1.jpg
Celá garda byla obklíčená členy loupežné bandy, kvůli které vyjela do kraje Blancher, ale počet loupežníků se od původních zpráv lišil nejméně dvojnásobně. Královský informátor zradil a zaplatí za to životem… jestli zůstane někdo, kdo by se mohl pomstít.
V bitevní vřavě velitel královské gardy, Ryoma, neměl dost dobrý přehled. Z toho mála, co stačil zaregistrovat, sice jeho muži stáli pořád na nohou, ale každý z nich měl před sebou minimálně tři protivníky a docházely jim síly.
Tu chvíli nepozornosti, kdy věnoval pozornost mužstvu, využil jeden z lapků, kteří na něj dotírali, k tomu, aby zaútočil.
Ryoma zvedl meč před sebe, aby jeho útok vykryl, ale viděl druhého darebáka, jak se blíží k jeho nekrytému boku. Se zuřivým křikem se připravoval na smrtelnou ránu, která ale nepřišla. Odhodil od sebe chlapa, který mu blokoval meč a snažil se zjistit, co se stalo.
Útočník ležel na zemi s ránou na boku a i několik dalších, jenž nedávno viděl v litém boji, bylo zneškodněno. Mezi bojovníky se totiž pohyboval nový hrdina a maximálně využíval svého okamžiku překvapení. Ryomovi trvalo jen okamžik, než tohle všechno zjistil a vyhodnotil.
Nový účastník boje se evidentně postavil na jejich stranu. Přestože byl sám a pořád stáli proti přesile, zdálo se, že zvrátil síly výrazně v jejich prospěch.
Ryoma se znovu pustil do boje a to, co ještě před chvíli vypadalo naprosto bezvýchodně, se najednou začalo měnit v jejich vítězství - část buřičů se dala na útěk a ti další začali padat pod novým tlakem gardistů, kterým nový bojovník vliv novou sílu do žil.
Pořád ale v mladém hájku, kde se šarvátka odehrála, zbylo dost zločinců, aby zaplnili celou šatlavu města Glew.
Rozdal rozkazy svým mužům a rozhlížel se po neznámém pomocníkovi. Mezi rytíři nebyl, ani mezi raněnými. Nakonec mezi stromy zahlédl odcházející postavu. Všichni lapkové, co mohli utéct, byli už dávno pryč a nezdálo se, že by onen muž spěchal a utíkal před trestem. Spěšně se vydal za ním.
„Počkej!“ křikl a přidal do kroku, protože oslovený nereagoval. Konečně ho dostihl. „Stůj.“ Postavil se hrdinovi do cesty.
Byl to mladíček, na ušmudlané tváři neměl ani stopy po vousech a rysy ve tváři měl téměř žensky jemné. Tmavé, kudrnaté vlasy měl koženou šňůrkou stažené v týle. Měl zvláštní, jiskřivě šedé oči podobné očím dravého ptáka. Přesto bylo k nevíře, že právě on přemohl tolik lapků – jeho výška nebyla ani o píď víc, než naprosto průměrná a kdyby ho Ryoma popadl za kabátec a zvedl do vzduchu, ani by se nezapotil. Chlapec byl vyhublý a jeho oblečení, ač z dobrého materiálu, bylo obnošené a špinavé. Díval se vzdorovitým výrazem ve tváři někam za Ryomovo rameno.
„Chci ti jen poděkovat. Pomohl jsi nám.“ Mladík překvapeně zamrkal a podíval se mu zpříma do tváře, vypadal ohromeně.
„To by udělal každý, nebyl to vyrovnaný boj,“ řekl nakonec, jen o chlup hlubším hlasem, než Ryoma očekával, přesto to ještě nebyl hlas dospělého muže.
„Jsem Ryoma, velitel královské stráže.“ Natáhl k němu ruku, ale chlapec na ni jen zíral, potom o krok ustoupil.
„Nechte mne odejít, prosím!“
Ryoma zmateně zvedl obočí. „Nechám, jestli o to budeš stát. Chci jen poděkovat muži, co mně a mým mužům zachránil život. Jak se jmenuješ?“
„Rhua…“ zarazil se a odkašlal si. „Rhue, stačí Rhue, je to kratší, míň komplikované.“ Nervózně mával rukama.
„Tak tedy Rhue,“ přikývl Ryoma a obezřetně sledoval nervózního mladíka. Nezdálo se, že by to byl ten samý, co jim před pár minutami zachránil krky. Proto chvíli zaváhal, než vyslovil to, na co myslel, když se za ním vydal. „Potřebuju muže, jako jsi ty.“
Mladík se pohrdlivě zašklebil a znovu začal koukat stranou. „Já nejsem muž,“ zahučel protivně.
„To vidím,“ ujistil ho Ryoma. „Mohl by ses jím stát – v královské gardě.“
Rhue si povzdechl a unaveně se na něj podíval. „To není nejlepší nápad, pane. Raději půjdu.“
„Stůj!“ poručil rozčileně Ryoma.
Mladík po něm loupl pohledem. „Řekl jste, že můžu odejít, když budu chtít.“
Velitel se zamračil. „Až mi dáš jediný dobrý důvod, proč by ses neměl připojit k nám. Nevypadáš, že bys žil zrovna v přepychu. Nabízím ti práci, čest, domov…“
Rhue se taky mračil. „Proč tak moc stojíte o to, abych se k vám přidal?“ Poslední slovo nějak polkl, takže si ho Ryoma musel z půlky domyslet.
„Jsi výborný bojovník, nezištně jsi nám pomohl – mohl by z tebe být výtečný rytíř, až dospěješ.“
Chlapec sklopil oči ke svým botám, ale těsně předtím v nich Ryoma zahlédl jiskru touhy. „Nemohu být rytířem, pane. Provází mě problémy.“
Velitel pokrčil rameny. „Všichni mají problémy. Teď můžeš jeden z nich vyřešit tím, že budeš mít stále místo ke spaní. Tak co, plácneme si?“
Kluk si zase povzdechl a narovnal se v ramenou. Chytil Ryomu za nastavenou dlaň. „Ale neříkejte, že jsem vás nevaroval.“
 
Ryoma zamračeně pozoroval cvičné souboje gardistů, které probíhaly na starém zadním nádvoří – od nynějšího moderního hradu bylo prakticky úplně odtrženo, takže dvořany nerušili. Nebo spíš dvořani nerušili je.
Mladík, kterého naverboval v Blancher, si vedl výtečně – rychlostí a technikou dokázal dohnat váhový rozdíl i roky zkušeností, které ho dělily od ostatních rytířů. To nebyl problém – problém byl naopak v tom, že starší a zkušenější bojovníci neradi prohrávali s malým klukem, který většinu času sotva promluvil. Morálka v gardě se mu rozpadala pod rukama.
Zpozorněl, když zaregistroval potyčku u protější hradní stěny. Rhue byl samozřejmě v jejím středu.
Stál u stěny, zatímco kolem něho se jako supi stahovali tři gardisté. O něčem se dohadovali a Ryoma neměl moc problém domyslet si, o co šlo. Rhue porazil Sebastina v dnešním tréninku. A Euglena včera – dokonce se mu díky němu teď po tváři táhl dlouhý šrám. A Tichus si nenechal ujít žádnou příležitost do něj kopnout.
Rychle vykročil, aby zabránil problému.
Nezvolil ale správné tempo a tak než stihl dojít na doslech, dva ze tří provokatérů leželi na zemi a Rhue se choulil v klubíčku u stěny, zatímco Euglen se nad ním napřahoval k další ráně.
„Tak dost!“ zaburácel a všichni čtyři k němu v němém okamžiku zvedli hlavy. „Když se neumíte prát jeden na jednoho, neperte se vůbec! Jste rytíři! Bratři ve zbrani - chovejte se podle toho!“
„To děcko žádný rytíř není!“ vyštěkl Sebastian a odplivl si.
„Na rozdíl od tebe se ale tak chová,“ odsekl Ryoma. „Lezete mi na nervy, všichni čtyři.“ Přeletěl očima z Euglena na Sebastiana a Tichuse, kteří se sbírali ze země a zastavil se na pohledem na Rhuovi, který s očima sklopenýma k zemi mlčky přijímal výtku – tak jako vždy. Nikdy neprotestoval, nikdy si nestěžoval – naschvály ostatních gardistů kryl stejně zdařile jako oni sami. „Začněte se chovat jako dospělí, nebo vás já začnu trestat jako malé fracky!“
Otočil se, ušel sotva pár kroků, když za zády uslyšel nový rozruch.
„Jsi jeho malý mazlíček, co?“ zasyčel Tichus.
„Závidíš?“ odpověděl mu stejně nenávistně Rhue.
Ryoma se ohlédl právě včas, aby viděl blýskavé ostří dýky a mladíkův uspěchaný protichvat.
Než velitel útočníka odzbrojil, na zem už začala dopadat krev. Udeřil Tichuse hranou ruky tvrdě do tváře a prudce oddechujíc kontroloval situaci.
Rhue měl na předloktí otevřenou ránu a Sebastian s Euglenem ohromeně zírali na loužičku krve, která hlínu pomalu měnila v bláto. Rvačky byla jedna věc, ale tohle už byla jiná liga.
Ryoma zvedl ruku a ukázal na dva z mužů, kteří se kolem nich srotili. „Odveďte ho do Díry. Týden arestu by ti měl připomenout, proti komu bojujeme, Tichusi.“
Z jeho hlasu odkapával led a rytíři plnili jeho rozkazy mlčky, a co nejrychleji mohli.
Díra byl malý zatuchlý pokoj bez oken s tvrdou pryčnou a rozvrzaným stolkem v rohu. Jen krůček od žaláře ve sklepeních. Výborné k tomu, aby trestal své muže a netahal do toho krále.
„Rhue, ty koukej jít se mnou.“
Rozčileně se vrátil zpátky do hradu, vedl mladého novice do zbrojnice, kde měl základní věci k ošetření ran. Ke zraněním docházelo během výcviku běžně. A co se týče doktora… muži žertovali, že občas omylem nechá někoho i přežít. Problém byl v tom, že to nebyla legrace.
„Sedni si,“ štěkl na něj a začal z dřevěné truhly vytahovat nepovedenou pálenku, která se nedala pít, a obvazy.
Sedl si na stoličku naproti němu a popadl ho za zraněnou ruku. Hrubě mu vytáhl rukáv nahoru. Chvíli ho mlčky ošetřoval, a mladík to stejně mlčky snášel. Neuniklo ani jedno zasyknutí. Ani když mu ruku polil lihem. Ryoma věděl, jak to pálí z vlastní zkušenosti a za tu odvahu ho obdivoval.
Rána se začala stahovat, jak pomalu vstřebávala alkohol a přestala krvácet. Nebylo třeba ji šít, což Ryoma viděl rád, neboť do švadlenky měl daleko.
„Měl jsi držet zobák,“ napomenul ho, když mu ruku obmotával obvazem. „Zbytečně Tichuse provokuješ. Máš na tom stejnou zásluhu jako on.“
„Kdybych mlčel, bylo by to horší,“ prohlásil chraplavým hlasem Rhue.
Když se mu Ryoma podíval do tváře, viděl, že se mu pod řasami pevně zavřených očí perlí slzy. Ne poprvé se zamyslel nad tím, kolik tomuhle klukovi vlastně je. Musel mít za sebou tvrdý výcvik. Ale přesto vypadal příliš mladý na to, aby ho absolvoval.
„Řekni mi, proč tě tak nenávidí,“ poručil velitel. Neptal se, čas na otázky dnes pominul. Měl toho plné zuby. „Kromě toho, co je zjevné.“
Rhue se ušklíbl, ale oči neotevřel. „Myslím, že tak na lidi prostě působím. Vadí jim, že nehraju podle jejich pravidel.“
„Co to má znamenat?“ zamračil se Ryoma a pustil jeho teď už ošetřenou ruku.
Rhue si pomalu upravil rukáv roztržené košile, a pak k němu vzhlédl. „Nejsem takový, jakého mě chtějí. Neumím takový být.“
Uhnul před těma uhrančivýma šedýma očima, které ho znervózňovaly a pronásledovaly ve snech. „Tak se to nauč,“ odsekl. „Jsi tu dva měsíce a morálka celé gardy je v kýblu. Ještě jeden takový problém a skončíš v Díře taky. Nejsi žádný můj mazlíček, s tím nepočítej.“
 
Rhue skončil v Díře s Tichusem dva dny na to.
10.03.2015 10:04:37
hollis
BLOG, kde vlastně úplně to samé, co zde ;)
Fanfiction i jiné...
Máte nějaký delikátní problém s mými stránkami? Napište mi na e - mail: hollis@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one