Katrině nohy.
„Já to nechápu. Jak to myslíte?“
Doktorka jí vyhrnula nahoru košili a zkontrolovala ránu, kterou měla na boku. I když v tuhle chvíli zbývala po strašném zranění jen lesklá jizva. „Katrino, jsi zdravá. Až z tebe dostanu ty hadičky a umyješ se, píchnu ti antigen a zbytek budeme řešit později. Nicméně víc nejsi moje starost a tahle ošetřovna je pro všechny varcolaky, ne jen pro tebe. Posledních pár týdnů tu bylo trochu těsno a to koven nikde nebyl. Jakmile začnou zase něco dělat, budu mít plné ruce práce s nimi.“ Na chvíli se odmlčela. „Tohle bude dost nepříjemné, tak se snaž nějak to vydržet. Nechce se mi tě uspávat a pak čekat, než se z toho vzpamatuješ. Ještě jsem moc nevychytala tvoje reakce na sedativa.“
„Myslíte, že se udržím na nohách?“ nadhodila ztuhle Katrina, když byla hadička venku. Doktorka měla pravdu – bylo to hodně nepříjemné.
Pokrčila rameny. „Bude to nějakou chvilku trvat, běhat nebudeš, ale pár kroků zvládneš.“ Stáhla košili znovu dolů a ustoupila od lůžka. Zhluboka se nadechla. „Teď mě dobře poslouchej, jasné?“ začala drsným tónem, který Katrinu na chvíli překvapil, ale přikývla. „Jakmile se začneš hýbat, ty plíšky stříbra pod tvou kůži začnou taky a bude se ti ho do oběhu dostávat víc. Už teď máš asi hraniční hodnoty, takže bez antigenu, který mám já, nevydržíš ani hodinu. Prudké pohyby to jen zhorší.“
Katrina na ni upřeně zírala a neodvažovala se ani pohnout. Byl to zvláštní zvrat a ona se snažila přijít na to, co přimělo doktorku změnit tak rychle názor. Ještě před půl hodinou mluvila o tom, že z ošetřovny může odejít.
Doktorka sáhla do kapsy svetru a ukázala stříkačku s matně stříbřitou tekutinou. „Tohle je stříbro. Jeden rychlý pohyb, nebo úskok a máš ho v sobě. Bude to hodně rychlé a bude tě to hodně bolet. Rozumíš mi?“ Katrina na ni beze slova zírala, naprosto zmatená vývojem událostí. „Katrino,“ řekla přísně Karen, „řekni, že rozumíš tomu, co ti tu říkám.“
„Říkáte, že mě zabijete,“ odpověděla tiše.
Doktorka přikývla. „Když mě nějak ohrozíš. Vypadáš jako mrkací panenka, ale pořád si Trina, nehodlám tě nijak podcenit. Rozumíme si?“
Katrina se uvolnila, když konečně pochopila. Bylo jasné, že doktorka bude obezřetná - i když neměla v úmyslu ji nějak ohrozit, nemohla jí Karen věřit a neměla k tomu ani žádný důvod. „Samozřejmě. Chápu. Budu dělat přesně to, co řeknete, nic jiného.“
Karen se maličko pousmála, ale rychle se ovládla a znovu nasadila neutrální výraz. „Dojdu pro klíče. Umyješ se u mě. Dám ti nějaké svoje věci. Až budeš hotová, dostaneš antigen a něco k jídlu. Pak půjdeme za Viktorem.“
„Dobře,“ souhlasila. Přesto, že byla vycvičená opanovat všechny svoje pocity, nemohla se ubránit lehkému vzrušení z teplé vody a mýdla.
Připadalo jí, že uběhla celá věčnost, než se doktorka vrátila. Trpělivě držela ruce, když odemykala zámek na poutech a bez hnutí počkala, než měla volná obě zápěstí. Pamatovala si každé slovo, které doktorka řekla a brala velmi vážně každou výhružku. Proto se jí dívala do očí, když se pomalu vytáhla do sedu a začala si třít bolavou zrudlou kůži na zápěstí.
Když viděla doktorčino napětí, nechala toho a obě ruce položila do klína. „Co teď?“ zeptala se klidně. Snažila se nedat najevo žádné pohnutí z nově nabyté svobody.
Jakmile promluvila, prolomila ten zásadní okamžik a Karen se nepatrně uvolnila, přesto dál zůstávala obezřetná. „Pomalu se zkusíš postavit. Když si nebudeš jistá, můžeš se opřít o tohle.“ Nohou kopla do podivné hliníkové konstrukce s dvěma kolečky naproti dvěma nožkám.
„Co je to?“ nakrčila Katrina nepatrně nos.
„Říká se tomu chodítko. Má to docela snadný princip, rychle na to přijdeš.“ Ustoupila kousek stranou. „Tak do toho, nemáme na to celý den.“
Pod Kareniným upřeným dohledem Katrina nejdřív spustila nohy z postele a pak se dotkla nohama země. Byla studená a ona s sebou lehce cukla. Matně vnímala, jak doktorka reaguje, ale byla příliš zaujatá tímhle zážitkem. Sice automaticky hlídala své okolí, ale většinu pozornosti teď věnovala jen sobě.
S hlubokým nádechem se odhodlala k prvnímu kroku. Nohy měla hodně nejisté a už po druhém krůčku se jí začínala třást kolena. Nešťastně zvedla k doktorce hlavu. „Myslím, že budu potřebovat tu věc.“ Karen k ní mlčky přistrčila chodítko a ona se o něj těžkopádně opřela. „Točí se mi hlava,“ dodala roztřeseně.
„To je změnou tlaku,“ prohlásila doktorka. „Zastav se a zhluboka dýchej.“
Katrina poslechla a pevně svírala v prstech konstrukci chodítka. Nakonec zase vzhlédla. „Už je to lepší.“
„Tvým prvním cílem jsou támhlety dveře,“ ukázala Karen na dveře vedoucím do jejího bytu. „Nespěchej.“
Trvalo dlouho, než se tam Katrina dostala, a přestože si s každým krokem byla jistější v kolenou, rychle se unavila a pomalu začínala lapat po dechu. Doktorka měla pravdu v tom, že spolu s ní se začne hýbat i stříbro a vypadalo to, že tomuhle druhu bolesti rychle odvykla, když dlouhou dobu ležela bez nijakého zvláštního pohybu v posteli. Stejně tak začínala pociťovat účinky otravy. Zatím to nebylo tak zlé jako tehdy v noci, ale to se mohlo rychle změnit.
Doktorka dveře otevřela a vedla ji dál úzkou chodbou k dalším, kterými vešly do světlého pokoje vybaveným tmavým, na pohled pohodlným nábytkem. Po koberci se s chodítkem pohybovalo dost těžko a tak ho Katrina nechala na chvíli být a snažila se poslední část cesty zvládnout sama, pouze se opírala o stěnu.
V koupelně bylo o něco chladněji, než v předchozím pokoji, a kachličky ji studily do chodidel, přesto měla pocit velkého vítězství. Otočila se na doktorku.
„Jako se učit znovu chodit.“
Karen se pořád tvářila obezřetně, ale šlo na ní vidět, že už není tak nervózní, jako když jí sundávala pouta. Popadla stoličku, která stála v rohu a dala ji do sprchového koutu. Ze skříňky vytáhla osušku a dvě lahvičky, které položila na ni, a všechno podala Katrině.
„Dojdu ti pro nějaké oblečení. Můžeš se zatím umýt.“
Katrina mlčky přikývla a vykročila ke sprše. Teplá voda byla příjemná, a přestože jí uvolnila bolavé svaly, musela využít stoličky, kterou doktorka do sprchového koutu strčila. Znovu se jí začínala točit hlava a před očima jí vyskakovaly bílé skvrny.
Zastavila vodu a vypotácela se ze sprchy k umyvadlu, kde nechala osušku. Přitiskla si měkkou látku k mokrému obličeji a snažila se ovládnout třesoucí se tělo. Svaly ji na okamžik ztuhly v křeči a ručník jí spadl dolů na zem, ona sama se na poslední chvíli chytila umyvadla, když křeč odezněla, aby nespadla na mokrou zem. Když vzhlédla k zrcadlu, všimla si černých tepajících žilek, které jí vystoupily v obličeji.
Začala křičet.

Viktor se probudil se špatnou náladou a s postupem dne se to ještě zhoršovalo. Jeho lidé byli netrpěliví a chtěli vědět, kdy vyrazí ven něco dělat. S Petrem se kvůli tomu zase pohádal, i když tentokrát hádka skončila poněkud smířlivě. Ironií bylo, že to bylo kvůli další věci, která mu dnes kazila náladu. Vůbec nepochyboval o tom, že Karen bude trvat na svém a Katrinu dnes ze své ošetřovny vypoklonkuje a on pořád neměl nijaký konkrétní plán, co s ní, kromě toho, že ji chtěl využít proti Alexandrovi. Nechal připravit Heleniny pokoje, protože ho nenapadlo lepší místo, kam Katrinu uklidit. Ty pokoje byly naproti jeho ložnici, takže nad ní mohl mít nějaký vzdálený dohled a zároveň bylo celé křídlo prakticky prázdné. Kdysi byly obsazené všechny pokoje, ale stavy neustále klesaly.
Dalším a zásadním problémem byl příjezd Janice. Pro ni nechal nachystat pokoje v té nejvzdálenější části sídla od těch jeho. Nechtěl ji mít v blízkosti Katriny a vlastně ani ve své vlastní, když to nebude nezbytně nutné.
Teď seděl ve své pracovně a pokoušel se nějak setřídit papíry, aby se nemusel s Janice zbytečně dohadovat, protože už tak měl pocit, že zbytečných hádek mezi nimi proběhne víc než dost. Ale nedokázal se soustředit. Ještě chvíli bezpředmětně zíral na jedno z hlášení, než ho odhodil na stůl a vstal.
Z koše v zastrčeném rohu místnosti vybral tři smotané mapy a odnesl je do vedlejší zasedací místnosti, kde všechny roztáhl na dlouhý stůl.
Chvíli se rozhlížel a pak popadl mísu, se zbytečnými dekorativními kamínky, která stála pod oknem, a nabral si jich plnou hrst.
Na každé mapě vytvořil malou pyramidku ze čtyř kamínků na místě, kde byla Sighisoara. Jedním pak označil Brasov, Tirgoviste a samozřejmě Bukurešť, kde byla samostatná jednotka, která podléhala jeho kovenu a udržovala pořádek ve městě. Chvíli přemýšlel, než označil několik dalších měst, o kterých věděli, že se tam Strigojové vyskytují víc, než jinde. Oči mu znovu padly na nejjasněji označenou Sighisoaru a povzdechl si. Hodlal vložit všechno v sázku a věřit tomu, co mu Katrina řekla… a ještě řekne. Potřeboval vědět, kde mají Strigojové sklady; které firmy a banky, o kterých ještě nevědí, ovládají; jaké jsou jejich únikové cesty. Bylo by bláznovství rovnou zaútočit na jejich sídlo. Vzhledem k tomu, že Katrina byla celé roky jednou z nich a jako dítě měla pravděpodobně místo chrastítka zásobník, tohle všechno musela vědět.
Poškrábal se zamyšleně ve vlasech. Otázkou bylo, jak se mu to z Katriny podaří dostat. Potřeboval si získat její důvěru… Nějak.
Slyšel, jak do vedlejší místnosti někdo vstoupil a vzápětí se ozval Dukův hlas: „Viktore?“
„Tady!“ štěkl a odvrátil se od map. Neměl tušení, jak vycházet se synem, natož tak s dcerou, co mu vyvraždila půlku přátel. Do zasedačky vstoupil vysoký strážce. „Co je?“
„Máma tě chce vidět,“ oznámil mu nezaujatě.
Viktor zvedl oči v sloup. „Ty teď děláš pošťáka?“
Duke jen pokrčil rameny. „Dělám, co se mi řekne.“ V jeho hlase zazněl ponurý podtón.
„To jsme dva,“ zahučel Viktor polohlasem. „Co mi Karen chce? Nemám na ni čas.“
„Jo, vypadáš, že nemáš kam dřív skočit,“ přisvědčil Dorian sarkasticky s pohledem upřeným na kamínky na mapě.
„Dělej, co se ti řekne a odpověz!“ vybuchl Viktor.
Duke smířlivě zvedl ruce. „Já to nevím. Ale ta bruneta zkolabovala v koupelně, možná to nějak souvisí.“
Viktor na něj vytřeštil oči. Ještě včera mu Karen tvrdila, že je Katrina zdravá, nenapadlo ho, že se pořád musí bát o její život. „Je v pořádku?“
„Když se tu objevila, vypadala hůř,“ odtušil nadneseně.
„Lidi z vaší rodiny mi děsně lezou na nervy,“ zavrčel podrážděně Viktor a uklidněný myšlenkou, že Katrina žije, se vydal na ošetřovnu, aniž by nějak spěchal.

Když zase přišla k sobě, skláněla se nad ní doktorka Karen a svítila jí do očí. Zvedla ruku, aby tu její pitomou baterku odstrčila.
Bylo jí hrozně, ležela na zemi na studených kachličkách a poslední věc, kterou si pamatovala, byla teplá voda ve sprše. „Co se stalo?“ zeptala se zmateně a s doktorčinou pomocí se posadila. Uvědomila si, že je pořád nahá, nicméně jí bylo tak mizerně, že kus oblečení by na tom pravděpodobně nic nezměnil.
Doktorka pokrčila rameny a hodila po ní suchou osušku. „Otrava stříbrem, říkala jsem ti, že čím víc toho je, tím rychleji to postupuje. Je těžké stanovovat časové diagnózy. Dala jsem ti antigen, na nějaký čas budeš v pohodě.“
„Aha,“ hlesla jenom. Nepřipadala si v pohodě a až téměř bolestně si uvědomovala, jak blízko smrti byla. Doktorka jí nemusela píchnout antigen včas. Jen tak malý krůček od toho, aby všechno jednou pro vždy skončilo.
„Obleč se,“ poručila jí a ukázala na hromádku věcí položených na plastovém koši s víkem. „Počkám vedle.“
Oblečení jí bylo trochu velké, ale kalhoty měly v pase šňůrku a u trika to bylo jedno. Chvíli jen tak stála uprostřed koupelny a sbírala síly k další chůzi. Z otravy se vzpamatovávala pomalu a ani předtím nebyla zrovna ve své vrcholné formě.
Když se znovu vrátila do světlého pokoje, našla doktorku sedět na pohovce. Taky se převlékla do svého obvyklého bílého oblečení. Otočila se na ni. „Výborně. Příště by ses mohla zkusit i učesat, ale na začátečníka to není špatné.“ Katrina na ni nechápavě zírala. „Jen žertuju,“ potřásla doktorka hlavou. „Vrátíme se na ošetřovnu. Chci s tebou ještě mluvit.“
Cesta zpátky se zdála o něco málo kratší než cesta tam, přesto se cítila vyčerpaná, když se posadila naproti doktorce v její kanceláři.
„Jde o tohle,“ začala hned doktorka a otevřela papírovou složku, kterou měla položenou na stole. „Viktorovi jsem o tom neřekla, protože si myslím, že je to jen tvoje věc. Když jsem ti poprvé brala krev, měla jsi zvýšenou hladinu progesteronu. Teď je zase v normálu. Mrzí mě to.“
Katrina se zamračila. „Proč? Co to vůbec je – progesteron?“
„Je to hormon.“ Když se nesetkala s pochopením, pokračovala. „Udržuje těhotenství. Nemám tušení, jak dlouho to trvalo, nicméně jsi o dítě přišla. Vzhledem k tvému stavu se není co divit.“
Katrina cítila, jak z tváře odchází i poslední zbytek barvy a dech se na chvíli zastavil, když se znovu ocitla v temné místnosti plné bolesti. Sevřela ruce tak pevně v pěst, že se jí nehty zaryly do kůže, aby tu vzpomínku vyhnala z hlavy.
Přinutila se přikývnout. „Rozumím.“
Doktorka si ji chvíli prohlížela, ale pak to nechala být. „Ještě tohle.“ Natáhla se k ní přes stůl a v dlani držela náhrdelník její matky. „Myslím, že bys to měla mít. Byl tvojí matky.“
Katrina šperk váhavě vzala do ruky, a pak zvedla k doktorce hlavu. „Proč tu o ní všichni mluví, jako by ji znali osobně?“
Karen znovu naskočil na tváři ten zvláštní polovičatý úsměv. „Eva byla milá, ale byla Strigoj. Ty jsi něco jako tragédie Romea a Julie na druhou.“
„Kdo je Romeo a Julie?“ podivila se Katrina.
„Vážně bych ocenil, kdyby sis pro mě přestala posílat,“ ozval se jí za zády hluboký hlas a ona se překvapeně otočila. Rozhovor s doktorkou ji natolik vyvedl z míry, že přestala dávat pozor. „Vidím, že jsi v pořádku,“ řekl směrem ke Katrině, a pak se otočil zpátky k doktorce. „Duke říkal, že zkolabovala.“
„Stříbro,“ pokrčila doktorka rameny. „Budeš za mnou každý den chodit, budu ti brát krev, abys sebou pak nešvihla někde bez dozoru.“
Katrina se otočila tak, aby viděla zároveň na doktorku i na vůdce kovenu – nemohla se soustředit, když jí stál za zády. „Abych si to ujasnila – to se budu moct pohybovat po tomhle sídle volně? Ještě ráno jsem byla připoutaná k posteli.“
„Samozřejmě, že ne,“ odsekl Viktor hned. „Někdo tě bude hlídat.“
„Kdo bude tímhle supr postem poctěn?“ nadhodila kysele doktorka.
Vůdce kovenu ji probodl pohledem, než jeho obličej zkřivil zlý úsměv. „Duke.“
13.02.2013 07:36:01
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one