„Ne!“ sykla Karen a zuřivě se zvedla ze židle. „To neuděláš.“
Viktor neuhnul ani o píď. „Udělám. Bude to tak ve všech ohledech nejlepší.“
„V jakých ohledech?!“ zvolala doktorka a praštila rukama do stolu, načež ukázala obviňujícím prstem na Katrinu, která mlčky přihlížela jejich hádce. „Zabila Nathana! Nemůžeš si myslet, že dovolím, aby s ní Dorian trávil víc času, než je nezbytně nutné!“
Je to nezbytně nutné,“ pronesl s ledovým klidem, potom si povzdechl. „Podívej, Karen, chápu všechny důvody, které máš, abys ji nenáviděla, ale věř mi, že takhle to bude nejlepší.“
Katrina se nepatrně zamračila. Od začátku věděla, že k ní doktorka nechová nijaké vřelé city, což ostatně nikdy nikdo nedělal, ale přesto s ní měla jistý prchavý pocit bezpečí. Překvapilo ji, že jí zachránila tolikrát život, přestože k ní cítila nenávist a pravděpodobně připravila o život někoho jí velmi blízkého. Nedávalo to smysl. Zdálo se, že podcenila jednoho ze svých nepřátel a to se jí mohlo stát osudným.
„Nejlepší pro koho?!“ vyštěkla doktorka a obličej se jí nehezky stahoval zlobou.
„Pro něj. Pro ni. Pro nás pro všechny.“
„Proč?!“
Viktor netrpělivě zafuněl. „Každou chvíli se tu zjeví tvoje úžasná švagrová a začne se šťourat ve věcech kovenu. Ty, já, ani Duke nestojíme o to, aby zjistila, co bylo v Bukurešti a proč je Duke postaven mimo výcvik. Potřebuju nad Katrinou čtyřiadvacet hodin dozor – takový, který by byl schopný se jí ubránit. Víš stejně dobře jako já, že pokud to někdo může zvládnout, je to on.“ Najednou se otočil na Katrinu a probodl ji pohledem. „Zaútočíš na něj a jsi mrtvá, rozumíš?“ Mlčky přikývla, měla pocit, že kdyby promluvila a vstoupila tak do jejich sporu, všechno by se jen zhoršilo. „Chci oba dva udržet Janice z dohledu.“
„Nechci ho u ní.“
Viktor ji probodl drsným pohledem. „Nežádal jsem tě o svolení.“
„Janice by Dorianovi nikdy neublížila. Můžeme jí o Bukurešti říct pravdu. Na Kat…,“ na sucho polkla a jméno nedokončila. „O nise ti může starat kdokoli jiný.“
„Nikdo není tak dobrý jako Duke. Nikomu jinému bych ji nesvěřil. A Janice podceňuješ. Není taková jak Nathan. Nahlásila by to, jakoby se jednalo o kohokoli jiného. Je to obyčejná byrokratická krysa posedlá pomstou, která jí bratra stejně nevrátí.“
Doktorka se smutně znovu usadila do svého křesla. „Měla bych být víc jako ona,“ povzdechla si a složila obličej do dlaní. Po chvíli vzhlédla. „Jestli se Dorianovi cokoli stane, poženu tě zodpovědnosti. Za všechno, co se kdy v tomhle kovenu stalo. Za to, že tu Trinu držíš na živu. Za Nathana.“
„Rozumím,“ přikývl Viktor zcela vážně. „Taky jsem ho měl rád,“ dodal tiše. „Vstaň,“ přikázal Katrině, jakoby mezi ním a doktorkou zrovna neproběhla hádka. „Půjdeme.“
Katrina ho poslechla, ale mezi dveřmi se ještě otočila na doktorku. Seděla ve svém křesle a zírala před sebe. Ani teď nebyl vhodný okamžik promluvit.
Poprvé procházela dlouhými kamennými chodbami sídla, a přestože už na nohou byla daleko jistější, než když vstala z postele, otrava stříbrem jí moc síly nedodala – naopak. Nesoustředila se na své okolí ani z desetiny tolik, kolik by měla a veškerou koncentraci věnovala na ovládnutí svého těla a potlačení bolesti.
Odchodem z ošetřovny jakoby se rozbila bublina, která ji chránila před tím, co se v jejím těle skutečně dělo. Ostré šrapnely, které měla posledních pár týdnů pod kůží, což byl jeden z nejzvrácenějších Nikolajevových nápadů, bodaly a vysílaly jí tělem jeden malý záchvat agónie za druhým. Jak řekla nedávno vůdci varcolaků – bolest vnímali kříženci opravdu velmi živě.
Přesto by raději chodila tam a zpátky po rozžhaveném železe, než by dala před silným mužem s pohyby šelmy najevo slabost.
Pořád musela myslet na doktorku, kterou nechala za sebou.
„Kdo byl Nathan?“ zeptala se zad varcolaka, který kráčel před ní. Byl pro ni ještě větší záhadou, než cokoli, co jí zatím v životě zkřížilo cestu, ale přesto znal odpověď na většinu otázek, které měla. Jen na opravdu málo z nich, ale odpověď chtěla znát.
Viktor se zastavil a pomalu se na ni otočil. Zíral na ni, jako by ji viděl poprvé. „Cože?“ zeptal se nechápavě.
Odolávala nutkání před jeho dravým pohledem ustoupit. Alexander nesnášel, když mu pokládala otázky. Nesnášel i samotný zvuk jejího hlasu. „Ten muž, kterého jsem zabila. Doktorka o něm teď mluvila.“
„Byl to Karenin manžel, Dorianův otec,“ odpověděl po dlouhé chvíli napjatého ticha tlumeným hlasem varcolak.
„Aha,“ hlesla a odvrátila hlavu, aby unikla jeho spalujícím očím. Teď věděla, že se neměla ptát.
„To je všechno, co k tomu řekneš?“ Z jeho hlasu odkapával chlad. Měla pocit, že v tu chvíli z něj sálá stejná nenávist jako z otce její matky, když s ní mluvil.
Tentokrát se neovládla a couvla. „Nevím… Proč mě nezabila? Měla spoustu příležitostí.“
Obličej se mu stáhl, ale zuřivost nebyla ta emoce, která to způsobila. „Neptej se na věci, na které nechceš znát odpověď, Katrino,“ vzdychl smutně.
Zamračila se. „Nerozumím.“
„Nemusíš,“ odsekl. Znovu vyrazil chodbou. Přidala do kroku, aby mu stačila, což pro ni bylo daleko namáhavější, než si chtěla přiznat. Nebyla na tom tak dobře, aby se dokázala ubránit i tomu nejobyčejnějšímu útoku.
A jakoby jí vyčetl obavy přímo z hlavy, objevil se na konci chodby doktorčin hrozivý syn. V jistém ohledu ji děsil více než starý varcolak – ten se bůhvíjakého důvodu od té noci, kdy našla koven, nějakému opravdovému násilí na ní vystříhal, ač k tomu měl spoustu příležitostí. To Dorian, jak mu říkala jeho matka, vypadal, že by neměl problémy ji uzemnit, sotva by se na doktorku křivě podívala. A z hádky, která se odehrála sotva před pár minutami věděla, že i vůdce varcolaků je přesvědčen, že právě on by ji mohl překonat, i když bude Katrina v plné síle. Právě proto ji měl dělat dozorčího.
Dorian na ně jen mírně kývl hlavou a chystal se je obejít, ale Viktor ho zarazil: „Duku.“
 
Duke se na něj překvapeně otočil a zastavil se. „Jo?“
„Tvoje přidělení bylo změněno. Pojď s námi,“ oznámil mu podrážděně a chystal se znovu vykročit k Heleniným starým pokojům, nikdo jiný se ale nepohnul.
Katrina zírala na Doriana s obezřetností hraničící s obsesí, kdy přejížděla v podivném tanečku očima po celém jeho těle a vždy se jen krátce zastavila u některých míst. U každé jiné dívky by si myslel, že ho nevhodně okukuje, ale tohle byla Trina. Její oči se vždy zadrhly na částech, které byly potencionálně nebezpečné. Pevné boty, paralyzér na opasku, ruce překřížené před tělem, zdánlivě uvolněný postoj, ze kterého bylo možné okamžitě útočit.
Duke zato dívce nevěnoval pražádnou pozornost. Díval se na Viktora a tvářil se zmateně.
„Změněno na co?“ zeptal se obezřetně. Z jeho výrazu měl pocit, že ví něco, co vědět neměl. Ale o Katrininu totožnost evidentně nešlo, to by jí věnoval daleko víc pozornosti. Měl nepříjemný pocit, že to nějak souvisí s tou nešťastnou situací s civilistkou v Bukurešti.
Přimhouřil oči a snažil se číst z řeči Dorianova těla, ten byl ale příliš dobře vycvičen, než aby dal něco najevo tak snadno.
„Budeš dohlížet na Katrinu. Dvacetčtyři hodin denně,“ zdůraznil.
Mladík střelil pohledem k evidentně nervózní děvče a neshledal ji hodnou obezřetnosti. „Proč?“ V jeho hlasu nezazníval nesouhlas, jen nepochopení. Nezpochybňoval jeho rozhodnutí, což bylo hodně divné. Ani jeho chování dnes v pracovně pro něj nebylo typické.
Příliš zaměstnán rozebíráním změnou Dorianova chování v posledních dnech, promluvil, aniž by se nad tím zamyslel. „Katrino,“ řekl pouze, aniž tušil, co od toho čeká.
Podvědomě ale musel tušit, co se stane. Dosud roztřesená dívka se narovnala v ramenou, z obličeje jí zmizel veškerý výraz a jakoby automaticky vyrazila útočně proti Dorianovi.
Její útok byl špatně naplánovaný a nevyvážený, přinejmenším pomalý, přesto ale tak nečekaný, že se jí podařilo švihnout rukou zaťatou v pěst před strážcovým obličejem.
Ten se ale po první vteřině překvapení vzpamatoval, jedním prudkým pohybem ji popadl pod krkem a odhodil chodbou.
Naštěstí byli na jejím konci, takže místo aby narazila do stěny, spadla po krátkém letu vzduchem na zem, kde zůstala ležet a bolestivě lapala po dechu.
Patrně trpěla víc, než před ním dávala celou dobu najevo. Viděl Trinu útočil. Viděl ji stát ve zlomku vteřinu znovu na nohách po horších útocích.
Dorian k ní okamžitě spěchal, překvapený silou svého automatického obranného reflexu, přesvědčit se jestli je v pořádku, zatímco Viktor k nim šel pomalu, utopený v úvahách.
Duke natáhl ke Katrině ruku, aby ji pomohl vstát, ta ji ale ignorovala a pracně se na nohy vyškrábala sama, i když se musela přidržet stěny.
„Teď to tak nevypadá, ale v plné síle je schopná se ti vyrovnat. Spadá do kategorie I.,“ oznámil mu mrtvě s pohledem upřeným na třesoucí se dívku opírající se o kamennou stěnu. Oči měla skelné, plné slz. Nikdy by neřekl, že takhle uvidí Trinu a bude mu jí líto. Nikdy by nevěřil, že bude schopen stát metr od vraha svých lidí a bude ho chtít za každou cenu udržet naživu.
Když zachytila jeho pohled, oči se jí zaleskly a ona se narovnala s neprostupným výrazem ve tváři a stejným postojem, v jakém stál před chvíli Dorian. V momentě se z trpícího dítěte stala bojovníkem nedávajícím najevo žádnou slabost.
„Kategorii I. mají akorát původní Romanovi a Trina,“ odtušil Duke.
„Přesně tak,“ souhlasil Viktor. „A podle toho se k ní chovej.“ Nebyl ještě natolik zblbnutý představou nově objevené dcery, aby ji nepodezříval, že svoji bolest jen předstírá, aby pro sebe získala výhodu. Byla to Trina, byla nebezpečná a on byl připraven s ní podle toho nakládat, když mu dá záminku. Už tak vystavoval koven většímu nebezpečí, než si chtěl připustit, když ji stále nechával kvůli svým citům naživu.
Zatím měl dost záminek, kterými své skutečné pohnutky mohl krýt, ale brzy mu dojdou. Teď však bylo nutné postupovat podle plánu. „Jdeme,“ zavelel a vyrazil chodbou, aniž by se obtěžoval ujišťovat se, že ho následují.
 
Měla čím dál větší problémy s dýcháním a každý další krok pro ni byl neskutečně vysilující, proto hlasitě vzdychla, když se starý varcolak konečně zastavil před vysokými vyřezávanými dveřmi uprostřed dlouhé chodby.
Všichni tři vešli dovnitř do pokoje, vybaveného v bílých, okrových a zlatých barvách. Jedním pohledem Katrina zaznamenala troje okna s těžkými zlatými závěsy – pravděpodobně hořlavými, přičemž obzor za okny dával tušit, že jsou nejméně ve třetím patře. Uprostřed místnosti stála sedací souprava, napravo od ní bílé piano, na druhé straně krb, před ním vysoké křeslo. U stěn naproti oknům byli vysoké police s knihami. Z místnosti vedly další dveře.
Katrina i Dorian po jejím boku zůstali zmateně stát. „Co je to za pokoje?“ zeptal se zmateně Duke.
Viktor se na něj otočil. „Teď jsou to vaše pokoje.“ Ukázal ke dveřím napravo. „Tam je ložnice.“ Chvíli se zamyslel. „Měli byste tam spát oba. Další lůžko se tam bez problému vleze. Je tam koupelna i šatna. V podstatě není třeba, abyste odsud vůbec vycházeli.“
Katrině přišlo jako věčnost, než oba varcolaci prošli všechny pokoje, vzájemně rozebrali možné i nemožné nebezpečí jejího pobytu v nich a pravidla jejího pobytu – jednoduchá, ale striktní. V podstatě tu měla zůstat hnít pod dozorem mladého varcolaka, aniž by se o ní kdokoli dozvěděl, než se to bude vůdci kovenu hodit.
Bylo jí tak zle a slabo, že jí to bylo všechno jedno, jen když Viktor vypadne a ona si bude moc lehnout do té obrovské bílé postele se zlatými pokrývkami. Jen když k tomu konečně došlo a ona se místo do postele zhroutila napůl v mdlobách na otoman, ji napadlo, že až na poměr luxusu a barev se to moc neliší od místa, kde ji držel Alexander.
 
Viktor svěřil s veškerou možnou důvěrou, co v sobě dokázal seškrábat Katrinu na starost Dukovi a neochotně se vypravil zpátky do své pracovny, kde už očekával Janicinu přítomnost. Ani v nejmenším se na to setkání netěšil.
Jak předpokládal, už tam byla. Seděla za jeho stolem a hrabala se v papírech, které neměl v plánu ji ukazovat.
Vypadala pořád stejně – pěkná, štíhlá rumunka s kudrnatými vlasy, která všechnu svoji krásu utopila ve své povaze. Jen vlasy měla kratší, než si ji pamatoval.
„Nevzpomínám se, že bych ti nabídl své místo k sezení,“ oznámil jí místo pozdravu.
Ona se taky neobtěžovala se zdvořilostními frázemi typu, jak ho po letech ráda znovu vidí. „Proč se zajímáš o Sighisoaru?“ Její tón zněl útočně.
Pokrčil rameny. „Zajímavé místo k dovolené. Nulová strigojská aktivita.“
„Mají tě zajímat ale ty, kde strigojové jsou! Evidentně jsi na to zapomněl! Musíme tohle zlo vykořenit.“ Poslední věta, kterou řekla, zněla jako z příručky.
Znovu pokrčil rameny. „Zkouším nový přístup. Přestalo mě bavit pohřbívat bratry po desítkách, zatímco zubouni se jen otřepou a vesele si sajou dál.“
„Ústředí žádné nové postupy neschválilo,“ prohlásila upjatě Janice.
Viktor se pousmál, ale v tom úsměvu nebylo ani stopy po veselí. „Možná proto, že jsem jim ještě nic nepředložil. Gratuluju ti, budeš první. Tvoje kariéristické srdíčko může vybuchnout nadšením, přepokládám,“ prohlásil, když delší dobu mlčela.
„Chci jen spravedlnost pro svého bratra. Jestli ten tvůj nový výmysl nezahrnuje nějakou novou super zbraň na Trinu, měl bys rychle vymyslet nějaký důvod, proč držíš své vlky už týdny v téhle roklině!“ Najednou prudce vstala. „Vím, že jsi zrádce, Viktore a konečně jsi udělal tu chybu, že ses přestal tvářit jako jeden z nás.“
„O čem to krucinál mluvíš, Janice!“ vybuchl Viktor. „Obětoval jsem kovenu život!“
„Vím o ní!“ vyštěkla a v obličeji ji vyskákaly ošklivé červené skvrny. Na několik bezdechých vteřin si Viktor byl jistý, že mluví o Katrině. „Věděla jsem o ní už předtím, než ji tu pohodili, abys ji viděl umírat. Ostatním jsi mohl navykládat, že to byla tvoje špionka, ale já vím… vím, že to nebyla pravda. Byla tvoje milenka! A můj bratr tě kryl.“
Po tom, co Eva zemřela, samozřejmě musel vysvětlovat spoustu věcí, ale pravdu znalo jen opravdu málo lidí. Jenže Janice mezi nimi nebyla. Pouze Nathan s Karen, a… někdy měl pocit, že i Helena věděla, že právě Eva byla důvodem, proč ji nikdy nedokázal milovat.
Ani nemusel své překvapení hrát. „Jak si na tohle proboha přišla?“ Nathan by ho nikdy neprozradil. To by neudělal.
„Prostě to vím!“
„Nevíš nic,“ odsekl zuřivě. „A kdybys měla pro tyhle nechutné pomluvy důkazy, nečekala bys sedmnáct let, abys to mohla vytáhnout.“ Za ty roky znal ten taneček okolo svých tajemství dobře. Tehdy se ho snažili do kouta zahnat několikrát. Nechápal ale, co si od toho Janice slibuje teď. „Co to má vůbec společného s Trinou a současnými záležitostmi kovenu? Nebo je to jen výkřik tvojí pomatené mysli, ve které sis mě vysnila jako největšího padoucha na světě, protože jsem neposlal po Nathanově smrti všechny svoje muže na smrt?“
„Ne, protože to monstrum už od začátku chráníš.“
08.02.2015 11:47:50
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one