Prolog - obrázek

Prolog - obrázek

Srpen 1992

 

Tu noc se hnala Lupoským průsmykem bouře, která vyvracela stromy z kořenů a vylévala potoky z koryt. Noční nebe křižovaly blesky a déšť zaléval cesty vodou.

Pověrčiví rumunští horalé zatloukali svá okna a padali na kolena v modlitbách. Taková bouře znamenala jediné – Boží hněv a oni prosili o odpuštění za své hříchy.

V sídle kovenu, bezpečně skrytém před civilisty i nemrtvými - strigoji, se modlil také mladý vůdce varcolaků a hleděl z okna do pekla tam venku. Neprosil za své hříchy, jen mlčky žádal Boha, aby mu vrátil jeho milovanou, nebo mu alespoň dal nějaké znamení, že dosud žije. Ano, žije, přestože patřila k nemrtvým – jejich odvěkým nepřátelům. Modlil se za svou milou, i když jeho žena - dívka, se kterou byl nucený svázat svůj život - seděla ve druhém pokoji a i přes burácení hromu hrála na klavír.

Oblohu proťal blesk a osvítil celý komplex základny ukryté v úžlabině mezi dvěma horami. Sotva odezněl burácivý řev hromu, zaregistroval mladík ruch přicházející z chodby.

Podrážděně zaklel a vyběhl ze své pracovny.

Problémy. Od chvíle, co Helenin otec před měsícem zemřel, byly v kovenu jen samé problémy. A všechny padaly na jeho hlavu.

Téměř srazil se strážcem, který měl dnes službu u brány. Nepochybně mu běžel podat zprávy.

„Viktore!“ zasípal bezdechu. „Našli… našli…,“ marně se pokoušel chytit dech.

Netrpělivý vůdce ho popadl za ramena a zatřásl s ním. „Koho našli, Nathane!“ vyštěkl rozčileně.

„Ženu - strigojku. V půli cesty k vesnici… Je dole - ještě žije,“ vysypal ze sebe a zhroutil se na stěnu, protože to už Viktor utíkal chodbou a po schodech dolů do haly.

O nemrtvých se neříkalo, že „ještě žijí“. Byla to ona. Byl si tím jistý. Konečně našla souřadnice ukryté v přívěsku, který jí daroval!

Bezmyšlenkovitě vrazil do davu členů kovenu, kteří stáli v kruhu kolem něčeho, co leželo na zemi.

Padl na kolena vedle promočeného, bezvládného ženského těla. Ano, byla to ona, ale…

„Ne,“ vydechl zdrceně a nevěřícně zvedl ruce nad kráter uprostřed jejího trupu. Její břicho bylo rozerváno na cucky. Byl si jistý, že ví, kdo to udělal. Nemrtví byli obecně zvrácení, ale nejhorší z nich byl jejich král. Alexander Romanov - její otec. „Evo!“ vykřikl a sevřel v dlaních její hlavu. „Vzbuď se! Evo!“

Nevšímal si okolo stojících varcolaků, ani svojí ženy, která stála na posledním schodu a pozorovala ho s mrtvým výrazem ve tváři.

Eva najednou sevřela jeho zápěstí ocelovým stiskem a upřela na něj nepřirozeně světle modré oči, které dostávaly tuhle barvu vždy, když nad ní vítězila její temná stránka a začala ji ovládat krvežíznivost – její temné prokletí, jak říkala. On však stále viděl jejich hřejivou hnědou barvu, když byla tou, kterou miloval.

„Katrina,“ zamumlala roztřeseně a vlhké prsty sjely po jeho kůži, když ho pustila. „Jmenuje se… Katrina, Viktore.“

A potom z ní vyprchala i ta poslední kapka života.

14.11.2011 14:21:05
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one